Ainu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o národu v Japonsku. O duchovních bytostech z knih J. R. R. Tolkiena pojednává článek Ainur.
Ainu
アイヌ
Trojice Ainu v tradičních oděvech
Trojice japonských Ainu v tradičních oděvech.
Populace
Podle japonského sčítání oficiálně kolem 25 000 (neoficiální odhady šplhají až k 200 000).
Země s významnou populací
Japonsko Japonsko 25 000-200 000
Rusko Rusko 109[1] -1000

Kamchatka Krai Kamčatský kraj: 94[1]

Jazyk(y)

ainština, japonština, ruština

Náboženství

animismus, buddhismus, pravoslavná církev

Příbuzné národy

Nivchové, Orokové, Itelmeni

Ainu (japonsky アイヌ, rusky Айны) či Ainuové jsou malý domorodý národ čítající kolem 25 000 příslušníků (podle neoficiálních odhadů ale jejich počet (včetně míšenců) šplhá až k 200 000). V současné jich většina žije v Japonsku, kde jsou soustředění hlavně na ostrově Hokkaido, či v malých komunitách v Ruské federaci (zejména na poloostrově Kamčatka).

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Dnešní (1999) rozšíření na ostrově Hokkaido

Ainu původně obývali rozsáhlé území zahrnující ostrov Hokkaido, severní část Honšú, ostrov Sachalin, Kurilské ostrovy a jižní cíp poloostrova Kamčatka.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Historické rozšíření Ainu

Historie Ainu je velice pohnutá. Všeobecně se dnes soudí, že tato kultura je přímým pokračovatelem kultury japonského období Džómon (cca 10 000 př. n. l. – 300 př. n. l.). Srovnávací studie K. Hanihary (v knize Origins of Japan) a Y. Dodo (kniha Way of Mongoloid) ukazuje, že mezi lidem Džómon a Ainu existuje více společných morfologických a kulturních znaků, než mezi lidem Džómon a Japonci.

První zmínky (488 n.l. – 655 n.l.)[editovat | editovat zdroj]

Již stará čínská kronika Só-šó se zmiňuje o království Bu, jehož král si podrobil 55 oblastí Ainu. V jiné čínské knize se praví o vysokých horách (pohoří Hakone), které dělí království Jamato a zemi Ainu. V severních teritoriích Jamato byly budovány hraniční pevnosti a vztahy mezi oběma etniky byly poměrně dobré, čehož důkazem může být přijetí několika Ainu z regionů Koši a Mičinoku na císařském dvoře Jamato v roce 655 a jejich oficiální uznání tím, že obdrželi jakousi společenskou „hodnost“.

Dobývání Hirafem z Abe (658–663)[editovat | editovat zdroj]

Abe no Hirafu byl jmenován guvernérem nově obsazené provincie Koši a jeho kampaň proti Ainu spočívala v použití flotily zhruba 180 válečných lodích. Těmi se vydal do Japonského moře vstříc pobřežním osadám Ainu. Podařilo se mu obsadit oblast Akita, kde ustavil svého zástupce a pokračoval po plážích Arimy hlouběji do území Ainu. Narazil na tzv. Ainu z Watarašimy, se kterými vyjednal mírovou smlouvu. Po čase se mu podařilo na ostrově Hokkaidó, za souhlasu místních domorodců, založit císařský úřad v Širibeši.

I mezi jednotlivými kmeny Ainu panovaly otevřené střety. Hirafu se během své mise nesetkal vždy s vřelým přijetím jako v případě Ainu z Watarašimy. Kmen Šukušin (dle předpokladů nejseverněji žijící kmen Ainu na dnes obtížně lokalizovatelném ostrově Herobe, zřejmě separátní část Watarašimy) např. odmítl jeho nabídku na mírové soužití, což způsobilo krvavý střet, ve kterém straně Jamato pomáhali právě watarašimští Ainu, a to z důvodu vzájemné nevraživosti obou subetnik Ainu. Po několika vzájemných střetech byl kmen Šukušin poražen, což vedlo k dominaci Jamato v regionu. Námořní dobývání na čas skončilo kvůli porážce Hirafuovy flotily spojeným loďstvem království Tou (Čína) a Silla (Korea) v bitvě na korejské řece Hakusuki.

Počátek masivní invaze do Mucu (cca 700–772)[editovat | editovat zdroj]

Císařský ministr Takeuči Sukune sdělil, že na východ od císařství se nachází velká a bohatá země Hidakami (situovaná kamsi mezi roviny Sendai a pláně Kitakami), obydlená statečnými Ainu, jejichž těla jsou výrazně tetována. Doporučil, aby bylo toto území dobyto císařskými vojsky. Na to byla v severní části provincie Ečigo postavena pevnost Iwafune a byly provedeny přípravy k ustavení nové císařské provincie Dewa. Byly podniknuty masivní manévry s cílem obsadit a zajistit severní část Honšú před Ainu. Do této části byly vyslány dvě námořní flotily, které zaútočily zároveň od Tichého oceánu a Japonského moře, přičemž se opíraly o pozemní podporu pevnosti v Dewě. Po drtivé porážce Ainu v ústí řeky Mogami bylo mnoho z Ainu zavlečeno do západních provincií, aby byly zpřetrhány jejich rodinné vazby, mnoho bylo pobito a vyhnáno na Hokkaidó. Do zpustošených oblastí přesídlilo asi 200 nových japonských rodin.

Velká válka o Mucu (38letá válka) (774–812)[editovat | editovat zdroj]

Nově nabytá území Jamato ovšem neoplývala klidem a harmonií. Násilně zabraná země na svých bedrech stále nosila zbylé Ainu, kterým v žilách kolovala touha po získání svého odvěkého území. Tyto tendence vyvrcholily rebelií v regionu Ukanme, kde zdejší náčelník Ukuhau odmítl platit císařskému dvoru daně. Posbíral a zorganizoval ozbrojenou družinu a dobyl pevnost Momonu. Odplatou vyslal císař vojevůdce jménem Surugamaro Ótomo, aby se svou 20 000 armádou vzpouru potlačil. To se také podařilo a velké množství Ainu bylo deportováno do západních částí Jamato, na Kjúšú a Šikoku, kde byli uvrženi do otroctví.

Proti vzbouřencům v provincii Dewa, kteří pobili tamní jamatské síly, se císař rozhodl nasadit speciální císařskou gardu složenou z Ainu, kteří byli nakloneni Dvoru a do jejich čela postavil Azamara z provincie Idži. Roku 780 se ale Azamaro postavil proti císaři, snad kvůli příkořím a šikaně ze strany jamatských důstojníků. Podařilo se mu dobýt pevnost v Idži a zabít zdejšího velitele. Úspěch pokračoval drtivým zásahem císařským silám a sebevědomí, když rozdrtil posádku v hlavní baště regionu, pevnosti Takadžó, kterou nechal do základů vypálit. Císařským vojskům v počtu několika desítek tisíc mužů se sice podařilo v tom samém roce Takadžó dobýt zpět, nicméně ještě celý rok se dařilo Azamarovi vytvářet aktivní odpor vůči Jamatu. Mezitím se na scéně objevila legenda, snad nejznámější válečník a náčelník Ainu, Aterui. Teprve po třech velkých taženích v letech 789, 794 a 801 se císařským vojskům podařilo za cenu obrovských lidských a materiálních ztrát dobýt zpět severní území a donutit Ateruie se vzdát. Ten byl následně převezen na císařský dvůr, kde byl i se svým zástupcem Moreiem popraven. Císař tehdy prohlásil, že „duše Ainu je nestálá jako duše divokého zvířete, je jen otázkou času, kdy zradí“.

Vzpoury zajatých Ainu (805–939)[editovat | editovat zdroj]

Během více než sta let bylo zaznamenáno mnoho odbojných akcí přesídlených nebo jinak znásilněných Ainu. Nejznámější byly zřejmě nepokoje v Dewě, známé též jako Revolta v období Gankjó. Jednalo se vůbec o největší masivní povstání té doby, kdy ozbrojené skupiny Ainu útočily na mnoha místech a způsobily jamatským okupantům těžké ztráty. Známý je masakr u řeky Akita, kdy bylo císařské vojsko poraženo na hlavu a bylo ukořistěno mnoho zbraní. Po roce 879, kdy se podařilo Jamatu za cenu velkých nákladů získat zpět kontrolu nad oblastí, došlo již jen k jedné významnější vzpouře tohoto období, rebelii v provincii Dewa roku 939. Jednotkám Ainu se podařilo dostat do oblasti Akita a zaútočit na místní hrad. Byli však poraženi a jejich porážkou se uzavírá éra masivního celoplošného odporu Ainu vůči Dvoru.

Ainu na Hokkaidu (1200–1250)[editovat | editovat zdroj]

Poté, co skončilo období kultury Sacumon, podléhali Ainu vlivu Jamato. Kolem roku 1216 vykázal šógunát Kamakura asi na padesát Ainu, obviněných z loupeží a pirátství na ostrov Ezo, nyní Hokkaidó. Zároveň byl tehdejším šikkenem Jošitokim Hódžó vyslán Ando Taro, aby zde působil jako guvernér a chránil touto předsunutou pozicí Jamato. Tarova rodina se usídlila v Tosaminato (dnes vesnice Šiura), přístavu na břehu Japonského moře, a spravovala region Cugaru, ovšem její vliv sahal daleko za hranice tohoto území. Přístav Tosaminato se stal důležitým obchodním centrem ve vzájemném obchodování mezi Ainu a Jamato.

Boj sachalinských Ainu proti říši Gen (1250–1308)[editovat | editovat zdroj]

Mongolsko, neboli říše Gen, podnikalo východním směrem dobyvačné výpravy. Mongolské oddíly dorazily až k ústí řeky Amur, kde se setkali s etnikem Gilyemi, které bychom dnes zřejmě přiřadili ke Nivchům, zastarale Giljakům. O nich zřejmě hovoří staré kroniky, jako o Šukušin, když popisují výpravy Abe Hirafua. Giremi se stali spojenci říše Gen. Jejich spojitost s Ainu je zřejmě založená na jejich problémech s výbojným kmenem Kugi (též Kuj), který je často napadal. Centrum Kugi se zřejmě nacházelo též u ústí Amuru nebo/a v severní části ostrova Sachalin a má se za to, že to jejich název byl jen jiným pojmenováním pro Ainu. Každopádně po mongolských výbojích na Sachalin (o síle 1,000 plavidel a desetitisíců mužů) přislíbili Kugi spojenectví s říší Gen. Mongolové, chystajíce ofenzivu proti Jamatu, požádali Kugi, aby se pustili do stavby válečných plavidel, kterými by napadli jamatské břehy. Výměnou za to nepožadovali po Kugi daně. Protože však museli odevzdávat téměř veškeré potraviny nově se formující mongolské armádě, vyvrcholila roku 1284 jejich nespokojenost prvním povstáním, které trvalo téměř dva roky a stálo Mongoly 10,000 mužů. Podruhé se postavili na odpor rok po ukončení prvních nepokojů a než byli poraženi mongolskou přesilou, dosáhli výrazných úspěchů, o čemž svědčí i jejich několikanásobná vylodění u pevninských břehů a bojové operace na dolním Amuru. Po jejich porážce byl mezi oběma stranami uzavřen pakt o podrobení se říši Gen.

Osidlování jižního Hokkaidó Japonci (1432–1739)[editovat | editovat zdroj]

Klan Ando byl po porážce klanem Nandu vyhnán na Hokkaidó, kde vytvořil svou vlastní samosprávu. Čilý obchod s Ainu a mnohé nové technologie v rybolovu vedly k prosperitě, která dovolovala rodinám podřízeným klanu Ando stavět malé pobřežní pevnosti, tzv. Date.

V polovině 15. století pak dochází k ozbrojeným výpadům proti japonským osadám pod vedením Komašajna (též Košamajna), a to až do roku 1457 (bitva Kosjamanina nebo též Kosjamaninova, tedy Košamajnova bitva), kdy se zbytek místních Japonců sjednotil a zformoval do protiútoku, během kterého se podařilo zabít jak Komašajna, tak jeho syna. Útoky na japonské osady však neustávaly téměř celé další tři čtvrtě století. Až se roku 1515 podařilo zavraždit bratry Šoju a Kušiho (též Kudžiho), toho času vůdce Ainu. Ani to nestačilo pro potlačení nepokojů a tak bylo rozhodnuto o návratu japonských osadníků do Macumae (jižní část část Hokkaidó).

Roku 1648 byla rozpoutána Šakušajnova válka, která původně propukla mezi dvěma znepřátelenými klany Ainu – Šumu-kuru (západní lidé) a Menaši-kuru (východní lidé). Menaši-kuru byli loajální vůči japonským okupantům. Během litých bojů byl ovšem zabit čelní vůdce podřízený přímo náčelníkovi Onibišimu, což způsobilo velké starosti japonské správě. Mezitím (1653) došlo k odvetě, a Menaši-kuru srovnali, za tiché podpory Japonců, se zemí pevnost Šibutjari a zabili jejího velitele Kamokutaina.

O dva roky později silami nabitý Šakušajn opět zaútočil na Menaši-kuru. Po vyrovnaném boji oficiálně hlavy obou znepřátelených klanů, tedy Šakušajn a Onibiši, podepsali příměří, fakticky však konflikt nikdy neskončil. Po deseti letech příprav byl Onibiši zavražděn ve svém domě a i když se jeho sestra pokusila sestavil síly proti Šakušajnovi, byla poražena a zabita. Region Pae, bašta Menaši-kuru, padla do rukou Šumu-kuru.

Šakušajn způsoboval Japoncům vážné škody a v podstatě nebylo v jejich silách jeho postup nikterak zastavit. Při střetech byly síly vyrovnané, ale Šakušajn, byť o vlas, vždy vítězil. To přimělo Japonce vlákat Šakušajna do léčky. Protože ztráty byly na obou stranách obrovské, rozhodli se Japonci uspořádat banket, kde měla být podepsána mírová smlouva mezi oběma stranami. Šakušajn a jeho 14 nejlepších mužů však bylo zajato a následně sťato. Stalo se tak 24. října roku 1669.

Následně bylo roku 1672 podepsáno příměří mezi Japonci (klan Macumae) a neutrálními nebo poraženými kmeny Ainu, čímž definitivně skončila vleklá válka. V té době už do hry začalo pomalu vstupovat Rusko, které zásadním způsobem zasahovalo do geopolitického uspořádání v oblasti.

Nový daňový systém a jeho dopad na Ainu (1720–1758)[editovat | editovat zdroj]

Kvůli daňovým reformám v souvislosti s novým územně-daňovým systémem, reformou Bašó Ukeoi-Sei, přišli Ainu o významné oblasti pro rybolov. Redukce takového rázu způsobovaly boj o loviště mezi jednotlivými kmeny, z nichž zřejmě nejkrvavější vzplál mezi kmeny Nošappu a Soja, při kterém 2,000 bojovníků klanu Kiitappu (náležícím k Nošappu) téměř vyvraždilo Soje.

Střety Ainu s Rusy (1765–1771)[editovat | editovat zdroj]

První setkání mezi Ainu a Rusy nebylo nikterak přívětivé. Na ostrov Uruppu, jež je součástí Kurilských ostrovů, dorazila skupina ruských lovců, která vyvraždila starce Ainů a páchala násilí na dalších lidech. Když se v roce 1771 chystali Rusové opět přistát u břehů Uruppu, Ainu podnikli protiútok, zabili 20 z nich a zbytek se jim podařilo vyhnat.

Revolta v Kunaširi a Menaši (1785–1794)[editovat | editovat zdroj]

Po dlouhém období útlaků ze strany klanu Macumae, který nerespektoval šógunovy dekrety o Ainu (nechat z Ezóči vládu lidu Ezo) a, s leckdy sadistickým nádechem, terorizoval Ainu (nechal znásilňovat ženy, zabíjet muže, trávit náčelníky), pohár trpělivosti přetekl. Poslední kapkou zřejmě byla vražda náčelníka z ostrova Kunaširi, Jankičiho. Jankičiho bratr Mamekiri ve vzteku nad tou opovážlivostí podnítil vzpouru proti Japoncům. Podařilo se mu zabít několik desítek japonských vojáků, obchodníků i civilistů, než byl přinucen se se svými 314 muži vzdát. Byl bez odkladu popraven a s ním i další jeho spojenci.

O houževnatosti Ainu svědčí i to, že ještě v roce 1794 se znovu pokusili kunaširští Ainu o revoltu, která však byla brzy potlačena.

Obnova císařství, éra Meidži a Ainu (1868–1913)[editovat | editovat zdroj]

Lovci v 19. století

Po roce 1867, spolu s reformami Meidži, byla císařským výnosem nařízena expanze japonských rodin do nově nabytých území a započala tak násilná asimilace Ainů s nově příchozími osadníky v masivním měřítku. Spolu s tímto „pojaponštěním“ bylo Ainům zakázáno praktikovat svůj dosavadní styl života.

V roce 1899 sice císař vydal edikt Kjú Dódžin, jež měl zajistit „pomoc“ a „modernizaci“ Ainů v oblasti zemědělství, fakticky však sklouzl ještě k hlubší diverzifikaci mezi nimi a Japonci. Během této éry, s masivním nárůstem japonské populace a další kolonizací Hokkaidó, docházelo k prohlubující se diskriminaci Ainů, která trvá dodnes a představuje nepříjemný sociální problém.

Blýskání na lepší časy? (1923 - )[editovat | editovat zdroj]

S příchodem dvacátého století se zdá, že Ainu přece jen začalo blýskat na lepší časy. Čisato Jukiemu se podařilo vydat sbírku básní Svaté verše Ainu, za podpory zemské vlády na Hokkaidu vznikla Asociace hokkaidských Ainu a vyšla poutavá díla Kotan od Hokuto Ibašiho, Mladému Utari od Jaeko Bachelorové a Pláč Ainů od Tuzu Kaizawy.

Roku 1961 byla asociace přejmenována na Asociaci Utari z důvodu negativního povědomí veřejnosti při vyslovení slova Ainu, jako spojení s čímsi podřadným a nečistým. V roce 1986, navzdory všem obrodným příznakům znovunalezené národní identity Ainu, však tehdejší japonský premiér prohlásil, že „Japonsko je jednonárodnostní stát. Zde, mezi lidmi, kteří se nazývají japonskými občany, neexistují žádné národnostní menšiny.“

V roce 1997 byl vydán nový zákon o původním obyvatelstvu Japonska, který zařadil Ainu a jejich kulturu mezi národní poklady země.

Jazyk[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ainština.

Náboženství a mytologie[editovat | editovat zdroj]

Tradiční způsob života[editovat | editovat zdroj]

Folklór[editovat | editovat zdroj]

Hudební a ústní tradice[editovat | editovat zdroj]

Odívání[editovat | editovat zdroj]

Základem tradičního oděvu Ainu byl plášť vyráběný z plátna utkaného rostlinných vláken, bavlněné látky či jiných materiálů. Mužský plášť je dlouhý po lýtka, v zimních měsících je navíc doplněn vestou z kožešiny. Ženy tradičně nosí pod pláštěm, který je dlouhý až ke kotníkům, ještě uzavřený nátělník (mour). Oděvy pro slavnostní příležitosti byly bohatě zdobeny ruční výšivkou či různými aplikacemi, které vytváří geometrické vzory. [2] Ainu vyráběli své pláště z pláten utkaných z vláken stromů (attuš), jako jsou například jilmy, kopřiv či jesencovitých (retarpe), z nichž bylo plátno mnohem světlejší než z ostatních rostlin. Obchodem s Japonci získávali Ainu bavlněné látky, z nichž šili pláště zdobené výšivkou (čikarkarpe), či velkou aplikací z bílé látky (kaparamip). [3] Ainu z Kurilských ostrovů neměli dostatek materiálu pro výrobu takovýchto oděvů a proto sešívali z kůží mořských ptáků (alky, albatrosi) kabáty (rapuri),[4] které dobře izolovaly teplo a zároveň chránili před deštěm (díky ptačímu peří). [5] Ainu ze Sachalinu zas šili pláště z kůží ryb a jiných zvířat (ur). [6]

Během slavnostních příležitostí nosí muži sapanupe, čelenku upletenou z lýka. Tato čelenka je zdobená dřevěnými figurkami zvířecích božstev a jinými ornamenty. Muži také tradičně nosí meč (emuš) zpevněný na popruhu přes rameno (emuš at). Ženy se zdobí kovovými kruhovými náušnicemi (nikari), vyšívanou čelenkou (matanpuši) a náhrdelníkem ze skleněných korálků (tamasai). [7]

Umění a řemesla[editovat | editovat zdroj]

Kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Ohaw, ainská polévka z masa a zeleniny

Většina potravin, které Ainu získali lovem, sběrem, či vypěstováním, se tradičně upravovala sušením, uzením či vařením. Jídlo se skladovalo ve skladištích nazývaných pu. Základním jídlem byla polévka ohaw či rur, připravovaná z vývaru, masa a různých druhů zeleniny a divokých rostlin. Existuje mnoho druhů ohaw, které se navzájem liší ingrediencemi, například kam ohaw (masová polévka), pukusa ohaw (polévka s česnekem hadímpukusa), pukusakina ohaw (polévka se sasankou) a další. Přílohou byla obvykle sayo, obilná kaše připravovaná například z prosa (munčiro sayo) nebo ježatky (piyapa sayo). Tradiční strava také zahrnovala například sušeného lososa či vařené divoké rostliny a zeleninu – rataškep. [8]

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ainu people na anglické Wikipedii.

  1. a b Russian Census 2010:_ Population by ethnicity (rusky)
  2. Ainu [online]. Countries and their cultures, [cit. 2013-01-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Clothing [online]. Shiraoi, Hokkaido: Ainu museum, [cit. 2013-01-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. IOM RAS – Publications
  5. Minpaku.ac.jp, muzeum
  6. Minpaku.ac.jp, muzeum
  7. Ornaments [online]. Shiraoi, Hokkaido: Ainu museum, [cit. 2013-01-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. Eating Habits [online]. Shiraoi, Hokkaido: Ainu museum, [cit. 2013-01-31]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]