Kurilské ostrovy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kurilské ostrovy
Курильские острова
千島列島
Kurily.svg
Kurilské ostrovy mezi japonským ostrovem Hokkaidó (na jihovýchodě) a Kamčatkou (na severozápadě)
Geografie

Poloha:
Plocha: 10 355,61 km²
Počet ostrovů: 56
Časové pásmo: UTC+11, UTC+12[1]
Země
Stát: Rusko Rusko
Provincie: Sachalinská oblast
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 19 395 (X/2010)

Kurilské ostrovy, též Kurily (rusky: Курильские острова, Kuriľskije ostrova; japonsky: クリル列島, Kuriru rettó; v ainštině: Čupka, Kurumise) je vulkanické souostroví 56 ostrovů o celkové rozloze 10 355,61 km² (je možné se setkat také s jinými údaji, nejčastěji 15 600 km²) nalézající se mezi poloostrovem Kamčatka a japonskými ostrovy. Jejich prstenec tvoří východní hranici Ochotského moře a odděluje je tak od Tichého oceánu.

Ostrovy patří Rusku, přičemž jejich jižní část (Kunaširi, Etorofu (Iturup), Šikotan a Habomajské ostrovy) jsou nárokovány Japonskem.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Kurily se táhnou v délce 1 200 km mezi ostrovem Hokkaidó a Kamčatkou. Nejvyšším bodem souostroví je Alaid (Ojakobajama) na Atlasově ostrově poblíž Kamčatky, která má výšku 2 339 metrů. Ostrovy mají vulkanický původ a představují výčnělky podmořského hřbetu nad hladinou moře, který se nachází na hranici tektonických desek. Oblast je vulkanicky aktivní; ze sta známých vulkánů je 35 stále aktivních.

Flóra na ostrovech odpovídá jejich zeměpisné šířce, na severu jsou dřeviny druhově chudé (olše, bříza, vrba, jeřáb, zakrslá borovice), na jihu je druhů daleko více; jsou zde smíšené lesy s převažujícími jehličnany (jedle sachalinská, smrk ajanský, modřín kurilský), z listnáčů jsou zastoupeny duby, javory, jilmy a kalopanaxy. V podrostech je mnoho druhů bylin; areál bobulovin je rozšířen na celé souostroví. Roste zde přes 40 endemitů. Je zde několik přírodních rezervací, z nichž nejznámější jsou Kurilskij zapovednik a Malyje Kurily.

Fauna je rozmanitá zejména pokud jde o ptáky (dlouhokřídlí, kachnovití, kormoránovití, buřňákovití, vrabcovití, sovy a dravci), z nichž mnozí zde tvoří rozsáhlé kolonie. Z velkých savců zde žije medvěd hnědý na ostrovech Kunašir, Iturup a Paramušin; na ostrově Šumšu byl v minulém století vyhuben. Pobřežní vody jsou bohaté na ryby a ze savců zde žijí tuleni kroužkovaní, vydry mořské, lachtani ušatí a kosatky dravé. Vody omývající Kurily jsou jedny z nejproduktivnějších oblastí světového oceánu.

Ostrovy se nalézají v subarktickém pásmu, léta jsou chladná a zimy studené. Klima se mění podle zeměpisné šířky, na severu chladnější, na jihu ovlivňované monzuny mírného pásu. Následující údaje jsou z ostrova Simušir, ležícího zhruba uprostřed souostroví: v únoru je průměrná teplota -4,4 °C, v srpnu 11,1 °C, celoroční 3,3 °C. Průměrný roční úhrn srážek je 1 570,0 mm, které jsou během roku víceméně rovnoměrně rozloženy s mírným maximem v létě. Díky obrovské vodní ploše po obou stranách souostroví je toto vystaveno divokým větrům a častým mlhám. V zimě všechny průlivy mezi ostrovy zamrzají s výjimkou De Vriesova průlivu mezi ostrovy Urup a Iturup.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Ostrovy jsou osídleny značně nerovnoměrně. Trvale jsou osídleny pouze ostrovy Paramušir, Iturup, Kunašir a Šikotan. Podle sčítání z r. 2010 zde žije celkem 19 395 obyvatel.[2] Jsou převážně slovanského typu (Rusové, Bělorusové, Ukrajinci), zbytky původních etnik (Ainu) a některé další národnosti ve velmi malém měřítku (Japonci, Korejci, Tataři atd.).

Sídla[editovat | editovat zdroj]

Na ostrovech je 19 trvalých sídel (2010): dvě města (Severo-Kurilsk, Kurilsk), jedno sídlo městského typu (Južno-Kurilsk) a 16 vesnic.[p 1] V sovětském období sem plynuly značné dotace a byly zde umístěny početné vojenské posádky, což pominulo v devadesátých letech 20. století. Proto došlo k odlivu obyvatel a nachází se zde množství opuštěných sídel, z nichž některá jsou dosud (2012) zakreslena na mapách. Nejvíce obydlených osad se nachází na Iturupu (Aktivnyj, Burevestnik, Gorjačije Kluči, Gornyj, Kitovyj, Kurilsk, Rejdovo, Senťabrskij, Slavnoje, Šumi-Gorodok, Vetrovoje, Žarkije Vody)[3] dále na Kunaširu (Danilovo, Dubovaja, Golovnino, Gorjačij Pljaž, Južno-Kurilsk, Mendělejevo, Nazarovo, Otradnoje, Polino, Rudnaja, Sernovodsk, Ťatino, Treťjakovo),[4] dvě na Šikotanu (Malokurilskoje, Krabozavodskoje) a jedna na Paramuširu (Severo-Kurilsk). Podrobnosti o největších sídlech uvádí tabulka níže:

Sídlo ostrov počet obyvatel
Južno-Kurilsk Kunašir 5 833
Severo-Kurilsk Paramušir 2 535
Kurilsk Iturup 2 070

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Nejvýznamnějším oborem je rybolov, díky bohatým lovištím po obou stranách souostroví, a zpracování ryb a mořských produktů (měkkýši - především krakatice, korýši, sumýši, ježovky a chaluhy).

Nacházejí se zde ložiska mnoha nerostů. Přírodní síra se těžila od počátku 20. století. Většina zdrojů se nevyužívá, přestože těžitelné zásoby rud jsou značné, především jde o železo (273 mil. t), titan (39,7 mil. t), stříbro (9 287 t), zlato (1 867 t)[5] a rhenium, které se nachází plynech sopky Kudrjavyj na Iturupu, kde je největší zdroj tohoto kovu na světě s roční kapacitou 36,7 t představující polovinu světové těžby.[6][7] V Ochotském moři se předpokládají obrovská podmořská naleziště ropy a zemního plynu.

Souostroví má strategický význam nejen pro svůj hospodářský potenciál, ale i z vojenského hlediska. Jsou na něm umístěny ruské jednotky protivzdušné obrany celostátního významu. V jižní části je dislokována 18. střelecká divize s velitelstvím na Iturupu (Gorjačije Ključi) a posádkami na Kunaširu a Šikotanu.[8] Na pobřeží se nacházejí pohyblivé raketové systémy vyzbrojené protilodními střelami. Mimo to jsou na ostrovech rozmístěny jednotky ruské Pohraniční stráže.

Administratvní dělení[editovat | editovat zdroj]

Administrativní dělení prefektury Hokkaidó          subprefektura Nemuro      sporná území

V rámci administrativního dělení Ruska spadají Kurily do Sachalinské oblasti a dělí se na tři městské okruhy:

  • Severokurilský (3 501 km²; 2 535 obyv. v r. 2010[2]) - ostrovy Atlasův, Šumšu, Paramušir, Anciferův, Makanru, Onekotan, Charimukotan, Čirinkotan. Ekarma, Šiaškotan, Rajkoke, Matua, Rasšua, Ušiširské a Ketoj a všechny malé ostrovy poblíž nich.
  • Kurilský (5 146 km²; 7 358 obyv. v r. 2010[2]) - ostrovy Iturup, Urup, Broughtonův, Čornyje Braťja, Simušir a všechny malé ostrovy poblíž nich.
  • Jihokurilský (1 856 km²; 9 502 obyv. v r. 2010[2]) - ostrovy Kunašir, Šikotan a Habomajské a všechny malé ostrovy poblíž nich.

Ostrovy leží ve dvou časových pásmech UTC+11 (okruhy Jihokurilský a Kurilský) a UTC+12 (Severokurilský okruh).[1]

Jižní, sporné ostrovy považují Japonci za součást subprefektury Nemuro. Nazývají je „Severní teritoria“ (japonsky: 千島列島, Čišima rettó).[9]

Původ jména[editovat | editovat zdroj]

Pojmenování ostrovů pochází z jazyka Ainu, kde kur, znamená stín nebo mrak, tedy mlžné nebo stinné ostrovy. Další teorie vycházející z tohoto jazyka vysvětlují význam podle základu slova kur, což znamená člověk a kuru překládají jako člověk, který přišel odnikud.

Uvádí se též, že název pochází z ruštiny, podle kouřících sopek, které Rusové objevili z Kuril jako první.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Průběh hranic během historie

Ostrovy byly původně osídleny etnikem Ainu, které však v drtivé většině padlo za oběť sporům mezi Ruskem a Japonskem o nadvládu nad ostrovy. První zprávy o ostrovech přinesla japonská výprava na Hokkaidó v r. 1635[10] a v r. 1644 byly zakresleny do mapy pod názvem Tisíc ostrovů.[11] V r. 1643 sem jako první z Evropanů doplul Maarten Gerritsz Vries, po němž je pojmenován průliv mezi ostrovy Urup a Iturup, a ostrovy popsal, zakreslil do podrobné mapy a vyhlásil nad nimi nizozemskou svrchovanost. K severním Kurilám dorazila v r. 1697 výprava kozáckého velitele Vladimira Atlasova. V průběhu 18. století Rusové postupovali na jih, dobývali místní osady a podrobovali si obyvatelstvo. V letech 17781779 přivedli do poddanství na 1 500 domorodců a téhož roku Kateřina II. osvobodila od daní všechny, kdo se jí poddali. Na přelomu století začali do oblasti pronikat Japonci a vypukly první konflikty; ruská moc dosahovala až na Urup a Japonci zřídili vojenské posádky na Iturupu a Kunaširu.

První diplomatická jednání o ostrovech byla vedena počátkem 19. století, ovšem k ujednání došlo až v r. 1855, kdy Rusko podepsalo s Japonskem Šimodskou dohodu, která deklarovala hranici mezi ostrovy Urup a Iturup. Roku 1875 se Rusko a Japonsko dohodly Petrohradskou smlouvou, že Japonci získají celé souostroví výměnou za postoupení Sachalinu Rusku. V srpnu roku 1945 došlo k sovětsko-japonské válce, při níž byly mimo jiné obsazeny Rudou armádou i Kurilské ostrovy. Sovětský svaz toto území anektoval v r. 1946 s odvoláním na Jaltské dohody a Postupimskou deklaraci, která vymezovala Japonsko pouze na ostrovy Honšú, Kjúšú, Šikoku a Hokkaidó. Téhož roku byl z Kurilských ostrovů zřízen jediný administrativní rajón se správním střediskem v Kurilsku. Poté, co bylo o rok později deportováno na 17 tis. japonských obyvatel, byl tento rajón začleněn do Sachalinské oblasti.[12] Tato administrativní úprava trvala až do r. 2006, odkdy platí současné dělení na tři okruhy.

Sanfranciská mírová smlouva, kterou Japonsko v r. 1952 uzavřelo mír s většinou spojenců, nebyla Sovětským svazem podepsána. V r. 1956 byla podepsána společná sovětsko-japonská deklarace, která ukončila válečný stav, a obě strany se zavázaly pokračovat v jednáních s cílem uzavřít mír. Poté měl Sovětský svaz navrátit Japonsku Habomajské ostrovy a ostrov Šikotan. Přestože platnost této deklarace Rusko v r. 2004 potvrdilo, není mezi oběma státy podepsána žádná mírová smlouva a status Kurilských ostrovů zůstává sporný, což je hlavní překážkou v japonsko-ruských vztazích.

Jednotlivé ostrovy[editovat | editovat zdroj]

Severní skupina
Název rusky japonsky přepis alternativní název souřadnice
Atlasovův ostrov Атласова 阿頼度島 Ojakoba Araido-tó
nebo Atorasova-tó
50°52′ s. š., 155°34′ v. d.
Šumšu Шумшу 占守島 Šumušu-tó 50°45′ s. š., 156°20′ v. d.
Paramušir Парамушир 幌筵島 Paramuširu-tó Horomuširu-tó 50°23′ s. š., 155°41′ v. d.
Anciferův ostrov Анциферова 志林規島 Širinki-tó 50°12′ s. š., 154°59′ v. d.
Makanru Маканруши 磨勘留島 Makanru-tó 49°46′ s. š., 154°26′ v. d.
Avos[p 2] Авось ? Abóši-tó Abosu-džima
nebo Abosu-iwa
49°43′ s. š., 154°5′ v. d.
Onekotan Онекотан 温禰古丹島 On'nekotan-tó 49°27′ s. š., 154°46′ v. d.
Charimukotan Харимкотан 春牟古丹島 Harumukotan-tó Harimukotan-tó 49°7′ s. š., 154°32′ v. d.
Čirinkotan Чиринкотан 越渇磨島 Čirinkotan-tó 48°59′ s. š., 153°29′ v. d.
Ekarma Экарма 越渇磨島 Ekaruma-tó 48°57′ s. š., 153°56′ v. d.
Šiaškotan Шиашкотан 捨子古丹島 Šasukotan-tó 48°49′ s. š., 154°5′ v. d.
Centrální skupina
Název rusky japonsky přepis alternativní název souřadnice
Lovuški[p 3] Ловушки 磨勘留島 Muširi Muširu recugan 48°32′ s. š., 153°50′ v. d.
Rajkoke Райкоке 雷公計島 Raikoke-tó 48°17′ s. š., 153°15′ v. d.
Matua Матуа 松輪島 Macuwa-tó 48°5′ s. š., 153°13′ v. d.
Rasšua Расшуа 羅処和島 Rasucua-tó Rašowa-tó nebo Rašuwa-tó 47°45′ s. š., 153°1′ v. d.
Ušiširské ostrovy острова Ушишир 宇志知島 Ušiširu-šotó Ušiči-šotó
  Ryponkiča Рыпонкича ? Ruiponkiča-tó 47°32′ s. š., 152°50′ v. d.
  Jankiča Янкича ? Jankiša 47°31′ s. š., 152°49′ v. d.
  Sredněvo[p 4] Среднего 摺手岩 Suredonebo-guntó 47°35′ s. š., 152°53′ v. d.
Ketoj Кетой 計吐夷 Ketoi-tó 47°20′ s. š., 152°31′ v. d.
Simušir Симушир 温禰古丹島 Šimuširu-tó 46°58′ s. š., 152°0′ v. d.
Broughtonův ostrov Броутона 武魯頓島 Buroton-tó 46°43′ s. š., 150°44′ v. d.
Ostrovy Čornyje Braťja острова Чёрные Братья 雷公計島 Čirihoj-šotó
  Čirpoj Чирпой 知理保以島 Čirihoj-tó Čerupoj-tó 46°31′30″ s. š., 150°52′30″ v. d.
  Čirpojev Брат-Чирпоев 知理保以南島 Čirihoj-nantó Čirihoiminami-tó
nebo Čirihoi minami-džima
46°27′47″ s. š., 150°48′25″ v. d.
Jižní skupina
Název rusky japonsky přepis alternativní název souřadnice
Urup Уруп 得撫島 Uruppu-tó 45°53′ s. š., 149°59′ v. d.
Iturup Итуруп 択捉島 Etorofu-tó 45°0′ s. š., 147°53′ v. d.
Kunašir Кунашир 国後島 Kunaširi-tó 44°5′ s. š., 145°59′ v. d.
Šikotan[p 5] Шикотан 色丹島 Šikotan-tó 43°47′ s. š., 146°45′ v. d.
Habomajské ostrovy[p 6] острова Хабомай 摺手岩 Habomaj-guntó Habomaj-šotó
  Polonského ostrov Полонского 多楽島 Taraku-tó 43°38′ s. š., 146°19′ v. d.
  Lisji Лисьи ? Kaiba-tó 43°34′10″ s. š., 146°24′7″ v. d.
  Šiški Шишки ? Kabutó-džima 43°34′36″ s. š., 146°25′49″ v. d.
  Zeljonyj Зелёный 志発島 Šibocu-tó Šibacu-tó 43°30′ s. š., 146°8′ v. d.
  Tanfilevův ostrov Танфильева 水晶島 Suišódžima Suišó-tó 43°26′ s. š., 145°55′ v. d.
  Signalnyj Сигнальный 貝殻島 Kaigaradžima 43°23′2″ s. š., 145°51′34″ v. d.
  Jurij Юрий 勇留島 Juri-tó 43°25′ s. š., 146°4′ v. d.
  Ďominovy ostrovy[p 7] Дёмина 春苅島 Harukari-tó 43°25′ s. š., 146°10′ v. d.
  Anučina Анучина 秋勇留島 Akijuri-tó 43°22′ s. š., 146°0′ v. d.
  Storoževoj Сторожевой ? Moeširi-tó Moemoširi-tó 43°23′4″ s. š., 145°53′31″ v. d.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Podle ruské wikipedie.
  2. Jde o skaliska.
  3. Jde o skupinu ostrůvků a skalisk.
  4. Jde o skupinu ostrůvků a skalisk, které ruská geografie k Ušiširským ostrovům nepočítá.
  5. Japonská geografie tento ostrov ke Kurilám neřadí.
  6. Japonská geografie tyto ostrovy ke Kurilám neřadí.
  7. Jde o skupinu ostrůvků a skalisk.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Rozhodnutí vlády Ruské federace č. 725 z 31.8.2011 [online]. Moskva: Правительство Российской Федерации, 2011-08-31, [cit. 2012-03-11]. Dostupné online. (rusky) 
  2. a b c d Численность населения районов и городских населённых пунктов субъектов Российской Федерации [online]. Moskva: Федеральная служба государственной статистики, 2011, [cit. 2012-05-21]. (xls) Dostupné online. (rusky) 
  3. Mapa ostrova Iturup,
  4. Mapa ostrova Kunašir
  5. Регионы России, Сахалинская область, Справка по региону [online]. Moskva: Interfax, 2007, [cit. 2012-10-06]. Dostupné online. (rusky) 
  6. КРЕМЕНЕЦКИЙ, A. Завод на вулкане. Наука и жизнь [online]. 2000, čís. 11 [cit. 2012-10-06]. Dostupné online.  (rusky) 
  7. РОСТОВСКИЙ, Михаил. Рений вам, а не Курилы! [online]. Московский комсомолец, 2006-09-18, [cit. 2012-10-06]. Dostupné online. (rusky) 
  8. MINGXIN, Bi. Russian defense minister visits disputed islands [online]. Peking: Xinhua, 2011-02-04, [cit. 2012-10-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Moskva hrozí Tokiu zrušením bezvízových cest na Kurily. Chce potvrdit svou svrchovanost.
  10. АДАШОВА, Т.А. Южные Курилы — геополитическое пространство России. География [online]. Первое сенябряRoč. 2005, čís. 14 [cit. 2012-10-06]. Dostupné online.  (rusky) 
  11. STEPHAN, John J. The Kuril Islands. Oxford : Clarendon Press.. S. 50–56. (anglicky) 
  12. Kuril Islands: factfile. The Telegraph [online]. 2010-11-01 [cit. 2012-10-06]. Dostupné online.  (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kurilské ostrovy (diplomová práce); autor: Gabriela Slavíčková; Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích; rok vydání: 2000 (knihovna JCU, signatura: DP08195 - [1])

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu