Buřňákovití

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Buřňákovití

Buřňák lední (Fulmarus glacialis)
Buřňák lední (Fulmarus glacialis)
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: ptáci (Aves)
Podtřída: letci (Neognathae)
Řád: trubkonosí (Procellariiformes)
Čeleď: buřňákovití (Procellariidae)
Leach, 1840
Rody
Buřňák černobílý (Daption capense)

Buřňákovití (Procellariidae) je rozsáhlá čeleď středních i velkých mořských ptáků z řádu trubkonosých. Čeleď buřňákovitých je tvořena 13 až 14 recentními rody, všechny mají stejné české jméno buřňák.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Lze bez nadsázky říci, že tato čeleď je rozšířena globálně. Ptáci žijí ve všech oceánech a téměř ve všech mořích, nejvíce v oblastech kde jsou vody bohaté na živočišnou potravu. Vyskytují se nejčastěji blíže k polárním oblastem než k rovníku, tam se nacházejí úživnější vody, převážně studené mořské proudy.

Jsou to společenští ptáci, loví i hnízdí v hejnech. Stavějí si hnízda na tradičních místech v blízkosti potravních zdrojů, převážně na ostrovech a březích kontinentů poblíž Západního příhonu. Po vylíhnutí však mnohdy migrují i na druhou polovinu zeměkoule, kde loví až do návratu na svá hnízdiště.[1] Ve vodách moří okolo Evropy jsou k vidění: buřňák Bulwerův, buřňák kerguelenský, buřňák lední, buřňák menší, buřňák severní, buřňák šedý, buřňák temný a buřňák velký.[2]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Tito mořští ptáci tráví převážnou část svého života na moři a na pevnou zem se vracejí jen v období hnízdění a vyvedení mláďat. K tomu mají uzpůsobenou stavbu těla, dominantním rysem jsou jejich dlouhá a úzká křídla vhodná k dynamickému plachtění, při kterém ke stoupavému letu využívají nejen vzestupných teplých proudů, ale i vertikálního gradientu větru. Úzká křídla je ale nutí létat poměrně rychle. Jejich nohy, až na výjimky jako např. u buřňáka obrovského a buřňáka Hallova, nejsou vůbec vhodné k chůzi, jsou přizpůsobeny k plavání. Jsou slabé a posazené příliš vzadu, chůze se proto podobá spíše plížení po břiše za podpírání se křídly. Nohy mají tři přední prsty s plovací blánou. Na mořské hladině i spí.

Největší buřňáci dosahují váhy 5 až 8 kg a rozpětí jejich křídel je až 2 metry, jsou velcí od cca 23 do 65 cm. Samice bývají o poznání menší. Zobáky mají mohutné, delší horní čelist zobákovitě zahnutá nad kratší dolní zajišťuje spolehlivé uchopení i kluzké a zmítající se potravy. Některé menší druhy mají v zobáku obdobně jako velryby speciální lamely na filtrování vody při lovení krilu. Nad jedním nosním průduchem nacházejícím se u kořene horní čelisti zobáku je solná žláza, kterou vylučují z těla přebytečnou sůl obsaženou v mořské vodě spolykanou s potravou. Mají, na rozdíl většiny ptáků, dobrý čich a samozřejmě vynikající zrak, který jim umožňuje spatřit potravu i z velkých výšek. Barva jejich peří bývá kombinací bílé, černé a šedé, nemění se s roční dobou ani není rozdílná podle pohlaví.[1][3][4][5]

Stravování[editovat | editovat zdroj]

Buřňáci se v drtivé většině živí mořskou živočišnou potravou, chytají drobnější, převážně pelagické ryby, chobotnice a korýše. Nejraději loví živočichy pohybující se po hladině nebo nízko pod ní, někteří se za kořistí potápí do hloubek v desítkách metrů, používají křídel jako ploutví. Jsou druhy, které nepohrdnou ani plovoucími mršinami savců, ptáků a ryb. Zaznamenány byly i případy ulovení tučňáka nebo jiného ptáka. Doprovázejí s oblibou rybářské lodě, kdy se živí vyhozenými zbytky rybích těl a snaží se ukrást ryby ze sítí. V období nedostatku větší potravy se živí i krilem. Loví také v noci, hlavně hlavonožce, kteří jsou aktivnější až za tmy. Buřňáci rodu Macronectes žerou jediní i na pevnině, např. mršiny nebo útočí na mláďata jiných ptáků.

Většina druhů shromažďuje v břichu olejnatou tekutinu skládající se z voskovitých esterů a mastných kyselin obsahující vitamíny A a D. Tuto nevábně páchnoucí tekutinu používají ke krmení mláďat nebo ji některé druhy plivají v případě ohrožení na útočníka.[1][3][4][5]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Rozmnožování probíhá v koloniích výhradně na pevnině, kde si buřňáci stavějí hnízda. Kolonie se od sebe odlišují množstvím hnízdících ptáků, může jich být jen pár stovek nebo i milion. Ptáci se vracejí do svých tradičních teritorií odkud pocházejí, do míst kde dříve nebývali žádní suchozemští dravci. Svá hnízda si budují rozdílně, např. ti větší z rodů Fulmarus, Daption, Macronectes, Pagodroma a Thalassoica si stavějí hnízda na skalních římsách, někdy také v místech kde se necítí ohrožení vybudují otevřené hnízdo přímo na zemi. Menší buřňáci z rodů Aphrodroma, Bulwer, Calonectris, Halobaena, Pachyptila, Procellaria, Pseudobulweria a Puffinus (tzv. noční buřňáci) hnízdí skrytě, vyhrabují si nory v travnatém porostu, v suchých rašeliništích nebo přímo v zemi. Nočními buřňáky se nazývají proto, že si hnízda budují a vracejí se do nich z moře s potravou až v noci, kdy je menší nebezpečí napadení dravcem. Po příletu na hnízdiště začnou hlasité krákavé námluvy spojené s rituálními zásnubními tanci a následným stavěním hnízd. Protože tohle vše u nočních buřňáků probíhá v noci a při počtech až několika desítek tisíc na jednom vyhlédnutém okrsku, z lidského pohledu to působí nepopsatelným chaosem. Vlastní hnízdo v noře je velice primitivní, mnohdy ho naznačuje jen pár kamínků.

Po spáření samice snese jedno poměrně veliké vejce, pokud se rozbije druhé už tuto sezonu nesnese. Při sezení na vejci se oba rodiče po jednom nebo dvou dnech střídají. Zárodky ve vejcích jsou velice odolné proti chladu, nevadí jim ani několikadenní přerušení sezení. Inkubace trvá v závislosti na druhu od 42 po 56 dnů; čím větší pták, tím veškerý vývoj probíhá déle. Po vylíhnutí, asi týden až tři musí některý z rodičů ptáče zahřívat, během té doby je krmeno tekutinou z žaludků dospělých. Až později mu rodiče přinášejí ve voleti natrávenou potravu. Je krmeno až do doby plného opeření, což trvá asi 84 až 140 dnů, pak ho rodiče najednou opustí a odletí. Mládě, které je v tu dobu těžší než vyhladovělí rodiče, opouští noru a samo se učí plavat, potápět a létat, tehdy je predátory nejzranitelnější. Pak mladý pták odletí na moře veden jen instinkty a učí se sám lovit. Schopnost rozmnožovat se získávají ve věku 7 až 8 let, přilétají ale na hnízdiště již několik roků předtím a nanečisto si zkoušejí svatební tance a vzájemná dvoření. Dožívají se v průměru 15 až 20 lroků.[1][3][4][5]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Mezi potenciálně největšího nepřítele buřňáků patří lidé. Ničí jejich hnízdiště introdukci dravců nebo změnou fauny a pak také sběrem jejich vajec i přímým lovem. Na ostrově Tristan da Cunha ve velkém sbírají vejce buřňáka velkého a v Austrálii pod názvem "tasmánská holoubata" jsou prodáváni konzervováni buřňáci tenkozobí.[1] Na Stewardově ostrově zase domorodí Maoři ve shodě s tradicemi uloví až 300 000 mláďat buřňáka temného.[6] Nutno podotknout, že se jedná o nejpočetnější druhy, kdy jejich počty se odhadují na desítky miliónů jedinců.[7]

Buřňáci jsou také ohrožování v blízkosti rybářských lodí které následují v očekávání potravy, kdy nevědomky loví rybky připravené jako nástraha a chytnou se na háček, nebo se při potápění zapletou do rybářských sítí a utonou. Mnoho jich hyne také po požití plovoucích plastů nebo při velkých ropných skvrnách. Mladí ptáci často při nočním lovu zabloudí do měst poblíž břehů, zmatou je světla pouličního osvětlení.

Za kritický ohrožené druhy ("CR") jsou považováni buřňák Macgillivrayův, buřňák maskarénský, buřňák šalamounský, buřňák taiko, buřňák tmavohřbetý a buřňák Townsendův; za ohrožené druhy ("EN") buřňák bělobřichý, buřňák černotemenný, buřňák hendersonský, buřňák Huttonův, buřňák chathamský, buřňák madeirský, buřňák Newellův, buřňák réunionský a buřňák tichomořský.[7]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Taxonomie této čeledě je mimořádně složitá a je předmětem častých revizí a skýtá dobré výchozí podmínky pro polemiky nejpřednějších odborníků. Jsou v mnoha případech diskutabilní zatřídění do taxonů druh nebo podruh. Rod Pseudobulweria býval často začleňován do rodu Pterodroma a rod Aphrodroma nazýván Lugensa. Zde je uvedeno jedna z posledních verzí:[8][9]

rod Aphrodroma Olson, 2000 rod Pachyptila Illiger, 1811
  buřňák krátkozobý (Aphrodroma brevirostris) (Lesson, 1831)   buřňák útlozobý (Pachyptila belcheri) (Mathews, 1912)
rod Bulweria Bonaparte, 1843   buřňák hrubozobý (Pachyptila crassirostris) (Mathews, 1912)
  buřňák Bulwerův (Bulweria bulwerii) (Jardine et Selby), 1828   buřňák holubí (Pachyptila desolata) (J. F. Gmelin, 1789)
  buřňák arabský (Bulweria fallax) Jouanin, 1955   buřňák Salvinův (Pachyptila salvini) (Mathews, 1912)
rod Calonectris Mathews et Iredale), 1915   buřňák hrdliččí (Pachyptila turtur) (Kuhl, 1820)
  buřňák šedý (Calonectris diomedea) (Scopoli, 1769)   buřňák širokozobý (Pachyptila vittata) (Forster, 1777)
  buřňák Edwardsův (Calonectris edwardsii) (Oustalet, 1883) rod Pagodroma Bonaparte, 1856
  buřňák světlečelý (Calonectris leucomelas) (Temminck, 1835)   buřňák sněžní (Pagodroma nivea) (Forster, 1777)
rod Daption Stephens, 1826 rod Pseudobulweria Mathews, 1936
  buřňák černobílý (Daption capense) (Linnaeus, 1758)   buřňák maskarénský (Pseudobulweria aterrima) (Bonaparte, 1857)
rod Fulmarus Stephens, 1826   buřňák šalamounský (Pseudobulweria becki) Murphy, 1928
  buřňák lední (Fulmarus glacialis) (Linnaeus, 1761)   buřňák Macgillivrayův (Pseudobulweria macgillivrayi) (Gray, 1860)
  buřňák jižní (Fulmarus glacialoides) (Smith, 1840)   buřňák tahitský (Pseudobulweria rostrata) (Peale, 1848)
rod Halobaena Bonaparte, 1856 rod Pterodroma Bonaparte, 1856
  buřňák modravý (Halobaena caerulea) (J. F. Gmelin, 1789)   buřňák tichomořský (Pterodroma alba) (J. F. Gmelin, 1789)
rod Macronectes Richmond, 1905   buřňák trinidadský (Pterodroma arminjoniana) (Giglioli et Salvadori, 1869)
  buřňák obrovský (Macronectes giganteus) (J. F. Gmelin, 1789)      buřňák hendersonský (Pterodroma atrata) (Mathews, 1912)
  buřňák Hallův (Macronectes halli) Mathews, 1912   buřňák chathamský (Pterodroma axillaris) Salvin, 1893
rod Procellaria Linnaeus, 1758   buřňák réunionský (Pterodroma baraui) (Jouanin, 1964)
  buřňák bělobradý (Procellaria aequinoctialis) Linnaeus, 1758   buřňák límcový (Pterodroma brevipes) (Peale, 1848)
  buřňák zavalitý (Procellaria cinerea) J. F. Gmelin, 1789   buřňák bermudský (Pterodroma cahow) (Nichols et Mowbray, 1916)
  buřňák tristanský (Procellaria conspicillata) Gould, 1844   buřňák kermadecký (Pterodroma cervicalis) (Salvin, 1891)
  buřňák Parkinsonův (Procellaria parkinsoni) Gray, 1862   buřňák Cookův (Pterodroma cookii) (Gray, 1843)
  buřňák novozélandský (Procellaria westlandica) Falla, 1946   buřňák fernandezský (Pterodroma defilippiana) (Giglioli et Salvadori, 1869)
rod Puffinus Brisson, 1760   buřňák boninský (Pterodroma hypoleuca) (Salvin, 1888)
  buřňák menší (Puffinus assimilis) Gould, 1838   buřňák ostrovní (Pterodroma externa) (Salvin, 1875)
  buřňák africký (Puffinus atrodorsalis) Shirihai et all., 1995   buřňák kapverdský (Pterodroma feae) (Salvadori, 1899)
  buřňák Townsendův (Puffinus auricularis) Townsend, 1890   buřňák černotemenný (Pterodroma hasitata) (Kuhl, 1820)
  buřňák šedohřbetý (Puffinus bulleri) Salvin, 1888   buřňák bělobřichý (Pterodroma incerta) (Schlegel, 1863)
  buřňák světlenohý (Puffinus carneipes) Gould, 1844   buřňák pruhokřídlý (Pterodroma inexpectata) (Forster, 1844)
  buřňák růžovonohý (Puffinus creatopus) Coues, 1864   buřňák bělohlavý (Pterodroma lessonii) (Garnot, 1826)
  buřňák třepetavý (Puffinus gavia) (Forster, 1844)   buřňák černohlavý (Pterodroma leucoptera) (Gould, 1844)
  buřňák velký (Puffinus gravis) (O'Reilly, 1818)   buřňák Stejnegerův (Pterodroma longirostris) (Stejneger, 1893)
  buřňák temný (Puffinus griseus) (J. F. Gmelin, 1789)   buřňák dlouhokřídlý (Pterodroma macroptera) (Smith, 1840)
  buřňák Heinrothův (Puffinus heinrothi) Reichenow, 1919   buřňák madeirský (Pterodroma madeira) Mathews, 1934
  buřňák Huttonův (Puffinus huttoni) Mathews, 1912   buřňák taiko (Perodroma magentae) (Giglioli et Salvadori, 1869)
  buřňák Audubonův (Puffinus lherminieri) Lesson, 1839   buřňák kerguelenský (Pterodroma mollis) (Gould, 1844)
  buřňák baleárský (Puffinus mauretanicus) Lowe, 1921   buřňák proměnlivý (Pterodroma neglecta) (Schlegel, 1863)
  buřňák tropický (Puffinus nativitatis) Streets, 1877   buřňák černokřídlý (Pterodroma nigripennis) (Rothschild, 1893)
  buřňák Newellův (Puffinus newelli) Henshav, 1900   buřňák vanuatský (Pterodroma occulta) Imber et Tennyson, 2001
  buřňák tmavořitý (Puffinus opisthomelas) Coues, 1864   buřňák tmavohřbetý (Pterodroma phaeopygia) (Salvin, 1876)
  buřňák klínoocasý (Puffinus pacificus) (J. F. Gmelin, 1789)   buřňák Pycroftův (Pterodroma pycrofti) Falla, 1933
  buřňák perský (Puffinus persicus) Hume, 1872   buřňák havajský (Pterodroma sandwichensis) (Ridgway, 1884)
  buřňák severní (Puffinus puffinus) (Brünnich, 1764)   buřňák hnědohlavý (Pterodroma solandri) (Gould, 1844)
  buřňák tenkozobý (Puffinus tenuirostris) (Temminck, 1835)   buřňák Murphyův (Pterodroma ultima) (Murphy, 1949)
  buřňák středomořský (Puffinus yelkouan) Acerbi, 1827   Pterodroma heraldica (Salvin, 1888)
  Puffinus baroli (Bonaparte, 1837) rod Thalassoica Reichenbach, 1853
  Puffinus boydi Mathews, 1912   buřňák antarktický (Thalassoica antarctica) (J. F. Gmelin, 1789)
  Puffinus subalari Ridgway, 1897

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e WARHAN, John. Birds: Procellariidae [online]. The Earth Life Web, [cit. 2011-02-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. FERREIRA, Paulo J. S. G. Birds of Portugal and Europe [online]. IEETA Institute of Electronics and Telematics Engineering, Aveiro, PT, rev. 14.06.2004, [cit. 2011-02-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c BBC Wildlife Finder: Petrels and Shearwaters [online]. BBC, London, GB, [cit. 2011-02-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c Birding: Shearwaters & Petrels Procellariidae [online]. Creagrus home, Don Roberts, Monterey Bay, CA, USA, [cit. 2011-02-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b c Other Free Encyclopedias, Animal Life Resource: Procellariidae [online]. NET Industries, [cit. 2011-02-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. WWF: Families Procellariidae, Hydrobatidae and Pelecanoididae [online]. World Wildlife Fund for Nature, Washington, D.C., USA, [cit. 2011-02-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. a b IUCN Red List of Threatened Species [online]. International Union for Conservation of Nature and Natural Resources, rev. 2010, [cit. 2011-02-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. CLEMENTS, J. F; SCHULENBERG, T. S; LLIFF, M. J. The Clements Checklist, verze 6.5 [online]. Cornell University, Lab of Ornithology, Ithaca, NY, USA, rev. 2010, [cit. 2011-02-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ZÍCHA, Ondřej. BioLib.cz: Procellariidae [online]. Ondřej Zicha, rev. 11.07.2008, [cit. 2011-02-27]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]