Instinkt

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Štěně si instinktivně otřepává vodu z kožichu

Instinkt (z lat. instinguo, instinctus, pobídnout, podnítit) je stereotypní, nutkavé a přitom účelné chování, které není výsledkem učení ani zkušenosti. V přeneseném smyslu schopnost tušit věci, které nejsou smysly poznatelné, například hrozící nebezpečí.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Účelné chování, často vyvolané určitým podnětem, kterému se ani mladý živočich nemusí učit, nýbrž provede je hned napoprvé téměř dokonale a pak už vždycky stejně, vždycky přitahovalo pozornost člověka. Způsob, jak pavouk tká síť nebo jak včely budují plásty zároveň, vyvolával hluboký obdiv nad účelností přírody. Pojem instinktu tak vyjadřoval jednak jistý automatismus, jednak jistotu a dokonalost daného chování a užíval se metaforicky i pro více méně automatické, nikoli promyšlené jednání člověka.

V počátcích experimentální psychologie a etologie se zdálo, že se dobře hodí i pro popis lidského jednání, pokud je spíše nutkavé, automatické a stereotypní. Tento rys neodolatelného nutkání či puzení vyjadřuje české slovo pud, které použil Sigmund Freud pro popis nevědomých motivačních „energií“ člověka. Neměl tím však na mysli jednotlivé instinktivní reakce a pohyby, nýbrž celkové tlaky, jimž je člověk ve společnosti běžně vystavován. Freud mluvil například o „pudu k životu“ a „pudu k smrti“, o „principu reality“ a „principu slasti“.

S pojmem instinktu pracoval ještě rakouský etolog Konrad Lorenz, který jím rozuměl „spontánní systém chování dostatečně jednotný na to, aby si zasloužil pojmenování.“ V polovině 20. století se však ukázalo, že jakmile se pojem instinktu pokusíme přesněji definovat, lidské chování taková definice nevystihuje. Tak pro instinktivní chování živočichů je často typické, že mu nemohou odolat, že je nedokáží potlačit, což u člověka nastává jen zcela výjimečně (např. neodolatelné mrknutí oka, když se před ním náhle objeví překážka).

Naopak německý antropolog Arnold Gehlen poukázal na to, jak je systém instinktů u člověka oslaben a hlavně podřízen – až na nečetné výjimky – vědomému rozhodování; člověk je tak podle něho „bytost s nedostatkem“ (Mangelwesen), která se účelné způsoby jednání v určitém prostředí musí buďto učit, anebo si je hledat sama. Tím je zároveň dána téměř univerzální schopnost člověka přizpůsobit se různému prostředí.

Vzhledem k potížím při definování nakonec psychologové i etologové pojem instinktu opustili a používají raději označení vrozené chování, vrozený vzorec chování.[1] Slovo instinkt se tak vrátilo do obecné řeči. kde jeho víceznačnost a neurčitost nevadí.


Kašlu na intelekt. Úplně by mi stačilo, kdybych měl dost instinktu.
—  Jules Renard
Náboženství není žádný lidový omyl, je to velká pravda instinktu, kterou lidé tuší a vyjadřují.
— Ernest Renan

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Tento článek je založen na informacích z odpovídajícího článku anglické a německé Wikipedie.

  1. Franck, Etologie, str. 17.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • D. Franck, Etologie. Praha: Karolinum 1996
  • S. Fraňková – Z. Klein, Úvod do etologie člověka. Praha: HZ 1997
  • Ottův slovník naučný nové doby, heslo Pud. Sv. 9., str. 263

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]