Šikotan

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Šikotan
Шикотан, 色丹島 (rusky, japonsky)
Pohled na Malokurilskoje
Pohled na Malokurilskoje
Shikotan topomap.png

Šikotan (Sachalinská oblast)
Green pog.svg
Ostrov na mapě Sachalinské oblasti
Ostrovní oblast
Kurily, Malé kurilské pásmo
RuskoRusko Rusko
• oblast Sachalinská
• okruh Jižněkurilský
225 km²
zeměpisné souřadnice: 43°47′ s. š., 146°45′ v. d.
Délka
27 km
Šikotan (412 m n. m.)
Počet obyvatel
2 100 (rok 2010)
Největší město
Malokurilskoje

Šikotan (rusky Шикотан, japonsky 色丹島 [Šikotan tó]) je ostrov na jihu Kurilského souostroví. V současnosti jsou pod správou Ruské federace, ale je, současně s ostrovy Iturup, Kunašir a Habomajskými ostrovy, nárokován Japonskem.

Na ostrově žije přes 2 tis. obyvatel, kterých ubývá, částečně i z důvodů nejasné budoucnosti. Administrativně se řadí do Jihokurilského rajónu Sachalinské oblsti. Japonci ho považují za součást subprefektury Nemuro. Na ostrově je používán Vladivostocký čas UTC+11.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Ostrov leží 57 km jihovýchodně od ostrova Kunašir ve Velkém kurilském pásmu, od kterého jej odděluje Jihokurilský průliv. Ruská geografie zařazuje Šikotan do Malého kurilského pásma spolu s Habomajskými ostrovy, jejichž nejbližší ostrov Polonskovo leží na jihozápadě ve vzdálenosti 22 km. Japonská geografie tyto ostrovy ke Kurilám nepočítá.

Šikotan má délku 27 km, šířka kolísá mezi 5 a 13 km; plocha ostrova je 225 km². Reliéf je kopcovitý a průměrná nadmořská výška je 300 m. Ostrov je tvořen výlevnými horninami a pískovci, které jsou datovány z období křídy a kenozoika. Nacházejí se zde dvě vyhaslé sopky Tomari a Notoro. Pobřeží je členité a na straně Jihokurilského průlivu jsou významnější zátoky Malokurilská a Krabová.

Flóra je zde zastoupena především jedlemi, modříny, opadavými dřevinami, bambusovým a jalovcovým podrostem. Pobřežní svahy jsou zarostlé stepními porosty. Část ostrova je součástí rezervace federálního významu Malé Kurily (rusky Малые Курилы).

Klima je zde chladné monzunové — v únoru je průměrná teplota -5,2 °C, v srpnu 15,6 °C, celoroční 5,1 °C. Průměrný roční úhrn srážek je 894,2 mm, které jsou během roku víceméně rovnoměrně rozloženy.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Na ostrově žije 2 100 obyvatel. Téměř všichni žijí v jedné ze dvou obcí - Malokurilskoje (1100 obyv. v r. 2007) a Krabozavodskoje (1015 obyvatel v roce 2002).

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Hospodářství je zde založeno na rybolovu a zpracování ryb, jde především o tresky, ale i kraby a těžbu a zpracování chaluh.

Ostrov má lodní spojení linkou SachalinIturupKunašir — Šikotan

Nachází se zde hydrofyzikální observatoř.

Původ jména[editovat | editovat zdroj]

V starších zdrojích se uvádí, že Šikotan je název z jazyka Ainu: ši — velký, významný; kotan — osada, město; tedy zřejmě „země s velkými osadami“.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ostrov byl odedávna obýván kmeny Ainu. Evropané ho objevili v rámci velké severní expedice v letech 17331743 a nazvali ostrov Figurnyj. Byl považován za součást Ruska až do roku 1855, kdy Rusko podepsalo s Japonskem Šimodskou dohodu, podle které se stal součástí Japonska.[p 1]

Šikotan byl obsazen bez boje sovětskou armádou dva dny před japonskou kapitulací v druhé světové válce.[1] Následně ho Sovětský svaz anektoval v souladu s požadavky dohodnutými na jaltské konferenci se spojenci, kterým za to přislíbil účast ve válce s Japonskem.

V roce 1956 po složitém vyjednávání společné sovětsko-japonské deklarace, která ukončila válečný stav mezi oběma stranami, Sovětský svaz přislíbil navrátit Šikotan spolu s Habomajskými ostrovy Japonsku po uzavření vzájemné mírové smlouvy. Přestože taková smlouva nebyla podepsána, byl tento slib obnovován během sovětsko-japonských a později rusko-japonských jednání.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Tyto údaje jsou výhradně z ruských zdrojů.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Краткая исорическая справка о Южно-курильском районе [online]. archiv na Webcitation, [cit. 2012-10-04]. Dostupné online. (rusky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]