Jaltská konference

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Livadijský palác, místo konání konference

Jaltská konference byla jedno ze setkání hlavních představitelů SSSR, USA a Velké Británie (Roosevelta, Churchilla a Stalina) během druhé světové války, které se konalo mezi 4. a 11. únorem 1945. Setkání mělo krycí název Argonaut a hlavními otázkami projednávanými byl vztah Spojenců k Německu a Francii, opět se projednávala polská otázka a také vznik Organizace spojených národů.

Místo konání[editovat | editovat zdroj]

Další z řady setkání zástupců tří mocností se konalo v bývalém carském Livadijském paláci v Jaltě, nejznámějším letovisku Krymu. Už výběr samotného místa, kde se Velká trojka sešla, byl ve znamení ústupků, které převládaly v americko-anglickém vztahu vůči SSSR. Stalin tak pod záminkou, že nesmí ztratit kontakt s vojenskými operacemi, měl celý průběh setkání pod kontrolou (včetně odposlechů britské a americké delegace).

Konference probíhala v období, kdy Rudá armáda postoupila v rámci Viselsko-oderské operace až ke Kostřínu na Odře, který leží zhruba 70 km od předměstí Berlína. V době konference probíhala i Východopruská operace, při které Sověti dobývali Východní Prusko. Západní spojenci stáli počátkem února 1945 prakticky na západních hranicích Německa a od německého hlavního města je dělilo přes 500 km.

Závěry[editovat | editovat zdroj]

  • Byla podepsána tzv. Deklarace o svobodné Evropě, ve které se USA, SSSR a Velká Británie zavázaly nechat na osvobozených evropských územích proběhnout demokratické volby. Zároveň se mocnosti zavázaly pomáhat národům osvobozeným od nacistů řešit demokraticky jejich politické a hospodářské problémy.
  • Jako místo konference, kde měla být založena celosvětová organizace spojených národů, bylo navrženo San Francisco a konference se měla konat v dubnu 1945. Již v Jaltě se diskutovalo o struktuře navrhované organizace a dohodlo se na existenci Rady bezpečnosti. USA a Velká Británie se oproti původnímu Stalinovu požadavku na samostatný hlas každé svazové republiky, shodly na podpoře samostatného hlasu Ukrajiny a Běloruska.
  • Byla dohodnuta demilitarizace a odzbrojení Německa. Země měla být, na rozdíl od původního spojeneckého plánu, který počítal s rozdělením země na několik samostatných států, rozdělena do čtyř zón, které by byly spravovány Spojenými státy, SSSR a Velkou Británií. Poslední zóna byla na britský nátlak vymezena Francii, která tím získala i místo v Kontrolní komisi.
  • Východní část Německa měla připadnout Polsku a Sovětskému svazu. Obyvatelstvo německé národnosti (cca 15 milionů[zdroj?]) mělo být z těchto území odsunuto na západ.
  • Dále se státníci shodli na reparacích, které mělo Německo platit jako náhradu za ztráty způsobené válkou. Část reparací měla být uhrazena formou zboží (také strojů, lodí, akcií v německých společnostech). USA a SSSR se shodli na celkové sumě 22 miliard dolarů, z čehož mělo 50 % připadnout Sovětům. Britové byli přesvědčeni, že konečnou sumu bude možno stanovit až po ukončení válečných operací, proto měl být sovětsko-americký návrh předložen Reparační komisi.
  • Naopak nedošlo ke shodě o válečných zločinech a řešení tohoto problému bylo odloženo.
  • V Polsku měla vzniknout demokratická prozatímní vláda, ve které by měl zastoupení i nekomunistický odboj a zástupci londýnské exilové vlády. Toto rozhodnutí bylo porážkou Britů a Američanů, protože prakticky znamenalo jen doplnění loutkové lublinské vlády, řízené z Kremlu. Původní požadavek o odvolání této lublinské vlády, se u Stalina nepodařilo prosadit.

Část dohod byla tajná, např. se samostatným zastoupením Ukrajiny a Běloruska v OSN se veřejnost seznámila až na konci války, Dohoda tří velmocí o otázkách Dálného východu byla zveřejněna až v roce 1946 a dokonce i Truman, v době Jalty Rooseveltův viceprezident, se o její existenci dozvěděl až po nástupu do úřadu.

Kontroverze[editovat | editovat zdroj]

Na rozpačitém výsledku konference se nejvíce podepsala ztížená možnost vyjednávání ze strany USA a Velké Británie. Oba hlavní vyjednavači těchto států byli v době konference silně indisponováni. Prezident Franklin Delano Roosevelt byl v natolik špatném zdravotním stavu (za 2 měsíce zemřel), že v podstatě vůbec nekomunikoval. O nějaké diskusi, či snad tvrdém politickém vyjednávání nemohla být v jeho případě vůbec řeč. Lépe na tom nebyl ani Winston Churchill. Ten ztratil v Roosveltovi oporu v jednání a sám navíc propadal v průběhu konference těžkým depresím, které jej ostatně provázely po celý život. Stejně jako Roosvelt byl i Churchill fyzicky velmi oslabený, jelikož v uplynulém roce prodělal tři těžké zápaly plic. Vyjednávání tak držel pevně v rukou Josif Stalin, což bylo poněkud paradoxní, jelikož i on prodělal těsně před konferencí mozkovou mrtvici a jeho zdravotní stav také nebyl nejlepší. Na rozdíl od svých kolegů v jednání se však cítil psychicky velmi dobře a ve svých požadavcích byl zcela nekompromisní, což se projevilo na celkovém výsledku jednání. Závěry přijaté na jaltské konferenci byly po roce 1945 přijímány rozpačitě nebo otevřeně kritizovány. Roosevelt byl obviněn z odepsání východní a střední Evropy ve prospěch komunistického SSSR. V této souvislosti se především zmiňuje Rooseveltovo a Churchillovo odmítnutí žádosti polské emigrační vlády o poválečnou mezinárodní kontrolu polského území. Navíc žádní představitelé jiných států, o kterých bylo jednáno, nebyli do Jalty pozváni a tak byli vyloučeni z rozhodování o osudech vlastního státu či národa. Je silně nepravděpodobné, že oba státníci věřili, že Sověti splní na konferenci ujednané závěry ohledně demokratických procesů v osvobozené Evropě. Ve vztahu k budoucnosti Německa dopadla jaltská konference značně nerozhodně, vzhledem k tomu, že ve svých sektorech měl každý ze spojenců v podstatě volnou ruku.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu