Mimika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pokusy G. Duchenne s mimikou tváře (1862)

Mimika (z řeckého mimeomai, napodobovat, představovat) je vědomé vyjadřování výrazem tváře, způsobené stahy obličejových svalů. Je – vedle gestikulace - důležitou složkou nonverbální komunikace, hereckého umění, pantomimy i živého vyjadřování. Je úzce spjata s očním kontaktem.

Mimické schopnosti člověka ve srovnání s jinými živočichy silně podporuje plochý obličej bez srsti i bohatá muskulatura. Na výrazu tváře se nejvíce podílejí oči a ústa, proto si je herci zvýrazňují maskováním. Také svraštěné čelo, přimhouřené oko, ohrnutý ret nebo nos jsou jednoduché prostředky, jimiž rychle a úsporně vyjadřujeme své soudy a hodnocení. Mimické výrazy jsou kromě toho většinou nezávislé na kultuře a jazyku, takže mohou sloužit k dorozumívání i tam, kde si lidé jazykově nerozumějí.

Lidskou mimikou ve srovnání s primáty se důkladně zabýval Charles Darwin (ve své knize Vyjádření emocí u člověka a u zvířat, anglicky The Expression of the Emotions in Man and Animals), pokusy s mimikou dělal také Jan Evangelista Purkyně.

Sociální psychologové o mimice[editovat | editovat zdroj]

M. L. Knapp definoval výraz tváře takto: „Lidská tvář má velice bohatý komunikační potenciál. Je prvořadě důležitým sdělovačem emocionálních stavů. Odráží vzájemné postoje lidí, kteří spolu jednají, poskytuje zpětnou vazbu v rozhovoru, tj. odpověď na to, co jsem druhému člověku řekli. Někteří badatelé se dokonce domnívají, že z hlediska sociální komunikace je tvář vedle slova druhým nejdůležitějším sdělovacím prostředkem v mezilidském styku.“[1]

Paul Ekman napsal: „I když je v našem jazyce poměrně omezený počet slovních výrazů pro popis toho, co se děje v lidské tváři (např. úsměv, výsměch, zakabonění, atd.) přece jen je možno konstatovat, že svaly v našem obličeji jsou natolik složitým předivem, že nám umožňují více než 1000 různých výrazů obličeje. Činnost tohoto přediva svalů v našem obličeji je přitom tak hbitá, že tyto rozmanité výrazy mohou být produkovány v minimálním čase.“[2]

Emoce sdělované výrazem obličeje[editovat | editovat zdroj]

Sociální psycholog Paul Ekman se svým týmem provedl výzkum a identifikoval 7 tzv. primárních emocí ve výrazech obličeje:[3]

  • štěstí – neštěstí
  • neočekávané překvapení – splněné očekávání
  • strach a bázeň – pocit jistoty
  • radost – smutek
  • klid - rozčilení
  • spokojenost - nespokojenost až znechucení
  • zájem - nezájem

Mimo tyto primární emoce existují i emoce sekundární, odvozené výrazy obličeje. V obličeji se může zrcadlit i několik emocí naráz (např. úžas a radost).

Obličej lze považovat za prvotní sdělovač emocí. Některé emoce (např. strach, smutek, štěstí, překvapení) dokáže člověk určit mimořádně přesně, schopnost správně identifikovat emoci z tváře nebo očí mají někteří lidé (např. introverti) navíc výrazně posílenu.[4]

Dva z nejvýraznějších mimických projevů jsou:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KNAPP, M.L., Nonverbal Communication in Human Interaction, New York 1978, str. 68 (anglicky)
  2. EKMAN P., FRIESEN W. V., ELSWORTH P., Emotion in Human Face, New York 1972, str. 82 (anglicky)
  3. KŘIVOHLAVÝ J., Jak si navzájem lépe porozumíme, kapitola Mimika - co si sdělujeme výrazem obličeje, str. 36
  4. KŘIVOHLAVÝ J., Jak si navzájem lépe porozumíme, kapitola Mimika - co si sdělujeme výrazem obličeje, str. 42

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Křivohlavý, Jaro. Jak si navzájem lépe porozumíme. Svoboda, 1988. 240 str., číslo 25-095-88
  • Morris, Desmond. Lidský živočich. Euromedia Group, Praha, 1997, 224 stran, ISBN 80-7176-529-5.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]