Kalevala

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Into Konrad Inha: Bratři Poavila a Triihvo Jamanen přednášejí tradiční finskou lidovou poezii Kalevala v obci Uhtua, dnes Republika Karélie, 1894

Kalevala je karelo-finský národní epos sestavený Eliasem Lönnrotem z ústní slovesnosti Finů a Karelů. Dílo obsahující 22 795 veršů je rozděleno do padesáti „run“ čili zpěvů. Epos shrnuje v sérii příběhů tří bohatýrů, Lemminkäinena, Väinämöinena a Ilmarinena, potomků mýtického Kalevy, celou finskou mytologii.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Lönnrot, vesnický lékař a amatérský folklorista, podnikl během svého života několik cest, převážně do oblasti Karélie, při kterých sbíral finskou lidovou poezii, tradovanou ve formě tzv. run takzvanými runopěvci, lidovými zpěváky. První z nich uskutečnil již v roce 1828 a jeho dílo vyvrcholilo roku 1833 vydáním takzvané „Pra-Kalevaly“, několika děl, které se posléze staly základem samotné Kalevaly. Jedná se o samostatné eposy Lemminkäinen a Väinämöinen a svatební písně. Roku 1835 vyšla tzv. Stará Kalevala, která obsahovala jen 32 run a 12078 veršů a přepracované vydání nazvané Nová Kalevala vyšlo roku 1849.

Lönnrot předpokládal, že všechny rozmanité příběhy, tradované runopěvci, musely být kdysi dávno jediným monumentálním eposem, který se až v pozdější době roztříštil v jednotlivé celky (stejný názor zastával např. Karel Jaromír Erben). Jeho výsledná Kalevala je pokusem spojit jednotlivé runy do jednoho příběhu a dávný epos tak rekonstruovat. Finští folkloristé shromáždili dohromady asi dva miliony veršů písní a jejich variant (nejvíce se na jejich zprostředkování podílel proslulý runopěvec Arhippa Perttunen). Míra Lönnrotova podílu na výsledném díle je předmětem sporů. Odhaduje se, že asi třetina kalevalských veršů jsou doslovné záznamy skutečné lidové poezie, asi polovinu materiálu Lönnrot mírně upravil. Asi čtrnáct procent veršů měl "včlenit" do výsledných textů na základě variant písní (ve „staré Kalevale“ všechny tyto varianty, úhrnem asi tři tisíce veršů, připojuje jako dodatek) a asi tři procenta jsou jeho vlastní invence.

Ohlasy[editovat | editovat zdroj]

Kalevala je velmi podstatnou součástí finské národní hrdosti, mnoho jejích pasáží bylo zhudebněno, ať již klasickými skladateli (např. Jean Sibelius), nebo moderní hudbou (metalová skupina Amorphis) a ohlasy Kalevaly se vyskytují ve všech oblastech kultury. 28. února je ve Finsku slaven jako svátek tzv. Den Kalevaly.

Vlivy Kalevaly se objevují nejen ve finské kultuře; Kalevalou se silně inspiroval například americký básník Henry Wadsworth Longfellow ve své proslulé Písni o Hiawatě, dokonce do té míry, že použil shodnou formu, tzv. kalevalské metrum.

Česky byla Kalevala vydána již roku 1894 v překladu Josefa Holečka. Tento překlad je po ruském překladu druhým překladem do slovanského jazyka a patří mezi vůbec nejlepší překlady tohoto významného díla. Holeček se naučil finsky jen kvůli tomuto překladu a později i jiných děl finské lidové poezie.

Spisovatel Paavo Haavikko napsal scénář k seriálu založeném na Kelevale. Ten byl roku 1982 zfilmován pod názvem Rauta-aika.

Estonské národní hnutí navázalo na Kalevalu svým národním eposem Kalevalův syn.

Děj[editovat | editovat zdroj]

Kalevala líčí v rámci fiktivního setkání dvou nepojmenovaných runopěvců vlastně všechny podstatnější příběhy z finské mytologie, především příběhy moudrého věštce a proslulého runopěvce Väinämöinena, čarodějného kováře Ilmarinnena záletného válečníkaLemminkäinena a nešťastného mstitele Kullerva. Tyto příběhy jsou zarámovány vztahy mezi potomky mýtického Kalevy, kterými jsou Väinämöinen, Lemminkäinen i Ilmarinen a obyvateli temné říše Pohjola na dalekém severu (patrně mýtický obraz Laponska).

Kalevala začíná mýtem o stvoření a oživení světa a narozením hrdinů Väinämöinena a Ilmarinena. Následuje příběh o námluvách pěvce Väinämöinena, který si chce zprvu vzít dívku Aino, sestru svého nepřítele Joukahainena, Aino ale spáchá sebevraždu. Väinämöinen se proto uchází o dceru čarodějnice Lohui z temné severní země Pohjoly. Dívku však nakonec získá pěvcův bratr, kovář Ilmarinen výměnou za tajemný mlýnek sampo, který svému majiteli naděluje mouku, sůl a zlato. Čarodějčina dcera zvaná „panna Pohjolanka“ je však krutá a brzy nato ji zavraždí pastýř Kullervo, jehož týrala a jemuž zotročila rodiče. Kullervo poté omylem svede vlastní sestru a když si uvědomí, že se dopustil krvesmilstva, spáchá sebevraždu. Další část Kalevaly líčí příběhy Lemminkäinena, jenž se rovněž ucházel o dceru čarodějnice Lohui, byl zavražděn laponským čarodějem, ale matka - kouzelnice jej magickými hráběmi vylovila z řeky smrti a oživila. Poté Lemminkäinen navštívil svatbu Ilmarinena a Lohuiny dcery, kde způsobil poprask a pozdvižení. V závěrečné části se Ilmarinen a Väinämöinen vypraví do Pohjoly, aby získali sampo zpět. Pomáhá jim Lemminkäinen, který se chce pomstít čarodějnici Lohui za urážky. Hrdinové sampo uloupí, ale čarodějnice se svými bojovníyk je pronásleduje. V závěrečném boji se Lohui promění v orla a při boji s Väinämöinenem sampo rozbije. Zústane z něj jen část, která vyrábí sůl a ta spadne do moře, které je od té doby slané. Kalevala končí jakousi finskou verzí mýtu o narození Krista a soumrakem pohanského věku.

Forma[editovat | editovat zdroj]

Kalevala je psána tzv. kalevalským metrem, osmislabičným trochejem, většinou nerýmovaným, který je ale v mnoha částech (zejména v závěru) zrýmován či spojen asonancí. Velmi důležitou úlohu hraje v Kalevale také aliterace, není ale pravidelná.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]