Paavo Haavikko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Paavo Haavikko
Rodné jménoPaavo Juhani Haavikko
Narození25. ledna 1931
Helsinky
Úmrtí6. října 2008 (ve věku 77 let)
Helsinky
Místo pohřbeníhřbitov Hietaniemi
PseudonymAnders Lieksman
Povoláníbásník, spisovatel, dramatik a vydavatel
Žánrmodernistická literatura
OceněníEino Leino Prize (1963)
Cena Aleksise Kiviho (1966)
Pro Finlandia (1967)
Neustadtská mezinárodní cena za literaturu (1984)
Nordická cena Švédské akademie (1993)
… více na Wikidatech
Manžel(ka)Marja-Liisa Vartio (1955–1966)
Ritva Haavikko (1971–2008)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Paavo Juhani Haavikko (25. ledna 1931, Helsinky, Finsko – 6. října 2008, Helsinky) byl finský básník a dramatik modernismu padesátých let 20. století. Je považován za jednoho z nejlepších finských spisovatelů. V roce 1984 získal Neustadtskou mezinárodní cenu za literaturu a v roce 1993 Severskou cenu Švédské akademie za literaturu (Svenska Akademiens nordiska pris). Od roku 1989 byl vlastníkem a ředitelem nakladatelství Art House.

Život[editovat | editovat zdroj]

Po skončení studií a absolvování základní vojenské služby v roce 1951 začal pracovat jako realitní makléř. Vedle této práce se začal po víkendech zabývat literaturou. Paavo Haavikko byl přesvědčen, že člověk, který se věnuje výlučně literární činnosti a nemá další zaměstnání, ztrácí spojení s realitou. Tento jeho postoj je patrný i v jeho poezii, kde je autor jakoby přímo v dění a není jen pasivním divákem. Koncem šedesátých let se stal literárním redaktorem v nakladatelství Otava a literárním konzultantem několika tiskáren.

V roce 1955 se oženil se spisovatelkou a básnířkou Marja-Liisa Vartio, která ale po jedenácti letech manželství zemřela. Jeho druhou ženou se v roce 1971 stala literární historička Ritva Rainio Hanhineva.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Napsal několik básnických sbírek, románů, divadelních, rozhlasových a televizních her, a taktéž napsal i několik děl literatury faktu. Patří do generace básníků, kteří přinesli do Finska v padesátých letech modernistickou revoluci. Také ve Finsku v roce 1958 představil absurdní drama svou hrou Münchhausen.[1]

Debutoval v roce 1951 knihou Tiet etäisyyksiin (Cesty do dálek). Svůj debut vydal po odchodu z Helsinské univerzity. Ve sbírce se ale nacházely také básně z jeho studentských dob (nejstarší z roku 1949).

Celá jeho raná tvorba je završena sbírkou Talvipalatsi (Zimní palác). Tato sbírka je považována za nejvýznamnější metapoetickou sbírku finské literatury z poválečného období.[2] Jeho raná tvorba se vymyká finské literární tradici tím, že autor nepoužívá tradiční básnické formy; používá nový jazyk, rytmus a volnou juxtapozici. Paavo Haavikko se ze začátku zabýval metafyzickými otázkami: vztahem mezi literární tradicí a novou poezií, procesem tvorby, jazykem. Zpočátku byla jeho tvorba považována za zvláštní, ale dnes je klasickou součástí finské literatury.

Další básnickou sbírku Puut, kaikki heidän vihreytensä (překl.: Stromy, veškerá jejich zeleň) vydal Paavo Haavikko až v roce 1966. Sbírka se vyznačuje velkou kritikou nedávné finské historie, kdy se autor zabývá úlohou Finska ve 2. světové válce. S poezií pokračoval i po jejím vydání, ale začal psát také beletrii a literaturu faktu. Jeho sbírky básní byly přeloženy do 12 jazyků.

Haavikkovým prvním románem je Yksityisiä asioita (překl.: Soukromé obavy), ve kterém se zabývá kritikou sociálních, politických poměrů a egoismu. V knize se také staví proti totalitním ideologiím.

Během celé své tvorby se v jeho dílech objevuje opakovaně motiv historie. Často používá historické události nebo osobnosti k tomu, aby reflektoval přítomnost. Nejvíce patrné je to v jeho dramatech, např.: Kuningas lähtee Ranskaan (překl.: Král jde do Francie), která byla námětem na stejnojmennou operu od Aulise Saallinena. Historický námět je zřejmý i ve sbírkách básní, např.: Synnyinmaa (překl.: Domovina) se zabývá kritickým pohledem na finskou historii; Lehdet lehtiä (překl.: Listy listů) zase popisuje Zimní válku proti SSSR přes memoáry ministra obrany.[2]

Další z témat děl Paava Haavikka byl finský folklór, o kterém píše v díle Kaksikymmentä ja yksi (překl.: Dvacet a jeden). Píše zde o kouzelném mlýnku Sampo. Motiv folklóru z Kalevaly je použit v televizní hře Rauta-aika (překl.: Doba železná) a postavy z tohoto eposu vystupují v románu Kullervon Tarina (překl.: Kullervův příběh). Propojení folkloru a finské historie lze najít ve hře Agricola ja kettu (Agricola a liška).

V osmdesátých letech Paavo Haavikko pokračoval v psaní poezie, ale i her a aforismů, např.: Puhua, vastata, opettaa (překl.: Mluvit, odpovědět, učit), kde se zastává drobných podnikatelů proti byrokracii moci a bezohlednosti velkých společností.[2]. V tomto období zůstává věrný námětům z historie, ale také používá náměty z literatury, politiky, či ekonomiky.

Haavikko byl znám svým skepticismem, realismem a pesimismem vůči světu.[1]

Seznam děl[editovat | editovat zdroj]

Sbírky básní[editovat | editovat zdroj]

  • Tiet etäisyyksiin (1951)
  • Tuuliöinä (1953)
  • Synnyinmaa (1955)
  • Lehdet lehtiä (1958)
  • Talvipalatsi (1959)
  • Puut, kaikki heidän vihreytensä (1966)
  • Neljätoista hallitsijaa (1970)
  • Runoja matkalta salmen ylitse (1973)
  • Kaksikymmentä ja yksi (1974)
  • Viiniä, kirjoitusta (1976)
  • Toukokuu, ikuinen (1988)
  • Rakkaudesta ja kuolemasta (1989)
  • Talvirunoja (1990)
  • Puiden ylivertaisuudesta (1993)
  • Prosperon runot (2001)

Próza[editovat | editovat zdroj]

  • Yksityisiä asioita: román (1960)
  • Toinen taivas ja maa: román (1961)
  • Vuodet: román (1962)
  • Lasi Claudius Civiliksen salaliittolaisten pöydällä: tři novely (1964)
  • Barr-niminen mies: román (1976)
  • Rauta-aika (1982)
  • Erään opportunistin iltapäivä (1988)
  • Fleurin koulusyksy (1992)
  • Anastasia ja minä (1994)
  • Yksityisiä asioita (1995)
  • Fantastisia kertomuksia: Proosa 1976–1995 (1996)
  • Pahin ja paras: román (1996)
  • Mustat kantarellit: tři novely (2004)

Hry[editovat | editovat zdroj]

  • Münchausen; Nuket (1960)
  • Ylilääkäri (1968)
  • Soitannollinen ilta Viipurissa 1918 (1978)
  • Viisi pientä draamallista tekstiä (1981)
  • Kullervon tarina (1982)
  • Sulka: 12 näytelmää (1997)
  • Sulka (1973)
  • Ratsumies (1974)
  • Kuningas lähtee Ranskaan (1974)
  • Harald Pitkäikäinen (1974)
  • Agricola ja kettu (1968)
  • Kuningas Harald, jäähyväiset (1978)
  • Kaisa ja Otto (1976)
  • Herra Östanskog (1981)
  • Ne vahvimmat miehet ei ehjiksi jää (1976)
  • Naismetsä (1981)
  • Englantilainen tarina (1990)
  • Anastasia ja minä (1994)
  • Airo ja Brita (1999)
  • Hitlerin sateenvarjo (2004)

Aforismy[editovat | editovat zdroj]

  • Puhua, vastata, opettaa (1972)
  • Ikuisen rauhan aika (1981)
  • Pimeys (1984)
  • Näkyväistä maailmaa: Aforistiset sarjat 1972–1984 (1985)
  • Puhua, vastata, opettaa (1972)
  • Puolustuspuhe (1977)
  • Ikuisen rauhan aika (1981)
  • Pimeys (1984)
  • Rahasta (1973)
  • Kansalaisvapaudesta (1989)
  • Käytännön metafysiikka (2001)

Memoáry[editovat | editovat zdroj]

  • Ihmisen ääni (1977)
  • Yritys omaksikuvaksi (1987)
  • Vuosien aurinkoiset varjot (1994)
  • Prospero: Muistelmat vuosilta 1967–1995 (1995)
  • Kahden vuoden päiväkirja: Muistiinmerkittyä vuosilta 1995–1998 (2001)

Historie[editovat | editovat zdroj]

  • Kansakunnan linja: Kommentteja erään tuntemattoman kansan tuntemattomaan historiaan 1904–1990. Laajennettu laitos, 1. laitos 1977 (1990)
  • Nuijasota: Sisällissodan vuodet 1596–1599 (1996)
  • Suuri keinottelu: Pariisin maailmannäyttelystä Tarton rauhaan (1997)
  • Päämaja – Suomen hovi. 4. korjattu painos (1. painos 1999) (2007)

Překlady do češtiny[editovat | editovat zdroj]

  • HAAVIKKO, Paavo. Jehličky z velké borovice. Světová literatura 34, 1989, 2, s. 39, 43, 99, 148, 183, 209, 233. Přel. Jan Čermák.
  • HAAVIKKO, Paavo. Když nic jiného není – Příliv a odliv… In KROUPA, Adolf. Sto moderních básníků. Československý spisovatel, Praha 1967, s. 119–120. Přel. Adolf Kroupa a Helena Kroupová.
  • HAAVIKKO, Paavo. Když nic jiného není… Rovnost 8.10.1967, 242, s. 6.; 17.12.1967, 302, s. 6. Přel. Adolf Kroupa a Helena Kroupová.
  • HAAVIKKO, Paavo. Obyvatelný hlas (ze sbírkyTalvipalatsi). Světová literatura 12, 1967, 4, s. 41–51. Přel. Jiří V. Svoboda a Jan Petr Velkoborský.
  • HAAVIKKO, Paavo. Obyvatelný hlas. Plamen 8, 1966, 7, s. 106–108. Přel. Jiří V. Svoboda a Jan Petr Velkoborský.
  • HAAVIKKO, Paavo. Pár bílých kamenů. Světová literatura 34, 1989, 2, s. 118–124. Přel. Jan Čermák.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Paavo Haavikko na slovenské Wikipedii.

  1. ↑ a b Enotes, Paavo Haavikko (online 11.1.2015)
  2. ↑ a b c Slovník severských spisovatelů, Dagmar Hartlová a kol., Libri: 2001

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Slovník severských spisovatelů, Dagmar Hartlová a kol., Libri: 2001

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Paavo_Haavikko&oldid=22073885“