Habsbursko-lotrinská dynastie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Habsbursko-Lotrinští
Habsburg Lothringen.png
Země Rakousko-Uhersko resp.
Česko, Chorvatsko, Maďarsko,
Rakousko, dále Toskánsko, etc.
Mateřská dynastie Lotrinkové
Tituly
Zakladatel Josef II.
Rok založení 1780
Konec vlády 1806 - Svatá říše římská
1847 - Parma
1859 - Modena
1859 - Toskánsko
1867 - Mexiko
1918 - Rakousko-Uhersko
Poslední vládce František II. - Svatá říše římská
Marie Luisa - Parma
František V. - Modena
Leopold II. - Toskánsko
Maxmilián I. - Mexiko
Karel I. - Rakousko-Uhersko
Současná hlava Karel Habsbursko-Lotrinský
Větve rodu

Habsbursko-lotrinská dynastie byla v letech 1780 - 1918 panující šlechtická rodina v zemích habsburské monarchie a tudíž i pátá a poslední česká královská dynastie. Habsbursko-lotrinská dynastie je dnes jedinou žijící větví dynastie Lotrinků. Vlastní habsburská dynastie vymřela v roce 1740 smrtí posledního mužského potomka rodu císaře Karla VI. Nástup jeho dcery Marie Terezie jako dědičky (a spoluzakladatelky habsbursko-lotrinské dynastie) řešila Pragmatická sankce.

Členové této dynastie pocházejí z manželství poslední habsburské panovnice Marie Terezie a Františka I. Lotrinského z rodu lotrinských vévodů. V období let 1780 - 1806 pocházeli z této dynastie císaři Svaté říše římské, od roku 1804 do roku 1918 pak užívali titulu rakouských císařů. Kromě Rakous a Čech vládli jako dědicové Habsburků také v Uhrách; v letech 1765 - 1860 panovali také ve velkovévodství toskánském resp. ve vévodství modenském.

Vzhledem k dějinnému významu Habsburků a velikosti jejich rodových držav, dalece přesahujícím lotrinskou dynastii, jež do té doby sehrávala v evropských dějinách úlohu spíše marginální, bývá označení habsbursko-lotrinská dynastie často zkracováno jako Habsburkové.

Příslušníci habsbursko-lotrinské dynastie vládnoucí v českých zemích[editovat | editovat zdroj]

Organizace, postavení a rodinný statut habsbursko-lotrinské dynastie[editovat | editovat zdroj]

Habsbursko-lotrinská dynastie byla v letech 1780-1918 v podstatě rodinným společenstvím všech legitimních příbuzných vládnoucího panovníka. Do roku 1918 všichni členové dynastie dostávali s narozením titul arcivévoda a arcivévodkyně, a to již od doby císaře Maxmiliána I..[1]

Vládnoucí panovník byl náčelníkem či hlavou domu (dynastie), což mu dávalo ve všech rodinných i dalších otázkách výjimečné autoritativní postavení.[2] Vzhledem ke svému společenskému postavení byla dynastie víceméně uzavřenou společenskou skupinou, jež se řídila vlastními pravidly. Rodinný statut z roku 1839 nepovoloval členům dynastie jiné než rovnorodé manželské sňatky, tzn. sňatky se členy jiných vládnoucích (či dříve vládnoucích) dynastii římskokatolického vyznání. Manželský svazek jakéhokoli člena nebo členky rodiny podléhal schválení hlavy domu a měl vždy také politickou dimenzi. Hlava domu také rozhodovala o finančních příjmech jednotlivých členů dynastie, volbě zaměstnání, stejně jako o místě jejich pobytu, a to včetně cest do ciziny.[3] V případě odmítnutí poslušnosti a pravidel daných rodinným statutem (například uzavřením nerovnorodého sňatku) mohl být člen dynastie z dynastie vyloučen, což automaticky znamenalo ztrátu titulu, příjmů, a především jakéhokoli nástupnického nároku pro něj a jeho potomky.[4]

K takové situaci došlo během 19. století několikrát. Arcivévoda Ferdinand se v roce 1827 oženil s dcerou poštmistra a byl z domu vyloučen.[5] Arcivévoda Jan Nepomuk Salvátor, syn Leopolda II. Toskánského se v roce 1890 pod jménem Johann Roth vydal v doprovodu tanečnice Ludmily (Milly) Stubelové (s níž se v Londýně oženil) na plavbu do Jižní Ameriky, odkud se nikdy nevrátil. Leopold Ferdinand, syn Ferdinanda IV. Toskánského odešel z rodiny dobrovolně v roce 1902 a žil pod jménem Ferdinand Wölfling. Synovec Františka Josefa I. arcivévoda Ferdinand Karel uzavřel nerovnorodý sňatek s dcerou vídeňského profesora Bertou Czuberovou, byl z domu vyloučen a pod jménem Ferdinand Burg musel žít mimo území habsburské dynastie.[6]

V tomto kontextu potom tvrdohlavý výběr životního partnera následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d'Este znamenal porušení rodinného statutu. František Ferdinand trval na sňatku s hraběnkou Žofií Chotkovou, která nepocházela z vládnoucího rodu. V roce 1900 František Josef I. sňatek nakonec povolil, ale jen jako sňatek morganatický, což znamenalo, že se František Ferdinand musel oficiálně vzdát nástupnického nároku svých (budoucích) dětí a ani jeho manželka, ani děti nikdy nebyly členy habsbursko-lotrinské dynastie, nýbrž obdržely titul vévodů z Hohenbergu.[7]

Habsbursko-lotrinská dynastie tak byla do roku 1918 striktně oddělena od ostatní společnosti a vnitřně se řídila domácími pravidly rodinného statutu, který zůstával až do roku 1918 před veřejností skryt.[8]

Dynastický znak[editovat | editovat zdroj]

znak habsbursko-lotrinské dynastie

Znak neboli erb habsbursko-lotrinské dynastie vznikl spojením rodových znaků Habsburků a Lotrinských. Znak je rozdělen do tří polí. V prvním poli je červený lev s modrou zbrojí na zlatém pozadí (znak Habsburků).Ve druhém prostředním poli je červeno-bílo-červený znak Rakous a konečně v posledním třetím poli je úhlopříčné červené břevno se stříbrnými orlicemi na zlatém pozadí. Tento dynastický znak byl od roku 1804 umístěn do středu císařského dvouhlavého orla a stal se oficiálním znakem Rakouského císařství.[9]

Otázka následnictví po zániku monarchie[editovat | editovat zdroj]

Císař Karel I. se po vyhlášení rakouské republiky nejprve nároku na trůn za svou osobu z donucení vzdal, ale poté co vycestoval do Švýcar, dne 24. března 1919 ve Feldkirchském manifestu své prohlášení o tom, že se vzdává svého nároku, odvolal.

Rakouská a československá republika nárok příslušníků dynastie neuznaly a svými zákony jim zabránily v protirepublikánském působení na svých územích. Dynastii byl zkonfiskován téměř veškerý majetek: jak rodové dědictví, tak soukromé vlastnictví jednotlivých členů rodu, kteří se tak dostali do značných finančních nesnází. Podle usnesení mezinárodní konference dohodových mocností měly nástupnické státy (Polsko, Československo, Rumunsko a Jugoslávie) vyplácet rodině jako náhradu alespoň roční příspěvek, každý z nich 5 tisíc liber. Všechny čtyři státy však usnesení ignorovaly a nezaplatily ani libru. [10]

Rakousko[editovat | editovat zdroj]

Rakousko vydalo 3. dubna 1919 Zákon upravující vyhoštění a převzetí majetky rodu Habsbursko-Lotrinského (Habsburský zákon). Bývalý císař byl tímto zákonem vyhoštěn natrvalo, u ostatních příslušníků rodu bylo setrvání podmíněno tím, že se vzdají panovnického nároku a přihlásí se k občanství republiky. Téhož dne byl přijat Zákon o šlechtě, který v Německém Rakousku zrušil šlechtictví. V druhé polovině třicátých let, kdy byl rakouským kancléřem konzervativec a monarchista Kurt von Schuschnigg, byly protihabsburské zákony postupně zrušeny a otevřeně se mluvilo o možnosti obnovení rakouské monarchie, na trůně s Ottou von Habsburg, jako prostředku obrany národní identity Rakouska proti nacionálně socialistickému hitlerovskému Německu. Adolf Hitler bral tuto možnost vážně a netajil se svým úmyslem Rakousko okamžitě vojensky napadnout, pokud by došlo k obnově monarchie. V únoru 1938, kdy se zcela zřetelně schylovalo k anšlusu a rakouská politická reprezentace byla v bezvýchodné situaci, nabídl Otto von Habsburg v otevřeném dopise kancléři von Schuschniggovi alespoň převzetí politické odpovědnosti ve funkci kancléře a vedení obrany Rakouska před Německou říší. Von Schuschnigg ale tuto možnost pokládal za předem odsouzenou k neúspěchu, a proto ji odmítl. [11]

Po obsazení Rakouska bylo jedním z prvních opatření nacionálně socialistické vlády obnovení Habsburského zákona v plném rozsahu z roku 1919. Po osvobození Rakouska roku 1945 se sice několik členů Habsbursko-Lotrinské dynastie do Rakouska vrátilo, ale rakouská vláda uvedla znovu v platnost ústavu z roku 1920, tedy opět včetně předtím zrušeného Habsburského zákona; roku 1946 tak museli členové rodu Rakousko opět opustit. [12] Od roku 1960 mnoho členů rodiny podepsalo prohlášení, jímž se zřekli rakouského trůnu, roku 1961 tak učinila i hlava rodu Otto von Habsburg, rodina však nadále usiluje o zrušení diskriminačního Habsburského zákona.

Článek 60 odst. 3 spolkové ústavy vyloučil členy rodu Habsburků a dalších dříve vládnoucích rodů z možnosti zastávat úřad spolkového prezidenta. Ulrich Habsburg-Lothringen, člen strany Zelených, v roce 2009 spolu se svou snachou ustanovení napadl u rakouského ústavního soudu, ústavní soud ale konstatoval, že nemůže rozhodnout dříve, než se volby uskuteční.[13] V dubnu 2010 se Ulrich Habsburg-Lothringen pokoušel kandidovat v rakouských prezidentských volbách, avšak nezískal potřebný počet podpisů pro podporu své kandidatury.[14] Cílem kandidatury údajně byla snaha ustanovení zdiskredidovat a umožnit ho soudně napadnout.[14] Lidová strana podala již na jaře 2010 návrh na zrušení tohoto ustanovení.[13] Po vyčkávání, zda rakouští politici nezruší ustanovení sami, těsně před uplynutím šestiměsíční lhůty pro volební stížnosti v říjnu 2010 Ulrich Habsburg ustanovení skutečně napadl u Evropského soudu pro lidská práva, přičemž do roku či do dvou očekával pozitivní rozhodnutí.[13] V červnu 2011 Rakouská republika na základě kritiky Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě zrušila paragraf volebního zákona, který omezoval kandidaturu členů rodu na funkci prezidenta republiky, a to i s podporou sociální demokracie, která dosud byla hlavním zastáncem tohoto omezení.[14][15]

Poté co Otto von Habsburg 4. července ve věku 98 let zemřel, mu byl 17. července ve Vídni uspořádán pohřeb podle tradic Habsbursko-Lotrinského rodu ve Svatoštěpánském dómu a Kapucínské kryptě, který (ač nebyl oficiálně státní událostí) dosahoval okázalosti srovnatelné s pohřbem vládnoucího panovníka. Kromě tisíce pozvaných hostů (mezi nimi rakouských politiků i panovníků Švédska, Lucemburska a Lichtenštejnska) se jej na ulicích účastnilo až 100 000 lidí.[16][17]

České země[editovat | editovat zdroj]

Československé Národní shromáždění se od Habsbursko-Lotrinské dynastie a jejího následnictví distancovalo tím, že v těsné návaznosti na konstatování zániku těchto vztahů aklamací zvolilo do funkce prezidenta republiky T. G. Masaryka. § 7 a § 13 československé prozatímní ústavy (zákon č. 37/1918 Sb.) ustanovily orgány a působnost republiky, k existenci české monarchie a jejích orgánů se však zákon nevyjadřuje. § 2 Ústavní listiny ČSR vyhlásily československý stát demokratickou republikou, v jejímž čele stojí volený prezident. § 17 ústavního zákona č. 236/1920 Sb. členy habsbursko-lotrinského rodu zbavil československého občanství a znemožnil jim ho získat, zákon č. 354/1921 Sb. stanovil propadnutí jejich majetku, který vlastnili z titulu vládnoucího rodu. Zákon 61/1918 Sb. zrušil obecně šlechtictví a jeho řády a tituly. § 19 zákona č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky, stanovil trestnost návratu členů bývalé panovnické rodiny nebo jejich pobytu na území Československa bez souhlasu republiky a podpory takového návratu.

Česká republika československý právní řád přejala, ale k těmto záležitostem se od svého vzniku výslovně nevyjádřila. Zákon zakazující používání šlechtických titulů není vymáhán a ty jsou tak i ve veřejné diskusi občas používány. Navíc dle názoru některých současných historiků[18] by tento zákon i při přesném uplatnění znamenal pouze zákaz šlechtických titulů (např. královská výsost) a nikoli šlechtických hodností (např. arcivévoda). Po pádu komunistického režimu začali také členové bývalé panovnické rodiny navštěvovat Českou republiku, aniž by byl vymáhán zákon zakazující jejich pobyt – naopak vystoupili v rámci různých oficiálních událostí, jako například Audience u císaře Karla I., a setkali se s mnoha veřejnými činiteli. Ottovi Habsburskému bylo uděleno čestné občanství některých měst (Františkovy Lázně, Brandýs nad Labem) a při určitých příležitostech byl veřejně oslovován plným titulem a byla mu vzdávána čest i důstojníky současné Armády České republiky.[19][20]

Nejsou známy případy, že by se členové rodu ucházeli o trůn nebo o funkci demokratické hlavy státu v některé z republik na území bývalého Rakousko-Uherska kromě Rakouské republiky. Otázkou následnictví českého trůnu se teoreticky zabývá Petr Nohel, jehož texty zveřejnil zpravodaj a web Koruny České a převzal nezávislý portál českých monarchistů,[21][22] o nichž však není známo, že by se v nich angažoval někdo s potenciálním nárokem na následnictví, a volební úspěchy strany v parlamentních volbách se pohybovaly v desetinách procenta.

Po smrti Otty von Habsburg připomněl český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, že zemřel poslední ústavní činitel starého mocnářství, a že bychom neměli zapomínat, že Otto von Habsburg byl mimo jiné princem českým.[23]

Maďarsko[editovat | editovat zdroj]

V Maďarsku byla po období politické nestability a bojů o moc 1. března 1920 hlasováním národního shromáždění obnovena monarchie, v níž měl panovníka dočasně zastoupit admirál Miklós Horthy jako říšský správce. Nárok Habsbursko-Lotrinského rodu na maďarský trůn nebyl oficiálně zpochybněn, ale zároveň ani nebyl král oficiálně povolán z exilu, aby se ujal maďarského trůnu. Horthy Karla I. (jenž byl roku 1916 korunován jako maďarský král Karel IV.) zpočátku v korespondenci ujišťoval o své loajalitě a o tom, že co nejdříve připraví Maďarsko na panovníkův návrat, ale když upevnil svou politickou pozici v zemi, jeho vstřícnost značně ochladla. Proto se Karel dvakrát neúspěšně pokusil o návrat do Maďarska (měl v tom dokonce i ústní podporu francouzského ministerského předsedy Aristida Brianda, po nezdaru však dementovanou). Při prvním pokusu o restauraci přicestoval na jaře 1921 do Budapešti inkognito – Horthy krále opět ujistil o tom, že brzy připraví zem k jeho oficiálnímu návratu, ale slib nedodržel. Podruhé se pokusil Karel převzít moc v Maďarsku vojensky za pomoci loajálního vojska pod vedením plukovníka Antonína Lehára. Tažení na Budapešť se změnilo v triumfální pochod, při kterém většina obyvatelstva ukazovala loajalitu svému králi. Neúspěch tažení byl způsoben několika nedorozuměními a zradou jednoho z Karlových velících důstojníků (generála Hegedüse). Šanci na úspěšnou restauraci Habsbursko-Lotrinské dynastie v Maďarsku však také snižovala nepříznivá mezinárodněpolitická situace (Československo, Jugoslávie a Rumunsko mobilizovaly svá vojska na hranicích Maďarska a hrozily opětovným vpádem do země v případě restaurace Habsbursko-Lotrinské dynastie).

Král byl následně deportován na ostrov Madeira a národní shromáždění přijalo na nátlak západních mocností 6. listopadu 1921 zákon o detronizaci Habsbursko-Lotrinské dynastie. Karel však odmítl abdikovat a svého nároku na trůn se nikdy nevzdal, stejně tak ani jeho potomci, ačkoli o restauraci monarchie v Maďarsku se již nepokusili. Maďarsko bylo monarchií až do roku 1946, ale přes několik pokusů o vybrání nového panovníka zůstalo královstvím bez krále. [24]

Současnost[editovat | editovat zdroj]

V září 2011 zemřel nejstarší žijící člen habsbursko-lotrinské rodiny Felix (*1916), syn posledního (nekorunovaného) českého krále blahoslaveného Karla I. (Jako český král Karel III., jako rakousko-uherský císař Karel I.).[25] Historicky jsou členové habsbursko-lotrinské rodiny přímými potomky nepřerušené linie českých králů od přemyslovských knížat.[26] V současné době žije většina členů rodiny v Bavorsku, Rakousku a Maďarsku, někteří členové žijí ve Švédsku (Valpurga). Hlavou rodiny je od roku 2007 nejstarší syn Otty von Habsburga Karel. Karlova sestra Gabriela je v současnosti velvyslankyní Německa v Gruzii.[27] Její sestra Walburga (Valpurga) je členkou švédského parlamentu.[28]

Členové habsbursko-lotrinské rodiny[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Vocelka, Karl - Heller, Lynn: Die Lebenswelt der Habsburger. Kultur- und Mentalitätgeschichte einer Familie, Styria: Graz-Wien-Köln 1997, s.145.
  2. Urban, Otto: František Josef I. Mladá Fronta: Praha 1991, s. 70-71.
  3. Urban, s. 70-72.
  4. Urban, s. 70-71
  5. Urban, s. 67.
  6. Urban s. 254-256.
  7. Galandauer, Jan: František Ferdinand D'Este, Svoboda: Praha 1993, s. 66-67.
  8. Urban, Otto, c.d., s. 70.
  9. Vocelka, Karl - Heller, Lynn: c.d., s. 156.
  10. PERNES, Jiří. Poslední Habsburkové. Brno : Barrister & Principal, 2010. ISBN ISBN 978-80-87029-50-3. Kapitola Smrt na Madeiře, s. 11. (čeština) 
  11. PERNES, Jiří. Poslední Habsburkové. Brno : Barrister & Principal, 2010. ISBN ISBN 978-80-87029-50-3. Kapitola Po císařově smrti, s. 245 - 249. (čeština) 
  12. PERNES, Jiří. Poslední Habsburkové. Brno : Barrister & Principal, 2010. ISBN ISBN 978-80-87029-50-3. Kapitola Po císařově smrti, s. 256 - 257. (čeština) 
  13. a b c Habsburk si stěžuje u Evropského soudu: Mám právo kandidovat na prezidenta, iHNed.cz, 5. 10. 2010 ČTK, gaa
  14. a b c Rakousko zrušilo 92 let starý protihabsburský paragraf, iDnes.cz, 17. 6. 2011, ČTK, stf (Petr Štefan)
  15. Stane se Habsburg rakouským prezidentem? Šance ožívá téměř po 100 letech, iHNed.cz, 16. 6. 2011, ČTK
  16. Otto Habsburgs letzter Weg: Tausende nehmen Abschied
  17. Otto von Habsburg měl být českým králem. Vídeň mu připravila pompézní pohřeb... tn.cz, 15. 7. 2011
  18. Richard Händl: Používejte šlechtické hodnosti
  19. Josef Pejřimovský: Audience u císaře Karla 2008
  20. Pozvánka na Audienci u císaře Karla I.
  21. Petr Nohel: Současní následníci českého trůnu, Pro monarchii, nezávislý portál českých monarchistů, 1. 4. 2011, převzato z Monarchistického zpravodaje č. 31, zpravodaje Koruny české, monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska, březen 2011
  22. Petr Nohel: Mohli by Hohenbergové usednout na český trůn?, Koruna česká, monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska, 21. 2. 2011
  23. Schwarzenberg: Otto von Habsburg schätzte Hitler richtig ein ots.at, 5. 7. 2011
  24. PERNES, Jiří. Poslední Habsburkové. Brno : Barrister & Principal, 2010. ISBN ISBN 978-80-87029-50-3. Kapitola Pokusy o návrat, s. 211 - 229. (čeština) 
  25. Otto von Habsburg-Lothringen, nedoceněný následník trůnu – Kruh přátel blahoslaveného Karla I.
  26. Dědic a potomek Přemyslovců – Kruh přátel blahoslaveného Karla I.
  27. http://www.lidovky.cz/princezna-uherska-a-ceska-gabriela-von-habsburg-bude-velvyslankyni-1fr-/ln_zahranici.asp?c=A100223_145321_ln_zahranici_mtr
  28. http://www.riksdagen.se/webbnav/index.aspx?nid=1111&iid=0181728423812

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GALANDAUER, Jan; HONZÍK, Miroslav. Osud trůnu habsburského. 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha : Panorama, 1986. 397 s.  
  • HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha : Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-85946-19-X.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]