Dějiny Evropy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Pravěk[editovat | editovat zdroj]

Paleolit[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Paleolit a Neandrtálci.

Prvním příslušníky lidského rodu v Evropě byli Homo antecessor, kteří do ní pronikli před 800 tisíci lety a před 600 tisíci lety se vyvinuli v Homo heidelbergensis a ti zas pod vlivem snižujících se teplot před 250 tisíci lety na Homo neanderthalensis. Stali se nositeli kultur jako Micoquien, Mousterien a Châtelperronian a před 70 tisíci lety osídlili i Přední východ a střední Asii. První Homo sapiens v Evropě se začali nejspíš šířit před 45 tisíci lety Středomořím a na Balkán. Přibližně před 36 500 lety pak přichází ze střední Asie další populace Homo sapiens nazývaná kromaňonci a zakládá kulturu aurignacien a během interglaciálu před 29 tisíci lety z Arabského poloostrova nositelé kultury gravettien. V této době, nejspíš pod vlivem přečíslení nově příchozími vymírají neandrtálci. V období 22 – 10 tisíci lety následují kultury solutréen, magdalenién, hamburská, ahrensburg a swiderian.

Mezolit[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Mezolit.

Přibližně kolem roku 8 000 př. n. l. začíná s koncem doby ledové v Evropě mezolit, který v regionech méně vhodných pro zemědělství, jako je severní Evropa, trval až do doby 5 – 4 000 př. n. l. Oteplení v této době způsobilo počátek rozsáhlého zalesňování Evropy.

Neolit[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Neolit.
Neolitická expanze

Neolit počíná s příchodem zemědělství, které se do Evropy rozšířilo z Předního východu. V Řecku začíná kolem roku 7 000 př. n. l., ve střední Evropě kolem roku 6 000 př. n. l., v západní Evropě kolem roku 5 000 př. n. l. a nakonec, kolem roku 4 000 př. n. l. i na Britských ostrovech a v jižní Skandinávii.[1] Mezi neolitické kultury patří například kultura s lineární keramikou rozšířená v letech 5 500 – 4 500 př. n. l. ve střední Evropě, kultura Vinča rozšířená mezi 6. a 3. tisíciletím na Balkáně a také tzv. megalitické kultury v západní Evropě a západním Středomoří šířící se od 4. tisíciletí.

Eneolit[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Eneolit a Indoevropané.

Eneolit nebo chalkolit počíná se zpracováním mědi, v Evropě nejdříve na Balkáně kolem roku 4 500 př. n. l.[2] V letech 4 000 – 2 700 př. n. l. se ve střední a severní Evropě objevuje kultura s nálevkovitými poháry a jižně od ní v letech 3 400 – 3 000 kultura s kanelovanými poháry. V letech 2 400 – 1800 př. n. l. se po většině Evropy kultura se zvoncovými poháry.

Kolem roku 2 800 př. n. l. se objevují dvě kultury považované za první doložitelné Indoevropany v Evropě, jedná se o kulturu se šňůrovou keramikou a kulturu okrových hrobů rozšířené východní a střední Evropě od Finska po Balkán.[3] Podle jedné z teorií, autochtonní, se tyto kultury vyvinuly z předchozích, podle druhé, migrační, její nositelé byly nově příchozími.

Starověk[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Doba bronzová.
Středomoří v roce 218 př. n. l.

Od 3. tisíciletí př. n. l. počíná v oblasti Egejského moře doba bronzová představovaná mínojskou a kykladskou kulturou a později mykénskou. Ve střední Evropě počíná zpracování bronzu kolem roku 2 300 př. n. l. a dochází k rozvoji únětické kultury.[4]Ta je v letech 1300 – 750 př. n. l. následována kulturou popelnicových polí. Doba železná počíná v Řecku kolem roku 1 200 př. n. l. a kolem roku 700. př. n. l.

Starověké Řecko[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Starověké Řecko.

Mezi roky 1 200 – 900 př. n. l. nastává v Řecku v souvislosti s invazí mořských národů jako byly Dórové pád mykénské civilizace tzv. Temné období a počíná doba železná. Po ní následuje nový rozkvět a řecká kolonizace Středomoří kdy se Řekové museli bránit Perské říši v rámci řecko-perských válek. Následné spory mezi městskými státy jako peloponéská válka vedly k jejich oslabení a zabrání Makedonií, jejíž pozdější král, Alexandr Veliký dobyl Perskou říši a rozšířil řeckou kulturu na Přední východ, čímž počala epocha helénismu. V 2. století př. n. l. se Řecko stalo součástí Římské říše.

Starověký Řím[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Starověký Řím, Etruskové a Stěhování národů.

Město Řím bylo Latiny založeno roku 753 př. n. l. kdy Itálii dominovali Etruskové a na severu Veneti a Ligurové. Na počátku 5. století př. n. l. počala klesat etruská moc a Řím se stal republikou, která počala dominovat Středomoří. K další expanzi a rozvoji došlo se vznikem císařství v roce 27 př. n. l.. Po přelomu letopočtu se začalo v Římské říši šířit křesťanství, které roku 313 přestalo být pronásledováno a postupně se stalo oficiálním náboženstvím říše. Na konci 4. století se pak naplno rozbíhá stěhování národů a brzy poté je říše trvale rozdělena na Západořímskou, která v důsledku nájezdů barbarských kmenů 476 zaniká, a Východořímskou, později známou jako Byzanc.

Stěhování národů je období pozdního starověku, začínající ve 4. století, kdy barbarské kmeny pronikali na území Římské říše. Na konci tohoto období, v 6. století se v evropském povědomí objevily Slované a Avaři.

Keltové[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Keltové.

První kulturou která je pokládána za keltskou je halštatská, následující kulturu popelnicových polí, rozkládající se od střední Francie po Maďarsko a existující v letech 750 – 450 př. n. l. Byla nahrazena kulturou laténskou existující až do přelomu letopočtu, ta expandovala ze střední Evropy do Španělska, na Balkán, Britské ostrovy a také do Malé Asie. V roce 378 př. n. l. vyplenily Keltové Řím a o sto let později také vpadli do Řecka. Ve Španělsku se smísily s národem Iberů, neznámého původu.

Ostatní etnika[editovat | editovat zdroj]

Mezi další evropská etnika patřili Germáni kteří mezi lety 750 – 100 př. n. l. expandovali z jižní Skandinávie a Jutského poloostrova na jih a střetli se s Římany a Kelty. Na konci starověku, během stěhování národů, pak osídlili rozsáhlá území Evropy.

Východní část Balkánského poloostrova obývali Thrákové, skupina indoevropských kmenů, kteří byly postupně helenizováni, romanizováni a nakonec slavizovány. Jejich blízkými příbuznými byly Dákové a Getové, předci dnešních Rumunů. Východní Balkán obývali jistou dobu také Frýgové, jeden z mořských národů, byly však Thráky vytlačeni do Malé Asie. Západní Balkán byl obydlen Ilyry, kteří byli později z větší části romanizováni a později slavizováni, druhá část se stala předky Albánců.

Severní Černomoří osídlili mezi roky 800 – 400 př. n. l. nomádské kmeny Skytů íránského původu, východně od nich pak žili příbuzné kmeny Sarmatů. Před Skyty obývali tuto oblast Kimmeriové, kteří se poté rozdělili na dvě skupiny, jedna z nich pronikla na Balkán a splynula s Thráky, druhá na Kavkaz. Území mezi Vislou a horním Dněprem obývalo záhadné etnikum Venedů, zmiňované římskými autory. Mezi další tajemná etnika starověké východní Evropy patří Fenni, Aesti a Sitones.

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Evropa okolo 650 (Slované oranžově)
Evropa v roce 1400

Raný středověk[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Raný středověk, Byzantská říše, Islámská expanze a Velké schizma.

Jako počátek evropského středověku bývá tradičně považován pád Západořímské říše v roce 476, případně příchod Slovanů do Střední Evropy v 5.-6. století chápaný jako konec stěhování národů. V bývalé Západořímské říši na počátku středověku dochází ke vzniku barbarských států, mezi nejvýznamnější patřili Franská říše a Sámova říše, a změně společnosti na feudální. Stabilitu Evropy této doby ohrožovali nájezdy Vikingů, Arabů a Maďarů. Na počátku 10. století však vzniká Svatá říše římská, která začíná dominovat střední Evropě.

Východořímská říše zažila na počátku středověku svůj rozkvět a zabrala velkou část Středomoří, včetně Itálie a jižního Balkánu. Na počátku 7. století však začala být ohrožována arabskou expanzí, která připravila říši o dvě třetiny území a ukončili etapu pozdní antiky. Od té doby se mluví o Byzantské říši, která na konci 10. století zažila nový rozkvět. Na počátku 13. století počala opět upadat pod vlivem křižáckých válek a roku 1453 bylo její hlavní město, Konstantinopole definitivně dobyto osmanskými Turky.

Na východě Evropy v téže době dochází ke vzniku prvních slovanských států, Kyjevské Rusi, Velké Moravy a První bulharské říše. Kočovní Maďaři na počátku 11. století zakládají Uherské království.

Vrcholný středověk[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Vrcholný středověk, Velká kolonizace, Křižácké války a Reconquista.

Od 11. století dochází k rozkvětu západní, jižní a střední Evropy a došlo k procesu velké kolonizace. Také je znovudobyt Pyrenejský poloostrov v rámci reconquisty, dokončena christianizace východní Evropy a dočasné územní zisky křesťanům přináší křižácké války. Dochází k posílení královské moci například v Anglii, Francii, Čechách a Království obojí Sicílie, zatímco Itálie a Německo tvořící Svatou říši Římskou zůstávají politicky rozdrobené.

Pozdní středověk[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Pozdní středověk, Černá smrt, Křižácké války a Stoletá válka.

Vrcholný středověk končí ve 14. století krizí pozdního středověku kdy Evropu zasáhla morová epidemie, hladomory, války, náboženské spory a lidová povstání. Zatímco v západní Evropě dochází k dalšímu posílení královské moci ve Francii, Anglii a nově vzniklém Španělsku, ve střední Evropě se prosazuje stavovský systém oslabující moc krále.

Novověk[editovat | editovat zdroj]

Raný novověk[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Raný novověk, Renesance, Zámořské objevy, Reformace a protireformace (1550-1648), Třicetiletá válka a Osvícenství.

Jako počátek evropského novověk bývá tradičně považováno objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem v roce 1492, případně vystoupení Martina Luthera roku 1517, které vedlo ke vzniku reformace. V této době se evropská intelektuální elita snaží navazovat na antický svět čímž dává vzniknout renesanci a humanismu, dochází k významným zámořským objevům, zároveň však se jedná o období náboženských válek a především ve střední Evropě procesů s čarodějnicemi. Během 18. století je raný novověk ukončen nástupem osvícenství, pod jehož vlivem se počíná prosazovat panovnický absolutismus, a průmyslové revoluce

19. století[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích 19. století, Průmyslová revoluce, Velká francouzská revoluce, Revoluce v roce 1848 a Kolonialismus.
Evropské kolonie v roce 1945

Na konci 18. století počíná radikální proměna evropské společnosti v souvislosti s nástupem průmyslové revoluce. Dochází také k společenské proměně směrem k republikánství představované Americkou válkou za nezávislost a především Francouzskou revolucí. Během 19. století se pak Evropou šíří nové myšlenky liberalismu, socialismu a nacionalismu. Politicky začíná dominovat několik málo států, Velká Británie, Francie, Prusko, Rakousko-Uhersko a Rusko, které se snaží úspěšně i neúspěšně získat rozsáhlé kolonie. V druhé polovině 19. století také dochází ke sjednocení Německa a Itálie.

20. století[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích 20. století, První světová válka, Říjnová revoluce, Velká hospodářská krize, Druhá světová válka, Studená válka a Evropská unie.

Počátek 20. století byl poznamenán První světovou válkou, která vyústila v rozpad Rakouska – Uherska na národní státy a přerod Ruska v Sovětský svaz. Na konci 20. let pak Evropu zasáhla Velká hospodářská krize, která přispěla k rozvoji nacismu v Německu a vyvolání Druhé světové války. Po ní došlo k rozdělení Evropy na Západní blok, držící se ideálů demokracie a tržní ekonomiky, a Východní blok, držící se ideálů socialismu, představovaný Sovětským svazem a jeho satelity. Po rozpadu Východního bloku se tyto státy snažily přiblížit západní Evropě, s čímž souvisí rozšiřování Evropské unie na bývalé komunistické země.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

DAVIES, Norman. Evropa (dějiny jednoho kontinentu). 2. vyd. Praha : Academia/Prostor, 2005. 1368 s. ISBN 80-7260-014-1.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KOLEKTIV. Velký atlas světových dějin. Praha : Reader´s Digest Výběr, 2002. 376 s. ISBN 80-861196-48-8. S. 40.  
  2. KOLEKTIV. Velký atlas světových dějin. Praha : Reader´s Digest Výběr, 2002. 376 s. ISBN 80-861196-48-8. S. 41.  
  3. http://slavonie.org/2009/12/12/prvni-indoevropske-migrace-do-evropy/
  4. KOLEKTIV. Velký atlas světových dějin. Praha : Reader´s Digest Výběr, 2002. 376 s. ISBN 80-861196-48-8. S. 84.