Maxmilián I. Mexický

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Maxmilián I. Mexický
Mexický císař
Emperador Maximiliano I de Mexico.jpg
portrét Maxmiliána I., obraz Franze Xavera Winterhaltera
Doba vlády 10. duben 186415. květen 1867
Úplné jméno Ferdinand Maxmilián Josef Habsbursko-Lotrinský
Tituly Jeho císařské Veličenstvo, císař mexický
Jeho císařská a královská Výsost, císařský princ a arcivévoda rakouský, korunní princ uherský a český
Narození 6. července 1832
Schönbrunn, Vídeň
Úmrtí 19. června 1867
Cerro de las Campanas, Querétaro
Pochován císařská hrobka, Vídeň
Nástupce Benito Juárez
(jako prezident)
Královna Charlotta Belgická
Dynastie Habsbursko-Lotrinská dynastie
Otec František Karel Habsbursko-Lotrinský
Matka Žofie Frederika Bavorská

Maxmilián I. Mexický (španělsky Maximiliano I de México, rozený jako Ferdinand Maximilian Joseph von Habsburg-Lothringen (narozen 6. července 183219. června 1867) byl člen rakouské císařské, habsbursko-lotrinské dynastie. Díky podpoře francouzského císaře Napoleona III. a skupiny mexických royalistů byl 10. dubna 1864 prohlášen mexickým císařem. Mnoho zahraničních vlád odmítlo uznat jeho vládu, zejména sousední Spojené státy americké. USA také podpořily mexické republikánské povstalce vedené sesazeným prezidentem Benitem Juárezem, který Maxmiliána svrhl, roku 1867 v Querétaru zajal a nechal popravit.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Maxmilián a jeho bratři
Cesare Dell'Acqua: Mexická delegace nabízí Maxmiliánovi Rakouskému mexický trůn

Maxmilián se narodil roku 1832 ve vídeňském zámku Schönbrunn jako druhý syn arcivévody Františka Karla Habsburského (i když někdy bývá jeho otcovství zpochybňováno a spekuluje se o tom, že jeho pravým otcem byl syn Napoleona Bonaparta Napoleon II.[1]) a bavorské princezny Žofie Frederiky. Jeho sourozenci byli: pozdější císař František Josef I., Karel Ludvík, arcivévodkyně Marie Anna Karolína Pia a arcivévoda Ludvík Viktor. Maxmiliánův titul od narození zněl Jeho císařská a královská výsost Ferdinand Maxmilián Josef, císařský princ a arcivévoda rakouský, korunní princ uherský a český.

Jako chlapec byl Maxmilián mimořádně inteligentní, měl i umělecké nadání a zajímal se o vědu, zvláště pak botaniku. Později vstoupil s hodností poručíka do námořnictva[2] a díky svému úsilí rychle postupoval ve velitelských hodnostech až na tu nejvyšší – admirála a velitele rakouského válečného námořnictva.[3] Byl také ovlivně novými směry módy. Získal si pověst liberála a to mu v únoru 1857 vyneslo jmenování místokrálem v Lombardsku-benátsku.

V srpnu 1854 pobyl týden na návštěvě v zámku Zákupy u svého příbuzného excísaře Ferdinanda V., jehož byl synovcem. Odtud podnikl řadu výletů po Českolipsku a 9. srpna odjel do Drážďan. Po jeho smrti byla v zákupském zámku sloužena smuteční mše.[4]

27. června 1857 se v hlavním městě Belgického království oženil s Charlottou, dcerou prvního belgického krále Leopolda. Manželé poté žili v Miláně, jako rakouští regenti až do roku 1859, kdy František Josef I. Maxmiliána úřadu zbavil. Maxmilián neměl se svým starším bratrem nejlepší vztahy, neboť tomu se příčily myšlenky liberální politiky, kterou Maxmilián uplatňoval v Itálii. Krátce po odchodu Maxmiliána z Milána Rakousko ztratilo severoitalské državy ve prospěch nově zformovaného Italského království. Maxmilián poté odešel do Terstu, kde si nechal vybudovat zámek Miramare a věnoval se soukromému životu, například podnikl výpravu do Brazílie za exotickými rostlinami.[3]

Nabídka koruny[editovat | editovat zdroj]

Maxmilián Habsburský a Charlotta Belgická

V roce 1859 se na Maxmiliána poprvé obrátili mexičtí konzervativci vedení yucatánským právníkem José Mariou Gutiérrezem,[5] kteří po své porážce v občanské válce v Mexiku roku 1860 žili v evropském exilu, s návrhem, aby se stal mexickým vládcem. Jejich nabídku nejprve nepřijal a jeho rodina jej od mexické koruny zrazovala.[3] Nicméně po francouzské intervenci do Mexika armáda Napoleona III. pod velením generála Elieho Foreye dobyla Ciudad de México a vyhlásila císařství, Maxmilián roku 1863 korunu přijal. Jeho rozhodnutí bylo podmíněno ztrátou šlechtického stavu a výsad v Rakousku, ačkoliv o tom on sám, před tím než opustil Rakousko, nebyl informován. Jeho manželka Charlotta poté začala být titulována jako Její císařské veličenstvo císařovna Charlotta.

Mexický císař[editovat | editovat zdroj]

Maxmilián vystoupil z fregaty Novara na americkou půdu v mexickém Veracruzu dne 28. května 1864.[5] S sebou přivezl dobrovolnickou armádu složenou ze žoldnéřů všech možných národností, včetně Čechů.[6] Od počátku čelil pokračující válce mezi francouzským expedičním sborem a republikánskými povstalci vedenými Benitem Juárezem, kteří odmítli uznat Maxmiliánovu vládu.

Císařský pár si za své sídelní město zvolil Ciudad de México, kam slavnostně vstoupil měsíc po svém přistání v Mexiku a kde se nechal přivítat francouzskými vojáky a svými mexickými stoupenci. Za svou rezidenci si zvolil Chapultepecký hrad, který stál na vrcholu chapultepeckého kopce a kdysi býval zátiším aztéckých vládců a později sídlem španělských místokrálů. Císař Maxmilián nechal postavit širokou cestu od svého paláce až do centra Ciudad de México, která se původně jmenovala Paseo de la Emperatriz (česky Císařská třída), dnešní slavná Paseo de la Reforma (Třída Reforem) a měl v plánu nechat se slavnostně korunovat v Metropolitní katedrále v Ciudad de México, ale korunovace se nikdy neuskutečnila kvůli neustálé politické nestabilitě Maxmiliánova režimu. Římskokatolická církev na císaři žádala navrácení svých privilegií, která jí odňal Juárezův režim, to však Maxmilián odmítl, čímž si církev proti sobě popudil a ta také nadále podkopávala jeho autoritu.[5]

Císař Maxmilián

Protože Maxmilián a Charlotta neměli děti, adoptovali Agustína de Iturbide y Greena a jeho bratrance Salvadora de Itúrbide y de Marzána, oba byli vnuci popraveného vládce Prvního mexického císařství Agustína de Iturbide, který vládl Mexiku jako císař krátce ve dvacátých letech 19. století. Mladí Augustínové dostali titul Jeho výsost, princ iturbidský a byli určeni jako dědici trůnu.

Ke zděšení svých konzervativních stoupenců Maxmilián podpořil několik liberálních politických kroků navržených Juárezovou administrativou, např. pozemkovou reformu, náboženskou svobodu a rozšíření volebního práva nejen na vlastníky velkých pozemků. Zpočátku měl císař v úmyslu Juáreze amnestovat, pokud mu republikánský vůdce odpřisáhne věrnost, tohle však Benito Juárez odmítl. V říjnu 1865 vydal Maxmilián tzv. „černý zákon“, kterým nařídil všechny Mexičany věrné Juárezovi zastřelit,[7] v reakci na praktiky povstalců, kteří zabíjeli royalisty věrné císaři. Za dobu platnosti tohoto zákona bylo popraveno na dvacet tisíc lidí,[6] což ještě více rozbouřilo proticísařovskou opozici a znechutilo některé konzervativní Maxmiliánovy stoupence.[7]

Mexická známka z roku 1866 s portrétem císaře Maxmiliána

Poté, co v roce 1865 skončila Americká občanská válka mezi Unií a Konfederací, znovusjednocené Spojené státy americké začaly podporovat Juárezovy povstalce. Roku 1866 hrozba Maxmiliánovy abdikace byla zjevná i v zahraničí. Toho roku Napoleon III. vzhledem k odporu Mexičanů i americkému tlaku pod vlivem Monroeovy doktríny stáhnul francouzský expediční sbor, ale pravý důvod stažení francouzského kontingentu z Ameriky bylo posílení armády v Evropě v nastávajícím konfliktu s Bismarckovým Německem. Císařovna Charlotta odcestovala do Evropy, aby hledala podporu pro svého manžela nejprve v Paříži, poté ve Vídni a nakonec v Římě u papeže Pia IX. Její úsilí vyšlo naprázdno a vyústilo v její psychické zhroucení a do Mexika se již nikdy nevrátila. Poté, co byl její manžel v Mexiku vítěznými republikány popraven, strávila zbytek života v ústraní, nejprve v Miramarském zámku poblíž Terstu a poté v hradu Bouchout v Miese, kde 19. ledna 1927 zemřela. Od té doby celý život u sebe nosila Maxmiliánovu figurku, kterou oslovovala „můj milý Maxi, mexický císaři…“[8]

Pád[editovat | editovat zdroj]

Edouard Manet: Poprava císaře Maxmiliána, vedle něho generál Miramón (po císařově levé ruce) a Mejía

Ačkoliv ke stažení z Mexika byl Napoleon III. donucen, jeho ústup znamenal těžkou ránu pro Mexické císařství. Maxmilián byl donucen se svými stoupenci uprchnout z Ciudad de México, aby si zachránil alespoň život. 19. ledna 1867 obsadil město Queretaro a opevnil se v klášteře de la Cruz. V klášteře de la Cruz císaře a velitele jeho gardy plukovníka Miguela Lópeze obklíčil Juárezův generál Escobena. Navzdory pokusu Maxmiliánových věrných generálů Miguela Miramóna a Tomáse Mejíi osvobodit císaře z obklíčení, padl po dvouměsíčním obléhání kvůli zradě plukovníka Lópeze klášter do rukou republikánům. Maxmilián byl zajat a postaven před válečný soud. Ten císaře, spolu oběma jeho generály Miramónem a Mejíou, odsoudil k trestu smrti. Evropští panovníci, mnoho osobností (například francouzský spisovatel Victor Hugo, či italský revolucionář a dobrodruh Giuseppe Garibaldi) a dokonce i americký prezident žádali ušetření Maxmiliánova života, rakouský dvůr nabízel výkupné, znovu nastolený prezident Benito Juárez se však pod rozsudek podepsal.[8]

Rozsudek byl vykonán 19. června 1867 v Cerro de las Campanas. Maxmiliánovým posledním přáním bylo poslechnout si ještě jednou melodii La Palomy, kterou si zamiloval během námořní služby v mládí.[6] Před popravou mu věznitelé sdělili, že jeho žena Charlotta v Evropě zemřela, aby nemusel trpět vědomím, že žije, ale je psychicky vyšinutá. Popravčí četa jeho i oba generály zastřelila ještě před tím, než dozněla melodie La Palomy.[6] Jeho poslední slova byla:

Maxmiliánův hrob, Vídeň
Mexicanos! Muero por la causa de México. No dejen que nadie pise sus ideales, ni sus derechos más sagrados. Espero que la sangre de este mexicano sea la última que se derrame. Viva México!“[9]
Český překlad: „Mexičané! Umírám pro Mexiko. Nedopusťte, aby někdo pošlapal vaše ideály a vaše nejsvětější práva. Doufám, že tato krev bude poslední, která byla prolita. Ať žije Mexiko!“

Maxmilián podplatil vojáky, kteří ho měli zastřelit, aby ho nestříleli do hlavy, aby se mu jeho matka mohla podívat do tváře.[10] Zatímco generálové byli po sprše kulek okamžitě mrtví, Maxmilián první dávku přežil a musel dostat „ránu z milosti“.[1] Maxmiliánovo tělo bylo v Mexiku nabalzámováno, aby ho v listopadu 1867 na lodi Novara[6] převezl admirál Wilhelm von Tegetthoff do Rakouska, kde byl pohřben ve vídeňských císařských hrobkách.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Maximilian I of Mexico na anglické Wikipedii.

  1. a b TATEROVÁ, Eva. Ferdinand Maxmilián Habsburský [online]. [cit. 2008-05-24]. Dostupné online.  
  2. ORGAN, Michael. A Bibliography of Ferdinand Maximilian von Habsburg (1832-67) and his wife Carlotta of Belgium [online]. 2005-10-14, [cit. 2008-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c Maxmilián Mexický [online]. [cit. 2008-05-24]. Dostupné online.  
  4. ASCHENBRENNER, Martin. Ferdinand V. Dobrotivý v světle denních hlášení. Bezděz, vlastivědný sborník Českolipska. 2009, čís. 18, s. 53. ISSN 1211-9172.  
  5. a b c TUCK, Jim. MAXIMILIAN AND CARLOTA: THE "ARCHDUPE" AND HIS TRAGIC LADY [online]. 1999, [cit. 2008-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b c d e VÁROŠ, Milan. Vraky plné pokladů. Bratislava : Mladé letá, 2002. [dále jen Vároš]. ISBN 8006012555. S. 133.  
  7. a b Maximilian [online]. [cit. 2008-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. a b Vároš, str. 134
  9. Noticias del Imperio, por Fernando Del Paso. [online]. 2007-3-27, [cit. 2008-03-06]. Dostupné online. (španělsky) 
  10. WILLIAMSON, David G.. The Emperor Maximiliano [online]. 2003, [cit. 2008-03-06]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha : Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-85946-19-X.  
  • PERNES, Jiří. Habsburkové bez trůnu. Praha : Iris ; Knižní klub, 1995. 232 s. ISBN 80-7176-253-9.  
  • PERNES, Jiří. Maxmilián I. Mexický císař z rodu Habsburků. Praha : Brána ; Knižní klub, 1997. 230 s. ISBN 80-85946-80-7.  
  • Pablo Escalante Gonzalbo, Bernardo García Martínez, Luis Jáuregui, Josefina Zoraida Vázquez, Elisa Speckman Guerra, Javier Garciadiego y Luis Aboites Aguilar. (2004), Nueva Historia mínima de México, El Colegio de México. ISBN 968-12-1139-1. (španělsky)
  • Brian Hamnet (2001), History of Mexico, Cambridge University Press. ISBN 84-8323-118-2. (anglicky)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Benito Juárez
(prezident)
Znak z doby nástupu Vládce Mexika
18641867
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Benito Juárez
(prezident)
Předchůdce:
Agustín de Iturbide
Znak z doby nástupu Mexický císař
18641867
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Agustín de Habsburg-Iturbide (pretendent)
Předchůdce:
Jan Radecký z Radče
Znak z doby nástupu Místokrál Lombardie a Benátska
18571859
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Ferencz Gyulai