Jan Radecký z Radče
Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče (2. listopad 1766, zámek Třebnice – 5. leden 1858, Milán) byl český šlechtic a rakouský maršálek (od 1836), považovaný za jednoho z nejlepších vojevůdců 19. století, příslušník rodu Radeckých z Radče.
Obsah |
[editovat] Životopis
Narodil se jako syn hraběte Petra Eusebia Radeckého a Marie Venantie Bechyňové (Bechinie) z Lažan. Po smrti rodičů byl poslán na výchovu do Prahy ke svému dědovi z otcovy strany, bývalému důstojníkovi, a studoval nejprve na gymnasiu u piaristů v Panské ulici na Novém Městě. Dále pokračoval studiem na rytířské akademii v Brně a na Theresianu ve Vídni. ve věku osmnácti let, 1. srpna roku 1784 vstoupil jako kadet do 1. kyrysnického pluku c. a k. rakouské armády, ležením v Gyöngyösi. Za dva roky se stal poručíkem, rok na to nadporučíkem. V letech 1788 - 1789 se vyznamenal v bojích s Osmanskou říší, což mu zajistilo místo jednoho z pobočníků maršála Laudona. V bojích proti revoluční Francii bojoval od roku 1794 v hodnosti rytmistra, poté byl roku 1796 převelen do severní Itálie, kde působil jako štábní důstojník, z hodnosti majora byl povýšen na velitele pluku pionýrského. Po uzavření campoformijského míru byl přesunut k ženijním jednotkám.
Po vypuknutí Druhé koaliční války sloužil opět v severní Itálii, a to jako adjutant ve štábu generála Melase. Na podzim roku 1800 se stal plukovníkem a velitelem kyrysnického pluku na Rýně, v jehož čele se vyznamenal v bitvě u Hohenlindenu. V roce 1803 byl jmenován generálmajorem. Při opětovné válce proti Francii (tzv. Válka třetí koalice) se stal velitelem brigády znovu na severoitalském bojišti. S brigádou se zúčastnil vítězné bitvy u Caldiera, ale poté mu bylo uděleno velení nad samostatným oddílem ve Štýrsku, kde se mu podařilo porazit francouzské jednotky v šarvátce u Ehrenhausenu. Když Rakouské císařství podepsalo Bratislavský mír a tím vystoupilo z protinapoleonské koalice, byl Radecký převelen do Vídně, kde se stal velitelem brigády a pobočníkem arcivévody Karla, známým reformátorem rakouské císařské armády. V Páté koaliční válce vedl svou brigádu do boje u Welsu. Ani tato válka však neskončila úspěchem rakouských zbraní. Po opětovné porážce Rakouska se Radecký stal roku 1809 náčelníkem stálého generálního štábu, přičemž dohlížel na reorganizaci rakouské armády. Rezignoval roku 1812 poté, kdy byla velká část jeho návrhů reformy zamítnuta jako příliš nákladná.
V roce 1813 jej generalissimus rakouských vojsk kníže Karel Filip Schwarzenberg jmenoval náčelníkem svého štábu, kteroužto hodnost si podržel během celého tažení proti Napoleonovi. Byl autorem spojeneckých plánů bitvy u Lipska. Po protinapoleonském tažení vystřídal různé funkce, ale prosazováním u ostatních velitelů nepopulárních vojenských reforem si udělal mnoho nepřátel, kteří jej nakonec roku 1829 na čas odklidili na post velitele olomoucké pevnosti. V letech 1829–1831 přebýval v Olomouci a sídlil zde v Edelmannově paláci (od roku 1892 tam má pamětní desku) na Horním náměstí, zlepšil sanitární podmínky města, vysušoval okolní mokřady a vysazoval stromy.
V roce 1831 byl jmenován velitelem rakouských vojsk na Apeninském poloostrově a provedl jejich rozsáhlou reorganizaci. Ke svým sedmdesátým narozeninám roku 1836 obdržel hodnost polního maršálka. V roce 1848 vpadla do Lombardie sardinská armáda s úmyslem sjednotit Itálii pod nadvládu Savojských. Pro nedostatek mužů byl Radecký nucen vyklidit většinu rakouských území v Itálii, udržel však proti značné přesile nepřítele pevnost Veronu. Když pak konečně dostal posily, porazil podstatně početnější spojená vojska italských revolucionářů a sardinského království v bitvách u Custozy a Novary, což vedlo k rezignaci sardinského krále Karla Alberta. Na počest těchto jeho vítězství složil (roku 1848) rakouský skladatel Johann Strauss starší slavný Radeckého pochod a ruský car Mikuláš I. ho ocenil titulem ruského generála polního maršálka.
V roce 1850 byl v souvislosti s napětím mezi Pruskem a Rakouskem poslán v čele dvou armádních sborů o síle asi 14 000 vojáků do Olomouce a tato manifestace síly nakonec významně přispěla k uzavření tzv. „Olomoucké punktace“. V letech 1850 – 1856 byl Radecký generálním guvernérem lombardsko-benátského království a velitelem II. armády. Aktivní vojenskou kariéru ukončil po 72 letech. Roku 1798 se oženil s Františkou, hraběnkou Strassoldo-Grafenberg, která zemřela roku 1854. Z tohoto manželství vzešlo pět synů a tři dcery, z nichž otce přežili pouze syn Theodor a dcera, provdaná hraběnka Wenkheimová. Po svém penzionování Radecký dožíval ještě dvě desetiletí; s manželkou stále vedli nákladný způsob života, takže se značně zadlužili. Radeckého dluhy platil mecenáš Joseph Gottfried Pargfrieder, který určil, že Radecký bude pohřben ve Wetzdorfu v památníku rakouské armády na vrchu Heldenberg v dolním Rakousku, v samostatné kryptě, kryté obeliskem, po boku generála Wimpfena. Přáním císaře Františka Josefa I. bylo pohřbít Radeckého v Kapucínské kryptě ve Vídni. Před pohřbem bylo tělo vystaveno se všemi vojenskými poctami ve vídeňském Arsenalu a ve Svatoštěpánském dómu, kde se konala smuteční slavnost.
[editovat] Legendární epizody
- Podle jedné legendy si Radecký v 18 letech jako čerstvý kadet kyrysnického pluku dal věštit z ruky životní osudy od staré Cikánky. Ta mu údajně z čar na dlani předpověděla skvělou vojenskou kariéru, ale také to, že sejde z tohoto světa jinou než vojenskou smrtí. Její předpověď se splnila: Radecký se stal jako vojevůdce legendou, ale nezemřel na válečném poli. Uklouzl na navoskované podlaze v pokoji své rezidence v Miláně. Pádem si zlomil krček stehenní kosti a zemřel na následky zranění na počátku roku 1858 v Miláně v požehnaném věku dvaadevadesáti let.[1]
- Podle vídeňské gastronomické tradice si Jan Radecký již v mládí oblíbil milánskou specialitu, telecí řízek, smažený ve směsi strouhanky a sýra. Jeho osobní kuchař tuto pochoutku přivezl do Vídně, vynechal strouhaný sýr a vznikl klasický vídeňský řízek v trojobalu. Radecký byl proslulý gourmet a zadlužil se mj. díky svým proslulým hostinám, které pořádal až do pozdního věku. Radeckého pochoutku brzy převzal jeho ctitel, mladý císař František Josef I.
[editovat] Památky a současnost
Vojenské muzeum ve Vídni (Heergeschichtliches Museum, v budově Arsenalu) věnovalo Radeckého vojenské kariéře jednu pamětní síň, v níž jsou vystaveny jeho osobní předměty, jako slavnostní jezdecké sedlo, šavle, některé ukořistěné prapory a všechny vojenské řády a vyznamenání. Expozici doprovázejí olejomalby vítězných bitev. Jezdecký pomník maršála Radeckého od rakouského dvorního sochaře Caspara von Zumbusche z roku 1892 stojí na vídeňské Okružní třídě (Ringstrasse) od roku 1912, kdy sem byl přemístěn z náměstí Am Hof. Jeho pětinový model ve stříbře jako čestný dar provedla vídeňská firma J. C. Klinkosch a je rovněž vystaven ve vídeňském muzeu.
Nejstarší z pomníků Radeckého vznikl v Praze krátce po maršálkově úmrtí. Podle návrhu malíře prof. Christiana Rubena jej provedli sochaři bratři Josef Max (sochy vojáků) a Emanuel Max(socha maršálka). Z kovu ukořistěných italských děl jej odlili Jakob Daniel Burgschmiet a Christoph Lenz v Norimberku. Pomník stál v letech 1858 – 1919 na dolním Malostranském náměstí v Praze v místech dnešního tramvajového ostrůvku proti tehdejší kavárně Caffé Radetzky. Po intervenci italského velvyslanectví, které v Praze sídlilo v nedalekém Thunovském paláci a protestovalo proti Radeckému jako nepříteli sjednocení Itálie, byl koncem roku 1919 pomník rozebrán. Kamenný podstavec z leštěné žuly se čtyřmi bronzovými tabulkami se jmény bitev (Verona, Vicenza, Custozza,Novara) byl zničen, bronzová sochařská část o výšce 676 centimetrů přenesena do Lapidária Národního muzea v Praze 7 na Pražském výstavišti, kde je vystavena dodnes společně s modelem ze dřeva a papírmašé. Pomník představuje vojevůdce rozkročeného na kruhovém štítu, s maršálskou holí a vítězným praporem z válek o Lombardii; štít nese sedm představitelů vojsk rakouské monarchie: myslivec, dělostřelec (ztotožňovaný s Čechem), dobrovolník z Tyrol, husar, námořník, hulán a jihoslovanský serežan. V rámci předpokládané rekonstrukce Malostranského náměstí se uvažuje o zhotovení kopie pomníku a je umístění v blízkosti původního místa.[2]. Další české pomníky Radeckého se dochovaly v sériově vyráběných miniaturách v porcelánu a ve skle. V Lapidáriu Národního muzea je u pomníku každoročně pořádána, ve výroční den jeho úmrtí dne 2. listopadu, česko-rakouská slavnost.[3]. Památku svého rodáka připomíná v expozici regionální muzeum v Sedlčanech. Město Olomouc od roku 2002 pořádá na začátku září každoročně „Oslavy maršála Radeckého“.
[editovat] Literatura, hudba, film a divadlo
- Rakouský básník doby romantismu Franz Grillparzer jej oslavil v epické básni Óda na Radeckého.
- Rakouský skladatel Johann Strauss starší složil Radeckého pochod.
- Jeho postava se objevuje v divadelní hře České nebe uváděné Divadlem Járy Cimrmana.[4]
- Epizodní výstup má kníže maršál Radecký v rakouském filmu Sissi z roku 1955.
- Jeho postava se vyskytuje i v prvním dílu televizního filmu Císařovna Sissi z roku 2009.
[editovat] Vyznamenání
- Řád zlatého rouna
- Vojenský řád Marie Terezie – velkokříž, komturský kříž i rytířský kříž
- Královský uherský řád sv. Štěpána – velkokříž a komturský kříž
- Císařský rakouský řád Leopoldův – velkokříž
- Řád železné koruny – velkokříž
- ruský Řád sv. Ondřeje – obdržel 2×, jednou s brilianty
- ruský Řád sv. Jiří – 1. a 3. stupeň
- ruský Řád sv. Alexandra Něvského
- ruský Řád sv. Vladimíra – 1. stupeň
- ruský Řád sv. Anny – 1. stupeň
- ruský Řád bílé orlice
- bádenský Řád zähringenského lva – velkokříž
- bavorský Řád sv. Huberta
- bavorský Vojenský řád Maxe Josefa – velkokříž
- dánský Řád slona
- francouzský Řád sv. Ludvíka
- hannoverský Řád Guelfů – velkokříž
- hannoverský Řád sv. Jiří
- hesenský Řád zlatého lva – velkokříž
- hesenský Řád Ludvíkův – velkokříž
- lukský Řád sv. Jiří – 1. stupeň
- modenský Řád Estenské orlice – velkokříž
- papežský Řád Pia IX. – velkokříž
- papežský Řád sv. Řehoře Velkého – velkokříž
- parmský Řád konstantiniánských rytířů sv. Jiří – velkokříž
- parmský Řád sv. Jiří – velkokříž
- pruský Řád černé orlice
- pruský Řád červené orlice – 1. a 2. stupeň
- řecký Řád Spasitele – velkokříž
- sardinský Řád zvěstování
- saský Řád routové koruny
- sicilský Řád sv. Ferdinanda a Za zásluhy – velkokříž
- toskánský Řád sv. Štěpána, papeže a mučedníka – velkokříž
- toskánský Řád sv. Josefa – velkokříž
- toskánský Vojenský záslužný řád – 1. stupeň
- württemberský Řád württemberské koruny – velkokříž
- württemberský Vojenský záslužný řád – velkokříž
[editovat] Reference
- ↑ Miroslav Klimpl: Vojevůdci někdy neumírají na bojišti
- ↑ http://www.radio.cz/cz/clanek/104060
- ↑ http://www.radecky.eu/docs/oslava-radeckeho-2011.pdf
- ↑ http://neviditelnypes.lidovky.cz/jara-cimrman-ceske-nebe-s-nadhledem-d5r-/p_kultura.asp?c=A081022_111752_p_kultura_wag
[editovat] Literatura
- Radecký mrtev! (nekrolog), Světozor č. 2, 16. ledna 1858, strana 1 - 2.
- HERRE, Franz. Radecký: nejoblíbenější polní maršálek rakouské armády a jeho pohnutá doba. Brno : Bonus A, 1997. 239 s. ISBN 80-85914-78-6.
- HAVEL, Petr; ROMAŇÁK, Andrej. Maršál Radecký. Vojevůdce pěti císařů. Praha : Paseka, 2000. 368 s. ISBN 80-7185-297-X.
- VÁLKA, Zbyněk. Maršál Radecký a Olomouc. Olomouc : Agentura Galia, 2008. 157 s. ISBN 978-80-254-2102-4.
- PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha : Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2.
- FIDLER, Jiří. Za víru vladce a vlast. Ruští a sovětští maršálové. Brno : JOTA, 2005. 290 s. ISBN 80-7217-354-5.
