Jan Habsbursko-Lotrinský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jan Habsbursko-Lotrinský
arcivévoda Jan Habsbursko-Lotrinskýautor Leopold Kupelwieser
arcivévoda Jan Habsbursko-Lotrinský
autor Leopold Kupelwieser
Rodné jméno Johann Baptist Josef Fabian Sebastian von Österreich
Narození 20. ledna 1782
Florencie
ItálieItálie Itálie
Úmrtí 11. května 1859
(ve věku 77 let)
Štýrský Hradec
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Občanství Rakousko
Ocenění Vojenský řád Marie Terezie
Manželka Anna Plochlová
Děti František hrabě z Merana
Rodiče Leopold II.
Marie Ludovika Španělská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Habsbursko-Lotrinský (20. ledna 1782, Florencie11. května 1859, Graz) byl rakouský arcivévoda a vojevůdce z rodu Habsbursko-Lotrinského. Byl třináctým dítětem císaře Leopolda II., bratrem císaře Františka I. (II.). Patřil k nejpopulárnějším členům habsburského rodu.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako Jan Křtitel toskánskému velkovévodovi Petru Leopoldovi (budoucí císař Leopold II.) a jeho ženě Marii Ludovice Neapolsko-Sicilské, dceři Karla III. Španělského z rodu Bourbonů. Rodným jazykem arcivévody Jana byla italština a také francouzština. Až později se doučil německy. Jako jediný ze 16. sourozenců byl pokřtěn obyčejným měšťanem, Giovannim Filippem Barellaiem.[1] Prvních 12. sourozenců křtil vždy některý příslušník z vládnoucích evropských dynastií. Další tři mladší bratři měli za kmotry příslušníky kapucínského řádu v Pise.

Mezi učitele arcivévody Jana patřil František Antonín von Zeiller, spolutvůrce Všeobecného občanského zákoníku. Dalším učitelem byl Švýcar Armand hrabě Motet, díku němuž se arcivévoda začal zajímat o techniku a geografii.[2] Také důstojník a generálmajor František Haager svobodný pán z Allensteigu. Ten se stal hofmistrem pěti mladším synům Leopolda II., včetně arcivévody Jana, až po císařově nečekané smrti. Díky němu měli kladný vztah k armádě a vojenství. Jako třináctiletý se v roce 1795 stal majitelem dragounského pluku č.1, kde získával praktický vojenský výcvik.[2] V jeho 16-ti letech se mu novým učitelem stal opět Švýcar, historik a spisovatel Jan von Müller. Arcivévoda Jan se také věnoval studiu vojenské historie. Díky svým učitelům si zamiloval Švýcarsko a hory, hlavně Alpy a tamní obyvatele.

Napoleonské války[editovat | editovat zdroj]

arcivévoda Jan v roce 1800

Dne 8. září 1800 byl jmenován podmaršálkem a pověřen velením rakouské armády operující v Německu. Již 3. prosince 1800 byl v bitvě u Hohenlinden poražen a poté z velení odvolán.[3] V roce 1801 se stal generálním ředitelem ženijních a pevnostních jednotek a ředitelem Vojenské inženýrské akademie ve Vídni. Cestoval po říši, kde prováděl velké inspekce. Byl v Alpách, na Moravě, v Čechách a v Benátsku. V Tyrolsku potkal Andrease Hofera, velkého tyrolského patriota, a svého pozdějšího přítele.

V roce 1805 se stal vrchním ředitelem „Kadetního domu“ ve Vídeňském Novém Měsrě a poté řídil obranu severotyrolských průsmyků, za což obdržel komandérský kříž Vojenského řádu Marie Terezie. Válka se pro Rakousko nevyvíjela šťastně.[4] Nepřátelská vojska začala pronikat na území Tyrol a arcivévoda Jan byl nucen se svou armádou zemi opustit a připojit se k bratru Karlovi. Spolu s bratrovými silami se měli spojit s hlavní armádou, operující na severu.

Po bitvě u Slavkova, kde rakouská vojska utrpěla těžkou porážku, bylo v Bratislavě podepsáno příměří, při kterém Rakousko ztratilo Benátsko, Istrii a Dalmácii, ale taky Tyrolsko, které připadlo Bavorskému království.[4] Arcivévoda Jan se pustil do reorganizace armády. V roce 1808 se angažoval ve vzniku zeměbrany (Landeswehru). O rok později velel VIII. a IX. sboru rakouské italské armády. Dne 16. dubna 1809 získal vítězství u Sacile,[5] avšak byl poražen u Pávie a Rábu. I přes tyto neúspěchy obdržel velkokříž tereziánského řádu. K největším bitvám však došlo u vesnic Aspern a Deutsch-Wagram. Nejprve byl poražen Napoleon, ale později se situace obrátila a rakouská armáda musela ustoupit.

Mezitím se v Tyrolsku schylovalo k povstání, vedené baronem Andreasem Dipaulim, Josefem von Giovanellim a Andreasem Hoferem. Vypuknout mělo v okamžiku, kdy Rakousko vypoví válku Francii a císařské jednotky vpochodují do Tyrol.[6] Vrchní velení nad celou akcí převzal arcivévoda Jan. Nejprve to pro povstalce a Jana vypadalo dobře, nakonec byli poraženi a vyhnáni ze země. Jan byl předvolán k císaři do Vídně, kde mu byl další pobyt v Tyrolsku zakázán. To zároveň znamenalo pro arcivévodu Jana konec jeho vojenské kariéry.

Štýrsko[editovat | editovat zdroj]

Anna Plochl, 1860

Arcivévoda Jan se poté usadil ve Štýrsku, kde v roce 1812 vybudoval štýrské zemské muzeum- Joanneum. Brzy se v muzeu pořádaly přednášky z mineralogie, botaniky, chemie, praktické fyziky a technické chemie. Mezi přednášejícími profesory byli mineralolog Bedřich Mohs, profesor chemie a botaniky Vavřinec Vest, astronom Jan Filip Neumann a technolog František Jerchowsky.[7] Nechal předělat zahradu, přiléhající k budově, v zahradu botanickou. V roce 1842 mělo učení na Joanneu celostátně uznávanou platnost, a zároveň se přeměnilo na Technickou univerzitu, která je ve Štýrském Hradci dodnes.[8] Zakládal různé kulturní, hospodářské, podpůrné, zdravotní a sociální spolky. V lednu roku 1819 spoluzakládal Čtenářský spolek při Joanneu, který existoval do roku 1871. Podobně vznikl Hudební spolek a Zemědělská společnost.[9] V budoucnu tak vznikly další organizace, spolky a instituce.

V letech hladomoru 1816 a 1817, propagoval pěstování brambor. Z jeho iniciativy také proběhlo první očkování proti neštovicím.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

V roce 1819 se arcivévoda Jan seznámil s neurozenou Annou Plochlovou (nar. 1804)[10], dcerou poštmistra v Ausee. V roce 1824 spolu začali žít v zámku Brandhof a o pět let později, byli se svolením císaře Františka I. konečně oddáni. Po deseti letech v roce 1839 se manželům narodil syn František, budoucí hrabě z Merana.

V roce 1848 byl Jan zvolen říšským správcem, kterým byl do prosince 1849. Zemřel 10. května 1859 ve Štýrském Hradci a byl pohřben v Schenně u Merana.[11]

Dílo[12][editovat | editovat zdroj]

  • Der Brandhofer und seine Hausfrau, vyd. Walter Koschatzky, Graz, 3. vyd. 1978
  • Achtundvierzig Briefe Seiner Kaiserlichen Hoheit an Johann von Müller, Schaffhausen 1848
  • Feldzugserzählung 1809, vyd. Alois Veltzé, Wien 1909
  • Erzherzog Johann von Österreich. Briefwechsel Seiner Kaiserlichen Hoheit vom Jahre 1850 bis 1859, vyd. August Jochmus. Berlin 1884
  • Aus dem Tagebuche des Ehrherzog Johanns von Österreich 1813 bis 1815, vyd. Franz von Krones, Innsbruck 1891
  • Briefwechsel zwischen Johann Baptist von Österreich und Anton Graf von Prokesch-Osten, vyd. Anton Schlossar, Stuttgart 1898
  • Ehrherzog Johann von Österreich als Reichsverweser. Der unveröffentlichte Briefwechsel mit Fürst Felix zu Schwarzenberg aus den Jahren 1848 und 1849, vyd. Ernst Hoor, Wien 1981

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Archduke Johann of Austria ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PERNES, Jiří. Habsburkové bez trůnu. Praha : IRIS, 1995. 229 s. Dále jen Habsburkové bez trůnu. ISBN 80-85893-07-X. S. 48.  
  2. a b Habsburkové bez trůnu, str. 50
  3. Habsburkové bez trůnu, str. 51
  4. a b Habsburkové bez trůnu, str. 53
  5. Habsburkové bez trůnu, str. 55
  6. Habsburkové bez trůnu, str. 56
  7. Habsburkové bez trůnu, str. 58
  8. Habsburkové bez trůnu, str. 59
  9. Habsburkové bez trůnu, str. 60
  10. POHL, Walter; VOCELKA, Karl. Habsburkové. Historie jednoho evropského rodu. Praha : Brigitte Vachová; Grafoprint-Neubert, 1996. ISBN 80-85785-44-7. S. 384.  
  11. HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha : Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-85946-19-X. S. 169.  
  12. Hamannová, str. 172.

Literatura[editovat | editovat zdroj]