SMS Novara (1850)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
SMS Novara v Sydney
Základní údaje Vlajka
Spuštěna na vodu: 4. října 1850
Uvedena do služby: 14. června 1851
Osud: 1898 zrušena
Takticko-technická data
Výtlak: 2107 t (konstrukční)
2600 t (plný)
Délka: 67 m (na vodorysce)
Šířka: 14,3 m
Ponor:
Pohon: 1829 m2 plachet
(od r. 1862):
parní stroj
1200 iHP
Rychlost: 12 uzlů
Posádka: 403
Výzbroj: (do roku 1854):
22× 30liberní dělo
4× 60 liberní granátové dělo
16× 18liberní dělo

SMS Novara byla dřevěná třístěžňová fregata používaná rakouským a později Rakousko-uherským námořnictvem. Až později byla vybavena lodním šroubem a parním strojem. Loď se proslavila vědeckou výpravou z let 1857–1859, během které jako první rakouské plavidlo obeplula svět. Na palubě fregaty Novara také odplul do Mexika Ferdinand Maxmilián Josef Habsbursko-Lotrinský, bratr císaře Františka Josefa I., aby se stal mexickým císařem. Když byl císař Maxmilián popraven, dopravila jeho ostatky zpět do monarchie. Fregata Novara se také účastnila bitvy u Visu, ve které bylo poraženo silnější italské námořnictvo.

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Průřez lodí v době její cesty kolem světa

Loď byla postavena pod jménem Minerva, ale na počest vítězství maršála Radeckého u Novary v roce 1849 přejmenována. Novara byla postavena v Benátkách podle návrhu G. Paresiho. Trup byl na vodu spuštěn 4. října 1850 a fregata byla dokončena 14. června 1851.[1]


Operační služba[editovat | editovat zdroj]

Plavba kolem světa[editovat | editovat zdroj]

V letech 1857–1859 podnikla Novara, jako první rakouská válečná loď, cestu okolo světa. Vypravení vědecké expedice přitom bylo nápadem arcivévody Ferdinanda Maxe, který ji přikládal důležitost i po stránce obchodně-politické. Velitelem expedice se stal Bernhard von Wüllerstorf-Urbair a velitelem lodě byl fregatní kapitán Friedrich von Pöck. Během expedice měla loď posádku 346 mužů, z toho pět vědců, vybraných na základě doporučení předních rakouských vědeckých ústavů.[2] Obrazovou dokumentaci měl pořizovat malíř Josef Selleny, dále byl na palubě přírodovědec Karl von Scherzer, geograf Carl von Ritter, chemik Justus von Liebig, geolog Ferdinand von Hochstetter a zoologii měl na starost Georg von Frauenfeld. Tropické nemoci a tvorbu herbářů měl na starost lodní lékař Eduard Schwarz, meteorologické a hydrografické experimenty prováděl vedoucí expedice von Wüllerstorf.[3]

Austrálec na ilustraci Josepha Sellenyho

Novara vyplula 30. dubna 1857 z Terstu, dále navštívila Gibraltar, Madeiru, Rio de Janeiro, Kapské město, Cejlon, Madras, Nicobary, Singapur, Manilu, Hong Kong, Šanghaj, Sydney, Auckland, Tahiti a Valparaiso. V době vypuknutí války mezi Rakouským císařstvím a Francií se Novara nacházela v Jižní Americe. Loď se skrývala, protože se obávala střetu s francouzským loďstvem. Francouzský císař Napoleon III. ji však prohlásil za neutrální území, jelikož nesla poklady vědecké práce; věda je společná všem národům.[4] Zpět do Terstu se Novara vrátila 26. srpna 1859. Plavby kolem světa se účastnili i námořníci z českých zemí, například jako šestnáctiletý člen lodní kapely cestu podstoupil Eduard Plachý ze Ctiněvsi pod Řípem, který si během cesty vedl i deník.[5]

Výprava trvala 849 dní, z nichž loď strávila 298 na kotvách. Během této doby Novara urazila 51 686 námořních mil. Náklady na expedici činily 616 560 rakouských zlatých a dalších 125 894 rakouských zlatých bylo investováno do publikování výsledků expedice, které byly zpracovávány až do roku 1876.[4] Novara přivezla na 26 000 vzorků botanických, zoologických, etnografických i antropologických, včetně nákladu lístků koky. Náklad kokových lístků byl impulzem pro vyvinutí a zdokonalení postupů výroby kokainu.[6]


Přestavba na parní pohon[editovat | editovat zdroj]

Ilustrace z italského tisku, zobrazující požár na fregatě Novara
SMS Novara před a po přestavbě v r. 1861, kdy byl její trup prodloužen pro instalaci parního stroje

V roce 1862 byla Novara v Terstu přestavěna na šroubovou fregatu vybavenou dvouválcovým ležatým parním strojem.[7] Přestavbu neplánovaně prodloužil požár lodi, způsobený nedbalostí dělníků či sabotáží.[8] Vyhořela celá příď lodi až po kotle.


Přeprava arcivévody Ferdinanda Maxmiliána do Mexika[editovat | editovat zdroj]

Dne 14. dubna 1864 Novara podnikla zámořskou plavbu do Mexika, kam dopravila Ferdinanda Maxmiliána Josefa Habsbursko-Lotrinského, který se nakrátko stal mexickým císařem. Ferdinand Max byl v Mexiku svržen a popraven. Jeho ostatky v lednu 1868 převezla zpět do monarchie opět fregata Novara. Při této plavbě ji velel známý rakouský admirál Wilhelm von Tegetthoff.[1]


Bitva u Visu[editovat | editovat zdroj]

V roce 1866 Novara bojovala v bitvě u Visu, která skončila těžkou porážkou silnější a modernější italské flotily. V bitvě byla zařazena do II. divize, kterou tvořily starší dřevěné lodě. V bitvě ji velel kapitán řadové lodě Eric von Klint.[9] Zajímavostí je, že před bitvou byly na boky fregaty zavěšeny kotevní řetězy a kolejnice, které měly sloužit jako jakési přídavné pancéřování.[10]



Další osudy[editovat | editovat zdroj]

Předání těla císaře Maxmiliána z fregaty Novara. Terst 1868.

Z aktivní bojové služby byla Novara vyřazena v r. 1876, částečně odstrojena a využívána jako stacionární školní loď k výcviku námořníků. Od roku 1881 sloužila jako školní delostřelecká loď, později jako plovoucí kasárna v Pule. V roce 1898 byla vyřazena ze stavů a rozebrána na kusy.[1]



Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BENEŠ, Ctirad. Rakouské válečné námořnictvo 1848–1866. Praha : MARE-CZECH, 2004. ISBN 80-903149-1-0. S. 183.  



Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c BENEŠ, Ctirad. Rakouské válečné námořnictvo 1848–1866. Praha : MARE-CZECH, 2004. ISBN 80-903149-1-0. S. 66.  [Dále Beneš (2004)]
  2. Beneš (2004), s. 110.
  3. Beneš (2004), s. 111.
  4. a b Beneš (2004), s. 112.
  5. Historický magazín: Hrabě Erwin Dubský [online]. Česká televize, 2007-04-26, rev. 2009-08-24. Dostupné online.  
  6. NEZBEDA, Ondřej. Loď, která přivezla koku. Respekt. 7 2009, roč. XX, čís. 29, s. 64. ISSN 0862-6545.  
  7. Beneš (2004), s. 64.
  8. Beneš (2004), s. 41.
  9. Beneš (2004), s. 144.
  10. Beneš (2004), s. 50.


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu