Neoklasicismus
Neoklasicismus či novoklasicismus je v architektuře a ve výtvarném umění třetí vlna klasicismu čili návratu ke klasické římské a řecké architektuře. Ve Střední Evropě se objevuje od 60. let 19. století jako dekorativní sloh veřejných budov a pak i městských obytných domů a v rozvolněné podobě se vracel i během 20. století. Také v malířství a v hudbě se umělci, kteří hledali nějaký nový a pevnější řád, označují jako „neoklasičtí“.
Obsah |
Pojem [editovat]
Užívání pojmů klasicismus a neoklasicismus není jednotné. V české i německé literatuře se obvykle rozlišuje období „barokního klasicismu“ (1680-1730), styl Ludvíka XVI. a jemu blízký empír (1770-1840) a konečně neoklasicismus, u nás často označovaný i jako novorenesance. V anglické a francouzské literatuře se jako neoklasicismus obvykle označují všechna tato období bez rozlišení.
Architektura [editovat]
Od starších forem klasicismu se neoklasicismus liší především tím, že je silně formální: přebírá sice mnoho prvků starověké architektury, používá je však jako dekoraci na budovách čistě účelových (školy, úřady, banky, nádraží i běžné činžovní domy). I když některé veřejné budovy mají nepochybnou uměleckou hodnotu (například Národní muzeum v Praze), běžná stavební produkce pouze pokrývala plochu fasády ozdobnými prvky, často prefabrikovanými ze sádry a užívanými bez ladu a skladu. V tomto hodně vyprázdněném slohu byla vystavěna velká část městských center i nových okrajových čtvrtí po celé Evropě i v USA, zejména v období 1865-1910. Po roce 1900 je novoklasicismus pozvolna vystřídán novými dekorativními slohy (secese, Art nouveau), které ovšem ruší přísnou souměrnost a pravidelnost fasád i strohý kánon klasické řádové architektury.
Význam [editovat]
Obliba neoklasického stylu reagovala na rychlé střídání různých „historických“ slohů (novorománský, novogotický, novobarokní), které brzy vycházely z módy, kdežto návrat ke „klasickým“ vzorům dával budovám solidní a nadčasový vzhled a i běžné obytné domy povyšoval nad prosté účelové stavby s hladkou fasádou bez ozdob.
Pro tento dojem mohutné pevnosti a trvalosti se i později k neoklasicismu vracely i diktátorské režimy 20. století jako výraz svých ambicí na „tisícileté trvání“, na „věčné časy“.
Malířství [editovat]
Počátkem 20. století se významní malíři inspirovali klasicismem počátku 19. století (např. D. Ingres), protože hledali pevnější formy. Patřili mezi ně například Pablo Picasso (portréty a akty), André Derain, z českých malířů Rudolf Kremlička, Otakar Kubín, Antonín Procházka a další.
Hudba [editovat]
Také řada hudebních skladatelů hledala v klasické hudbě přelomu 18. a 19. století oporu proti převládajícímu romantismu, například Igor Fjodorovič Stravinskij, Maurice Ravel a další.
Galerie [editovat]
-
Parlament ve Vídni (Th. Hansen, 1883)
-
Měšťanské domy v Brně
-
Dům umění v Mnichově (1937)
-
Nové říšské kancléřství v Berlíně (1939)
-
National Gallery of Arts, Washington (1941)
-
Divadlo Rudé armády v Moskvě (1951)
Odkazy [editovat]
Literatura [editovat]
- Ottův slovník naučný nové doby, heslo Novoklasicismus. Sv. 7, str. 638
Související články [editovat]
Externí odkazy [editovat]
- Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické a německé Wikipedie.
