Neoklasicismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o výtvarnému umění. O literatuře pojednává článek Neoklasicismus (literatura).

Neoklasicismus či novoklasicismus je v architektuře a ve výtvarném umění třetí vlna klasicismu čili návratu ke klasické římské a řecké architektuře. Ve Střední Evropě se objevuje od 60. let 19. století jako dekorativní sloh veřejných budov a pak i městských obytných domů a v rozvolněné podobě se vracel i během 20. století. Také v malířství a v hudbě se umělci, kteří hledali nějaký nový a pevnější řád, označují jako „neoklasičtí“.

Národní muzeum v Praze (Josef Schulz, 1885-1890)

Pojem[editovat | editovat zdroj]

Užívání pojmů klasicismus a neoklasicismus není jednotné. V české i německé literatuře se obvykle rozlišuje období „barokního klasicismu“ (1680-1730), styl Ludvíka XVI. a jemu blízký empír (1770–1840) a konečně neoklasicismus, u nás často označovaný i jako novorenesance. V anglické a francouzské literatuře se jako neoklasicismus obvykle označují všechna tato období bez rozlišení.

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Od starších forem klasicismu se neoklasicismus liší především tím, že je silně formální: přebírá sice mnoho prvků starověké architektury, používá je však jako dekoraci na budovách čistě účelových (školy, úřady, banky, nádraží i běžné činžovní domy). I když některé veřejné budovy mají nepochybnou uměleckou hodnotu (například Národní muzeum v Praze), běžná stavební produkce pouze pokrývala plochu fasády ozdobnými prvky, často prefabrikovanými ze sádry a užívanými bez ladu a skladu. V tomto hodně vyprázdněném slohu byla vystavěna velká část městských center i nových okrajových čtvrtí po celé Evropě i v USA, zejména v období 1865–1910. Po roce 1900 je novoklasicismus pozvolna vystřídán novými dekorativními slohy (secese, Art nouveau), které ovšem ruší přísnou souměrnost a pravidelnost fasád i strohý kánon klasické řádové architektury.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Obliba neoklasického stylu reagovala na rychlé střídání různých „historických“ slohů (novorománský, novogotický, novobarokní), které brzy vycházely z módy, kdežto návrat ke „klasickým“ vzorům dával budovám solidní a nadčasový vzhled a i běžné obytné domy povyšoval nad prosté účelové stavby s hladkou fasádou bez ozdob.

Pro tento dojem mohutné pevnosti a trvalosti se i později k neoklasicismu vracely i diktátorské režimy 20. století jako výraz svých ambicí na „tisícileté trvání“, na „věčné časy“.

Malířství[editovat | editovat zdroj]

Počátkem 20. století se významní malíři inspirovali klasicismem počátku 19. století (např. D. Ingres), protože hledali pevnější formy. Patřili mezi ně například Pablo Picasso (portréty a akty), André Derain, z českých malířů Rudolf Kremlička, Otakar Kubín, Antonín Procházka a další.

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Také řada hudebních skladatelů hledala v klasické hudbě přelomu 18. a 19. století oporu proti převládajícímu romantismu, například Igor Fjodorovič Stravinskij, Maurice Ravel a další.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný nové doby, heslo Novoklasicismus. Sv. 7, str. 638

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické a německé Wikipedie.