Klasická řádová architektura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Rytina zobrazující tři základní (řecké) sloupové řády. Dobře patrné jsou zde rozdíly, včetně výškových proporcí.

Klasická řádová architektura (nebo jen řádová architektura, též systém sloupových řádů) je termín používaný pro architektonický systém vycházející z klasické řecké antické architektury. Je charakterizován sloupy a kladím (překladem).

Klasická řádová architektura v antice[editovat | editovat zdroj]

Základem klasické řádové architektury je systém vertikálních nosných článků - sloupů či pilířů a horizontálních nesených článků v podobě překladu neboli kladí. Proto se také tento systém často nazývá „systémem sloupových řádů“, neboť sloup je jakousi základní jednotkou celého systému. Určuje výšku a mohutnost stavby. Počet sloupů je v tomto systému základní jednotkou. Aby byla stavba dle antických představ „krásná“, musí jich být na průčelí vždy sudý počet, ideálně šest, osm nebo deset.

V antickém Řecku obsahoval tento systém tři základní řády:

Dórský řád je nejstarší a vznikl v podstatě opisem tehdejší dřevěné architektury do kamenného materiálu.

Z něho do jisté míry vychází řád jónský, který je křehčí, štíhlejší a zdobnější. Vznikl a rozšířil se především v řeckých městech Malé Asie.

Nejmladším řádem je řád korintský. Vznikl v antickém Korintě a je řádem velmi zdobným a slavnostním.

Tyto tři řády byly už v antice podle jejich charakteru přiřazovány charakteru božstev, kterým byla zasvěcena patřičná svatyně. Hřmotný a těžký dórský řád náleží mužům, válečníkům. Proto jsou v tomto stylu stavěny například chrámy boha Dia, ale také chrámy Palas Athény (Athénská akropole), neboť je bohyní války. Jónského řádu se používalo pro chrámy ženských božstev.

Už antice vznikla také tzv. řádová superpozice tj, pokud jsou jednotlivé řády použity na jedné budově (např. na vícepodlažní arkádě, řadí se v přesném pořadí na sebe: (odspodu) dórský, jónský a korintský řád.

Už v antice (Řím) také začalo být toto tvarosloví používáno ne jako nosné konstrukce, ale jako architektonická dekorace nosných stěn, což je přístup běžný pak v renesanci, baroku i později.

Římská architektura obohatila antické řády o dva další, kterými jsou:

Toskánský řád v podstatě vychází z etruské architektury a je tedy vlastně jakousi variací na řecké architektonické řády.

Kompozitní řád je pak řádem, který vzniká kombinací jednotlivých prvků tří základní antických řádů.

Římská archirektura také do jisté míry pozměnila tvarosloví tří základních řeckých řádů.

Přesně definovaná a poměrně složitá pravila použití těchto prvků byla „kodifikována“ v knize římského architekta 1. stol. Vitruvia, nazvané Deset knih o architektuře.

Klasická řádová architektura ve středověku[editovat | editovat zdroj]

Po pádu římské říše došlo také k rozvratu pravidel o „správném“ způsobu stavění.

Stavitelé následujících epoch se však snažili na antický způsob dle svých možností navázat. Poprvé se tak stalo v době tzv. Karolinské renesance za Karla Velikého, později se o totéž pokusil kolem roku 1000 císař Ota III. v tzv. Otonském období. V jedenáctém a dvanáctém století používal klasické řádové tvarosloví tzv. románský sloh.

Gotický sloh však přinesl zcela nový způsob stavění a také zcela odlišné architektonické tvarosloví. Antické a antikizující prvky se proto dostávají na řadu až v pozdním středověku v souvislosti se stále sílícími snahami o vědomý návrat k antickému dědictví.

Klasická řádová architektura v renesanci a baroku[editovat | editovat zdroj]

Součástí humanistického návratu k antice v Itálii patnáctého století bylo i intenzivní studium antické architektury. Jako rozbuška proto zapůsobil objev a vydání tiskem Vitruviových Deseti knih o architektuře. Renesanční architekti používali Vitruvioných pravidel velmi důsledně a snažili se také vytvářet pravidla tam, kde Vitruvius pravidla nezanechal. Renesance je tak místem velmi čilé teoretické práce. V rychlém sledu za sebou vychází řada knih o architektuře (Palladio, Alberti, Vignola, Serlio), které se staly takřka povinnou výbavou každého architekta i vzdělaného šlechtice. Novým jevem se stala vícepatrová a vícestupňová architektura:

Manýrismus především rozšířil řádové tvarosloví o nový řád:

Rustikový řád byl chápán jako řád „země“. v řádové superpozici byl kladen nejníže a byl v té době nesmírně oblíbený. Často byl používán nejen pro architektonické ztvárnění přízemí jednotlivých staveb, ale také pro různé grotty a další vybavení zahrad.

Barokní architekti, například Francesco Borromini nebo náš Jan Blažej Santini používali řádovou architekturu velice nedogmaticky, ale přitom nikoli libovolně, nýbrž nesmírně rafinovaně a s přesně vypočteným záměrem.

Borromini dokonce studoval pozdní antickou architekturu a nacházel v ní vynikající předlohy a inspirace pro své vlastní stavby. V podání těchto architektů je také jako klasický řád používáno i „ordine gotico“, neboli „gotický řád“ a to s plným vědomím důsledků, včetně zařazení tohoto gotického řádu do systému řádové superpozice.

Klasická řádová architektura v klasicismu a později[editovat | editovat zdroj]

Schodiště do Španělského sálu Pražského hradu

Klasicismus přichází s naprostou negací barokní kultury a umění. Jako mnohokrát poté, snaží se i klasicismus o návrat ke kořenům, to jest k podobě, kterou měla architektura v antice, přesněji v klasickém Řecku. Klasicistní architektura proto nakládá s jednotlivými řády tak, jak s nimi bylo či mělo být nakládáno v antice. V podstatě proto odvrhla také mladší řády a užívala pouze tří řádů klasického Řecka. Při stavbě veřejných reprezentativních budov se klasicismus uplatňoval až do poloviny 20. století, například v USA (National Gallery of Art ve Washingtonu) a řádovou architekturu používala také nacistická architektura a socialistický realismus (sorela).

Podnikatelské baroko v Šestajovicích

K sloupovým řádům se opět vrací období neoslohů a velmi tvůrčím způsobem i řada moderních architektů. Například Josip Plečnik na Pražském hradě nebo Josef Gočár ve svém domě U Černé Matky Boží v Praze používali řádové tvarosloví, byť velice originálně.

Konec řádové architektury však znamenalo rozšíření funkcionalismu (od 30. let 20. století). Dnes se proto řádové architektury v novostavbách užívá pouze v realizacích pochybné kvality, jakými jsou například vily novodobých bohatců (podnikatelské baroko). Do jisté míry však došlo k použití prvků řádové architektury v postmoderní architektuře žáků Louise Kahna.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Syrový, B. a kol.: Architektura - svědectví dob, Praha, 1987.
  • Vlček, P. a Havlová, E.: Praha 1610-1700 - Kapitoly o architektuře raného baroka, Praha 1999 (v úvodu knihy slušný text o řádech v manýrismu a baroku)