Igor Fjodorovič Stravinskij

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Stravinskij. Tento článek pojednává o ruském hudebním skladateli. Další významy jsou uvedeny v článku Stravinskij (rozcestník).
Igor Fjodorovič Stravinskij
Igor Stravinskij
Igor Stravinskij
Narození 17. června 1882
Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium Oranienbaum, Ruské impérium
Úmrtí 6. dubna 1971 (88 let)
USA New York, USA
Občanství Rusko a Francie
Povolání hudební skladatel, choreograf a dirigent
Rodiče Fjodor Ignaťjevič Stravinskij
Citát
Já hudbu neskládám, já ji vynalézám.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Igor Fjodorovič Stravinskij (rusky: Игорь Фёдорович Стравинский, 17. června 1882 [5. června podle juliánského kalendáře] Oranienbaum, Rusko6. dubna 1971 New York, USA) byl ruský hudební skladatel 20. století. Těžiště jeho tvorby spočívá v baletech (Svěcení jara, Petruška, Pták Ohnivák). Jeho skladatelské dílo ovlivnilo velké množství umělců a patří k základním vývojovým proudům hudby 20. století.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině Fjodora Stravinského, basisty Mariinské opery v Petrohradu a přítele Petra Iljiče Čajkovského. V mládí neprojevoval výrazný hudební talent, který by napovídal, jak významným skladatelem se stane. Vzhledem k otcově povolání byl dům Stravinských vždy plný významných osobností ruského kulturního života té doby. Stravinskij původně studoval práva, jen zkusmo komponoval. V roce 1900, ještě za studií, ukázal některé své skladby N. A. Rimskému-Korsakovovi. Skladatel zřejmě zpočátku nerozpoznal Stravinského talent, nicméně od roku 1903 začal dávat Stravinskému soukromé lekce instrumentace a potažmo kompozice. Tyto lekce pokračovaly až do Korsakovovy smrti v roce 1908. Stravinským smrt jeho učitele velmi otřásla.[1] V této době Stravinskij napsal svou první velkou skladbu, symfonii Es dur, která však nenesla stopy jeho pozdějšího vývoje.

V lednu roku 1906 se tajně oženil se svou sestřenicí Kateřinou Nosenkovou. V tomto roce se také poprvé setkal se Sergejem Prokofjevem, se kterým udržoval přátelství i v Paříži, když Prokofjev spolupracoval s „Ruským baletem“.[1]

Ruské neboli folklórní období[editovat | editovat zdroj]

Návrh kostýmu pro titulní roli v baletu Pták Ohnivák od Leona Baksta

Stravinského skladba Ohňostroj (1908) zaujala ruského impresária Sergeje Ďagileva, který v Paříži organizoval vystoupení baletního tělesa „Ruský balet“. Nabídl Stravinskému spolupráci na příštím baletu a byl velmi překvapen, když mu Stravinskij oznámil, že s prací již začal.[1] Za námět byla vybrána ruská pohádka o ptáku Ohnivákovi, protože byla typicky ruská (ačkoli Stravinského tento námět příliš nelákal, protože bylo nutné hudbou příliš popisovat dějovou složku). Již v roce 1910 byl balet Pták Ohnivák (L'Oiseau de feu) uveden v Théâtre National de l'Opéra v Paříži. Orchestr řídil Henri Pierné a choreografii vytvořil Michel Fokin. Titulní roli Ohniváka ztvárnila Tamara Karsavinová. Premiéra (kterou zhlédl i Claude Debussy a stal se Stravinského přítelem až do své smrti) měla nečekaný úspěch a toto dílo se stalo výjimečně trvale oblíbeným. Stravinského popularita Ohniváka dlouho provázela a s nelibostí se s ní potýkal.[1]

Protože se mu balet zdál příliš zdlouhavý, vytvořil z něj několik verzí (1910, 1911, 1919, 1945) baletní suity, která je dnes prováděna častěji než samotný balet.

Nedlouho po Ohnivákovi se Stravinskij přestěhoval do Švýcarska a jeho rodina ho později následovala. V červenci 1910 byla paní Stravinská kvůli svému těhotenství převezena na kliniku do Lausanne a i Igor se zde ubytoval. Najal si podkroví domu přes ulici, kde začal pracovat na Petruškovi(1911).[1] Když se Stravinským narodil mladší syn Sulima (později také skladatel), měl Stravinskij hotový již celý druhý obraz. V říjnu v Beaulieu (u Nizzy) partituru dokončil a odeslal ji Sergeji Kusevickému, s kterým se dohodl, že Kusevickij vydá všechny jeho skladby, které mu Stravinskij nabídne. V prosinci odjel do Petrohradu domluvit scénář s Alexandrem Benoisem, ale hned po návratu se musel dlouhou dobu léčit z akutní otravy nikotinem.[1] Petruška měl nakonec velký úspěch, který Stravinskij ani Ďagilev nečekali. Po premiéře představil Debussy Stravinskému Erika Satieho a Stravinskij je spolu vyfotografoval.[1]

Titulní postava tohoto baletu pochází z ruské lidové hry z prostředí potulných komediantů a jarmarečních loutkářů.

Stravinskij a Nižinskij

V roce 1913 měl v Théâtre des Champs-Élysées premiéru Stravinského skandální balet Svěcení jara (Le Sacre du Printemps). Obrazy z pohanského Ruska, inspirované starým rituálem uctívání příchodu jara, na kterých spolupracoval s malířem Nicholasem Roerichem, způsobily při premiéře legendární poprask, vyvolaný jak hudbou, tak revoluční choreografií Vjačeslava Nižinského. Stravinskij i Nižinskij byli neúspěchem zklamáni, avšak podle Ďagilevových slov se „stalo přesně to, co chtěl“.[1] Když bylo uvedeno podruhé v roce 1914, jako koncertní provedení, bylo nadšení obecenstva tak veliké, že Stravinskému provolávalo slávu a dokonce byl ze síně vynesen na ramenou na náměstí.[1]

Dílo je novátorské téměř v každém ohledu (polytonalita, polyrytmika). Hlavní důraz je zde kladen na rytmus a na posluchače v prvních řadách hudba působí doslova fyzicky.[zdroj?]

Stravinskij pracoval od roku 1908 na opeře Slavík (Le Rossignol), avšak jeho práci přerušila Ďagilevova nabídka. V roce 1913 se však k opeře opět (po uvedení Svěcení jara) vrátil a dokončil jí. Z toho důvodu je patrný kontrast mezi 1. dějstvím, které je více operní a 2. a 3. dějstvím, která jsou spíše baletní. V roce 1914 byla opera uvedena. Stravinský zde použil za námět pohádku od H. Ch. Andersena, jehož pohádky miloval. Celá opera hýří barvitou instrumentací v duchu ruského impresionismu a exotikou.[2]

Další Stravinského balet Svatba (Svaděbka, Les Noces) (komp. 1914 - 1917) jsou zhudebněná ruská pořekadla a říkanky ve scénickém provedení pro zpěváky, herce a tanečníky. Stravinskij dlouho zvažoval instrumentaci. Jelikož chtěl, aby dílo znělo „mechanicky“,[2] rozhodl se pro neobvyklé řešení čtyř klavírů a souboru bicích nástrojů. Z tohoto důvodu také nejsou zpěváci ztotožněni s herci na jevišti. Premiéra se uskutečnila až za šest let v pařížském divadle Sáry Bernhardtové.

Jazz a neoklasicismus[editovat | editovat zdroj]

V roce 1918 dokončil balet Příběh vojáka (L'Histoire du soldat), na kterém spolupracoval se spisovatelem Charlesem Ramuzem. Opustil zde zásady „ruské orchestrální školy“ a použil jazzové prvky, hlavně v instrumentaci a rytmu, ačkoliv jazz do té doby nikdy neslyšel (znal ho jen z notového zápisu).[1] Námět je podle Afanasjevovy bajky o vojákovi, který prohraje svoje housle (duši) s čertem v kartách. Premiéra se konala v Ženevě ve skromných podmínkách v důsledku tehdejší politické situace.

„Příběh vojáka znamená můj definitivní rozchod s ruskou orchestrální školou, ve které jsem byl odchován.“[1]

S jazzem Stravinskij experimentoval až do roku 1920. Byl to Ďagilev, kdo dal podnět k napsání, podle jeho slov, „rozkošné skladby z 18. století[1] a navrhl zinstrumentovat hudbu „jistého“ Giambattisty Pergolesiho.[1] Stravinskij zpočátku váhal, ale nakonec se pustil do práce a do hudby se zamiloval. Do díla záměrně přidal mnoho pozdějších hudebních prvků, nezapadajících do hudby 18. století (např. glissanda). Libreto pochází z Pergolesiho oper a jedné kantáty a stejně jako ve Svatbě nejsou zpěváci ztotožněni s postavami na jevišti.

15. května 1920 měl Pulcinella premiéru v Paříži. O vytvoření scény se postaral Pablo Picasso. Jak hudební, tak i výtvarná stránka baletu pohoršily nejen samotného Ďagileva, ale i velkou část kritiků, kteří nařkli Stravinského z „plagiátorství“ a z toho, že opouští modernismus. Navzdory kritikům (i toho, že si tímto dílem znepřátelil velkou část uměleckých přátel, včetně Ravela) si Stravinský na základě tohoto baletu vytvořil styl, který sledoval až do padesátých let.

"Lidé, kteří nic nevěděli o mých skutečných pohnutkách a ani se nestarali, aby je poznali, mě nařkli ze svatokrádeže: "Jen ať nechá klasiky na pokoji. Na ty mu nedovolíme sáhnout!" Pro tyhle lidi jsem měl a mám jen jednu odpověď: Vy uctíváte, ale já miluji."[3]

Igor Fjodorovič Stravinskij, 1929

V roce 1920 se rodina Stravinských přestěhovala nakrátko do Paříže a později se usadili na jihu Francie, kde zůstali až do roku 1934. Jejich dalším bydlištěm se stala opět Paříž až do roku 1939.

Práci na Oktetu (1923) zapříčinil sen, ve kterém se Stravinskému zdálo, že slyší osm hudebníků hrající hudbu, na kterou se nemohl rozpomenout, jediné, co si pamatoval, byly nástroje - flétna, klarinet, fagoty, trubky a trombóny. Hned ráno začal s kompozicí a poměrně rychle práci dokončil. První provedení koncertu dirigoval sám (a měl prý strašnou trému).[1] Koncert má tři části a je typickým příkladem Stravinského neoklasicismu.

Hybrid, operu-oratorium Oedipus Rex, začal komponovat v roce 1925. Stravinskij v té době dlouho uvažoval o tom, že napíše „široce založené“[1] dramatické dílo. Dlouho vybíral v jakém jazyce dílo bude. Ruštinu předem zavrhl a francouzština, němčina nebo italština se mu zdály svým temperamentem nevhodné. Nakonec se rozhodl pro ciceronskou latinu. Námět měl být všeobecně známý, aby ho nemusel zdlouhavě představovat a mohl se soustředit plně na hudbu. Volba padla na Sofoklova Oidipa krále, kterého znal velmi dobře z mládí. Stravinskij požádal o spolupráci na vytvoření libreta spisovatele Jeana Cocteaua, který nabídku přijal. Byl to Cocteau, kdo navrhl přidat do hry vypravěče. Stravinskij později tento nápad zkritizoval.[1] Skladatel sám řídil premiéru v divadle Sáry Bernhardtové v Paříži 30. května 1927. Dílo bylo přijato chladně a rozporuplně, avšak je vrcholem Stravinského neoklasicismu 20. let.[1]

Stravinskij sám označuje dílo jako „statické drama“, kde mají zpěváci přímo uloženo se nehýbat. Na premiéře Oedipa Rexe v Berlíně přišel Stravinskému blahopřát i Albert Einstein.

10. června 1934 získal Stravinskij francouzské občanství, ale již roku 1939 musel z Francie uprchnout před německými vojsky do Spojených států. Tento rok byl pro Stravinského tragický i z toho důvodu, že zemřely jeho matka, žena i dcera na rodinnou nemoc tuberkulózu, ze které se sám dlouho a bolestivě léčil. Toto období je považováno za Stravinského tvůrčí krizi, z které se však brzo vyprostil.[2] V roce 1940 se oženil s Věrou Sudejkinovou (de Bosset) a po roce stráveném v New Yorku se usadil v Kalifornii (kde ho navštěvoval i Sergej Rachmaninov). V roce 1945 získal americké občanství.[1]

Významné skladby tohoto období jsou např. opera Persefona (1933) (na které spolupracoval se spisovatelem André Gidem), Symfonie v C (1940), Symfonie o třech větách (1945), balet Orfeus (1947) a poslední skladba v duchu neoklasicismu, opera Život prostopášníka (The Rake's Progress, 1951), podle obrazů klasicistního malíře Williama Hogartha na libreto W. H. Audena.

Serialismus[editovat | editovat zdroj]

Hrob v San Michele

Od roku 1948 se přátelil a úzce spolupracoval s dirigentem Robertem Craftem, který dirigoval premiéry některých jeho posledních děl. Ačkoli Stravinskij většinu svého života zastával opozici k teoriím skladatele Arnolda Schönberga, v padesátých letech nakonec Craft, Schönbergův obdivovatel, Stravinského přesvědčil k experimentům se serialismem nebo neoserialismem.[zdroj?]Výsledkem těchto pokusů jsou díla jako Agon a Canticum Sacrum aj.

V roce 1962, po téměř padesáti letech, navštívil Sovětský svaz. Byl zde nadšeně přijat, provedl tu sérii koncertů svých děl a navštívil jeho milovaný Petrohrad, tehdy již Leningrad. Setkal se tu i s Dmitrijem Šostakovičem, i když se jejich setkání příliš nevydařilo. Oba skladatelé prohodili jen pár zdvořilostních frází. V této době Stravinskij procestoval se svou ženou Věrou a svým přítelem Craftem téměř celý svět.[4] Poslední desetiletí svého života zasvětil také nahrávání svých děl za vlastního řízení, a tak za sebou zanechal jeden z nejbohatších souborů nahrávek nežijícího skladatele.

Stravinského poslední skladbou je Sova a kočka pro soprán a klavír z roku 1966.

Osobnost[editovat | editovat zdroj]

Stravinského život byl celkem spořádaný a klidný. Nepotrpěl si na žádné extravagance a takové projevy u svých kolegů často kritizoval.[2]. Byl optimistou, nepropadal hlubokým depresím, které by mu bránily v práci (jako např. Rachmaninov).[zdroj?] Jeho okolí neunikla ani Stravinského hospodárnost a nejednou byl nařčen, že je „na prachy“ (Ďagilev).[1] Jeden z jeho přátel byl udiven, když spatřil jeho pracovní stůl: „Všechno zde bylo srovnané jako podle pravítka. Vypadal spíš jako stůl chirurga, než umělce.“[2]

Stravinskij byl velmi kritický, jak k druhým, tak k sobě:

„Chtěl bych uznat všechny jeho opery hodny odsouzení do kteréhokoli očistce, kde by byla potrestána jejich triumfální banalita. Jejich laciný a chudý hudební obsah nemůže dnešního hudebníka zajímat; nesnáším jeho kvartsextakordy, když slyším Ariadnu, chce se mi ječet.“ [1]

„Obávám se, že Vivaldi napsal pětsetkrát týž koncert.“[3]

  • o své tvorbě:

„Myslím, že má hudební mluva není součástí předkompozičního období, ale součástí přímé hudební akce. Způsob, jak věc vyjadřuji, a věc vyjádřená je pro mě totéž.“[3]

Stravinskij žil celkem spořádaným způsobem. Věřil, že umělec musí mít přísnou disciplínu. Komponoval každý den přesně podle rozvrhu (sám tvrdil, že pracuje stejně jako každý dělník). Vyjádřil se, že tvůrčí myšlenky ho napadají pouze když pracuje a ve svém volném čase se jimi nezabývá - údajně ho jednou napadlo zajímavé téma, které chtěl zpracovat, ale než přišel domů k pracovnímu stolu, téma zapomněl.[1]

„Umění je tím svobodnější, čím je kontrolovanější a propracovanější.“[1]

Styl[editovat | editovat zdroj]

Stravinského hudba je především plná intelektuálního vtipu. Je jasná, stylově vyhraněná, často nepředvídatelná – záměrně uhýbající a často plná podivné ironie. Na rozdíl od svých expresionistických a pozdně romantických současníků není jeho tvorba příliš citově silná – dává důraz především na řemeslnou stránku. Oproti Schönbergovi se nebrání využívání starších skladebných postupů a hledá inspiraci v minulosti. Neopouští tonalitu, i když využívá neobvyklých harmonických prvků jako polytonalita. Stravinskij je díky své stylové různorodosti označován za jednoho z největších hudebních syntetiků.

  • Melodika je tematická s častým opakováním modelu.[5]
  • Rytmus je velmi důležitou stránkou Stravinského hudby, často hlavním formotvorným prostředkem. Je velmi ostrý a metronomicky přísný. Běžné je přenášení důrazu – synkopace.[5]
  • Harmonie je složitá, s převážně tonálním centrem. Obvyklá je bitonalita a polytonalita.[5]

Ruské – folklórní období[editovat | editovat zdroj]

Ve svých prvních skladbách vychází z Rimského-Korsakova a francouzských impresionistů, avšak avantgardní prostředí Paříže a „Ruského baletu“ formují v jeho práci nový výraz, byť k němu měl blízko již za studií u Rimského-Korsakova. Toto období je charakteristické harmonickou složitostí a rozsáhlou instrumentací pro velká tělesa.[5]

  • Jeho první balet Pták Ohnivák stále vychází z Rimského-Korsakova, ale přejímá zde již styl impresionistů.[5]
  • V Petruškovi se již od předchozích vlivů značně osvobozuje a poprvé zde užívá polytonalitu a nepravidelný rytmus.[5]
  • Vrcholným dílem toho období je balet Svěcení jara, kde hrají rytmus a témbry (bicí a dechové nástroje) takovou roli, že se stávají hlavními výrazovými prostředky.[5]

Jazz a neoklasicismus[editovat | editovat zdroj]

Ze svých jazzových experimentů převzal především rytmickou bohatost a novou výraznou instrumentaci – dechové nástroje. Neoklasicismus představuje těžiště Stravinského tvorby. Odvrátil se jím od expresivnosti a přebujelé instrumentace k dokonalosti a propracovanosti („nic než hudba“[3]). Eliminuje zde mimohudební struktury a souvislosti běžné z romantismu a soustředí se na řemeslnou čistotu. Inspiruje se v minulosti – renesanční polyfonie, barokní fuga, raný klasicismus.[5]

  • V Příběhu vojáka jsou patrné vlivy moderní taneční hudby a amerického jazzu.
  • Baletem Pulcinella již objevuje svůj nový styl, i když je zde ještě stále použit jen jako výrazový prostředek.[5]

Serialismus[editovat | editovat zdroj]

Po smrti skladatele Arnolda Schönberga se překvapivě přiklonil k dodekafonii a seriální hudbě, ke které měl v minulosti odmítavý vztah. Vychází především z prací Antona Weberna a Pierra Bouleze, ale i ostatních představitelů poválečné avantgardy. Avšak tyto podněty přehodnocuje po svém. Komponuje, jak sám říká, „ve svém tonálním systému“. Tato pozdní díla mají zvláštní tvrdost a drsnost, která je dána snahou vyslovit jen to nezbytné a podstatné.[5]

Výpůjčky od jiných skladatelů[editovat | editovat zdroj]

Stravinskij se ve své tvorbě nikdy nevyhýbal „vypůjčování si“. Přetvářel však věci svým osobitým způsobem. Tyto „krádeže“ však nejsou libovolné, vždy mají v celku svoje místo z estetického nebo logického hlediska, ať už pro vytvoření atmosféry (Polibek víly) nebo jako základní myšlenka (Pulcinella). Stravinskij jednou vysvětloval, proč nikdy neučil : „Musel bych práce svých žáků neustále přepracovávat po svém.“[1]

  • Již v Ptáku Ohnivákovi použil pro finále jednu ranou klavírní skladbu Petra Iljiče Čajkovského.
  • Když pracoval na baletu Petruška, slyšel neustále hrát za svým oknem populární popěvek „Dřevěná noha“ (Jaimbe en bois) a protože předpokládal, že je to nějaká stará lidová melodie, v baletu ji použil. Netušil však, že autor stále žije a má na melodii autorská práva. Stravinskij proto musel celou 1 třetinu honoráře ze všech představení baletu odeslat autorovi.[1]
  • Úvodní téma Svěcení jara je upravená litevská lidová píseň.
  • Úvodní motiv ze Slavíka připomíná motiv z Oblak, první části Debussyových Nokturn.
  • Balet Pulcinella jsou přepracované skladby Giovanniho Battisty Pergolesiho a Domenica Galla.
  • Balet Polibek víly jsou přepracované rané klavírní skladby Petra Iljiče Čajkovského.
  • Na konci skladby Cirkusová polka je použit motiv z Schubertových Marches militaires.
  • Předehra Greeting Prelude (1955) (věnované u příležitosti 80. narozenin dirigentovi Pierru Monteuxovi) je upravená melodie „Happy birthday to you“.
  • Za svou úpravu hymny Spojených států byl dokonce zatčen.

O životě[editovat | editovat zdroj]

Igor Fjodorovič Stravinskij na ukrajinské známce z roku 2007

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

Na jeho počest byly pojmenovány extraterestrické útvary: planetka Stravinsky a kráter na Merkuru Stravinskij.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Balety[editovat | editovat zdroj]

  • Pták Ohnivák (1910, přepracováno 1911, 1919, 1945) – baletní suita
  • Petruška (1911, přepracováno 1947)
  • Svěcení jara (1913)
  • Příběh vojáka (1918)
  • Pulcinella (1920)
  • Svatba (1923)
  • Apollon Musagète (1928, přepracováno a přejmenováno na Apollo 1947)
  • Polibek víly (1928)
  • Hra v karty (1936)
  • Orfeus (1947)
  • Agon (1957)

Opery[editovat | editovat zdroj]

  • Slavík (1914)
  • Lišák (Renard) (1916) – burleska
  • Mavra (1922)
  • Oedipus Rex (1927) – opera-oratorium
  • Persefona (1933)
  • Život prostopášníka (1951)
  • Potopa (1962) – hudební hra

Koncerty[editovat | editovat zdroj]

  • Capriccio pro klavír a orchestr (1929, přepracováno 1949)
  • Houslový koncert v D (1931)
  • Koncert pro dva sólové klavíry (1935)
  • Koncert v Es „Dumbartonské duby“ (1938)
  • Danses concertantes (1942)
  • Ebony Concerto (1945)
  • Koncert v D „Basilejský“ (1946)

Symfonie[editovat | editovat zdroj]

  • Symfonie Es dur (1907)
  • Žalmová symfonie (1930, přepracováno 1948)
  • Symfonie v C (1940)
  • Symfonie o třech větách (1945)

Komorní a orchestrální díla[editovat | editovat zdroj]

  • Ohňostroj (1908)
  • Ragtime (1918)
  • zvuk Tři kusy pro klarinet (1919)
  • Symfonie dechových nástrojů (1920)
  • Suita pro malý orchestr č. 2 a 1 (1921 a 1925)
  • Concertino (1920, přepracováno 1952)
  • Oktet (1923)
  • Cirkusová polka (orchestrace 1942)
  • Scherzo à la Russe (1944)

Vokální díla[editovat | editovat zdroj]

  • Mše (1948)
  • Canticum Sacrum (1955)
  • Nářky proroka Jeremiáše (Threni) (1958)
  • Abrahám a Izák (1963)
  • Requiem Canticles (1966)

Klavírní díla[editovat | editovat zdroj]

  • Čtyři etudy, op. 7 (1908)
  • Piano Rag-Music (1919)
  • Les cinq doigts (Pět prstů) (1921, instrumentace a přejmenováno na"Osm instrumentálních miniatur 1961)
  • Sonáta (1924)
  • Serenáda in A (1925)
  • Tango (1940)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa Igor Stravinskij, Robert Craft: Rozhovory s Robertem Craftem
  2. a b c d e f g Michail Sejmjonovič Druskin: Igor Stravinskij
  3. a b c d Igor Stravinskij: Hudební poetika
  4. Robert Craft: Deník ze společných cest
  5. a b c d e f g h i j Miloš Navrátil: Dějiny hudby

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Michail Sejmjonovič Druskin: Igor Stravinskij, Supraphon, Praha 1981
  • Igor Stravinskij, Robert Craft: Rozhovory s Robertem Craftem, Supraphon, Praha 1967
  • Igor Stravinskij: Hudební poetika, Arbor vitae, Praha 2005
  • Robert Craft: Deník ze společných cest, Supraphon, Praha 1968
  • Miloš Navrátil: Dějiny hudby, Votobia, Olomouc 2003

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]