Georg Solti

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Georg Solti
Základní informace
Narození21. října 1912
Budapešť, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí5. září 1997 (ve věku 84 let)
Antibes, FrancieFrancie Francie
Příčina úmrtíinfarkt myokardu
Místo pohřbeníHřbitov Farkasréti
Žánryklasická hudba
Povolánídirigent, klavírista, hudebník, hudební skladatel a šéfdirigent
Nástrojeklavír
VydavatelDecca Records
OceněníŽenevská mezinárodní hudební soutěž (1942)
Grammy Trustees Award (1967)
rytíř komandér Řádu britského impéria (1972)
čestný doktor Harvardovy univerzity (1979)
Goethova plaketa města Frankfurtu nad Mohanem (1981)
… více na Wikidatech
Manžel(ka)Valerie Pitts
Webwww.georgsolti.com
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sir Georg Solti KBE (výslovnost [džordž šolty], původním jménem Stern György, 21. října 1912 v Budapešti – 5. září 1997 v Antibes) byl britský dirigent maďarského židovského původu, mimo jiné dlouholetý hudební ředitel Chicagského symfonického orchestru.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Budapešti jako Stern György. Jeho rodiče byli Židé a po 1. světové válce změnili svým dětem německé příjmení na maďarské Solti (podle názvu městečka ve středním Maďarsku), jak bylo doporučováno v rámci tehdejších vládních opatření.

Studoval kompozici a hru na klavír na Lisztově akademii v Budapešti. [1] K jeho učitelům patřili Béla Bartók, Zoltán Kodály, Ernö Dohnányi a Leo Weiner. Ve 30. letech byl korepetitorem Maďarské státní opery. Velké zkušenosti získal na Salcburském festivalu, kterého se zúčastňoval od roku 1936 a seznámil se tam s Arturem Toscaninim. Jako dirigent debutoval v Budapešti v roce 1938 operou Figarova svatba. [1] Jeho kariéra byla přerušena nacistickým režimem, jako Žid musel v roce 1938 emigrovat. Jednu sezónu působil jako dirigent v Royal Opera House v Londýně, zbytek druhé světové války prožil ve Švýcarsku, kde se živil jako klavírista a učitel hudby. Potkal tam svou první ženu Hedi Oeschliovou.

Po válce byl od roku 1946 hudebním ředitelem Bavorské státní opery v Mnichově. Tehdy začal používat křestní jméno Georg. [1] V roce 1952 přešel do Frankfurtu nad Mohanem, kde působil dalších devět let. Řídil tam městský orchestr i operu. V roce 1953 získal německé občanství. Během let se vypracoval na jednoho z nejuznávanějších světových dirigentů. Vystupoval s předními orchestry v New Yorku, Vídni, Los Angeles nebo Londýně. K dirigování měl Solti vrozený talent a orchestr vedl vždy podle své přesné představy. V roce 1961 se stal hudebním ředitelem Covent Garden Opera Company v Londýně, úroveň této scény jeho působení výrazně pozvedlo. Právě pod jeho vedením získala společnost čestný titul „Královská opera“. V roce 1972 se stal britským poddaným, dostal Řád britského impéria a titul Sir. [1][2]

V roce 1969 se stal hudebním ředitelem Chicagského symfonického orchestru, v této funkci zůstal 22 let, do důchodu odešel v roce 1991. Pro svůj temperament a nekompromisní postoje k práci orchestru se dostával do konfliktů s výkonnými umělci, manažery i hudebními kritiky. Proslul častými milostnými aférami, které však skončily po svatbě s televizní hlasatelkou BBC Valerií Pittsovou. Poznali se v roce 1964 a svatbu měli o tři roky později po rozvodu s první manželkou. Nový sňatek a narození dvou dcer měl velký vliv na změnu Soltiho povahy, jeho přístupu k hudbě i lidem. [1]

Kromě řízení chicagského orchestru spolupracoval Solti s mnoha dalšími institucemi. V roce 1971 byl jmenován šéfem orchestru v Paříži a hudebním poradcem pařížské Opery. Do roku 1979 zastával současně místo ředitele a prvního dirigenta Londýnské filharmonie. V roce 1983 poprvé dirigoval na festivalu v Bayreuthu. V roce 1992 převzal umělecké vedení Velikonočních slavností v Salcburku. [2] Navíc nahrával na gramodesky. Při organizování tak náročné práce mu kromě manželky pomáhal především jeho dlouholetý spolupracovník Charles Kay. [1]

socha Georga Soltiho před Hudební akademií v Budapešti

V roce 1991 se vzdal funkce hudebního ředitele, ale pokračoval dál jako dirigent. S chicagským orchestrem provedl 999 koncertů. V říjnu 1997 se měl konat jubilejní tisící koncert k jeho 85. narozeninám, ale toho se již Solti nedožil. Zemřel 5. září 1997 na dovolené ve Francii. Byl pohřben na hřbitově Farkasréti v Budapešti vedle Bély Bartóka.

Od roku 2002 se na jeho památku koná ve Frankfurtu nad Mohanem každé dva roky Mezinárodní dirigentská soutěž Sira Georga Soltiho.[3]

Hudební činnost[editovat | editovat zdroj]

Solti vytvořil velké množství nahrávek klasické hudby, často nahrál totéž dílo několikrát. Za svůj život vytvořil přes 250 nahrávek, z toho 45 úplných záznamů oper, nejslavnější z nich je úplný Wagnerův Prsten Nibelungův, vytvořený s Vídeňskými filharmoniky mezi lety 1958–1965, podle několika anket (Gramophone, 1999 a BBC Music Magazine, 2012) nejlepší nahrávka klasické hudby vůbec.

První gramofonové nahrávky vznikly koncem čtyřicátých let. Začínal klavírními sonátami, ale v roce 1949 již natočil s Londýnskou filharmonií Haydnovu 103. symfonii. Následovaly opery a téměř všechny Beethovenovy a Mahlerovy symfonie.

V roce 2012 byl uveden do gramofonové Síně slávy, jeho nahrávky získaly 31 cen Grammy [4] a 14 velkých světových cen (Grand Prix Mondial du Disque).

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Georg Solti na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f CODR, Milan; ČERVINKOVÁ, Blanka. Přemožitelé času sv. 18. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Georg (Juri) Solti, s. 111–114. 
  2. ↑ a b OperaPlus [online]. 2012-10-20 [cit. 2020-05-12]. Dostupné online. 
  3. ↑ Wayback Machine. web.archive.org [online]. 2017-12-22 [cit. 2020-05-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-12-22. 
  4. ↑ Georg Solti. GRAMMY.com [online]. 2019-11-19 [cit. 2020-05-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ Le onorificenze della Repubblica Italiana. www.quirinale.it [online]. [cit. 2019-09-30]. Dostupné online. 
  6. ↑ ENTIDADES ESTRANGEIRAS AGRACIADAS COM ORDENS PORTUGUESAS - Página Oficial das Ordens Honoríficas Portuguesas. www.ordens.presidencia.pt [online]. [cit. 2019-09-30]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Šéfdirigenti Bavorského státního orchestru
Franz Lachner (1836–1867) • Hans von Bülow (1867–1869) • Franz Wüllner (1870–1877) • Hermann Levi (1872–1896) • Richard Strauss (1894–1896) • Hermann Zumpe (1901–1903) • Felix Josef von Mottl (1904–1911) • Bruno Walter (1913–1922) • Hans Knappertsbusch (1922–1935) • Clemens Krauss (1937–1944) • Hans Knappertsbusch (1945) • Georg Solti (1946–1952) • Rudolf Kempe (1952–1954) • Ferenc Fricsay (1956–1958) • Joseph Keilberth (1959–1968) • Wolfgang Sawallisch (1971–1992) • Peter Schneider (1992–1998) • Zubin Mehta (1998–2006) • Kent Nagano (2006–2013) • Kirill Petrenko (od 2013)
Nositelé Hudební ceny Léonie Sonning
Igor Fjodorovič Stravinskij (1959) • Leonard Bernstein (1965) • Birgit Nilssonová (1966) • Witold Lutosławski (1967) • Benjamin Britten (1968) • Boris Christov (1969) • Sergiu Celibidache (1970) • Arthur Rubinstein (1971) • Yehudi Menuhin (1972) • Dmitrij Šostakovič (1973) • Andrés Segovia (1974) • Dietrich Fischer-Dieskau (1975) • Mogens Wöldike (1976) • Olivier Messiaen (1977) • Jean-Pierre Rampal (1978) • Janet Baker (1979) • Marie-Claire Alainová (1980) • Mstislav Rostropovič (1981) • Isaac Stern (1982) • Rafael Kubelík (1983) • Miles Davis (1984) • Pierre Boulez (1985) • Svjatoslav Richter (1986) • Heinz Holliger (1987) • Peter Schreier (1988) • Gidon Kremer (1989) • György Ligeti (1990) • Eric Ericson (1991) • Georg Solti (1992) • Nikolaus Harnoncourt (1993) • Krystian Zimerman (1994) • Jurij Bašmet (1995) • Per Nørgård (1996) • András Schiff (1997) • Hildegard Behrens (1998) • Sofia Gubajdulina (1999) • Michala Petri (2000) • Anne-Sophie Mutter (2001) • Alfred Brendel (2002) • György Kurtág (2003) • Keith Jarrett (2004) • John Eliot Gardiner (2005) • Yo-Yo Ma (2006) • Lars Ulrik Mortensen (2007) • Arvo Pärt (2008) • Daniel Barenboim (2009) • Cecilia Bartoli (2010) • Kaija Saariaho (2011) • Jordi Savall (2012) • Simon Rattle (2013) • Martin Fröst (2014) • Thomas Adès (2015) • Herbert Blomstedt (2016) • Leonidas Kavakos (2017) • Mariss Jansons (2018) • Hans Abrahamsen (2019) • Barbara Hannigan (2020) • Unsuk Chin (2021) • Pierre-Laurent Aimard (2022) • Evelyn Glennie (2023)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Georg_Solti&oldid=22525237“