William Walton

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Sir William Turner Walton (29. března 1902, Oldham8. března 1983, Foro d’Ischia) byl anglický hudební skladatel.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Waltonův otec byl učitelem a hudebníkem v poněkud bezvýrazném městečku v hrabství Lancashire, ale když se William v deseti letech stal sboristou v křesťanském kostele v Oxfordu, podnikal vše, aby se zbavil svých prostých severských kořenů a stal se městským, nebo dokonce kosmopolitním občanem. Ve dvanácti začal komponovat, nejprve sborovou hudbu, písně a hudbu pro varhany, a když přišel o hlas, děkan křesťanské církve, Thomas Strong, který sledoval jeho vývoj, přesvědčil Waltonova otce, aby svému talentovanému synovi dovolil studovat na univerzitě v Oxfordu, což se také v jeho neobyčejně raném věku šestnácti let stalo. Navzdory svému úspěchu v hudbě o dva roky později, v roce 1920, univerzitu opustil, neboť nebyl schopen složit povinnou zkoušku ze všeobecných předmětů zvanou „Responsions“.

Dospělost[editovat | editovat zdroj]

Do Oldhamu se však nevrátil. Namísto toho odešel žít do Londýna ke svému příteli Sachaverellovi Sitwellovi, literátovi o pět let staršímu, jehož zámožná a kultivovaná rodina byla něčím zcela jiným, než na co byl Walton zvyklý, a jehož bratr Osbert a sestra Edith byli rovněž spisovateli. Po následujících deset let byl jeho základnou jejich dům v Chelsea. Walton se poprvé proslavil jako autor hudby k vytříbeným básním Edithy Sitwellové. Tato skladba se nazývala Facade, „zábava“ pro vypravěče a malý instrumentální soubor, a byla poprvé uvedená v domě Sitwellových v lednu 1922 a pak způsobila poprask při svém uvedení v Aeolian Hall. V přibližně stejné době Walton napsal mohutný klavírní kvartet (věnovaný Thomasi Strongovi) a smyčcový kvartet, který byl uveden v roce 1923 na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Salzburku a oceněn skladatelem Albanem Bergem. Později však druhé z děl stáhl s poznámkou, že je „plné nestráveného Bartóka a Schönberga“: byl to první příklad jeho přesného smyslu pro sebekritiku, který mu zůstal, ačkoliv kvartet byl v poslední době znovu uveden a ukazuje se, že si zaslouží své místo mezi jeho ostatními skladbami, ačkoliv některé jeho kritické poznámky jsou opodstatněné. Klavírní koncert nestáhl, ale vydatně přepracoval, dříve než se v roce 1924 objevil jako jeho první tiskem vydané dílo.

První úspěchy[editovat | editovat zdroj]

Ve dvacátých a třicátých letech se po skladbě Facade dal do komponování cyklu orchestrálních děl, které mu přinesly proslulost. Patří sem Porthmouth Point, sinfonia concertante pro klavír a orchestr, koncert pro violu (lepší než koncert pro klávesový nástroj), oratorium Belsazarova slavnost s biblickým příběhem převyprávěným Osbertem Sitwellem, první symfonie a konečně houslový koncert zkomponovaný pro Jaschu Heifetze a dokončený tři měsíce před vypuknutím druhé světové války. Psal rovněž scénickou hudbu k filmům, která, jak řekl, „mu pomohla dosáhnout graciéznosti“, a tato zručnost přinesla své plody v několika nádherných partiturách, které složil v letech 1944 -1955 pro shakespearovské filmy Laurence Oliviera Hamlet, Jindřich V. a Richard III.

Vrchol a závěr života[editovat | editovat zdroj]

V roce 1948 po sňatku se Susanou Gilovou, okouzlující a inteligentní argentinskou dámou, se odstěhovali na italský ostrov Ischii, poblíž Neapole, a od té doby tam žili v domě s velkou a krásnou zahradou, krásná byla její vášní, vítali zde nejednoho návštěvníka z řad hudebních a společenských osobností, včetně Laurence Olivera a mladého britského klavíristu Johna Ogdona. Walton i nadále komponoval a k jeho dílům z tohoto období patří například Troilus a Cressida, violoncellový koncert a druhá symfonie. V roce 1951 získal od královny titul rytíře a v roce 1968 vyznamenání za zásluhy. Nikdy se však nestal plodným skladatelem a byl navíc brzděn vědomím změn hudebního vkusu, ke kterým docházelo, zatímco on stárl. V roce 1963 si povzdechl Benjaminu Brittenovi, že se mu nepodařilo pochopit nový „chaotický a jalový hudební svět“, ačkoliv Brittenovy hudby si vážil. Jeho poslední orchestrální skladbou, pocházející z roku 1969, byl cyklus improvizací na témata tohoto jeho hudebního přítele, a později rovněž napsal několik sborových skladeb. V posledních letech života se jeho zdravotní stav postupně zhoršoval a nakonec zemřel na srdeční selhání.

Nejvýznamnější díla[editovat | editovat zdroj]

  • Partita
  • Capriccio burleso
  • Velká improvizace
  • Christopher Palmer
  • Portsmouth point
  • Scapino
  • Ostré scherzo
  • Crown Imperial
  • Belsazarova slavnost
  • Chocolate
  • Troilus a Cressida
  • Chaotický věk
  • John a Igollda
  • Tajemství hudby
  • Chytrý Troy
  • Jack Clikktonn