Nová věcnost

George Grosz, obraz Kavárna na poštovní známce

Nová věcnost (něm. Neue Sachlichkeit, angl. New Objectivity) je označení pro umělecký směr v malířství, fotografii, literatuře, filmovém umění a architektuře, který byl důležitý zejména v Německu ve 20. letech 20. století. Termín vytvořil kritik Gustav Friedrich Hartlaub po retrospektivní výstavě v Mannheimu roku 1925. Nová věcnost je z hlediska dějin umění spojovacím článkem mezi expresionismem (ze kterého vyrůstala a vůči kterému se zároveň vymezovala), dadaismem a surrealismem. Měla velký vliv na socialistický realismus. Nová věcnost oproti subjektivistickým směrům od radikálního expresionismu až po kubismus vyzdvihla význam objektu. Její vývoj byl přerušen nástupem nacismu roku 1933.

Nová věcnost ve výtvarném umění

Německo

Christian Arnold Aimé Barraud Francois Barraud Albert Birkle Herbert Böttger Heinrich Maria Davringhausen Adolf Dietrich Rudolf Dischinger Otto Dix August Wilhelm Dressler Adolf Erbslöh Conrad Felixmüller Ernst Fritsch Otto Griebel

Carl Grossberg George Grosz Wilhelm Heise Gussy Hippold-Ahnert Karl Hubbuch Hella Jacobs Grethe Jürgens Paul Kälberer Alexander Kanoldt Franz Klemmer Hans Kraft Bernhard Kretzschmar Elfriede Lohse-Wächtler Léo Maillet

Jeanne Mammen Josef Mangold Carlo Mense Hans Mertens Valentin Nagel Otto Nückel Felix Nussbaum Georgia O’Keeffe Gerta Overbeck Curt Querner Franz Radziwill Anita Rée Albert Renger-Patzsch

Karl Rössing August Sander Christian Schad Harald Schaub Rudolf Schlichter Wilhelm Schmid Georg Scholz Georg Schrimpf Franz Sedlacek Max Unold Rudolf Wacker Josef Wedewer Gustav Wunderwald

Nová věcnost ve fotografii

Karl Blossfeldt: Adiantum pedatum (kapradina). Obrázek z knihy Originální umění, 1928

Nová věcnost se řadí se do světové meziválečné avantgardy. Tvůrcem programu v Evropě byl Albert Renger-Patzsch. Ve fotografii nové věcnosti se přestaly používat ušlechtilé tisky, došlo k funkčnímu využívání světla, tonality, ohniskové vzdálenosti a úhlu záběru. Werner Gräff vydal v roce 1929 knihu Přichází nový fotograf (Es kommt der neue Fotograf), kde publikoval typické fotografie nové věcnosti. V Německu byla dále zastoupena umělci jako byli John Heartfield, Karl Blossfeldt, Walter Peterhans, Helmar Lerski a August Sander. V USA se nazývala pojmem americký velkoformátový verismus a zastupovali jej Paul Strand, Edward Weston, Imogen Cunninghamová, Ansel Adams, Walker Evans nebo Aenne Biermann. Tato skupina představovala nový směr, kterým se vydala fotografie v Evropě - tzv. nemanipulovaná fotografie. V Československu zastupoval tento směr Josef Sudek, jehož volná tvorba na přelomu 20. a 30. let splývala s užitou, byly to všechno ostře a detailně vykreslené fotografie, podobné Strandovým nebo Westonovým.

Z fotografů, kteří uskutečňovali principy avantgardního konstruktivismu a nové věcnosti patří například František Čermák, Vladimír Hnízdo, Helmar Lerský, Károly Escher nebo Polák Wladyslaw Bednarczuk.

Fotografové Boris Ignatovič společně s Alexandrem Rodčenkem byli jedněmi z organizátorů a vedoucích skupiny Říjen (Oktjabr). Ve 30. letech se podíleli na propagaci nové věcnosti v Rusku. V kompozici využívali úhlopříčky, dvojexpozice, montáž, koláž, kombinaci s kresbou nebo typografií. Invenční prací s úhlem pohledu, místem snímání a kompozicí dával Rodčenko a jeho příznivci svým snímkům dynamiku, která se ukázala jako účinný způsob tlumočení myšlenky.

• 

  Imogen Cunninghamová: Sukulent, 1920

• 

  Aenne Biermann: Struny klavíru, 1928

Nová věcnost v literatuře

Je obdobný směr, který ovlivnil německou literaturu v letech 1923-1930. Hlavními představiteli byli Egon Erwin Kisch a Alfred Doeblin, kteří našli inspiraci v popisném stylu Jamese Joyce.

Nová věcnost v architektuře

Budova Goethovy univerzity z jihu.

V architektuře se tento směr nijak samostatně neprojevil, nicméně zastával stejné myšlenky jako měl Bauhaus - kladl funkci nad formu. Krása budovy byla zcela závislá na její funkčnosti a efektivitě.

Nová věcnost v hudbě

Tento směr se v hudbě řídí zákony barokní polyfonie. Klade důraz na antiromantický hudební projev, pevnou rozumovou hudební konstrukci, rytmickou motoriku a potlačení citové složky. Ve spojení s tímto stylem se hovoří také o expresionismu a neoklasicismu. Přichází ve dvacátých letech 20. století vedle atonality a revoluční dodekafonie. Protagonistou byl německý skladatel Paul Hindemith.

„	Hraj jako stroj, považuj klavír za bicí nástroj...	“
— Paul Hindemith