Dodekafonie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Dodekafonie (z řeckého dodeka/dvanáct a fonie/znění - používá se též označení dvanáctitónová hudba) je technika skladby a druh hudby, vytvořený na počátku dvacátého století rakouským skladatelem Arnoldem Schönbergem. Vznikla jako důsledek stále obecnějšího a volnějšího chápání funkčních harmonických vztahů, využívání nových souzvuků a postupného zrovnoprávnění všech dvanácti tónů temperované chromatiky v evropské hudbě konce 19. a začátku 20. století.

Dodekafonická kompozice je založena na takzvaných tónových řadách. Jedná se o dvanáctitónové (odtud název) sekvence, ve kterých musí být obsaženo všech dvanáct tónů stupnice, tzn. žádný se nesmí opakovat. Tyto řady lze dále transformovat a odvozovat z nich řady další a to pomocí tradičních (inverze, račí postup, transpozice) i Schönbergem vynalezených postupů.

Z vytvořených řad se odvozuje celá kompozice, řady jsou používány melodicky i harmonicky ve všech hlasech skladby, přičemž základním organizačním principem dodekafonické hudby je intervalové uspořádání použitých tónových řad, nikoli harmonicko-melodické vztahy, jako je tomu v případě hudby tradiční.

Při kompozici je třeba dodržovat následující pravidla:

  • Každý tón může být enharmonicky zaměněn
  • Každý tón může být použit v libovolné oktávě
  • Posloupnost tónů musí být zachována s výjimkou bezprostředního opakování jednotlivých tónů a repetic celých skupin tónů
  • Jsou přípustné trylky, tremola, arpeggia
  • Nedoporučuje se opakování rytmických struktur v blízkých taktech

Řady lze použít horizontálně, kdy je posloupnost použita ke stavbě melodie odděleně v každém hlase, vertikálně, kdy je řada použita ke stavbě akordů napříč hlasy nebo lomeně, kdy je řada rozdělena a jednotlivé části jsou použity v jednotlivých hlasech.

Dodekafonie byla ve 20. století často používanou technikou. Schönberg a jeho žáci, Alban Berg a Anton Webern, označovaní jako tzv. Druhá vídeňská škola a další skladatelé dodekafonické principy upravili a dále rozšířili. Někteří používali méně přísných kompozičních postupů, jiní rozšířením a zobecněním dodekafonie dospěli k serialismu.

S využitím dodekafonických principů lze dosáhnout vyváženého použití všech dvanácti tónů stupnice a vytvořit hudební struktury bez tonálního centra a tonálních funkčních vztahů a tím dospět k atonalitě - popření tonálního principu (atonality je však možné dosáhnout i tradičními prostředky). Dodekafonické principy lze použít i v tonálním kontextu.

Poslech dodekafonické hudby je velmi náročný a pro některé téměř nesnesitelný. Propracovaný systém vnitřní organizace skladby často posluchač není schopen postřehnout a hudba na něho působí chaotickým nebo citově chladným dojmem. Ačkoliv s touto technikou dodnes skladatelé experimentují, je mnohými dodekafonie považována za slepou větev vývoje evropské hudby.