Leonard Bernstein

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Leonard Bernstein
Leonard Bernstein v roce 1971
Leonard Bernstein v roce 1971
Základní informace
Rodné jméno Louis Bernstein
Přezdívka Lenny, Lenjuška
Narození 25. srpna 1918
Lawrence
Původ New York City, New York, USA[1]
Úmrtí 14. října 1990 (ve věku 72 let)
New York
Žánry crossover, muzikál, klasická hudba, orchestrální hudba a další[2]
Povolání dirigent[3], hudební skladatel[4], učitel hudby[5], pianista[6]
Aktivní roky 1943-1990[1][7]
Ocenění Velkokříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo
Čestný prsten města Vídně
Velká zlatá medaile za zásluhy o Rakouskou republiku
Podpis Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Leonard Bernstein (25. srpna 1918, Lawrence, Massachusetts, USA14. října 1990) byl americký dirigent, hudební skladatel, klavírista, pedagog, hudební popularizátor a televizní hvězda.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Lawrence, ve státě Massaschusetts. Jako malý chlapec bral lekce na piano a navštěvoval Posádkovou a Bostonskou latinskou školu. Na Harvardově univerzitě studoval s Walterem Pistonem, Edwardem Burlingame-Hillem a A. Tillmanem Merrittem a mnoha dalšími. Absolvoval studium hudebních oborů na Harvardu (1939), poté studoval hru na klavír, dirigování a orchestraci na Curtisově institutu ve Filadelfii (1942), kde byl nejnadanějším žákem Fritze Reinera. V roce 1940 studoval pod vedením dirigenta Sergeje Kusevického v Tanglewoodu, berkshisrském letním středisku Bostonského symfonického orchestru, posléze se stal Kusevického asistentem.

Dne 14. listopadu 1943 fenomenálně „zaskočil“ za nemocného Bruna Waltera u Newyorské filharmonie, kde působil od září 1943 jako asistent. Tento záskok odstartoval jeho velkolepou kariéru. V letech 1945-1947 byl hudebním ředitelem Newyorského Symfonického orchestru. Po smrti Sergeje Kusevického v roce 1951 se stal na mnoho let vedoucím třídy dirigování v Tanglewoodu. Na počátku roku 1947 Bernstein přijal pozvání Palestinského orchestru a přijel do Jeruzaléma v tehdejší britské mandátní Palestině (dnešní Izrael), aby dirigoval několik koncertů. O svých zážitcích z této cesty napsal Bernstein svému příteli:[9]

V těchto lidech je síla i oddanost, jež jsou obdivuhodné. Nikdy si nedají tuto zemi vzít, to by raději nejdřív zemřeli. A jejich zem je krásná tak, že se to nedá popsat.
Situace je napjatá a nepředvídatelná, orchestr výborný a plný nadšení (první zkouška dnes ráno). Mávl jsem taktovkou, a před koncertní síní zazněl jako doprovod hlučný výbuch. Klidně jsme pokračovali v práci. Tak to tady chodí. Včera večer z našeho hotelu unesli jednoho Angličana, dnes vyletěla do vzduchu policejní stanice, na náměstí byl zničen náklaďák – a život jde dál. Tančíme, hrajeme boogie-woogie, procházíme se kolem Středozemního moře (které je jako z pohádky) a doufáme v to nejlepší.

– Leonard Bernstein, v dopisech svému příteli

V letech 19581969 dosáhl nejvyššího postu, stal se hudebním ředitelem Newyorské filharmonie (831 koncertů). Poté až do své smrti hostoval u nejvýznamnějších orchestrů (Bostonský symfonický orchestr, Izraelská filharmonie, Londýnští symfonikové, Vídeňští filharmonikové), operních domů a na hudebních festivalech po celém světě a stal se jednou z nejzářivějších dirigentských hvězd 20. století. Svou osobní horlivostí oživil celosvětový zájem o díla Gustava Mahlera a Charlese Ivese

Na veřejnosti se velmi proslavil svými televizními popularizačními pořady o (vážné) hudbě. Tyto pořady, které získaly celou řadu televizních ocenění (např. 11 Emmy), z něj v 60. letech udělaly televizní hvězdu a jednu z nejvýraznějších kulturních osobností v USA. Byl to právě Leonard Bernstein, kdo přivedl mnoho Američanů k vážné hudbě.

Vše začalo pořadem „Omnibus“, který měl v letech 1954-1961 deset dílů. Poté, co se Bernstein stal šéfdirigentem Newyorské filharmonie, uskutečnil 15 programů pro dospělé (1958-1962) a především 53 programů pro mladé s názvem: „Young People's Concerts with the New York Philharmonic“ (1958-1973), které byly z Bernsteinových pořadů nejpopulárnější. Ve všech těchto programech Bernstein na televizní obrazovce zasvěcoval velké i malé diváky do různých tajů a „záhad“ hudby a představoval významné skladby a hudební skladatele. Vybrané scénáře Koncertů pro mladé publikum poté vyšly knižně – kniha se stala bestsellerem - (v českém překladu LB: O hudbě - Koncerty pro mladé publikum. Praha: NLN, 1996).

Má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.

Autorka Bernsteinova životopisu Meryle Secrest hovoří o jeho bisexualitě a cituje též jeho přítelkyni Shirley Rhoades Perle, která uvedla, že "potřeboval muže sexuálně a ženy emocionálně".[10]

Na sklonku života nahrál s Vídeňskou filharmonií a spolu s Krystianem Zimermanem oba Brahmsovy klavírní koncerty a poslední tři klavírní koncerty od Ludwiga van Beethovena.

Pozdní období a smrt[editovat | editovat zdroj]

V sobotu 23. prosince 1989 odjel dirigovat po tři dny Beethovenovu Devátou, na oslavu pádu Berlínské zdi. Symfonie byla zvolena kvůli symbolice, protože sólisté a sbor zpívají slovo „Freiheit“ (svoboda), místo „Freude“ (radost) . Toto slovo Bernstein schválně zaměnil, kvůli oslavě bratrství a vzájemné svobody po svržení Berlínské zdi. Na koncertě se necítil dobře, jak je vidět i na nahrávkách, ale vydržel a po návratu domů se cítil uplně vyčerpaný. V mládí se stal náchylný na bolest zad, které i po dávkách lécích nyní neustupovaly, spíše naopak. Vyhledal proto lékaře, který jeho stav podceňoval, ale Bernstein trval na rentgenovém snímku. Zjistilo se, že má maligní tumor na okraji pohrudnice u levé plíce, mezoteliom. Po zhruba měsíční léčbě rakoviny se zdál čím dál tím slabší a navíc prodělal zápal plic a pásový opar.

Jeho poslední koncert proběhl v Tanglewoodu 19. srpna 1990. Hrála se Beethovenova Sedmá symfonie, tempa byla příliš pomalá, jakoby už upozorňovala na neodvratitelné. Leonard Bernstein zemřel ve své rezidenci Dakota House,zhruba o půl sedmé večer na srdeční záchvat. Již od druhé poloviny sedmdesátých let bral různé medikamenty a povzbuzující prostředky na svůj hektický dirigentský život.[10]


Charakteristika Bernsteina jako skladatele[editovat | editovat zdroj]

Jako skladatele ho lze považovat za postmodernistu už v 50. letech 20. století. Nerozlišoval mezi hudbou „vážnou“ a „populární“, ale mezi „dobrou“ a „špatnou“. Bernstein byl stylový syntetik a „eklektik“: nějaké umělecké škatulkování pro něj neplatilo: V artificiálních skladbách, v zásadě tonálních, používal latinskoamerické prvky, výrazný rytmus (synkopování, střídavé rytmy, nesouměrné metrum) a barvitou instrumentaci (časté využívání klavíru, vysoké polohy žesťů, početných, virtuózních perkusí); muzikálovou hudbu a formu pozvedl na vysokou úroveň (např. jazzová fuga v písni Cool) a znovu dokázal, že i díla populární kultury mohou být zároveň velmi hodnotná.

Mnoho jeho skladeb nejde vůbec zařadit do předem vymezených kategorií, protože jsou často polystylová a polyžánrová a obsahují „od všeho něco“. Náměty skladeb, duchovní i čistě světské, se neobracejí do minulosti, ale přímo reflektují svět, v němž jejich autor žil a tvořil: hledají víru ztracenou v moderní době nebo třeba opěvují radovánky a vyjadřují problémy soudobého New Yorku. Řada kompozic se zpěvem je vícejazyčná, často mísí angličtinu, hebrejštinu a různé další jazyky včetně latiny.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Divadelní a filmové skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Fancy Free – balet, 1944
  • On the Town – muzikál, 1944
  • Facsimile – balet, 1946
  • Peter Pan – písně, doprovodná hudba, 1950
  • Trouble in Tahiti – opera o jednom aktu, 1952
  • Wonderful Town – muzikál, 1953
  • On the Waterfront – filmová hudba, 1954
  • Candide – muzikál-opera, 1956
  • West Side Story – muzikál, 1957
  • Mass – muzikálové oratorium, 1971
  • Dybbuk – balet, 1974
  • 1600 Pennsylvania Avenue – muzikál, 1976
  • A Quiet Place – opera ve dvou aktech, 1983/1984 (obsahuje Trouble in Tahiti)
  • The Race to Urga – muzikál, 1987

Orchestrální koncertní skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Jeremiah – Symfonie č. 1, 1942
  • Three Dance Episodes from „On the Town“, 1945
  • Three Dance Variations from „Fancy Free“, 1946
  • The Age of Anxiety – symfonie č. 2 (podle W. H. Audena), pro klavír a orchestr, 1949
  • Serenade – pro sólové housle, smyčcové nástroje, harfu a bicí nástroje, 1954
  • Prelude, Fugue and Riffs – pro sólový klarinet a jazzový ansámbl, 1955
  • Symphonic Suite from „On the Waterfront“ – symfonická suita z On the Waterfront, 1955
  • Symphonic Dances from „West Side Story“ – symfonické tance z West Side Story, 1960
  • Kaddish – Symfonie č. 3, pro orchestr, smíšený sbor, chlapecký sbor, recitátora a sopránové sólo, 1963
  • Dybbuk – suity č. 1 a 2, pro orchestr, 1974
  • Songfest: A Cycle of American Poems for Six Singers and Orchestra – Slavnost písní: Cyklus amerických básní pro šest hlasů a orchestr, 1977
  • Three Meditations from „Mass“ – tři meditace z „Mass“, pro for violoncello a orchestr, 1977
  • Divertimento for Orchestra – 1980
  • Halil – nokturné pro sólovou flétnu, bicí nástroje, harfu a smyčce, 1981
  • Concerto for Orchestra – 1989

Chorální skladby pro kostel nebo synagogu[editovat | editovat zdroj]

  • Hashkiveinu – pro sólový tenor, smíšený sbor a varhany, 1945
  • Chichester Psalms – 1965
  • Missa Brevis – pro smíšený sbor a vysoký tenor (mužský alt) s bicími nástroji, 1988

Komorní skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Sonáta - pro klarinet a klavír, 1942
  • Touches - pro klavír sólo, 1981
  • Thirteen Anniversaries - pro klavír sólo, 1988
  • Dance Suite - pro žesťový kvintet, 1989

Vokální skladby[editovat | editovat zdroj]

  • I Hate Music: A cycle of Five Kids Songs for Soprano and Piano – Nenávidím hudbu: Cyklus pěti dětských písní pro soprán a klavír, 1943
  • La Bonne Cuisine: Four Recipes for Voice and Piano – Francouzská kuchyně: Pět receptů pro vokál a klavír, 1947
  • Arias and Barcarolles – Árie a barkaroly, pro mezzosoprán, baryton a čtyřruční klavír, 1988 (orchestrováno)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c http://www.pbs.org/wnet/americanmasters/episodes/leonard-bernstein/reaching-for-the-note/489/
  2. http://www.allmusic.com/artist/q7057
  3. http://www.leonardbernstein.com/conductor.htm
  4. http://www.leonardbernstein.com/composer.htm
  5. http://www.leonardbernstein.com/educator.htm
  6. http://www.leonardbernstein.com/works_piano.htm
  7. a b http://www.notablebiographies.com/Be-Br/Bernstein-Leonard.html
  8. a b http://www.leonardbernstein.com/lb.htm
  9. GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha : BB Art, 2002. 668 s. ISBN 80-7257-740-9. S. 152-153.  
  10. a b SECREST, Meryle. Leonard Bernstein. Překlad Pavel Pokorný. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1996. ISBN 80-7106-153-0. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Publikace Leonarda Bernsteina

  • Findings (Nálezy) – Simon and Schuster, New York, 1982; Anchor Books, New York, 1993 – ISBN 0-385-42437-X.
  • The Infinite Variety of Music (Nekonečné proměny hudby) – Simon and Schuster, New York, 1966; Anchor Books, New York, 1993 – ISBN 0-385-42438-8.
  • The Joy of Music (Radost z hudby) – Pompton Plains, New Jersey, 1959; Amadeus Press edition, 2004 – ISBN 1-57467-104-9.
  • The Unanswered Question (Nezodpovězená otázka) – Harvard University Press, Cambridge, Mass, 1976 – ISBN 0-674-92000-7

Publikace o Leonardu Bernsteinovi

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]