Synkopa

Synkopa v hudbě je rytmicko-metrický útvar, který ozvlášťňuje pravidelný průběh hudební fráze. Řecký základ slova (sygkopé, od sygkóptein – čti synkoptein – srazit k sobě) byl převzat přes latinu do evropských jazyků a vždy odráží určitou nepravidelnost (v lékařství je synkopou např. krátký výpadek vědomí, ve fonologii např. vypuštění hlásky apod.).

Aby mělo smysl o takové nepravidelnosti tj. o synkopě hovořit i v hudbě, je k tomu podmínkou existence pravidelně členěné hudební věty. Taková pravidelnost se hojně objevuje tam, kde je hudba svázána s pohybem tj. např. v užité hudbě, v tanečních písních, v českých lidových písních, v mnoha skladbách zejména klasiků, romantiků a k nim se kompoziční technikou družících skladatelů až do současnosti.

Jednoduchá hudební věta má pásmo metrické a pásmo melodické. Metrum člení hudební průběh do počítacích dob, které vytvářejí plynulou řadu pulsů. Obvykle regulují tělesný pohyb nebo takový pohyb provokují a mohly by být vyjádřeny kroky tanečníků, tleskáním, bicími nástroji, standardním doprovodem levé ruky při hře  hudebních kousků na klavír apod. V melodickém pásmu (současně s oním metrickým „doprovodem“) probíhají nejen změny výškové (zpěv, nástrojové sólo, pravá ruka našeho klavíristy), ale také délkové a dynamické. V melodii se tak objevují různé rytmy, které dávají celku půvab a originalitu.

K takové originalitě využívá skladatel v melodii (po příp. i „v doprovodu“) rozmanité kombinace délek a akcentů.  „Kdyby byl Bavorov“, „Tluče bubeníček“, „Vyletěla holubinka“ a jim podobné si vystačí se střídáním osmin a čtvrtek v sudém, příp. lichém metru. Daleko pestřejší členění mívají písně moravské. „Eště si já, eště si já pohár vína zaplatím“ má rovněž základ v sudém metru, ale zcela odlišnou náladu, na které se také podílejí synkopy v některých melodických motivech. Slabiky „si já“ a „za-pla-tím“ tvoří synkopy – pohyb v nich nesleduje pravidelný puls, ale je synkopován: přízvuk (dynamika) byl přenesen na lehkou dobu (metrika), která je posílena i prodloužením (rytmika). Prodloužení akcentovaného prvku synkopy bývá časté, ale není podmínkou. Synkopování (akcentování lehkých dob ve frázi) s psychomotorickým  korelátem u tanečníků je příznačným rysem např. čardáše.

V dixielandu vychází improvizační hra hudebníků z jednoduchých melodií, které jsou bohatě obměňovány. Nejvýznačnějším a nejčastějších postupem takového obměňování je průběžná synkopace – zde se synkopy objevují vlastně téměř v celém průběhu hudební věty. Proto se také synkopa stala symbolem celé této oblasti a tohoto hudebního slohu.

Synkopa se používá v mnoha hudebních stylech, zejména v taneční hudbě. Podle hudebního producenta Ricka Snomena: "Veškerá taneční hudba používá synkopování a často je to zásadní prvek, který pomáhá spojit celou skladbu dohromady". Bach používal synkopování k vytvoření napětí a uvolnění ve svých skladbách. S vývojem hudby se synkopy rozšířily i do americké hudební kultury, když je na počátku 20. století přidali klavíristé ragtimu. Tato rytmická inovace se časem modifikovala a dala vzniknout rytmům jazzu, tempu rock'n'rollu a rytmům hip-hopu.

Hemiolu (ekvivalent latinského termínu sesquialtera) si lze také představit jako jeden rovný takt ze tří s jedním dlouhým a jedním krátkým akordem a synkopou v následujícím taktu s jedním krátkým a jedním dlouhým akordem.

Historie

Synkopa je důležitým prvkem evropské hudební skladby přinejmenším od středověku. Mnoho italských a francouzských hudebních děl ze čtrnáctého století z období Trecenta používá synkopu.

Podle Encyclopaedia Britannica "repertoár hymnů 15. století je jednou z nejvýznamnějších památek anglické středověké hudby...". Rané koledy jsou rytmicky jednoduché, v moderním rytmu 6/8; později se základní rytmus mění na 3/4 s mnoha křížovými rytmy... jako ve slavné Azincourtově hymně 'Deo gratias Anglia'". Stejně jako v jiné hudbě tohoto období není kladen důraz na harmonii, ale na melodii a rytmus".

Skladatelé benátské školy vrcholné hudební renesance, jako byl Giovanni Gabrieli (1557-1612), používali synkopu jak ve svých světských madrigalech a instrumentálních skladbách, tak ve sborových duchovních dílech, například v motetu "Domine, Dominus noster".

Typy synkop

Synkopa

V taktech se sudým počtem dob (2/4, 4/4, ...) mají metrický akcent liché doby ("těžké"). Pokud se přízvuk přesune na doby sudé, jde o synkopaci (rytmus synkopovaný).

Off-beat synkopa

Přízvuk může být posunutý o méně než celou dobu, takže "spadne do off-beatu". V následujícím příkladě je přízvuk v prvním taktu posunut o osminu:

Anticipovaný bas

Anticipovaný bas je technika, kdy je basový tón synkopován krátce před každou těžkou dobou. Časování se může lišit, ale většinou se používají menší než osminové hodnoty před první a třetí dobou (4/4 takt).

Missed-beat synkopa

Dalším typem synkopy je missed beat (ztracená doba), kde se využívá pomlky pro neočekávaný začátek. Pokud hudebník například nezahrál cokoliv z první doby, lze mluvit o synkopě (podle anglo-amerických pramenů; u nás se takový postup nazývá zdvih).

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Syncopation na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Synkopa na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo synkopa ve Wikislovníku

Autoritní data	NLI: 987007555936605171

Portály: Hudba