Česká filharmonie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Česká filharmonie
Základní informace
Žánry klasická hudba
Aktivní roky 1896 - současnost
Web ceskafilharmonie.cz
Členové
šéfdirigent Jiří Bělohlávek
Dřívější členové
například Antonín Dvořák, Bohuslav Martinů

Česká filharmonie je nejvýznamnější český symfonický orchestr. Založena byla roku 1896.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Historicky první koncert České filharmonie (dále ČF) se konal 4. ledna 1896 v pražském Rudolfinu. Řídil ho sám Antonín Dvořák. Prvním šéfdirigentem se stal v roce 1901 Ludvík Čelanský, v letech 1903-1918 orchestr vedl Vilém Zemánek, kterému se podařilo jej stabilizovat i přes značné finanční problémy. Po vzniku samostatného Československa se v roce 1919 stal šéfdirigentem slavný a legendární Václav Talich. Ten vedl ČF až do roku 1941. Talich uskutečnil téměř 1000 koncertů a je považován za zakladatele interpretační tradice orchestru. V období 1942-1948 (tedy až do své emigrace) stál v čele orchestru později světově proslulý Rafael Kubelík. Dalších 20 let (rovněž do své emigrace v roce 1968 po invazi vojsk Varšavské smlouvy do naší vlasti) byla role šéfdirigenta svěřena Karlu Ančerlovi, pod jehož vedením získala ČF na světové hudební scéně pověst špičkového orchestru. Orientovala se na českou klasickou a zejména soudobou hudbu. Ančerl nejen navázal na tradici svých předchůdců, ale významně obohatil repertoár o díla zahraničních autorů (Igor Stravinskij, Strauss, Béla Bartók, Dmitrij Šostakovič, Sergej Prokofjev). Léta Ančerlova vedení filharmonie jsou považována za období největšího uměleckého rozkvětu orchestru. Po Ančerlově emigraci vedl ČF Václav Neumann, se kterým je spjata dlouhotrvající (do roku 1990) etapa stabilně vysoké úrovně orchestru.

Premiéra Dvořákova klavírního koncertu v úpravě Viléma Kurze 9.prosince 1919, Ilona Kurzová, Česká filharmonie pod vedením Václava Talicha

Po změně politické situace v zemi se v 90. letech vystřídali po krátkých intervalech na postu šéfdirigenta Jiří Bělohlávek (1990-92), Gerd Albrecht (1993-96), Vladimir Ashkenazy (1996-2003) a od roku 2003 orchestr vedl Zdeněk Mácal, který se proslavil předtím v emigraci. Není nezajímavé, že začínal v roce 1966 právě v ČF a na vrcholu svých uměleckých a životních zkušeností se k ní vrátil zpět, tentokrát již v roli šéfdirigenta. V roce 2007 však rezignoval na základě špatných ohlasů ze strany tisku, kterých přibývalo. Své koncerty s ČF nezrušil, je stálým dirigentem. Novým šéfdirigentem od 114. koncertní sezony 2009/10 se stal Elijahu Inbal.

Slávu a uznání orchestru pomohlo zvýšit od samého počátku její existence i časté hostování mezinárodně uznávaných osobností (Grieg, Ysaye, Rachmaninov, D.Milhaud, A.Honegger). Jedním z nejslavnějších byl Gustav Mahler, který v Praze s filharmonií řídil roku 1908 světovou premiéru své Sedmé symfonie. K renomé ČF dále přispívala pravidelná spolupráce s význačnými světovými dirigenty, jako byli Klemperer, Kleiber, Klecki, Munch, Stokowski, Z. Mehta, B. Haitink, C. Abbado, Mutti a mnoho jiných. Na výstavbě repertoáru ČF se významně podíleli Antonio Pedrotti, Wolfgang Sawallisch, Igor Markewitch, André Cluytens, Gennadij Roždestvenskij, Franz Konwitschny, Lovro von Matačič, ale i další dirigentské osobnosti.

Koncertní činnost[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodní pověsti ČF přispívalo velkou měrou také účinkování za hranicemi země. Svou pověst na evropských scénách si orchestr budoval již před válkou, výrazně se prosazoval ve Velké Británii (již od 1902!), kde hostuje dodnes, především na prestižních BBC Proms a na festivalu ve skotském Edinburghu.

První zámořský zájezd - tehdy vůbec nejrozsáhlejší koncertní turné, jaké kdy jakýkoli orchestr uskutečnil - směřoval v roce 1959 do Austrálie, Japonska, Nového Zélandu, Číny, Indie a Sovětského svazu. Zatímco do Číny se ČF vrátila poprvé po 42 letech až roku 2001, v Japonsku již orchestr natolik zdomácněl, že jeho každoroční účinkování v prestižních sálech včetně Suntory Hall v Tokiu se stalo již pravidelnou a očekávanou součástí tamních koncertních sezón.

První turné do USA a Kanady se uskutečnilo v roce 1965 a skončilo absolutním triumfem Ančerlova orchestru. Ten zajistil filharmonii ve Spojených státech vysoké renomé, které si udržela dodnes. Jubilejní desáté turné v USA absolvovala pod taktovkou Andreje Borejka v roce 2004 s díly Dvořáka a Janáčka.

V posledních letech absolvovala ČF mnoho zahraničních koncertů včetně účasti na prestižních festivalech ve Vídni, Salcburku, Londýně či Budapešti.

Nahrávací činnost[editovat | editovat zdroj]

První gramofonová nahrávka České filharmonie se uskutečnila v roce 1929, kdy Václav Talich natočil pro světoznámé hudební vydavatelství His master's voice Smetanův cyklus symfonických básní Má vlast. Po několika nahrávkách pro tuto značku začala po válce ČF budovat svou rozsáhlou diskografii u firmy Supraphon. Prvními snímky byly unikátní nahrávky s Václavem Talichem a poté tzv. zlatý fond nahrávek s Karlem Ančerlem, jehož jedinečné snímky, dokumentující interpretační vývoj orchestru, vydává Supraphon od června 2002 v digitalizované podobě v unikátní řadě 42 CD jako Karel Ančerl Gold Edition. Nezapomenutelná je též kompletní edice Beethovenových symfonií, nahraná v šedesátých letech pod taktovkou Paula Kleckiho. S Václavem Neumannem natočila ČF kompletní cykly symfonií Dvořáka, Martinů a Mahlera. Předposlední šéfdirigent ČF Vladimir Ashkenazy obohatil diskografii orchestru o 13 titulů. V současné době vzniká nová souborná nahrávka všech symfonií Bohuslava Martinů, které pro připravil podle skladatelova autografu mezinárodně uznávaný znalec jeho hudby, dirigent Jiří Bělohlávek.

Wiener Flötenuhr 1971

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Šéfdirigenti[editovat | editovat zdroj]

Generální ředitelé[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Příbuzná témata[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Českou filharmonii povede po Darjaninovi bývalý šéf ČRo Kasík
  2. [1]
  3. http://www.mediafax.cz/kultura/3113805-Reditelem-Ceske-filharmonie-je-David-Marecek

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]