Josef Suk starší
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Josef Suk starší (4. ledna 1874 Křečovice – 29. května 1935 Benešov) byl český pozdně romantický hudební skladatel a houslista, velký hudební lyrik. Spolu s V. Novákem patřil k vůdčím zjevům první generace české hudební moderny.
Obsah |
[editovat] Život
V letech 1885 až 1892 studoval Suk na pražské konzervatoři, kde byl žákem Antonína Dvořáka. V roce 1898 se oženil s Dvořákovou dcerou Otilií. V roce 1901 se jim narodil syn Josef, ale Otilie již čtyři roky poté (rok po svém otci) zemřela na vrozenou srdeční vadu. Tato událost zásadně ovlivnila obsah druhé části jeho tvorby. Společně se třemi spolužáky z konzervatoře (Karel Hoffmann, Oskar Nedbal a Otto Berger) založil r. 1892 České kvarteto, jehož vznik byl v české komorní interpretaci historickým mezníkem a jež dosáhlo světového významu. Působil v něm jako druhý houslista soustavně až do r. 1933. Od r. 1922 byl na pražské konzervatoři profesorem mistrovské třídy skladby, čtyřikrát byl zvolen rektorem ústavu. K jeho žákům patřili mj. Jaroslav Ježek, Klement Slavický, Pavel Bořkovec a jeden rok (před svým odchodem do Francie) i Bohuslav Martinů. Josef Suk zemřel r. 1935 v Benešově a je pochován v rodných Křečovicích, kde bylo z jeho domku vytvořeno muzeum J. S.
Jako člověk byl Suk plachý, citově založený a plný vřelosti k druhým lidem, což jsou vlastnosti, které se také odrážejí v jeho tvorbě. Záštiplnými útoky ze strany Zdeňka Nejedlého a s ním spjatých kritiků plachý Suk velmi trpěl. Jinak se však za života těšil značné obecné úctě a dostalo se mu mnoha poct včetně udělení čestného doktorátu.
Vnukem Josefa Suka staršího je houslista Josef Suk mladší.
[editovat] Hudební dílo
Sukovu tvorbu lze rozdělit do dvou období, mezi nimiž tvoří předěl úmrtí A. Dvořáka r. 1904 a Sukovy ženy o rok později.
[editovat] Tvorba do r. 1904
V mládí Suk slohově navazuje na romantiky. V jistém smyslu klíčová, ovšem individualizovaná osobním stylotvorným směřováním, je u mladého Suka inspirace hudbou Antonína Dvořáka (Smyčcový kvartet č. 1, Fantazie g moll pro housle a orchestr aj.), vyrovnával se rovněž s vlivy J. Brahmse a dalších klasiků, jež jsou typické pro jeho první symfonii (Symfonie E dur, 1899), v klavírní tvorbě se zaměřil na lyrickou miniaturu (Klavírní skladby op. 7 a 12, Nálady).
Už od raných děl prokazoval svou individualitu ve výrazné lyričnosti, jež se projevovala osobitou, podmanivou citovostí, zvukovou barevností a melodičností jeho hudebního myšlení. Těmito rysy vyniká již oblíbená Smyčcová serenáda Es dur, kterou napsal v 18 letech, ale patrné jsou rovněž v klavírní tvorbě (typický příklad: Píseň lásky z Klavírních skladeb op. 7) i komorních skladbách.
Stěžejním dílem prvního období je scénická hudba k Zeyerově dramatické pohádce Radúz a Mahulena (1898), jíž vytvořil Suk u nás novou hodnotu v tomto žánru. Na její motivy složil pro koncertní provádění čtyřvětou suitu Pohádka (1899). Zeyerova imaginace, kolorit, citový obsah a etika jeho pohádkového námětu inspirovaly Suka ke svébytnému lyrismu. Příznačný melos a barevnost této hudby se promítly i do dalších skladeb - Symfonie E dur, sborů na texty slovanské lidové poezie (např. Deset zpěvů pro ženský sbor a klavír na čtyři ruce), Fantazie g moll pro housle a orchestr (1903) či Fantastického scherza (1903). V podobném duchu napsal Suk scénickou hudbu k Zeyerově legendě Pod jabloní (1901), z níž byla též sestavena suita. Tryskající slunná melodika a šťavnatost těchto děl odrážejí Sukovy prožitky štěstí z naplněného vztahu s Dvořákovou dcerou. Velkou intenzitu a barvitost dostávají v klavírním cyklu Jaro (1902), složeném na oslavu narození synka spolu s cyklem Letní dojmy (1902), kde se již objevují i impresionistické prvky. První období završuje glorifikace našeho hlavního města v symfonické básni Praga (1904), která v závěru připojuje varhany a zvony.
[editovat] Tvorba po r. 1904
Další tvorbu charakterizuje postupný příklon k novým výrazovým prostředkům a vytvoření osobitého náročného stylu, jímž se Suk řadí k zakladatelům české hudební moderny. Po obsahové stránce měly rozhodující vliv tragické události v Sukově rodině – umírá A. Dvořák a rok nato předčasně i Sukova žena Otilie. Skladatel orientuje tvůrčí snahy na velká orchestrální díla s meditativním programním obsahem, v nichž se vyrovnává s otázkami osudu a smrti a usiluje o vyjádření pozitivního smyslu bytí.
Tak vzniká postupně čtveřice symfonických děl, jež tvoří mohutnou tetralogii: symfonie Asrael (1906), pětivětá hudební báseň Pohádka léta (1907-1909), monumentální symfonická báseň Zrání (1912-1917) a Epilog pro sóla, sbory a orchestr (1920-1933). Paralelně vzniká čtveřice klavírních opusů, kde Suk dociluje i v oproštěné intimní lyrice zvukové plnosti, polymelodické faktury apod., analogických k jeho symfonickým dílům: klavírní cykly O matince (1907), Životem a snem (1910), Ukolébavky (1912) a samostatný kus O přátelství (1920). Obsahovou kontinuitu tvorby podtrhuje Suk opakovaným symbolickým využitím motivu smrti (smutečních surem) z Radúze a Mahuleny a motivu z klavírní Písně lásky.
Přímo z podnětu smrti Dvořáka a jeho dcery vznikla symfonie Asrael, věnovaná "vznešené památce Dvořákově a Otylčině", a cyklus O matince, kde Suk pomocí tónů vypráví synkovi o zesnulé mamince. Asrael se řadí po bok dílům velkých soudobých novoromantiků (G. Mahlera).
V Pohádce léta a Životem a snem Suk dále rozšiřuje výrazový rejstřík; patrná je přechodná inspirace Debussyho impresionismem, určující je však Sukův svébytný reflexivní lyrismus, jímž je uchopena. Stylové uzrávání vrcholí v jednovětém Smyčcovém kvartetu č. 2 (1911), který při premiéře vyvolal svou novostí bouřlivé reakce. Kvartet se vyznačuje hledačstvím ve výrazu a zvláště formě s cílem připravit stylovou půdu pro další symfonická díla. V plynulé návaznosti na předchozí skladby rozvíjí Suk naprosto osobitý, velice bohatý a složitý projev, v němž se místy dostává až do blízkosti hudebního expresionismu. Tuto hranici však nepřekračuje a tonalitu na rozdíl od A. Schönberga jen rozšiřuje; novým výrazovým slohem a svým vlastním pojetím programnosti rozvíjí do osobitého vrcholu novoromantické, lisztovské dědictví.
Činí tak po kvartetu dvojicí symfonických děl, jejichž monumentální jednolité architektonice a náročnému obsahu věnuje mnohaleté úsilí: Zrání vzniká 5 let, Epilog dokonce 13 let. Usiluje v nich o nalezení konečných odpovědí na otázky smyslu života a smrti a vyjádření humanistického poselství. V závěru Epilogu k němu užívá textu z jedné scény Zeyerovy legendy Pod jabloní. Obsah obou děl však souvisí i s literárním symbolismem básníků A. Sovy a O. Březiny – ke Zrání připojuje jako motto část stejnojmenné Sovovy básně ze sbírky Žně, k Epilogu závěrečné čtyřverší z Březinovy básně Mýtus ženy. Inspirace březinovskou mystikou je v Epilogu jasně patrná (již v programním označení jednotlivých úseků: Kroky, Píseň matek, Od věčnosti do věčnosti, Tajemný úžas a neklid, Poutník - těšitel). Tyto skladby tak podtrhují souvislost Sukova díla s uměleckými směry přelomu století.
Sukův projev ve vrcholném období je percepčně náročný svou složitostí a velice expresivní. Spočívá v bohaté volné polyfonii, jejíž melodicky prokomponované hlasy jsou vedeny zcela svobodně po stránce stavby (asymetrie, neperiodičnost), rozložení akcentů i rytmiky (výskyt polyrytmičnosti); Sukova zvukově-barevná fantazie je patrná z harmonie, jež svou bohatostí uvolňuje tonalitu, stejně jako z individuálního využití nástrojových témbrů, které místy dospívá až k principu relativně autonomní témbrové dramaturgie; není to však primárně snaha o rozkošnické oslnění ucha zvukovými odstíny, ale meditativně-lyrická snaha o vyjádření, což je patrné zvláště v Epilogu; formová výstavba pozdních děl pracuje se všemi složkami hudebního projevu včetně témbru a vytváří velkolepé, úžasně košaté a přitom sevřené jednolité celky, v nichž má každý detail jak plastický účinek výrazový, tak svou funkci architektonickou.
Kromě jmenovaných opusů vzniká v tomto období již jen cyklus mužských sborů a menší příležitostná díla, především pak vlastenecký triptych Meditace na chorál Sv. Václave, Legenda o mrtvých vítězích a pochod V nový život, v nichž volí Suk prostší výraz k dosažení snadněji přístupného efektu.
[editovat] Závěrem
Sukovo dílo není rozsáhlé (37 opusových čísel), ale má jedinečné rysy. Kouzlo děl z mládí a složitě přemítavá básnivost pozdních děl – obé je výsledkem téhož hlubokého smyslu pro niternou lyriku, jejíž výrazová šíře sahá od nevýslovně citlivé intimity (např. O matince) až po monumentální, téměř horečně zanícenou polyfonní expresi (Epilog). Mimořádně bohaté vyjadřování v pozdní tvorbě je svou složitostí a expresivitou dosti náročný oříšek pro posluchače; je však protkané onou niterností do nejjemnějších nitek. Pojí se se svébytnou zvukovou představivostí, která je ostatně jedinečným rysem Suka vůbec. Popsané hudební vlastnosti, ruku v ruce s nimi hloubka citové a ideové náplně a obsahová kontinuita tvorby utvářejí jeden z nejpozoruhodnějších uměleckých odkazů v české hudbě.
[editovat] Interpreti a nahrávky
Povědomí o Sukovi v zahraničí se v poslední době zvýšilo zásluhou dirigentů Libora Peška a Charlese Mackerrase. L. Pešek nahrál téměř všechna Sukova významná orchestrální díla, na CD však vyšly též vynikající starší nahrávky velkých českých dirigentů: např. Václava Neumanna (houslová Fantazie, Symfonie E dur, Asrael, Zrání, Epilog), Rafaela Kubelíka (Asrael), Karla Ančerla (houslová Fantazie), J. Bělohlávka (Pohádka, Fantastické scherzo) – a rovněž nezapomenutelné nahrávky Václava Talicha z 50. let (Zrání, Asrael), které nesou punc autentického provedení, neboť Talich premiéroval Zrání a Epilog (jejž mu dokonce autor věnoval) a byl Sukovým blízkým přítelem.
Za nejzasvěcenějšího interpreta Sukových houslových skladeb je označován skladatelův vnuk Josef Suk mladší (je mj. interpretem v Ančerlově i Neumannově nahrávce houslové Fantazie i v Bělohlávkově nahrávce Pohádky).
Sukovu klavírní tvorbu souhrnně nahrál Pavel Štěpán (syn Václava Štěpána, Sukova přítele a významného klavírního interpreta a analytika jeho tvorby). Jde o sotva kdy překonanou nahrávku, jež byla oceněna Zlatou deskou za rok 1978.
Hudba k Radúzovi a Mahuleně byla použita i ve stejnojmenném filmu Petra Weigla z roku 1970 (v hlavních rolích J. Tříska a M. Vašáryová, dirigent L. Pešek, hudební dramaturg Luboš Fišer), kde byla přiřazena k jednotlivým scénám odlišně od Sukova jevištního řešení. Původní scénická hudba byla nahrána s celou hrou již někdy na prahu 50. let (v hlavních rolích V. Voska a M. Glázrová, dirigent V. Smetáček). Její poslech v tomto umělecky nejvýznamnějším tvaru nám bohužel nabídne patrně jen stará gramofonová deska nebo vzácný rozhlasový pořad...
[editovat] Literatura
- Václav Štěpán: Novák a Suk (souborné vydání Štěpánových studií o Sukově tvorbě po r. 1904)
- Dějiny české hudební kultury 1890-1945, sv. I a II
- Zdeněk Sádecký: Lyrismus v tvorbě Josefa Suka (hudebně-estetická analýza, orientovaná hlavně na hudbu k Radúzovi a Mahuleně)
- Oldřich Filipovský: Klavírní tvorba Josefa Suka
- Jan Miroslav Květ: Živá slova Josefa Suka (1946) (autentické citáty, projevy, korespondence)
- Ella Illingová: Listy přátelství. Josef Suk v korespondenci Iloně a Václavu Štěpánovým a Vilému Kurzovi. In: Příspěvky k dějinám české hudby III. Praha 1976
