Josef Suk starší

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Josef Suk st.
Josef Suk
Josef Suk
Narození 4. ledna 1874
Křečovice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 29. května 1935 (ve věku 61 let)
Benešov
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání hudební skladatel
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
tchán Antonín Dvořák
vnuk Josef Suk mladší
vnuk Jan Suk

Josef Suk starší (4. ledna 1874 Křečovice[1]29. května 1935 Benešov) byl český skladatel, houslista a pedagog, žák a zeť Antonína Dvořáka. Byl velkým lyrikem české hudby na přelomu pozdního romantismu a moderny 20. stol. Spolu s V. Novákem byl nejvýraznějším představitelem Dvořákovy kompoziční školy a jedním ze zakladatelů české hudební moderny.

Život[editovat | editovat zdroj]

V letech 18851892 studoval Suk na pražské konzervatoři hru na housle u Antonína Bennewitze, skladbu nejprve u Karla Steckera a později v mistrovské třídě Antonína Dvořáka. V roce 1898 se oženil s Dvořákovou dcerou Otilií. V roce 1901 se jim narodil syn Josef, ale Otilie již čtyři roky poté (rok po svém otci) zemřela na následky vrozené srdeční vady. Tato událost zásadně ovlivnila obsah druhé části jeho tvorby.

České kvarteto r. 1895; zleva K. Hoffmann, H. Wihan, O. Nedbal a J. Suk

Společně se třemi spolužáky z konzervatoře (Karel Hoffmann, Oskar Nedbal a Otto Berger) založil r. 1892 České kvarteto, které uměleckou úrovní a mezinárodními úspěchy dosáhlo světového významu a jehož vznik byl v české komorní interpretaci historickým mezníkem. Působil v něm jako druhý houslista až do r. 1933 a absolvoval s ním po světě na čtyři tisíce koncertů.

Od r. 1922 byl na pražské konzervatoři profesorem mistrovské třídy skladby, čtyřikrát byl zvolen rektorem ústavu. K jeho žákům patřili mj. Jaroslav Ježek, Klement Slavický, Pavel Bořkovec a jeden rok (před odchodem do Francie) Bohuslav Martinů. Josef Suk zemřel r. 1935 v Benešově a je pochován v rodných Křečovicích. Zde můžete navštívit Památník Josefa Suka, který se nachází v domku, kde skladatel po velkou část života bydlel.

Suk byl znám jako měkký a citově založený člověk, plný vřelosti k druhým lidem, což jsou vlastnosti, které se také podstatně odrážejí v jeho tvorbě. Jen těžko dovedla jeho citlivá povaha snášet zaujaté útoky proti Dvořákovi (nechvalně známý Boj o Dvořáka) a následně i proti němu, vedené skupinou kritiků v čele se Zdeňkem Nejedlým, kteří zavrhovali údajnou „konzervativní dvořákovskou linii“ ve jménu „pokrokové smetanovské“. Tyto útoky vyústily až v potupná nařčení (více viz zde) a několikrát jej přivedly na pokraj nervového zhroucení. Jinak se však ze strany české veřejnosti těšil značné obecné úctě a dostalo se mu nemalých poct včetně čestného doktorátu filosofie, který mu udělila Masarykova univerzita v Brně.

Na Letních olympijských hrách 1932 obdržel za pochod V nový život stříbrnou medaili.[2]

Vnukem Josefa Suka staršího byl významný houslista a violista Josef Suk mladší. Druhým vnukem Josefa Suka staršího je básník a esejista Jan Suk.

Hudební dílo[editovat | editovat zdroj]

Sukovo dílo není rozsáhlé (37 opusových čísel), ale má jedinečné rysy. Kouzlo děl z mládí a složitě přemítavá básnivost pozdních děl – obé je výsledkem téhož hlubokého smyslu pro niternou lyriku, jejíž výrazová šíře sahá od nevýslovně citlivé intimity (např. O matince) až po monumentální, téměř horečně zanícenou polyfonní expresi (Epilog). Mimořádně bohaté vyjadřování v pozdní tvorbě je svou složitostí a expresivitou dosti náročný oříšek pro posluchače. Je však protkané onou niterností do nejjemnějších nitek a pojí se se svébytnou zvukovou představivostí, která je ostatně jedinečným rysem Suka vůbec. Popsané hudební vlastnosti, ruku v ruce s nimi hloubka citové a ideové náplně a obsahová kontinuita tvorby utvářejí jeden z nejpozoruhodnějších uměleckých odkazů v české hudbě.

Sukovu tvorbu lze rozdělit do dvou období, mezi nimiž tvoří předěl úmrtí A. Dvořáka r. 1904 a Sukovy ženy o rok později.

fotografie mladého Suka s dedikací Otilce Dvořákové

Tvorba do r. 1904[editovat | editovat zdroj]

V mládí Suk navazuje na romantiky. Nejvýraznější byla inspirace hudbou Antonína Dvořáka, individualizovaná osobitým nadáním a postupně se vyhraňujícím stylovým směřováním Suka jako subjektivního lyrika. Poučil se rovněž na J. Brahmsovi a dalších klasicích, jejichž vliv je typický pro jeho první symfonii (Symfonie E dur, 1899), v klavírní tvorbě se zaměřil na žánr drobného lyrického kusu (Klavírní skladby op. 7 a 12, Nálady).

Už od raných děl prokazoval Suk svou individualitu ve výrazné lyričnosti, jež se projevovala osobitou, podmanivou citovostí, zvukovou barevností a melodičností jeho hudebního myšlení. Těmito rysy proslula již Smyčcová serenáda Es dur, kterou napsal v 18 letech, ale patrné jsou rovněž v klavírní tvorbě (známým příkladem je Píseň lásky z Klavírních skladeb op. 7) i komorních skladbách (Klavírní kvartet a moll, 1891, Smyčcový kvartet č. 1 B dur, 1896, aj.).

Milníkem a stěžejním dílem prvního období je scénická hudba k Zeyerově dramatické pohádce Radúz a Mahulena (1898), jíž vytvořil Suk u nás novou hodnotu v tomto žánru. Na její motivy složil pro koncertní provádění čtyřvětou suitu Pohádka (1899). Zeyerova imaginace, citový obsah, etika a atmosféra jeho pohádkového námětu inspirovaly Suka ke svébytnému lyrismu s mistrnými melodramy. „Melodie mi jen tekou a instrumentace jako ‚závoj pohádkový‘, o kterém je v prologu řeč,“ vzpomíná autor.

Příznačný melos a barevnost této hudby se promítly i do dalších skladeb – sborů na texty slovanské lidové poezie (např. Deset zpěvů pro ženský sbor a klavír na čtyři ruce), baladickodramatické Fantazie g moll pro housle a orchestr (1903), Fantastického scherza (1903) i Symfonie E dur. V podobném duchu napsal Suk scénickou hudbu k Zeyerově legendě Pod jabloní (1901), z níž byla též sestavena suita. Tryskající slunná melodika a šťavnatost děl odrážejí Sukovy prožitky štěstí z naplněného vztahu s Dvořákovou dcerou. Velkou intenzitu a barvitost dostávají v klavírním cyklu Jaro (1902), složeném po narození synka spolu s trojicí eklog Letní dojmy (1902). V těchto cyklech se již objevují i impresionistické prvky. Monumentálním výrazem je obdařena lyrická i epicko-dramatická glorifikace našeho hlavního města v symfonické básni Praga (1904).

Tvorba po r. 1904[editovat | editovat zdroj]

Josef Suk v r. 1906

Další tvorbu charakterizuje postupný příklon k novým výrazovým prostředkům a vytvoření osobitého náročného stylu, jímž se Suk řadí k zakladatelům české hudební moderny. Po obsahové stránce měly rozhodující vliv tragické události v Sukově rodině – umírá A. Dvořák a rok nato předčasně i Sukova žena Otilie. Skladatel orientuje tvůrčí snahy na velká orchestrální díla s meditativním programním obsahem, v nichž se vyrovnává s otázkami osudu a smrti a usiluje o vyjádření pozitivního smyslu bytí.

Tak vzniká postupně čtveřice symfonických děl, utvářející velkou tetralogii, v níž se citové a myšlenkové obsahy jednotlivých částí vzájemně propojují v mohutný oblouk, klenoucí se od hlubin nejtěžší bolesti z tragédií osudu až k velké nadosobní katarzi: symfonie Asrael (1906), pětivětá hudební báseň Pohádka léta (19071909), monumentální symfonická báseň Zrání (19121917) a Epilog pro sóla, sbory a orchestr (19201933). Doplňuje je Sukova vrcholná klavírní lyrika – cykly O matince (1907), Životem a snem (1910) a Ukolébavky (1912) a samostatný kus O přátelství (1920). Obsahovou kontinuitu tvorby podtrhuje Suk opakovaným symbolickým využitím motivu smrti (smutečních surem) z Radúze a Mahuleny a motivu z klavírní Písně lásky.

Symfonie Asrael byla napsána z bezprostředního podnětu smrti Dvořáka a jeho dcery a věnována jejich památce. Poté vzniká cyklus O matince, kde Suk pomocí tónů vypráví synkovi o zesnulé mamince. Asrael se řadí po bok dílům velkých soudobých novoromantiků (G. Mahlera).

V Pohádce léta a Životem a snem se pak citelně rozšiřuje a modernizuje výrazový rejstřík, patrná je určitá inspirace Debussyho impresionismem, uchopená ovšem Sukovou osobní reflexivní lyrikou, která je v jeho dílech určující. Stylové uzrávání vrcholí v jednovětém Smyčcovém kvartetu č. 2 (1911), který při premiéře vyvolal svou novostí bouřlivé reakce. Kvartet se vyznačuje hledačstvím ve výrazu a zvláště formě s cílem připravit stylovou půdu pro další symfonická díla. V plynulé návaznosti na předchozí skladby rozvíjí Suk naprosto osobitý, velice bohatý a složitý projev, v němž se místy dostává až do blízkosti hudebního expresionismu. Tuto hranici však nepřekračuje a tonalitu na rozdíl od A. Schönberga pouze uvolňuje.

Josef Suk

Novým výrazovým slohem a filosoficky reflexivním pojetím programnosti rozvíjí do osobitého vrcholu novoromantické dědictví programního symfonismu. Činí tak po kvartetu dvojicí děl, jejichž monumentální jednolité architektonice a náročnému obsahu věnuje mnohaleté úsilí: Zrání vzniká 5 let, Epilog dokonce 13 let. Usiluje v nich o nalezení konečných odpovědí na otázky smyslu života a smrti a vyjádření humanistického poselství. V závěru Epilogu k němu užívá textu z jedné scény Zeyerovy legendy Pod jabloní. Obsah obou děl však souvisí i s literárním symbolismem básníků A. Sovy a O. Březiny – ke Zrání připojuje jako motto část stejnojmenné Sovovy básně ze sbírky Žně, k Epilogu závěrečné čtyřverší z Březinovy básně Mýtus ženy. Inspirace březinovskou mystikou je v Epilogu jasně patrná (již v programním označení jednotlivých úseků: Kroky, Píseň matek, Od věčnosti do věčnosti, Tajemný úžas a neklid, Poutník – těšitel). Tyto skladby tak podtrhují souvislost Sukova díla s uměleckými směry přelomu století.

Sukův projev ve vrcholném období je posluchačsky náročný svou složitostí a velkou expresivitou. Spočívá v bohaté volné polyfonii, jejíž melodicky prokomponované hlasy jsou vedeny zcela svobodně po stránce stavby (asymetrie, neperiodičnost), rozložení akcentů i rytmiky (výskyt polyrytmičnosti) a harmonických vztahů jednotlivých hlasů. Příznačné je plynutí celé skladby v jednolitém proudu s expresivními dynamickými vrcholy, individuální využití nástrojových témbrů, jejich různorodé kombinování dosvědčující Sukovu zvukověbarevnou fantazii, stejně jako velká bohatost a složitost harmonie, uvolňující tonalitu. Formová výstavba pozdních děl pracuje se všemi složkami hudebního projevu včetně témbru a vytváří velkolepé, úžasně košaté a přitom sevřené jednolité architektury, v nichž se, slovy dirigenta Libora Peška, „celek odráží ozvěnou v každém detailu“.

Kromě jmenovaných opusů vzniká v tomto období již jen cyklus mužských sborů a menší příležitostná díla, především pak oblíbený vlastenecký triptych Meditace na chorál Sv. Václave, Legenda o mrtvých vítězích a pochod V nový život, v nichž volí Suk prostší výraz k dosažení snadněji přístupného efektu.

Interpreti a nahrávky[editovat | editovat zdroj]

H. Boettinger: Dobrá pohoda české hudby – zleva Josef Suk, Václav Talich a Vítězslav Novák
Dům v Benešově, kde Josef Suk žil a zemřel

Povědomí o Sukovi v zahraničí se v poslední době zvýšilo zásluhou dirigentů Libora Peška, Charlese Mackerrase, Jiřího Bělohlávka ad. L. Pešek nahrál téměř všechna Sukova významná orchestrální díla, vyšly však též vynikající starší nahrávky velkých českých dirigentů: např. Václava Neumanna (houslová Fantazie, Symfonie E dur, Asrael, Zrání, Epilog), Rafaela Kubelíka (Asrael), Karla Ančerla (houslová Fantazie), J. Bělohlávka (Pohádka, Fantastické scherzo, Serenáda Es dur, Asrael) – a rovněž nezapomenutelné nahrávky Václava Talicha z 50. let (Zrání, Asrael ad.), které nesou punc autentického provedení, neboť Talich premiéroval Zrání a Epilog (jejž mu dokonce autor věnoval) a byl Sukovým blízkým přítelem.

Za nejzasvěcenějšího interpreta Sukových houslových skladeb je označován skladatelův vnuk Josef Suk mladší (je mj. interpretem v Ančerlově i Neumannově nahrávce houslové Fantazie).

Sukovu klavírní tvorbu souhrnně nahrál Pavel Štěpán (syn Václava Štěpána, Sukova přítele a významného klavírního interpreta a analytika jeho tvorby). Jde o sotva kdy překonanou nahrávku, jež byla oceněna Zlatou deskou za rok 1978.

Hudba k Radúzovi a Mahuleně byla použita i ve stejnojmenném filmu Petra Weigla z roku 1970 (v hlavních rolích J. Tříska a M. Vašáryová, dirigent L. Pešek, hudební dramaturg Luboš Fišer), kde byla přiřazena k jednotlivým scénám odlišně od Sukova jevištního řešení. Původní scénická hudba byla nahrána s celou hrou r. 1957 (v hlavních rolích V. Voska a M. Glázrová, dirigent V. Smetáček).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. LOS ANGELES 1932, HRY X. OLYMPIÁDY, 30. 7. – 14. 8. 1932, olympic.cz

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Václav Štěpán: Novák a Suk (souborné vydání Štěpánových studií o Sukově tvorbě po r. 1904)
  • Dějiny české hudební kultury 1890–1945, sv. I a II
  • Zdeněk Sádecký: Lyrismus v tvorbě Josefa Suka (hudebněestetická analýza, orientovaná hlavně na hudbu k Radúzovi a Mahuleně)
  • Oldřich Filipovský: Klavírní tvorba Josefa Suka
  • Jan Miroslav Květ: Živá slova Josefa Suka (1946) (soubor Sukových projevů k různým příležitostem)
  • Josef Suk – dopisy o životě hudebním i lidském (2005) (souborné vydání Sukovy korespondence)
  • Marie Svobodobá: Josef Suk – dopisy nejbližším (1976)
  • Ella Illingová: Listy přátelství. Josef Suk v korespondenci Iloně a Václavu Štěpánovým a Vilému Kurzovi. In: Příspěvky k dějinám české hudby III. Praha 1976

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]