Karel Ančerl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Karel Ančerl
KAncerl.jpg
Základní informace
Narození 11. dubna 1908
Tučapy (okres Tábor)
Úmrtí 3. července 1973 (ve věku 65 let)
Toronto
Povolání dirigent, hudební skladatel

Karel Ančerl (* 11. dubna 1908, Tučapy (okres Tábor)3. července 1973, Toronto), je jedním z nevýznačnějších českých dirigentů všech dob. Byl prvním českým dirigentem světové pověsti a svůj orchestr přivedl k suverénní virtuozitě a světové proslulosti. Nahrávky jeho zpracování děl Dvořákových, Janáčkových, Stravinského, Schönberga, Bartóka, Prokofjeva, Martinů či Kabeláče patří ke zlatému fondu nejen české, ale i světové diskografie vážné hudby.

Život[editovat | editovat zdroj]

Rodný dům Karla Ančerlav Tučapech na Táborsku (v r. 2005 – v rekonstrukci)

Narodil se v židovské rodině vyrábějící lihoviny. Studoval skladbu u Jaroslava Křičky, dirigování u Pavla Dědečka a hru na bicí nástroje. Velký význam pro jeho uměleckou kariéru mělo i studium mikrointervalové hudby u Aloise Háby, ale zejména pravidelná účast na zkouškách České filharmonie, kde mohl sledovat práci Václava Talicha.

Poprvé vystoupil za dirigentský pult v roce 1930, kdy jako své absolventské vystoupení provedl vlastní symfoniettu. Již tehdy prokázal mimořádnou erudici a zralost. Záhy na sebe upozornil i v cizině, když v Mnichově připravil vzorně pro H. Scherchena Hábovu operu Matka, kterou o šestnáct let později uvedl sám v Praze. Na festivalech Společnosti pro soudobou hudbu ve Vídni (1932) a v Amsterdamu (1933) sklidil vynikající kritiky, ale v rozhlase, kam posléze nastoupil, mu ze začátku byla svěřována jen práce režisérská a záskoky v nouzi. Jeden z nich, když ze dne na den převzal dirigování neobyčejně obtížné 3. symfonie Sergeje Prokofjeva, vzbudil všeobecné uznání a vynesl mu pozvání k České filharmonii i na další mezinárodní festival moderní hudby do Barcelony. Stál na prahu velké umělecké kariéry, když do jeho života zasáhla válka. Po obsazení republiky byl propuštěn, pracoval jako lesní dělník poblíž svého rodiště. Gestapem byl uvězněn v Táboře a pak pracoval jako dělník firmy Teerag v Soběslavi. 12.11.1942 byl i s manželkou deportován do Terezína, kde se podílel na hudebních aktivitách, a po dvou letech byl zařazen do transportu do Osvětimi, kde přišel o rodinu.

Ve vlasti i světě po roce 1945[editovat | editovat zdroj]

Po skončení války byl nejprve ředitelem nově budované Opery 5. května, poté opět zaměstnancem Československého rozhlasu, tentokrát jako šéfdirigent Symfonického orchestru.

Vrcholné období jeho umělecké činnosti začalo v roce 1950, kdy byl jmenován uměleckým ředitelem České filharmonie, kterou řídil plných osmnáct let a přivedl ji ke světovému jménu. Ančerl rozšířil její repertoár hlavně o díla klasiků 20. století - Schönberga, Bartóka, Stravinského, Prokofjeva, Brittena a dalších. Věnoval se také dílu Bohuslava Martinů i soudobých českých skladatelů, kteří v tehdejších podmínkách neměli na růžích ustláno. Uvedl Českou filharmonii do světa velkým zájezdem do Austrálie, na Nový Zéland, do Číny, Indie a Japonska (1959)[1] později i do USA a Kanady, koncertoval s ní v řadě evropských zemí a sám byl stále častěji zván jako uznávaný dirigent k nejpřednějším světovým orchestrům. Prohlížíme-li programy těchto vystoupení, neujde nám, že vždy zařazoval i skladby českých autorů a sloužil propagaci české hudby.

Zdokonalení techniky hudebního záznamu a s tím související rozšíření nahrávací činnosti orchestru znamenalo pro něho cestu k nehynoucí slávě. Záhy se jeho nahrávky dočkaly i ocenění prestižními mezinárodními gramofonovými cenami; v reedicích na CD stále oslňují svou technickou dokonalostí a nádhernou zvukovostí.

Pamětní deska Karla Ančerla, odhalena 6.9.1998 na budově radnice v Tučapech. foto 2005

Emigrace[editovat | editovat zdroj]

Není sporu o tom, že jeho zásluhou se Česká filharmonie zařadila do úzké špičky nejlepších světových symfonických orchestrů a z jejího umění se stal prvotřídní vývozní artikl. O to bolestněji orchestr prožíval, když se jeho šéfdirigent rozhodl po událostech v roce 1968 pro emigraci. Řídil sice ještě v následujícím roce dva koncerty na festivalu pražské jaro (tím dosáhl celkový počet jeho koncertů s Českou filharmonií čísla 766), ale potom se již nevrátil. Stal se šéfdirigentem symfonického orchestru v kanadském Torontu, zajížděl jako vyhledávaný a všeobecně vážený umělec i k jiným americkým orchestrům a stále ve světě prosazoval českou klasickou i moderní hudbu. Se zpožděním se však na jeho zdraví projevily útrapy z války, přidružily se i rodinné starosti, takže se ze života ve svobodné společnosti dlouho netěšil a již 3. července 1973 zemřel. Po letech byly jeho ostatky převezeny do vlasti a uloženy na „Slavíně“- Vyšehradském hřbitově v Praze. V roce, kdy si hudební svět připomínal Ančerlovo 90.výročí narození a 25. výročí úmrtí, byla dne 6. 9. 1998 v Tučapech na budově radnice slavnému rodákovi odhalena pamětní deska.

Co se týče rodinného života, po válce, kdy přišel o manželku a malého syna, se Karel Ančerl podruhé oženil s Hanou Glücklichovou, s níž měl dva syny: Jiřího (* 1946), jehož první manželkou byla konzervatoristka Jindřiška Havlů, a Ivana (* 1948), jenž se v kanadské emigraci oženil s Jette Henriksen. Syn Jiří se ještě v Kanadě rozvedl a později měl, již po návratu do Čech, s novou družkou dvě dcery; zemřel v roce 2000. Druhý syn Ivan, jenž zemřel o několik let dříve v Kanadě, po sobě zanechal syna Nicholase (*1978). Sestřenice Karla Ančerla Markéta Ančerlová žila na Vyšehradě až do své smrti a měla též velký hudební talent, ale po zklamání v 50. letech a po sebevraždě její dcery Markéty (17 let) se odebrala do ústraní, kde se živila jako soukromá učitelka hry na klavír až do své smrti.

Pocta[editovat | editovat zdroj]

Jeho umělecké výkony byly syntézou uvážené koncepce a minuciézní práce s detaily, byly založeny na dokonalé znalosti partitury a schopnosti vystihnout její architekturu, na vytříbeném slohovém cítění, velké zvukové představivosti a v neposlední řadě i na dokonale srozumitelném dirigentském gestu.

Coby poctu géniovi světového dirigentského umění vydal Supraphon kolekci jeho nahrávek na 42 kompaktních discích pod názvem Karel Ančerl Gold Edition.

Nejvýznamnější nahrávky[editovat | editovat zdroj]

  • Ančerl Gold 1 Smetana, B. Má vlast / ČF
  • Ančerl Gold 2 Dvořák, A. Symfonie č. 9 Z Nového světa, V přírodě, Othello / ČF
  • Ančerl Gold 4 Musorgskij, A.P./Rimskij-Korsakov, N.A Obrázky z výstavy-Noc na Lysé hoře-Španělské capriccio
  • Ančerl Gold 5 Stravinskij, I. Petruška, Svěcení jara / ČF
  • Ančerl Gold 6 Mahler, G./Strauss, R. Symfonie č. 1 - Enšpíglova šibalství / ČF
  • Ančerl Gold 7 Janáček, L. Glagolská mše, Taras Bulba / Domanínská, Soukupová, Blachut, Haken, PFS / Veselka / ČF
  • Ančerl Gold 11 Kabeláč, M./Hanuš, J. Mysterium času - Hamletovská improvizace - Koncertantní symfonie / ČF
  • Ančerl Gold 12 Martinů, B. Koncert pro klavír a orchestr č. 3, Kytice / Páleníček, Domanínská, Červená, …PFS/ J.Kühn, KDS / ČF
  • Ančerl Gold 13 Dvořák, A. Rekviem / ČF
  • Ančerl Gold 14 Stravinskij, I. Oidipus Rex, Žalmová symfonie / PFS / Veselka / ČF
  • Ančerl Gold 19 Dvořák, A. Symfonie č. 6 D dur, Můj domov, Husitská, Karneval / ČF
  • Ančerl Gold 22 Bartók, B. Koncerty pro housle a orchestr / A.Gertler, E.Bernáthová / ČF
  • Ančerl Gold 23 Šostakovič, D. Symfonie č. 7 Leningradská / ČF
  • Ančerl Gold 24 Janáček, L./Martinů, B. Sinfonietta - Fresky Piera della Francesca, Paraboly / ČF
  • Ančerl Gold 26 Bartók, B. Koncert pro orch., Koncert pro violu a orch. / J.Karlovský / ČF
  • Ančerl Gold 32 Stravinskij, I. Svatba (Les Noces), Kantáta, Mše / PFS, Veselka, ČF
  • Ančerl Gold 34 Martinů, B. Symfonie č. 5 a 6 (Symf. fantazie), Památník Lidicím / ČF
  • Dvořák, A. Best of Dvořák (orchestrální dílo)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Česká filharmonie v dokumentech a vzpomínkách

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 14.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 26.  
  • VALTROVÁ, Marie – ORNEST, Ota. Hraje váš tatínek ještě na housle?. Praha: Primus, 1993, s. 34, ISBN 80-85625-19-9
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 1. sešit : A. Praha : Libri, 2004. 155 s. ISBN 80-7277-215-5. S. 83.  
  • Václav Jakl: Ančerl nikdy nepociťoval hořkost vůči těžkému osudu, ač mohl… (Týdeník Palcát, roč.5, č. 25 (18.6.2008) str. 6
  • Libuše Kolářová: Mladý dirigent z Tábora v pražském Rudolfínu. Táborsko, roč.6, č.27 (3.7.2002), str.5
  • Rudolf Kukačka : Soběslavská výstava Zmizelí sousedé: Před pamětní deskou v Tučapech (nejen) o hudbě. Týdeník Kotnov , roč.2, č.36, (8.7.2005) str.7

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu