Jean Auguste Dominique Ingres

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jean Auguste Dominique Ingres
Autoportrét z roku 1804
Autoportrét z roku 1804
Narození 30. srpna 1780
Montauban, FrancieFrancie Francie
Úmrtí 14. ledna 1867
Paříž, FrancieFrancie Francie
Národnost francouzská
Povolání malíř a politik
Vzdělání Jacques-Louis David, Joseph Roques
Manželky Delphine Ramel a Madeleine Chapelle
Příbuzní {{{příbuzní}}}
Hnutí klasicismus, akademismus
Ocenění Prix de Rome z r. 1801, Velkodůstojník čestné legie z r. 1862
Podpis Ingresův podpis
Některá data se získávají z datové položky.

Jean Auguste Dominique Ingres ([ɛ̃ɡʁ] IPA; 29. srpna 1780, Montauban, Francie14. ledna 1867, Paříž) byl francouzský malíř, vůdčí představitel klasicismu v malbě. Sám sebe považoval především za malíře historických výjevů, za jeho nejvýznamnější odkaz však dnes jsou považovány především jeho portréty. Jeho schopnost sloučit dva protipóly, tradicionalismus a novátorství, dávala a dává francouzskému malířství neustálé podněty. Jako ctitel Raffaelův a vyznavač ideální krásy v umění, ale i jako dokonalý pozorovatel skutečnosti povýšil kresbu na prvořadý prostředek k uměleckému uchopení světa. Kresba se stala kostrou v jeho díle, a ačkoli byl i výborný kolorista, o barvě rád mluvil jako o zanedbatelné ozdobě; jako učitel tedy vštěpoval žákům především kresbu. Patřil ke generaci, jejíž tvůrčí rozpětí i životní ambice se pohybovaly v širokém rozpětí mezi klasicismem a romantismem. Se svým učitelem Jacquesem-Louisem Davidem sdílel obdiv k antice a snahu o racionální řád a harmonii, ale vzory pro svou tvorbu hledal – v souladu s tehdy novým cítěním – v přírodě. Většinou maloval portréty, historická a mytologická témata. Portrétoval mnoho svých vynikajících současníků, jako Cherubiniho, Paganiniho, Gounoda, Napoleona I. či Liszta a v charakteristických typech zobrazil tehdejší francouzskou společnost.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství a počátky studia[editovat | editovat zdroj]

Slečna Rivierová, (1806)
Napoleon na trůně, 1806
Rodina Stamaty, kresba olůvkem z r. 1818
Portrét Louise Françoise Bertina, 1832

Byl synem malíře, sochaře, miniaturisty a architekta Josepha Ingrese a Anny Mouletové, dcery známého parukáře z Guercy. Narodil se 29. srpna 1780 v Montaubanu na jihozápadě Francie. V dětství mu říkali „Ingrou“, což v místním nářečí znamená malý Ingres. Většinu svých prací podepisoval J. Ingres, jméno Jean považoval za nejobvyklejší. Ve svých dopisech používá všechna tři jména.[2] Už jeho gaskoňský původ jakoby napovídal některé charakteristické rysy umělcovy povahy, jež se s přibývajícími léty jen prohlubovaly a upevňovaly. Je to na jedné straně mocně rozvinutá senzuálnost, spojená s jihofrancouzským prudkým temperamentem a snahou po citovém až vášnivém výrazu, a na druhé straně touha po přísném racionálním řádu, který by poutal citové vzněty a dával jim větší posvědcení a zdůvodnění. Asi také není náhodou, že právě v montaubanském kraji se spatřuje plodné prolnutí tradice francouzské s římskou, sahající až do časů Julia Caesara, a že Gaskoňsko bylo zemí bohatých románských kostelů v čele se známým Moissacem. Svému rodnému městu zůstal věrný i jako umělec. Portrétoval jeho vedoucí osobnosti, pro katedrálu namaloval oltářní obraz a nakonec městu odkázal soubor obrazů, kreseb a svoje umělecké sbírky i s proslulými houslemi.[3]

Umění se věnoval již od malička. Jeho otec, sám provinční malíř, si brzy všiml synova talentu a seznámil jej s díly Raffaela, Poussina, ale i Rubense a Watteaua. Mladý Jean pilně kreslil a postupně si získal k tomuto velikému umění silný vztah, který se poté ještě prohloubil jeho pobytem v Římě. Také měl rád hudbu a jeho otec, sám výborný hudebník, jej zdokonalil ve hře na housle. V Toulouse vypomáhal v strýcově kavárně a přivydělával si hraním v toulouseském orchestru. Docházel do školy křesťanských bratří v Toulouse, ale když roku 1789 vypukla francouzská revoluce, nemohl již chodit do školy. Jeho otec vytvářel pro montaubanskou katedrálu obrovskou sochu Rozumu. Jean Auguste měl hluboký respekt k práci svého otce a v roce 1855 napsal, že jeho otec by dosáhl slávy, kdyby se mu dostalo prvotřídního školení v Paříži. V upřímné synovské lásce totiž zamlčel, že Jean-Marie Joseph způsobil velké trápení jeho matce, která se vpravdě obětovala, aby zabránila jejich rozvratu. Vděčil totiž svému otci za mnoho. To on mu otevřel poprvé kouzelný a vznešený svět malířství a hudby.

Jeho první práce byly především kopie zhotovené podle odlitků a grafických listů. Osvojil si tak kreslířské řemeslo. Ještě pár let před smrtí docházel kopírovat do Louvru Giotta a Holbeina, aby se učil, jak sám říkal.[4] V roce 1791 začal studovat na toulouské akademii u klasicistního malíře Josepha Roquese. Na této škole patřil mezi nejlepší žáky a každým rokem si odtud odnášel první nebo druhou cenu. Ještě v roce 1844 na svého učitele vděčně vzpomínal.[5]

Paříž 1797–1806[editovat | editovat zdroj]

V srpnu 1797 odjel do Paříže a vstoupil zde do Davidovy školy v Louvru. V říjnu 1799 přešel na École des Beaux Arts. Na škole byl velmi pilný a soustředěný, nevšímal si radovánek a zábav kolem sebe a raději se soustředil plně na malování. Jeho nadání si povšiml David a připravoval jej na Grand Prix de Rome. Poprvé zde složil zkoušku v roce 1800 s malbou Antiochus s vyslanci Scipionovými, která je dnes zničena. Získal tím druhou cenu. Podruhé se o to pokoušel následující rok. Tentokrát byl první, ale pokladnice byla následkem vyčerpávajících napoleonských válek téměř prázdná, a proto musel počkat až do roku 1806. Mezitím namaloval několik portrétů, dva z nich jsou portréty Napoleonovy. Když je však v roce 1806 spolu s mistrovskými podobiznami rodiny Riviérových vystavil, byly přijaty dosti negativně. Byl z toho rozmrzen. Měl se zasnoubit s Julií Forestierovou, ale když odjel do Říma, musela Julie zůstat v Paříži. Po celý život pak na něj s vděčností vzpomínala.[6] Příkrý odsudek, který stihl první Ingresovo samostatné a přitom vyzrálé dílo, byl zjevnou reakcí na to, že se Ingres pokusil vymanit z vlivu svého uznávaného a obdivovaného učitele. Ingres jako vzorný žák Davida zprvu vyznával přísnou, klasicistní krásu, kterou obdivoval na pracích svého učitele. Později však začal pochybovat, je-li to jediný způsob vyjadřování. Začal se proto více zajímat o přírodu. O Davidovi napsal toto: David je skutečný obnovitel francouzského umění a veliký mistr. Obdivuji Horacia a Únos Sabinek. Jsou to veliká díla. To David mě naučil, jak má postava stát, jak je třeba spojit hlavu a ramena. Tak jako on, i já jsem bedlivě studoval kresby z Pompejí. Avšak já chci k jeho antice přidat také chuť živé přírody a dokonalého Raffaela.[7]

Řím 1806–1820[editovat | editovat zdroj]

Když přijel do Říma, byl naprosto uchvácen italskými malíři, zejména Raffaelem, Tizianem a pompejskými freskami. Kromě portrétů a mytologických výjevů maloval také krajiny, pohledy na Villu Medici a Villu Albani v lorrainovském duchu. S úzkostlivou pečlivostí kreslil prosté kubické tvary architektur. Vyznává se také ze svého nadšení pro Raffaela: "Jak mě oklamali," zvolal, když poznal, že Raffael nekopíroval pouze antiku, ale také systematicky studoval živou přírodu. Začal se také zajímat o Orient, který díky Napoleonovým egyptským výpravám začal tehdy budit v Evropě pozornost. Ingres namaloval také dva obrazy pro císařův palác na římském Quirinalu. V roce 1810 skončí stanovená doba pobytu v Římě, ale Ingres se rozhodl nadále zde zůstat. Na jaře 1814 navštěvuje královnu Caroline Muratovou v Neapoli. Tato královna si u Ingrese objedná tři drobné obrazy, mezi nimiž je i dnes již slavné dílo ''Velká odaliska''. Ingresovi v Římě platí především císařovi velvyslanci a malíř za své obrazy dostával vcelku slušný plat. Pařížský Salon se však vůči jeho umění stavěl odmítavě a označoval jeho obrazy střídavě jako primitivní či čínské. Poslední zásilka do Paříže, Jupiter a Thetis, byla přijata velmi negativně. Avšak právě v této době tvořil svá mistrovská díla jako Podobizna Paní de Sennones nebo Velká odaliska, která byla v roce 1819 pařížskou kritikou odmítnuta. Také Roger a Angelica, téma z nordické severské mytologie, bylo přijato ledově. Tento obraz obdivoval v pařížském Salonu roku 1824 Eugéne Delacroix. Nově přibyly Ingresovi finanční starosti, jelikož pád Napoleona I. u Waterloo jej připravil o valnou část jeho zákazníků. Aby se uživil, zaměřil se z velké části na portrétování. V té době začíná Ingres pomýšlet na manželství, poté, co ukončil předčasně vztah s Julií Forestierovou. V roce 1812 se rozhodl oženit se s mladou a atraktivní Laurou Zoegovou, dcerou dánského archeologa. Z neznámých důvodů však nakonec ze svatby sešlo. V roce 1814 se však oženil s Madeleine Chapellovou, která ho provázela životem až do své smrti v roce 1849. Poté, co mu jeho přítel, sochař Lorenzo Bartollini, nabídl bohatou klientelu, odjel spolu s Madeleine do Florencie.

Florencie 1820–1824[editovat | editovat zdroj]

Zde kopíroval Tizianovu Venuši z Urbina a maloval portréty manželů Leblancových. Ale především se soustředil na velké dílo, jímž chtěl dobýt Paříž. Tímto byla oltářní malba pro kostel v Montaubanu Slib Ludvíka XIII. Ingres obraz namaloval jako poctu Raffaelovi a očekával, že obraz přijme francouzská vláda s nadšením. Nezklamal se. Oficiální kruhy, které svalovaly odpovědnost za všechny zlořády v zemi na romantiky, přijaly obraz s nadšením a na Salonu roku 1825 mu Karel X. předal zlatou medaili.

Paříž 1824–1834[editovat | editovat zdroj]

Obraz sklidil po jeho návratu do Paříže veliký ohlas a tvořil silný protiklad k malbě Vraždění na Chiu Eugéna Delacroixe, což vyvolalo nesmiřitelnou roztržku mezi oběma umělci. V roce 1827 namaloval obraz Apoteoza Homéra, v němž vytvořil mistrovské kreslířské dílo. V roce 1828 byl jmenován profesorem kresby na École des Beaux Arts a roku 1832 byl nominován na funkci jejího viceprezidenta.[8] Za červencové revoluce roku 1830 hlídal spolu s malířem Horacem Vernetem sbírky egyptského umění v Louvru. Na Salonu roku 1832 vystavil svůj portrét Louise-Francoise Bertina, který sklidil velký ohlas. Byl zvyklý na slávu a těžce nesl odmítnutí svého obrazu Mučení sv. Synforia, obrazu, na kterém pracoval více než deset let, na Salonu roku 1834. Hluboce roztrpčen se rozhodl odjet v prosinci 1835 zpět do Říma, kde nahradil ve funkci ředitele Académie de FranceHorace Verneta. V Římě se setkal s muzikanty Charlesem Gounodem a Ferencem Lisztem. Měl velkou hudební knihovnu, mj. Mozartova a Haydnova tria a kvarteta, Beethovenovy symfonie.[9]

Řím 1835–1841[editovat | editovat zdroj]

Roku 1837 byl poklid na Akademii narušen epidemií cholery. Jeho přítel Sigalon, který namaloval obrovskou kopii Michelangelova Posledního soudu, po třech dnech zemřel.[10] Ale cholera se rychle přehnala a na Akademii opět zavládl klid. V tomto období příliš prací nenamaloval a pařížský Salon se k němu opět stavěl dosti nepřátelsky. Až ke konci tohoto období namaloval veliký obraz z antické historie Antiochus a Stratoniké. V Paříži bylo toto dílo přijato s bouřlivým úspěchem a on sám se přes Florencii vrátil zpět do vlasti.

Paříž 1841–1867[editovat | editovat zdroj]

Pramen, 1856

Jeho návrat se stal triumfálním úspěchem. Hector Berlioz uspořádal na jeho počest hudební koncert s půltisícovkou hostů. Přijímal objednávky na četné portréty, v roce 1847 zahájil práci pro vévodu z Luynes v zámku Danpierre Zlatý věk. Přes 500 kreseb, které jako přípravné studie k této fresce zanechal, překypují lehkostí, uvolněností a svěžestí. V roce 1848 také dokončil obraz Venuše Anadyoméné. Začátek roku 1849 byl tragický, jeho žena Madeleine zemřela na gangrénu nohy. On sám byl zoufalý, ale v roce 1851 byl zvolen rektorem Akademie. Achille Réveil a Albert Magimel vydali album jeho kreseb z let 18001850. Roku 1852 se oženil s Delphine Ramelovou (1808–1887), která plnila ty úlohy, jež dříve plnila Madeleine. Namaloval obraz Napoleonova apoteóza v sále Císaře v pařížské radnici. V roce 1855 byla v Paříži uspořádána světová výstava a on sám tam poslal 69 obrazů. Svůj obdiv vyslovil tehdy dokonce i Baudelaire. V roce 1861 byla uspořádána výstava více než 100 jeho kreseb v pařížském Salonu. V květnu 1862 jej Napoleon III. jmenoval senátorem. Ingresova malířská kariéra začala kopírováním starých mistrů, které tolik ctil. Stejným způsobem byla zakončena: Jeho poslední kresbou, na níž pracoval ještě několik dnů před smrtí, je kopie Giottova Oplakávání Krista.[11] Zemřel 14. ledna 1867 ve svém pařížském bytě na nachlazení. Je pohřben na pařížském hřbitově Pére Lachaise. Jeho následovníky lze spatřovat v Degasovi, Renoirovi, Matissovi a Picassovi – jeho odkaz je dnes stále živý.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Jeho styl se vyvinul na začátku kariéry a od té doby se příliš nezměnil.[12] Všude se setkáme – ať na kresbách nebo na obrazech – s přesností linky, dokonalou kresbou a lokálním koloritem. Ingres jednou prohlásil: Kresba – to je poctivost. Ani to mu však nezabránilo, aby se neodvážil vytvářet neobvyklá seskupení barev. Ingres vždy pracoval jakoby od samého začátku, ke všem svým obrazům vytvářel třeba i několik desítek, ba stovek studií. Zkoumal,jaké gesto nebo pohyb je pro jeho obraz nejvěrohodnější a nejpůsobivější. Jak má být vytočen bok, zdvižena paže, rozevřeny prsty, takové problémy ho neustále zaměstnávaly, a často je řešil na jediném listu. Jen jeho portrétních kreseb je na 450. Kresby mu sloužily většinou jako přípravné studie k obrazům, ale některé představují svébytná mistrovská díla.[13] Taková díla namaloval např. v Římě, ale některá vytvořil i v Paříži, jako např. obraz Velká rodinná podobizna Gatteauxových. Většinu svých kreseb odkázal Musée du Montauban, ale větší kolekce jeho děl jsou i v Musée du Louvre nebo Musée Bayonne, což je odkaz Ingresova přítele Léona Bonnata. Většina těchto kreseb byla pořízena grafitovou tužkou, což byla technika vynalezená Contém a rozšířená Davidem. Zvláště produktivní období měl Ingres mezi roky 18081820. Tehdy nakreslil mnoho portrétních kreseb Angličanů a Rakušanů, kteří za ním přijížděli do Říma a bylo jim obzvláštní ctí sedět modelem známému umělci.

Co se týče jeho maleb, zabýval se především mytologickými, historickými a náboženskými náměty. Maloval i akty, protože v nahém ženském těle spatřoval ideál krásy. Největší počet jeho pláten však tvoří portréty. V raném období vycházel především z řecké antiky a Tiziana, později se inspiroval především Raffaelem. Byl vášnivým sběratelem řeckých váz a soch. U jeho kreseb je zřejmé, že dával přednost bezpečnému poznání přírody před fantazií a improvizacemi, jakými zase přímo oplýval Ingresův rival z Paříže Eugéne Delacroix.

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

Měl mnoho žáků, kteří jej obdivovali. Jedním z nejlepších byl Théodore Chassériau. Dalšími byli např. Hippolyte Flandrin či Eugene-Amaury Duval. Mezi prvními moderními malíři, kteří rozvinuli jeho odkaz, byli Edgar Degas a Georges Seurat. Z umělecké avantgardy 20. století si ho vážili především Matisse, Picasso a Léger[zdroj?]. Ingresův smysl pro stavebnost a kvalitu plastičnosti ovlivnil kubisty, jeho mystická symbolika zase surrealisty. Americký malíř Barnett Newman napsal: Ten chlap byl abstraktní malíř. Kline a Kooning si ho též vysoce cenili pro abstrakci barev a tvarů. Jeho odkaz dnes zůstává stále otevřen.

Žáci[editovat | editovat zdroj]

Měl několik žáků. Patřili k nim:

Jako pedagog byl neobyčejně pevné mysli. Jeho žáci ho ale zbožňovali, neboť jim umožnil jistou míru volnosti. Sám ovšem dával svým žákům za příklad Raffaela, a jeho fresky ve Stanzích.

Velká odaliska
Koupající se z Valpinconu (1808)

Ingres ve světových muzeích[editovat | editovat zdroj]

Francie[editovat | editovat zdroj]

  • Aix en Provence:Musée Granet
  • Angers:Musée des Beaux Arts
  • Bayonne:Musée Bonnat
  • Chantilly:Musée Condé
  • Lyon:Musée des Beaux Arts
  • Montauban:Musée Ingres
  • Montpellier:Musée Fabre
  • Nantes:Musée des Beaux Arts
  • Paříž:Louvre,Museum Orsay,Musée Carnevalet,École des Beaux Arts,Musée de La comedie francaise
  • Pau:Musée des Beaux Arts
  • Versailles:Musée national du Chateau

Itálie[editovat | editovat zdroj]

  • Florencie:Galleria degli Uffizi

Japonsko[editovat | editovat zdroj]

  • Tokio:Galeria Taménaga

Rusko[editovat | editovat zdroj]

  • Moskva:Puškinovo Muzeum

Švýcarsko[editovat | editovat zdroj]

  • Curych:Stiftung Sammlung E.G.Bührle
  • Winterthur:Collection Oskar Reinhart

USA[editovat | editovat zdroj]

  • Baltimore:The Walkers Art Gallery
  • Cambridge (Massachusetts):Fogg Art Museum
  • Columbus:Gallery of Fine Arts
  • New York:The Metropolitan Museum of Art,Frick Collection
  • Washington:National Gallery of Art

Velká Británie[editovat | editovat zdroj]

  • Londýn:The National Gallery,Victoria and Albert Museum

Díla[editovat | editovat zdroj]

  • Antiochus s vyslanci Scipionovými (1800) ,plátno je zničeno
  • Studie torza nahého muže (1801)
  • Agamemmnon s vyslanci u Achilla (1801)
  • Bonaparte jako první konzul (1804)
  • Autoportrét (1804)
  • Paní Riviėre (1805)
  • Slečna Caroline Riviėre (1805)
  • Paní Aymonová,neboli Krásná Zélie (1807)
  • Paní Antonia Duvaucey de Nittis (1807)
  • Oidipus a Sfinx (1808)
  • Portrét Jacquese Marquet de Montbreton dr Norvins (1811)
  • Jupiter a Thetis (1811)
  • Vergilius předčítá Augustovi Aeneidu (1812)
  • Paní de Sennones (18141816)
  • Velká odaliska (1814)
  • Královna Caroline Murat (1814
  • Don Pedro líbá meč z Toleda (1819)
  • Smrt Leonarda da Vinciho (1819)
  • Slib Ludvíka XIII. (1824)
  • Homérova apoteóza (1827)
  • Malá lázeň (1828)
  • Odaliska s otrokyní (1839)
  • Cherubini a Múza lyrického básnictví (1842)
  • Madona s hostií (1843)
  • Venuše Anadyoméné (1848)
  • Madame Moitessierová (1856)
  • Moliére a Ludvík XIV. (1858)
  • Pramen (1859)
  • Turecká lázeň (1862)
  • Zlatý věk (1862)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Alain:Ingres,ou le dessin contre la couleur.Paříž b.d. (1949)
  • Alazard,Jean:Ingres et l'Ingrisme.Paříž (1950)
  • Alexandre,Arsène:Jean-Dominique Ingres,master of pure draughtmanship.Londýn (1905)
  • Amaury-Duval:L'Atelier d'Ingres (1878)
  • Cassou,Jean:Ingres.Brusel 1947
  • Delaborde,Henri.Ingres,sa vie,ses travaux,sa doctrine,d´après les notes manuscrites et les lettres du maître.Paříž (1870)
  • Elgar,Frank:Ingres.Paříž (1951)
  • George,Waldemar:Dessins d'Ingres.Paříž (1967)
  • Hníková-Malá,Dagmar:Jean Auguste Dominique Ingres.Praha (1963)
  • Hourticq,Louis.Ingres,l´œuvre du maître.Paříž (1928)
  • Ingres e Firenze.Florencie (1968)
  • Ingres.Zeichnungen aus dem Ingres-Museum in Montauban.Brémy (1961,katalog výstavy)
  • Labrouche,Pierre:Les dessins de Ingres.Paříž (1950)
  • Lapauze,Henri:Ingres,sa vie et son œuvre.Paříž (1911)
  • Magimel,Albert:Œuvres de J.A.Ingres,gravées au trait sur acier par A.Réveil 1800–1850.Paříž (1851)
  • Millier,Arthur:The drawings of Ingres.Los Angeles-Londýn (1955)
  • Momméja,Jules:Ingres.Paříž (1904)
  • Naef,Hans:Rome vue par Ingres.Lausanne (1960)
  • Pach,Walter:Ingres.New York (1973)
  • Roger-Marx,Claude:Ingres.Lausanne (1949)
  • Rosenblum,Robert:Jean-Auguste-Dominique Ingres.New York (1967)
  • Sheffer,Karl:Ingres.Bern (1949)
  • Schlenoff,Norman:Ingres cahiers littéraires inédits.Paříž (1956)
  • Ternois,Daniel-Lacambre ,Jean:Ingres et son temps.Paříž (1967)
  • Wildenstein,Georges:Ingres.Londýn (1954)

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Arikha, Avigdor. J.A.D. Ingres: Fifty Life Drawings from the Musée Ingres at Montauban. Houston: The Museum of Fine Arts, 1986. ISBN 0-89090-036-1
  • Barousse, Pierre. The drawings of Ingres or the poetry in his work. In Ingres: Drawings from the Musee Ingres at Montauban and other collections (catalogue), Arts Council of Great Britain, 1979. ISBN 0-7287-0204-5
  • Benjamin, Robert. Ingres chez Les Fauves. In Siegfried, S. L., & Rifkin, A. Fingering Ingres. Oxford: Blackwell, 2001. ISBN 0-631-22526-9
  • Boswell, John & Strickland, Carol. The annotated Mona Lisa: a crash course in art history from prehistoric to post-modern. Andrews McMeel Publishing, 1992. ISBN 0-8362-8005-9
  • Clay, Jean. Romanticism. New York: Vendome, 1981. ISBN 0-86565-012-8
  • Coli, Jorge. Pintura sem Palavras, ou Os paradoxos de Ingres. In Novaes, Adauto et al. Artepensamento. Editora Companhia das Letras, 1994. ISBN 85-7164-417-9
  • Cohn, Marjorie B.; Siegfried, Susan L. Works by J.-A.-D. Ingres in the collection of the Fogg Art Museum. Cambridge: Fogg Art Museum, 1980.
  • Condon, Patricia, et al. In Pursuit of Perfection: The Art of J.-A.-D. Ingres. Louisville: The J. B. Speed Art Museum, 1983. ISBN 0-9612276-0-5
  • Delaborde, Henri. Ingres, sa vie et ses travaux, 1870.
  • Encyclopædia Britannica Online. J.-A.-D. Ingres. 24 May. 2009
  • Gowing, Lawrence. Paintings in the Louvre New York: Stewart, Tabori & Chang, 1987. ISBN 1-55670-007-5
  • Guégan, Stéphane; Pomaréde, Vincent & Prat, Louis-Antoine. Théodore Chassériau, 1819–1856: the unknown romantic. New Haven and London: Yale University Press, 2002. ISBN 1-58839-067-5
  • Mongan, Agnes; Naef, Dr. Hans (1967). Ingres Centennial Exhibition 1867–1967: Drawings, Watercolors, and Oil Sketches from American Collections. Greenwich: New York Graphic Society.
  • Parker, Robert Allerton. Ingres: The Apostle of Draughtsmanship". International Studio 83 (March 1926): pp 24–32.
  • Prat, Louis-Antoine. Ingres. Milan: 5 Continents, 2004. ISBN 88-7439-099-8
  • Ribeiro, Aileen. Ingres in Fashion: Representations of Dress and Appearance in Ingres's Images of Women. New Haven and London: Yale University Press, 1999. ISBN 0-300-07927-3
  • Rifkin, Adrian. Ingres then, and now. Routledge, 2000. ISBN 0-415-06698-0
  • Shelton, Andrew Carrington. Ingres and his critics. Cambridge University Press, 2005. ISBN 0-521-84243-3
  • Schneider, Pierre. Through the Louvre with Barnett Newman. ARTnews (June 1969): pp 34–72.
  • Schwartz, Sanford. Ingres vs. Ingres. The New York Review of Books 53:12 (2005): pp 4–6.
  • Siegfried, S. L., & Rifkin, A. Fingering Ingres. Oxford: Blackwell, 2001. ISBN 0-631-22526-9
  • Tinterow, Gary; Conisbee, Philip, et al. Portraits by Ingres: Image of an Epoch. New York: Harry N. Abrams, Inc. 1999. ISBN 0-300-08653-9
  • Turner, J. From Monet to Cézanne: late 19th-century French artists. Grove Art. New York: St Martin's Press, 2000. ISBN 0-312-22971-2
  • Wedmore, T. Ingres. The Contemporary Review. London: Alexander Straham Publisher. Vol V. Maio-agosto de 1867

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Bohumír Mráz, Ingres – kresby, Praha 1983
  2. Největší malíři – život, inspirace a dílo, č. 23, J. A. D. Ingres, Praha 2000, str. 3, ISSN 1212-8872
  3. Bohumír Mráz – Ingres, kresby, str.7
  4. Bohumír Mráz – Ingres, kresby, str.8
  5. Největší malíři, Život,inspirace a dílo str.3
  6. Bohumír Mráz, Ingres – kresby, str.10 – Julie Forestier se narodila okolo r. 1782
  7. Největší malíři, Život inspirace a dílo, str.30
  8. Jordi Vigué – Mistři světového malířství, čs. vydání Praha 2005, str. 279
  9. Dagmar Hníková-Malá, Jean-Auguste-Dominique Ingres, Praha 1963, str.60
  10. Největší malíři, Život,inspirace a dílo str. 5 – Sigalon byl Guérinovým žákem a Ingresovým přítelem. Ingres se mu obdivoval a jeho smrt jej velmi zdrtila
  11. Grimme, Karin H., Jean-Auguste-Dominique Ingres, Taschen, Köln 2006, s. 89, ISBN 978-3-8228-6
  12. Arikha 1986, str. 5
  13. Bohumír Mráz, Ingres – kresby str. 17

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce Jean Auguste Dominique Ingres Nástupce
Horace Vernet Ředitel Francouzské Akademie v Římě
1835-1840
Jean Victor Schnetz