Secese
Secese (francouzsky art nouveau [a:r nuvo:], anglicky Modernstyle, německy Jugendstil) je jeden z uměleckých stylů přelomu 19. a 20. století (období označovaného jako fin de siècle). Podle některých názorů je posledním z univerzálních mezinárodních výtvarných slohů, jemuž se podařilo vtisknout svůj umělecký řád všem projevům a věcem moderního života. Vytvořila módu a životní styl na konci 19. a začátku 20. století, ať již vystupovala pod různými jmény v různých zemích. Těžiště secese neleží ve vysokém umění, v malbě a sochařství, ale v dekoraci a užitém umění.
Tento umělecký styl se objevil v Evropě a ve Spojených státech po polovině 19. století a plně se rozvinul kolem roku 1900. Ve Francii se nazývá Art nouveau, v Německu Jugendstil, název „secese“ (něm. Sezession, z latinského secessio odštěpení) pochází od uměleckých spolků, které se v Berlíně (1891), v Mnichově (1892) a zejména ve Vídni (Wiener Sezession, 1896) oddělily od konservativních akademií. Secese vznikala v době, kdy průmyslový brak začal pronikat do všech oblastí života a jako reakce proti průmyslové civilizaci, reakce, která se dovolávala návratu k řemeslné výrobě, považované za lék proti ošklivosti.
Za hlavní znaky secesního slohu se považuje ornamentálnost, plošnost a záliba v neobyčejných barvách a estetickém využití rozličných materiálů. Vláčný secesní ornament vyjadřuje zvláštní kvalitu secesního cítění, jež se vyhýbá citovým výkyvům i silnému vypětí vůle a tíhne k vyrovnané náladovosti. Secesní linie je plynulá vlnící se křivka, jež vyvolává v divákovi dojem nenásilného pohybu v ploše, jejíž jednotvárnost se vyrovnává barevností. Secese vyhledává neobvyklé barevné odstíny a váže je podle principu harmonie a kontrastu. Ústředním znakem je stylizace, secese se snaží překonat gravidní tematiku historických slohů a obrací se přímo k přírodním tvarům (listy, květy, lidské a zvířecí tělo).
Secese se projevovala v architektuře, výtvarném umění, v užitém umění (bytové zařízení, vitráže) a v literatuře. V literatuře se nositeli secesního slohu staly proudy označované jako symbolismus a dekadence. Charakteristickým rysem secese je i v literatuře tendence k ornamentálnosti, v rovině jazykové s tím souvisí rytmizace věty a verše, opakování slov a hláskových skupin. Hlavními představiteli byli v českém prostředí Otokar Březina a Jiří Karásek ze Lvovic.
Představiteli architektury jsou Belgičan Victor Horta (Dům Tasselových v Bruselu), Francouz Hector Guimard (vstupy do pařížského metra), Češi Antonín Balšánek a Osvald Polívka (Obecní dům v Praze), Španěl Antonio Gaudí (chrám La Sagrada Família, Güellův park, Batllóův dům atd. – vše v Barceloně), Rakušan Joseph Maria Olbrich (Secesní pavilon ve Vídni) a další. Ve výtvarném umění prosluli Čech Alfons Mucha (plakáty, cyklus obrazů Slovanská epopej, návrhy šperků a nábytku), Rakušan Gustav Klimt (dekorativní malby, plakáty) a český sochař František Bílek. Představiteli užitého umění jsou Francouz Émile Gallé (skleněné vázy), Skot Charles Rennie Mackintosh (bytové zařízení) a mnozí další.
Secese výrazně ovlivnila životní způsob konce 19. a začátku 20. století, neopakovatelně se zapsala i do tváře mnoha evropských měst jako Praha, Brno, Paříž, Vídeň, Mnichov nebo Berlín. V této době bylo vytvořeno nespočetně děl s vysokou uměleckou hodnotou, ale i předmětů denní potřeby.
Ukázky secesní tvorby [editovat]
-
Obraz Judith od Gustava Klimta
-
Ukázka díla Ch. R. Mackintoshe
-
Váza od Émile Gallé
-
Průčelí hlavního nádraží v Praze
-
Secesní fasáda hotelu Grand v Brně
-
Secesní domy na Konečného náměstí v Brně
-
Grand hotel Evropa v Praze
-
Mohyla míru u Brna
-
Mozaika ve vile Primavesi v Olomouci
.JPG)
Související články [editovat]
| Umělecký sloh | ||
|---|---|---|
| Předchůdce: Symbolismus |
Secese |
Nástupce: ' |
Literatura [editovat]
- Gombrich, Emil Hector: Příběh umění. Praha : Odeon 1992. ISBN 80-207-0416-7. str. 437–507.
- Šabouk, Sáva: Encyklopedie světového malířství. Praha : Academia 1975. str. 315.
- Wittlich, Petr: Umění a život – doba secese. Praha : Artia 1987. str. 62–126.
- Wittlich, Petr: Česká secese, Praha : Odeon 1985.
- Wittlich, Petr: Sochařství české secese, Praha : Karolinum 2000.
- Pijoan, José: Dějiny umění – 9. Praha : Odeon 1991. ISBN 80-207-0098-6. str. 55–96.
- Koch, Wilfried: Evropská architektura. Praha : Ikar 1998. ISBN 80-7202-388-8. str. 274.
- Dvořáček, Petr: Architektura českých zemí: Secese. Praha : Levné knihy KMa 2005. ISBN 80-7309-287-5.
- Sagnerová, Karin: Jak je poznáme? Umění secese. Praha : Knižní klub, 2007. ISBN 978-80-242-1773-4.
- Millerová, Judith: Průvodce pro sběratele secese. Praha : Noxi, 2004. ISBN 80-89179-08-8.
