Giordano Bruno

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Giordano Bruno

Giordano Bruno, původně Filippo Bruno, též Nolan nebo Nolanus (1548, Nola u Neapole17. února 1600, Řím) byl italský dominikán, filozof (představitel renesančního hermetismu), spisovatel (básník a komediograf), astronom, zabýval se rovněž mnemotechnikou. Ovlivněn byl Mikulášem Kusánským a Bernardem Telesiem. V astronomii se proslavil tezemi o tom, že Země ani Slunce není středem vesmíru a že vesmír je nekonečný.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Giordano Bruno se narodil roku 1548 ve vesnici Nola nedaleko Neapole v Itálii, původním jménem se jmenoval Filippo Bruno, za svoji přezdívku si později zvolil jméno Nolanus nebo Nolan (podle místa narození), i svoji filozofii nazýval nolanistickou. Po studiích v Neapoli vstoupil jako patnáctiletý do dominikánského kláštera a později roku 1565 se Bruno stal členem dominikánského řádu, kde přijal své nové jméno Giordano. O sedm let později byl vysvěcen na kněze.

Vyhnancem[editovat | editovat zdroj]

Byl však obviněn z kacířství a uprchl roku 1576 z Neapole do Říma posléze přes Chambéry do Ženevy, čímž začal jeho neustálý život štvance. Protože nebyl schopen své názory přizpůsobit své době, z většiny míst svého působení byl vyhnán. Z Ženevy se vydal do Toulouse, ale odsud musel odejít do Paříže kvůli hugenotským válkám. Z Paříže se s doporučením francouzského krále vydal do Oxfordu, kde však byl odmítnut kvůli svým útokům proti Aristotelovské filozofii. Svá nejšťastnější léta pak prožil v 1583 - 1585 v Londýně převážně u francouzského velvyslance Michela de Castelnau kde mj. roku 1584 vydal významné spisy La Cena de le Ceneri (Večeře na popeleční středu) a De l'infinito, universo e mondi (O nekonečnu, vesmíru a světech), ve kterých korigoval Koperníkův heliocentrismus a vyložil svoji kosmologickou teorii o nekonečnosti vesmíru. V roce 1585 se s vyslancem de Castelnau vrátil do Paříže, kterou musel rovněž opustit kvůli útokům na aristotelovskou filozofii. Poté pobýval v Německu v univerzitních městech Marburgu a Wittenbergu.

Pak strávil v roce 1588 půl roku v Praze u císaře Rudolfa II. Z Prahy odjel do Helmstedtu, z Helmstedtu do Frankfurtu nad Mohanem, krátce pobýval v Curychu. Na krátkou dobu dostal katedru matematiky v Padově, ta ale brzo poté byla obsazena Galileem.

Upálení[editovat | editovat zdroj]

Reliéf z Brunova pomníku na Campo de´fiori, inkviziční proces

V roce 1591 (ještě ve Frankfurtu) Bruno dostal pozvání Giovanniho Moceniga k návratu do Itálie (do Benátek), které přijal poté, co ztratil možnost získat natrvalo katedru v Padově. Po čase (1592) však byl svým žákem udán, zatčen a uvězněn inkvizicí a roku 1593 vydán do Říma. O důvodech, proč vlastně Mocenigo Bruna udal, existuje řada spekulací, např. že byl od počátku agentem inkvizice, že Bruna podezříval, že mu nechce prozradit vše co ví z černé magie etc. Rovněž jeho vydání Benátkami do Říma nebyla zcela samozřejmá věc, neboť Benátky si zakládaly na své nezávislosti; v jeho případě však Řím mohl svou žádost opřít o dohodu o vydávání uprchlých mnichů, navíc se tehdejší vedení republiky snažilo o vstřícnost vůči Římu. Bruno se tak vlastně stal obětí „vysoké“ politiky.

Byl souzen za své protikatolické a rouhačské myšlenky, pravděpodobně i mučen a poté, co tvrdošíjně odmítal odvolat, odsouzen k trestu smrti upálením. První z osmi obviněni proti Brunovi kardinála Roberta Bellarmino znělo: Giordano Bruno hlásá, že objevil příčinu pohybu Země i nepohybu oblohy (...), které dle jeho slov nebudou škodit Bibli. Bylo zbytečné citovat Brunovy verše z Ekklesiasta [I, 4]: Terra autem in aeternum stat; Sol oritur et occidit. Bruno opakoval, že Bible je napsaná jazykem pochopitelným pro věřící a není určená pro vědce. [zdroj?] Ze stejného obvinění Bellarmina byl později souzen také Galileo Galilei[1].

Trest byl proveden 17. února roku 1600 na náměstí Campo de´fiori (Náměstí květin) v Římě. Ještě na hranici se odvracel od kříže, který mu byl podáván. Giordano Bruno se stal poslední obětí římské inkvizice.[zdroj?] Cenné svědectví o popravě přinesl Kaspar Schoppe.

Jeho upálení se stalo symbolem násilného útlaku svobodného vědeckého bádání katolickou církví a Bruno se stal jedním z jeho symbolů a jedním z idolů volnomyšlenkářů.

Myšlenky[editovat | editovat zdroj]

Bruno dovedl Koperníkovu revoluci v pohledu na vesmír ještě dál: podle jeho názorů (i když byly jen spekulací bez konkrétních vědeckých důkazů a pozorování) nebylo ani Slunce středem vesmíru, ale pouze jednou z mnoha hvězd; vesmír je podle Bruna nekonečný, existuje nekonečně mnoho sluncí s planetami, které mohou být i obydlené. Tvrdil, že Bůh je dobrý, protože dělá dobré věci, a jelikož je nekonečně světů, které Bůh vytvořil, je tak automaticky nekonečně dobrý. Církvi se nelíbilo, že to prakticky znamenalo i nekonečnou malost a zanedbatelnost člověka. Bruno tak předběhl svoji dobu v tomto pohledu o několik století.

Ve své představě stavby vesmíru sice převzal Aristotelovu představu o éteru, který vyplňuje volný prostor mezi tělesy, ale odmítl Aristotelovo dělení vesmíru na translunární (část nad Měsícem) a sublunární (ve které se nacházela Země) část, tím zrušil i rozdělení na „božskou“ a „lidskou“ část vesmíru.

Jeho teologická koncepce byla panteistická (což se v té době považovalo za de facto ateismus a dnes se občas považuje za skrytou formu ateismu), Bruno předjal myšlenky Gottfrieda Leibnize a Barucha Spinozy.

Zabýval se rovněž uměním paměti (mnemotechnikou), což byla tehdy velmi rozšířená metoda pamatování si, během inkvizičního procesu byl údajně schopen citovat celé stránky ze svých spisů nazpaměť.

Teorií tzv. monád rovněž obnovil atomovou teorii (ta se však netýkala jen hmoty v dnešním slova smyslu); rovněž tento pojem od něj převzal a rozvinul Leibniz.

Brunův fyzický vzhled[editovat | editovat zdroj]

První podobizna Bruna je rytina vydaná v roce 1715 [2] a citovaná Salvestrinim jako "jediný známý portrét Bruna". Salvestrini se domníval, že jde o přetisk ze ztraceného originálu.[3] [3] Tato rytina se stala zdrojem pro pozdější Brunovy podobizny.

Záznamy z doby jeho uvěznění Benátskou inkvizicí v květnu 1592 ho popisují jako muže "průměrné výšky s ořechově zbarvenými vousy a vzezřením kolem 40 let" Naproti tomu pasáž v díle George Abbota naznačuje, že Bruno byl drobné postavy: "Když italský tulák (v angl. originále didapper), který se sám tituloval Philotheus Iordanus Brunus Nolanus, magis elaborata Theologia Doctor, &c, se jménem delším než jeho tělo...[4] Slovo "didapper" pejorativně použité Abbotem je jeden z výrazů pro potápku a může podle všeho znamenat něco jako "tulák".[5][6] [7]

Retrospektivní "vědecká" ikonografie Bruna ukazuje v mnišské dominikánské kutně ale bez tonzury. Edward Gosselin se domníval, že je možné, že si Bruno tonzuru ponechal až do roku 1579 a je možné, že ji čas od času nosil i později.

Po Brunovi pojmenováno[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska na pražském planetáriu

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Do roku 1585[editovat | editovat zdroj]

vydání Brunovy komedie "Svíčkař" (Candelaio) napsané roku 1582
  • Ars memoriae (Umění paměti) (1582)
  • De umbris idearum (O stínu idejí) (1582)
  • Cantus Circaeus (Kruhové zaříkávání) (1582)
  • De compendiosa architectura (1582)
  • Candelaio Svíčkař (komedie) (1582)
  • Ars reminiscendi (1583)
  • Explicatio triginta sigillorum (1583)
  • Sigillus sigillorum (Pečeť pečetí) (1583)
  • La Cena de le Ceneri (Večeře na Popeleční středu) (1584)
  • De la Causa, Principio et Uno (O příčině, principu a jednom) (1584)
  • De l'Infinito Universo et Mondi (O nekonečnu, univerzu a světech) (1584)
  • Spaccio de la Bestia Trionfante (Vyhnání vítězné bestie) (1584)
  • Cabala del cavallo Pegaseocon l'aggiunta dell'Asino Cillenico (Pegasova Kabala s dodatkem Kyllénského osla) (1585)
  • De gl' heroici furori ("O hrdinském nadšení", někdy taky "O heroickém nadšení") (1585)
  • Figuratio Aristotelici Physici auditus (1585)

Po roce 1585[editovat | editovat zdroj]

  • Dialogi duo de Fabricii Mordentis Salernitani (1586)
  • Idiota triumphans (1586)
  • De somni interpretatione (1586)
  • Animadversiones circa lampadem lullianam (1586)
  • Lampas triginta statuarum (1586)
  • Centum et viginti articuli de natura et mundo adversus peripateticos (1586)
  • Delampade combinatoria Lulliana (1587)
  • De progressu et lampade venatoria logicorum (1587)
  • Oratio valedictoria (1588)
vydání "Vyhnání vítězné bestie", Brunem napsáno roku 1584
  • De specierum scrutinio et lampade combinatorio Raymundi Lullii (O zkoumání zvláštností a o světle kombinatoriky Raymonda Lulla) (1588), Praha
  • Articuli centum et sexaginta adversus huius tempestatis mathematicos atque philosophos (Sto šedesát článků proti současným matematikům a filozofům) (1588), Praha, věnováno Rudolfovi II.
  • Camoeracensis Acrotismus (1588)
  • De specierum scrutinio (1588)
  • Oratio consolatoria (1589)
  • De vinculis in genere (1591)
  • De triplici minimo et mensura (O trojím minimu a míře) (1591)
  • De monade numero et figura (O monadě, čísle a tvaru) (1591)
  • De innumerabilibus, immenso et infigurabili (O nezměrném a nespočetném) (1591)
  • De imaginum, signorum et idearum compositione (1591)
  • Summa terminorum metaphisicorum (1595)
  • Artificium perorandi (1612)

(České překlady děl se můžou u různých autorů lišit, neboť velká většina děl Giordana Bruna v češtině nevyšla.)

Brunova díla v češtině[editovat | editovat zdroj]

  • Dialogy, z italštiny přeložil J. B. Kozák; předmluva a stať Jiřiny Popelové-Otáhalové: Život a dílo Giordana Bruna, obsahuje přeložená díla: Večeře na Popeleční středu, O příčině, principu a jednom, O nekonečnu, universu a světech; nakl. Státní nakladatelství politické literatury, Praha, 1956; revidovaný překlad v nakl. Academia, Praha, 2008, ISBN 978-80-200-1668-3
  • Božskému Rudolfovi II. = To divine Rudolphus II., z latiny přeložil Jan Kalivoda; anglický překlad Petr Potůček; stať Štvanec a císař napsal a přeložil Ivan Štoll], Praha, Malá Skála, 2001
  • Čítanka z dějin filozofie, Jan Halada, Artur Geuss; nakl. Mladá fronta, Praha, 1978 (ukázky z Brunových děl)
  • Mučedník římské inkvisice / Giordano Bruno; Životopis a výtah z díla „O nekonečném vesmíru a světlech“ Dr. Josef Staněk
  • Magie, pouta a dialog renesančního filozofa; nakl. Argo, Praha 2007 (traktáty O magii, O poutech a Kabala pegasovského koně s přídavkem o kyllénském oslu), ISBN 978-80-7203-760-5

Díla o Giordanu Brunovi[editovat | editovat zdroj]

Odborné či naučné[editovat | editovat zdroj]

  • Dějiny inkvizice, Iosif Romualdovič Grigulevič, Praha, nakl. Svoboda, 1982, 1973
  • Giordano Bruno a hermetická tradice, Frances Yatesová, Praha, nakl. Vyšehrad, 2009
  • Králové, kacíři, inkvizitoři; Miroslav Hroch, Anna Skýbová; Praha, Československý spisovatel, 1987 stať Hranice pro svobodného ducha
  • Formování novověké filozofie, přeložila Ivana Holzbachová; doslov Vladimír Čechák], nakl. Svoboda, Praha, 1989
  • Osm filosofů italské renesance, Paul Oskar Kristeller, nakl. Vyšehrad, Praha, 2007
  • Případ Galilei, Emile Namer, Praha, 1982
  • Renesanční filozofie, Alexandr Chaimovič Gorfunkel, z ruštiny přeložil Otto Vochoč, nakl. Svoboda, Praha, 1987

Beletrie, drama, poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Leopold Schefer: Göttliche Komödie in Rom (Božská komedie v Římě), 1841, novela o procesu a popravě Girodana Bruna
  • Bertolt Brecht: povídka Kacířův plášť v Kalendářových historkách
  • Giordano Bruno (beletrie), napsal Karel Mácha, nakl. Petrov, 1993
  • Zakázané ovoce vědění, hra Benjamina Kurase
  • Eugen Drewermann: Giordano Bruno oder Der Spiegel des Unendlichen (románová biografie), München 1992 (dtv TB: ISBN 3-423-30747-1)
  • Czesław Miłosz: báseň „Campo di Fiori“ srovnává lhostejnost tehdejších obyvatel Říma k Brunově upálení a lhostejností Poláků k potlačení povstání ve Varšavském ghettu
  • v díle Jamese Joyce Portrét umělce v jinošských letech je Bruno zmíněn na konci; Bruno je zmíněn rovněž v dalším Joyceově díle Finnegans Wake (někdy překládáno jako „Plačky nad Finneganem“)

Výskyt v populární kultuře[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
  1. È. Namer, Sprawa Galileusza, Warszawa 1988, s. 14
  2. Edward A. Gosselin, "A Dominican Head in Layman's Garb? A Correction to the Scientific Iconography of Giordano Bruno", in The Sixteenth Century Journal, Vol. 27, No. 3 (Autumn, 1996), p 674
  3. a b Virgilio Salvestrini, Bibliografia di Giordano Bruno, Firenze, 1958
  4. Robert McNulty, "Bruno at Oxford", in Renaissance News, 1960 (XIII), pp 300-305
  5. http://www.thefreedictionary.com/didapper
  6. http://en.wiktionary.org/wiki/didapper
  7. Nápadný rozdíl je možná způsoben jen rozdílným vnímáním výšky v Oxfordu a Benátkách, pozn. v anglické Wikipedii
  8. Písnička skupiny Olympic (alba 'Brejle' a 'Stejskání')

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 8. sešit : Brun-By. Praha : Libri, 2007. 225-368 s. ISBN 978-80-7277-257-5. S. 231-232.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]