Trojfunkční hypotéza

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Trojice bohů Ódina, Thóra a Freye

Trojfunkční hypotéza je teorie francouzského badatele George Dumézila, podle které indoevropská společnost užívala trojčlennou ideologii (idéologie tripartite) jako universální klasifikační systém. Tři funkce zahrnující nábožensko-politickou svrchovanost, válku a plodnost se odráží jak v panteonech indoevropských etnik tak v jejich představě ideální společnosti.

Dumézilův výzkum byl zaměřen především na Indoíránce, Italiky, Germány a Kelty. Mytologii řeckou a slovanskou považoval pro výzkum trojčlennosti za nevhodnou. Později pod vlivem svých žáků jako byl Francis Vian, Atsuhiko Yoshida a Bernard Sergent, kteří se z hlediska trojčlennosti zabývali řeckou mytologií názor zmínil.[1] V oblasti slovanské mytologie se trojčlenností zabývá například český slavista Michal Téra a slovenský slavista Martin Golema. Georges Dumézil se také nezabýval rekonstrukcí společnosti a panteonu nediferenciovaných Indoevropanů.

Teorie[editovat | editovat zdroj]

Počátky této teorie lze klást do roku 1930 kdy Georges Dumézil publikoval v Journal asiatique studii La préhistoire indo-iranienne des castes (Prehistorie indo-íránských kast). V té ukázal že organizace společnosti archaických Indů, Íránců a Skythů byla založena na trojčlenném modelu. Tuto tezi přijal lingvista Émile Benveniste a doložil že ji lze rozšířit i na kulturní záležitosti, například strukturu panteonu.

Hypotéza vychází ze strukturálního funkcionalismu Émila Durkheima a Marcela Mausse a původně chápala trojčlennost jako odraz sociální sféry v ideologické sféře.[2] Společenské vztahy vnímala jako primární oproti kulturní nadstavbě. Bohové podle ní nejsou projekcí přírodních jevů, ale sociálních tříd, například Indra není zosobněním bouře, ale válečnické třídy.

V roce 1935 Dumézil vydal studii mezi analogiemi mezi indickými bráhmany a římskými flaminy. Flaminové byla třída kněží z nichž tři nejvyšší sloužili Jovovi, Martovi a Quirinovi. Na přelomu let 1937 a 1938 že tuto trojici božstev lze chápat jako analogickou sociální trojici Indoíránců. Tento objev zveřejnil v článku La préhistoire des flamines majeurs (Prehistorie velkých flamenů) a studii Jupiter, Mars, Quirinus I. Trojčlennou sociální hierarchii, kterou původně přisuzoval Indoíráncům před jejich rozdělením, nyní přisoudil původním Indoevropanům.[3] V letech 1939 až 1949 vydal, navzdory zhoršeným podmínkám, třináct knih týkajících se indoevropské trojčlennosti.

V 50. letech pak Dumézil přehodnotil svůj názor a přestal chápat trojčlennost jako odraz sociální reality Indoevropanů, ale jako jejich universální klasifikační systém. Přimělo ho k tomu především studium římského náboženství, Avesty a výkladu Mahábháraty Stiga Wikandera.

Společnost[editovat | editovat zdroj]

V indoevropském společnosti se trojčlenná ideologie odráží například první tři indické varnybráhmani, kšatrijové a vaišjové spojených ve filosofické škole sánkhja s třemi složkami prvotní substance nazývané guny, jednotlivým varnám odpovídají guny sattva, radžas a tamas. V germánské společnosti odpovídal indickým varnám král, šlechta a svobodní muži. Trojčlenná ideologie se odráží v trojném modelu duše a třech třídách ideálního státu popsaných v Platónově Ústavě. Bernard Sergent shledává trojnost také v řeckém dělení na epiku, lyriku a drama.

Dle funkcí byly v indoevropské společnosti rozlišovány také sňatky. Dumézil v indické tradici shledal sedm druhů sňatků, z nichž první čtyři založené na slavnostním daru uzavírali brahmáni, další dva založené na dohodě mezi snoubenci a únosu uzavírali kšatrijové a poslední, nejméně důstojný, koupě partnerky, byl vlastní vaišjům. V Římě znali zase tři druhy sňatků, confarreatio, určené pouze pro patricije, usus, podle Dumézila obdoba vzájemné dohody, a coemptio, symbolickou koupi manželky.

V raném středověku, po zániku antické společnosti a vzniku barbarských království, došlo v Evropě k rehabilitaci trojčlenného schématu[4] a od konce 9. století tak začal vznikat koncept trojího lidu. Ačkoliv bylo křesťanství původně založeno na relativizaci třídních rozdílů, tak získala tato idea teologické zdůvodnění, čemuž napomohlo i že kléru nabízela pozici první třídy. [5]. Částečně byla trojčlennost vzkříšena v době nástupu absolutismu a někteří badatelé shledávají její prvky nacistických a komunistických společenských systémech.[5]

Funkce[editovat | editovat zdroj]

Funkce bývají vyjádřeny božstev, přáními, překážkami či prohřešky v mýtech a pohádkách nebo předměty se symbolickou hodnotou. Jednotlivé funkce mají mezi sebou hierarchický vztah, první funkce stojí nejvýše a třetí nejníže. Bývají také vnitřně duální a obsahují v sobě binární opozice.

V římském prostředí se trojčlennost nezachovala přímo v sociální sféře. Lze jí ale pozorovat na tradičních tribues: Ramnes - Latinech vedených Romulem, LuceresEtruscích vedených králem Lucumem a TitiensesSabinech vedených králem Titem Tatiem. Historie počátků Říma svázaná je podle Dumézila literárním konstruktem, který odkazuje na společenské oblasti náboženství a správy, války a bohatství.

První třída[editovat | editovat zdroj]

První třída či funkce je zastoupena vládci, kněžími a mágy, jejichž role často splývají. Náleží do ní božstva svrchovanosti jako je Varuna, Mitra, Jupiter nebo Ódin.

Ve 30. letech rozpoznal Dumézil vnitřní dualismus této funkce. Už v 19. století si všiml Abel Bergaigne že indoíránská božstva svrchovanosti jsou představována "přátelským" Mitrou a "děsivým" Varunou. Přehled některých uváděných opozit uvádí následující tabulka.

Mitra Varuna
Pozemský oheň a sóma Nebeský oheň a sóma
Kněz, který uctívá Bůh, jenž je uctíván
Inteligence Rozhodnutí
Vůle Čin
Ubývající měsíc Rostoucí měsíc
Duchovní moc Světská moc
Tento svět Jiný svět
Mír, prosperita a jistota Válka, barbarství, nevypočitatelnost
Náležitě připravené obětiny Syrové, tedy nevhodné, obětiny
Mléko a vařené maso Sóma a maso pečené na ohni
Solární dynastie Many Lunární dynastie Purúravase
Blízkost třetí funkci Blízkost druhé funkci

Dualismus těchto dvou božstev lze přirovnat k taoistickému konceptu jin a jang nebo dualitu apollinského a dionýského, proslavenou Friedrichem Nietzschem, ale známou už antickým myslitelům.

Tato dualita se také odráží ve vztahu řemeslníka, vládnoucího přirozenou technologií, a čaroděje, vládnoucího nadpřirozenou mocí. Příkladem je germánská dualita božstev Ulla a Ódina.

Podle Bernarda Sergeanta souvisí s dualitou prvního principu i instituce dvou zároveň vládnoucích králů Sparty. Zatímco rod Eurypóntovců zaměřený na vnitřní záležitosti státu reprezentuje mitrovský pól, rod Ágiovců zaměřený na válku reprezentuje pól varunovský.

V Mahábháratě představují opozici Mitra – Varuna králové Judhišthira a Pándu. V zoroastriánství MithraAhura Mazda, v něm však Mithra získal rysy válečníka, božstva druhé funkce a přiblížil se tak indoíránskému Indrovi. V antickém Řecku zase odpovídá dvojice ZeusÚranos, v Římě Jupiter a Dius Fidius

Božstva reprezentující mitrovský aspekt bývají často jednoruká, zatímco varunovská božstva bývají jednooká. První jmenovaní, například nebo římský hrdina Gaius Mucius Scaevola, přichází o pravou ruku kvůli nedodržení přísahy, ač paradoxně mitrovský aspekt bdí nad dodržováním práva. Jednookost varunovských božstev jako je třeba Ódin je podobná děsivému paralyzujícímu pohlede mýtických hrdinů jako Publius Horatius Cocles, Cúchulainn nebo Egil, kteří při tom často zavírali jedno oko. Dalším příkladem může být irský jednoruký král Nuada a jednooký fomoire Balor. V íránském a římském prostředí se s bohy první funkce, jako je Mithra nebo Jupiter, pojil blesk jako odznak autority.

První funkce je také vyjádřena védskými božstvy Armajanem a Bhagou. Armajan bdí nad soudržností árjské společnosti, dohlíží na sňatky, na pohostinnost a dodržování náboženských obřadů. Bhaga sleduje spravedlivé rozdělování statků mezi Árje. [6] Jejich zoroastrickou obdobou je podle Dumézila bůh Sraoša a bohyně Aši, římskou Juventas a Terminus

Druhá funkce[editovat | editovat zdroj]

Indra, představil druhé funkce

Druhá funkce má stejně jako první duální charakter. Příkladem opozotních charakterů můžou být kšatrijové Bhíma a Ardžuna z Mahabharáty.

Bhíma, syn boha větru Váju, bojuje nahý a ozbrojený pouze kyjem. Je vysoký, rychlý, hrubý a nevypočitatelný. Ardžuna, syn Indry, bojuje v drátěné košili a pancíři, vlastní legendární luk Gándíva a válečný vůz. Na rozdíl od samotářského Bhímy bojuje v čele armády, je aristokratem a respektuje dharmu. Obdobou Bhímy je aveststký Keresáspa, řecký Héraklés a severský Thór. Obdobou Ardžuny Achilles a severský Ódin ve svém válečném aspektu.

Reprezentant druhé funkce často v mýtech páchá tři závažná provinění zahrnující násilí vůči reprezentantovi první funkce, nečestné jednání v bitvě a úklady proti blahu bližního. Například Indra usmrtil bráhmana, zrádně zabil bezbranného nepřítele a znásilnil cizí ženu. Za trest přišel o svůj duchovní majestát, fyzickou sílu i krásu. Řeckou analogií je mýtus o Héraklovi a severský epos o Starkadovi.

Ve védské Indii a u Germánů měla božstva druhé funkce jako Indra nebo Thór jako zbraň blesk, který má i meteorologické konotace.

Třetí třída[editovat | editovat zdroj]

Třetí funkce zahrnuje zdraví, bohatství, plodnost, krása a vztah k půdě. V sociální sféře zahrnuje rolníky, pastevce, řemeslníky a obchodníky.

Ve védské Indii byla reprezentována dvojčaty Ašviny, Púšanem, Sarasvatí a četnými mateřskými bohyněmi. Další představiteli je římský Quirinus a Flora, severská dvojčata Frey a Freya s jejich otcem Njördem nebo vegetační božstvo Slovanů. Často je spojena s blíženeckými božstvy.

I tato funkce má svůj vnitřní dualismus. Příkladem jsou dvojčata Sahadéva a Nakula, náležející k vaišům, vystupující v Mahabharátě. Sahadéva se stará o dobytek, který je důležitý v obětech bráhmanů, a je moudrý, dobrý a zbožný. Nakula chová a cvičí koně, důležité pro kšatrije, a je bojovný, silný a krásný.

Syntéza funkcí[editovat | editovat zdroj]

Trojfunkční bohyně Macha

Důležitou roli u Indoevropanů má také symbolická entita stojící mimo trojčlenný klasifikační systém a zároveň se k vztahující k jednotlivým funkcím. Jedná se především o různé "Velké bohyně", sakrálního krále či představitele transcendentní Pravdy.

Podle Miriam Robbins byly původní indoevropské bohyně odrazem přírodních jevů a jejich personifikace byla mlhavá. Výrazné bohyně historických panteonů považuje za asimilovaná božstva před-indoevropského obyvatelstva.[7] Jejich asimilace měla často podobu hierogamie Příkladem může být indická Šaktí, Aditi a Deví nebo řecká Héra. Ačkoliv se tyto bohyně vztahují především k třetí funkci, tak mají atributy všech funkcí, což je výrazné například u indické Durgy. Mezi další typické trojfunkční bohyně patří perská Anáhitá, řecká Artemis a Athéna, římská Juno a Vesta, irská Medb a Macha. Francis Vian shledal trojčlennou bohyni také v řeckých Charitkách a římských Gráciích.

Vztah ke všem třem funkcím vykazují také božstva živlů, jako védský bůh ohně Agni nebo vodní bohyně jako zmiňovaná Sarasvatí a Anáhitá.

Válka funkcí[editovat | editovat zdroj]

Téměř universálním tématem v mytologii indoevropských národů je vyprávění o střetu mezi skupinou válečníků a kněží s hierarchickou společností proti původním obyvatelům země, zemědělcům a pastevcům. To končí integrací obou stran a vznikem nového sociálního řádu.

Tyto příběhy byly často interpretovány historicky. Například André Piganiol považoval vyprávění o bojích mezi Římany a Sabiny za odkaz na střet mezi indoevropskými nájezdníky a původním ne-indoevropským obyvatelstvem. Podobně býval vykládán i mýtus o bojích mezi Ásy a Vany. Dumézil tyto interpretace odmítnul a chápe je jako ospravedlnění společenského řádu. První dvě funkce ve válce vystupují jako spojenci, v Indii bylo toto souručenství označováno jako ubhe vírje.

Vědomé užívání trojčlenné koncepce se podle Dumézila objevuje i ve Vergiliově Aeneidě, kde Aeneas bojuje s italickými kmeny aby mohl založit novou Tróju.

Kromě zmiňované války Římanů se Sabiny a Ásy s Vany patří k mezi vyprávění o válce funkcí irský mýtus o boji Tuatha Dé Danann proti Fomoire, indický mýtus o bozích, kteří nechtěli připustit Ašviny k oběti sómy, a Mahabharáta.

Atsuhiko Yoshida a Covington Littleton upozornili na prvky války funkcí v Iliadě, kde Trójané představují třetí funkci a Achájové jejich první a druhou. Na rozdíl od typické války nekončí jejich spor smírem, ale vyplněním Tróji a navíc tento příběh nejspíše pojednává o skutečných historických událostech. Prvky války funkcí získalo toto vyprávění nejspíše až při své uměleckém zpracování.[8] Daniel Dubuisson nalezl prvky tohoto sporu zase ve starořeckém dialogu mezi Solónem a Kroisem, a v irské sáze Bórama, která zmiňuje promluvu sv. Kolumbána ke králi Tary Aedovi. Tyto verbální spory mají ukazovat nadřazenost první a druhé funkce. Podobnou myšlenku vyjadřuje skytský mýtus o synech krále Targitaa a osetský Epos o Nartech.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BUDIL, Ivo. Kulturní a sociální antropologie Indoevropanů. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2000. ISBN 80-7082-591-X. S. 100.  
  2. BUDIL, Ivo. Kulturní a sociální antropologie Indoevropanů. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2000. ISBN 80-7082-591-X. S. 102.  
  3. BUDIL, Ivo. Kulturní a sociální antropologie Indoevropanů. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2000. ISBN 80-7082-591-X. S. 96.  
  4. BUDIL, Ivo. Kulturní a sociální antropologie Indoevropanů. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2000. ISBN 80-7082-591-X. S. 156.  
  5. a b BUDIL, Ivo. Kulturní a sociální antropologie Indoevropanů. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2000. ISBN 80-7082-591-X. S. 158.  
  6. BUDIL, Ivo. Kulturní a sociální antropologie Indoevropanů. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2000. ISBN 80-7082-591-X. S. 134.  
  7. BUDIL, Ivo. Kulturní a sociální antropologie Indoevropanů. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2000. ISBN 80-7082-591-X. S. 148.  
  8. BUDIL, Ivo. Kulturní a sociální antropologie Indoevropanů. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2000. ISBN 80-7082-591-X. S. 122.