Blanokřídlí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Blanokřídlí

Pilořitka velká
Pilořitka velká
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: členovci (Arthropoda)
Třída: hmyz (Insecta)
Řád: blanokřídlí (Hymenoptera)
Podřády

Kategorie Hymenoptera ve Wikimedia Commons Blanokřídlí (Hymenoptera) mají dva páry blanitých křídel. Přední křídla dorůstají větší délky než zadní. Jen v České republice se vyskytuje asi 7000 druhů.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Blanokřídlí jsou hmyzem s proměnou dokonalou. Z vajíček se líhnou beznohé larvy, které se po určité době zakuklí, a z kukly se zanedlouho líhne dospělec.

Tělo[editovat | editovat zdroj]

Tělo se dělí na hlavu, hruď a zadeček. Na hlavě mají 1 pár tykadel a 2 složené oči. Na hrudi mají 3 páry končetin a 2 páry blanitých křídel. Zadní křídla jsou menší a jsou překryta předními.

Hlavní znaky[editovat | editovat zdroj]

Patří sem mnoho zástupců společenského hmyzu. Všichni jedinci tohoto hmyzu žijí společně na jednom místě (mraveniště, úl...). Jsou rozděleni do několika skupin (např. královna, dělnice, trubci), z nichž každá má svoji funkci. Mezi jednotlivými skupinami existuje úzká vzájemná spolupráce.

Blanokřídlí jsou hmyzem s proměnou dokonalou, gonochoristé. Z oplodněných vajíček se líhnou diploidní samice, z neoplozených naopak haploidní samci.

Mezi blanokřídlými se často vyskytuje určitá míra spolupráce mezi jednotlivými jedinci jednoho druhu, některé druhy jsou vyloženě sociálním hmyzem – vosy, včely, mravenci.

Řád je rozdělen na dva podřády: štíhlopasí (Apocrita) a širopasí (Symphyta). Nicméně se ukazuje, že podřád širopasí je nepřirozený, polyfyletický.

Dorozumívání:Často u včel se tomu také říká porozumění a kontakt.

Z pohledu člověka zahrnuje tento řád vysloveně užitkové druhy, jako je včela medonosná, druhy škodící v lesnictví, jako je pilořitka veliká, a druhy užitečné, jako je lumek veliký a opylovači.

Znaky dospělců[editovat | editovat zdroj]

Blanokřídlí jsou po broucích druhým největším hmyzím řádem. Mají blanitá křídla s tendencí k redukci žilnatiny, zpravidla zcela průsvitná, někdy ztmavělá (Apidae - včelovití, Scoliidae - žahalkovití), velice jemně chloupkovaná. Většinou jsou vyvinuta ve dvou párech, mohou však být silně redukovaná (drobné parazitické druhy) nebo zcela scházejí (dělnice mravenců, některé formy žlabatek.) Přední křídla jsou delší než zadní. Na předním okraji zadních křídel jsou háčky a na zadním okraji předních křídel je výkrojek. Tato zařízení, zapadající do sebe, spojují křídla a umožňují bezpečnější a pravidelnější let. Zátěž letu spočívá na předních křídlech. V klidu jsou křídla složena ploše na těle. Širopasí (Symphyta) létají těžce a lenivě, ale spousta jiných druhů tráví velkou část svého života za letu.

Znaky larev[editovat | editovat zdroj]

Larvy blanokřídlých jsou dvojího typu, podle toho se dělí na dva podřády.

Podřád: Širopasí[editovat | editovat zdroj]

Širopasí mají zavalité polypodní larvy, zvané housenice podobné housenkám. Tyto larvy jsou volně pohyblivé, mají výraznou hlavu, 3 páry mohutných hrudních článkovaných končetin (slouží k přidržení), panožky na každém abdominálním článku (nejméně 6 párů panožek) a 1 pár pošinek (nepravé anální panožky). Jsou býložravé a často žijí pospolitě.

Podřád: Štíhlopasí[editovat | editovat zdroj]

Druhým typem jsou slepé a beznohé larvy červovitého tvaru, které nejsou aktivně pohyblivé, které se vyskytují u štíhlopasých. Žijí na těle nebo v těle hostitelů, nejčastěji motýlích kukel, housenek a broučích larev a svého hostitele zaživa pomalu stravují. Červíkovité larvy žlabatek žijí v hálkách na různých rostlinných orgánech. Z vajíček, nakladených v podzemních (i nadzemních) chodbách hnízd mravenců se líhnou larvy, které nejsou schopny se samy živit. Jsou krmeny dělnicemi. Podobně je tomu s larvami v hnízdech vos.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ZAHRADNÍK, Jiří. Blanokřídlí. Praha : Artia, 1987. 182 s. (Barevný průvodce)
  • MACEK, Jan, a kol. Blanokřídlí České republiky I.: Žahadloví. 1. vyd. Praha : Academia, 2010. 524 s. (Atlas) ISBN 978-80-200-1772-7.