Bůh

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Božstvo)
Skočit na: Navigace, Hledání
Bůh Stvořitel podle Michelangela

Bůh nebo božstvo je pojem, pod kterým je myšlena mocná, nadlidská a většinou nesmrtelná bytost. Je předmětem náboženské úcty. V monoteistických náboženstvích je Bůh kromě toho předmětem víry, je to bytost čistě duchovní a stvořitel vesmíru.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Původní význam pojmu naznačuje etymologie. Slovo bog (bůh) se vyskytuje ve všech slovanských jazycích a odvozuje se od staroindického bhaga, "udílející, dávající". Od kořene bůh (bog) se pak odvozuje přídavné jméno bohatý (tj. podobný bohu), které ovšem ve staré slovanštině neznamenalo "majetný", nýbrž "štědrý". Téhož původu je i slovo zboží, staročeské sbožie.[1] Podobný vztah je i v latině: deus (bůh) se odvozuje od jiného sanskrtského kořene div-, dyu-, "zářit", ale odvozuje se od něho opět dives, divitiae (bohatství).[2]

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Náboženství.

Pojetí Boha či bohů se liší v jednotlivých náboženstvích. V monoteistických náboženstvích (například v židovství, křesťanství a islámu) je slovo "Bůh" vyhrazeno pro nejvyšší bytost, tato náboženství Boha chápou jako stvořitele světa a jediného vládce života. V panteismu je rovněž jeden Bůh, ten však není vesmíru nadřazen, nýbrž je s ním ztotožňován. Dualistické náboženské systémy hlásají dvě rovnocenná navzájem se doplňující božstva reprezentující dva protikladné principy. V polyteistických náboženstvích existuje bohů více a vztahují se k různým oblastem života (bohové/bohyně války, moře, lásky apod.). Jim pak obvykle vládne bůh nejvyšší (např. v řecké mytologii Zeus). Polyteističtí bohové mohou nabývat různých podob, od zvířecích (od skutečných po mytické) po lidské, ať již plně humanoidní (dvě ruce, dvě nohy…) či nějak upravených (viz mnohoruká božstva Indie). Existují i zobrazení smíšená, částečně lidská a částečně zvířecí. Vzácněji se lze setkat s bohy majícími i jinou než výše uvedenou podobu (viz Aton výlučně v podobě slunečního kotouče).

Někdy je představa boha v určité konkrétní podobě považována za rouhání.

Filosofie[editovat | editovat zdroj]

V dějinách myšlení nalezneme nejrůznější, často vzájemně neslučitelné, názory na Boha a bohy.

Jednou možnou pozicí je filozofický teismus. Podle něho je Bůh nejvyšší bytostí, která je příčinou všeho, co existuje. Bůh má atributy spojené jednak s existencí (nekonečnost, nehybnost a dokonalost) a jednak s vůlí (všemohoucnost, vševědoucnost, moudrost, spravedlnost, dobrota). V polyteismu může mít tuto funkci nejvyšší bůh nebo může být mezi bohy rozdělena.

Slabší verzí filozofického přitakání boží existenci je deismus. Bůh je chápán především jako odpověď na nejzákladnější otázku – proč vůbec existuje svět? Podle deistů Bůh jako První hybatel svět vytvořil, ale již do jeho vývoje nezasahuje. Odlišným filozofickým postojem k otázce boží existence je agnosticismus. Ten má za to, že existence či neexistence Boha či bohů je neprokazatelná a zároveň i nevyvratitelná. V této otázce tedy my lidé nemůžeme mít nikdy dostatečnou jistotu.

A konečně na opačném pólu se nachází filozofický ateismus tvrdící, že žádný bůh neexistuje. Filozofický ateismus považuje bohy za lidský vynález, jehož reálný základ může být například v psychologickém mechanismu projekce (Ludwig Feuerbach, Sigmund Freud) anebo v přání vládnoucích vrstev udržet ovládané na uzdě nadpřirozeným „strašákem“ (Karl Marx).

Existují však i náboženské systémy, které existenci bohů nepřipouštějí nebo se jí nezabývají; příkladem zde může být théravádový buddhismus. Gautama Buddha totiž tvrdí, že všechny fenomény (a takovým je i bůh)

  • ani "existují",
  • ani "neexistují",
  • ani "existují či neexistují"
  • ani "existují ani neexistují",[3]

neboli o existenci čehokoliv není možné cokoliv říci.

Argumenty pro existenci Boha[editovat | editovat zdroj]

Filozofické argumenty (tzv. důkazy) pro boží existenci byly jako součást přirozené teologie a teodiceje vytvořeny scholastickými filozofy, přičemž hlavní vklad přinesli Anselm z Canterbury a Tomáš Akvinský.

Další argumenty pro existenci Boha, již nepocházející ze scholastické tradice a nemající charakter filozofického důkazu, jsou argument zkušeností (= Bůh existuje, protože jsem pocítil jeho působení na vlastní kůži) a tzv. Pascalova sázka (viz Blaise Pascal), podle níž je životní strategie orientovaná na Boha výhodnější, jelikož věřící získá víc než ateista, pokud měl pravdu a Bůh opravdu existuje, a ztratí stejně tolik jako ateista, pokud žádný Bůh není.

Argumenty proti existenci Boha[editovat | editovat zdroj]

Základním argumentem pro ateismus a tedy proti existenci Boha resp. pro zpochybnění jeho existence je nemožnost jeho průkazu. Každý důkaz je posuzován lidmi a jiní lidé jej vždy mohou zpochybnit. To platí i obráceně - neexistenci čehokoli lze zpochybnit stejně snadno. Základem vědeckého ateismu je skeptický princip formulovaný jako Occamova břitva, ze které vyplývá, že vše, co lze vysvětlit bez nezřetelného vlivu (Boha), má být takto čistě také vykládáno. Existence Boha je tak považována za nadbytečnou hypotézu.

Jména Boha / bohů[editovat | editovat zdroj]

Z hlediska poznání náboženství je důležitý i způsob, jak se bůh označuje. Jméno obsahuje důležitou informaci o tom, jak jeho uživatelé chápou či chápali pojmenovaný předmět. Mnohé národy připisují a připisovaly jménu magickou moc. Nejdůležitější ze všech jmen bylo jméno jejich B(b)oha.[zdroj?]

  • יהוה JHVH (doslovně „Jsem, který jsem“), vyslovováno jako „Jahve“, respektive latinizovanou formou „Jehova“. Do češtiny je toto hebrejské jméno tradičně převáděno staroslovanským Hospodin, tj. Pán. Toto Boží jméno Židé vůbec nevyslovují, ale používají zástupná označení, jako například אדני, adonáj („pán“) či שם, šem („jméno“). Užití této formy Božího jména v Pentateuchu (Tóře) je typické pro jahvistický pramen (viz Teorie vzniku Pentateuchu).[zdroj?]
  • אלהים Elohím (doslovně snad „Ti, kteří přišli z nebe“), hebrejsky „Bůh“. Jde o množné číslo slova אל El, bůh, které lze chápat buď jako plurál majestatis a přeložit jako „Bůh“, "božstvo" (souhrn bohů nebo božského), anebo jako plurál „bohové“. Etymologie slova je sporná, někteří je odvozují ze starosemitského ul („cíl“).[4] Užití této formy Božího jména v Pentateuchu je typické pro elohistický pramen (viz Teorie vzniku Pentateuchu).
  • الله zvuk Alláh, arabsky „Bůh“. Patrně z téhož kořene jako hebrejské elohím.[5] Jméno Alláh není v arabštině typické pouze pro islám, nýbrž je obecným pojmenováním Boha, jehož užívají též např. arabští křesťané.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. V. Machek, Etymologický slovník. Praha: NČSAV 1971. Heslo Bůh, str. 75.
  2. Lewis - Short, Latin dictionary, heslo deus.
  3. 'Sútry moudrosti ' jsou komentářem Prajñāpāramitā Sútry.
  4. W. Gesenius, Hebraeisches und aramaeisches Handwoerterbuch zum AT. Berlin: Springer 1949, str.36n.
  5. W. Gesenius, Hebraeisches Handwoerterbuch zum AT. Berlin: Springer 1949, str.36n.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Th. de Boer, Bůh filosofů a Bůh Pascalův: na pomezí filosofie a theologie. Benešov: Eman, 2003 - 213 s. ISBN 80-86211-23-1
  • E. Gilson, Bůh a filosofie. Praha: ISE, 1994 - 77 s. ISBN 80-85241-65-X
  • R. Chlup (vyd.), Bůh a bohové: pojetí božství v náboženských tradicích světa. Praha: DharmaGaia, 2004 - 195 s. ISBN 80-86685-42-X
  • Ottův slovník naučný, heslo Bůh. Sv. 4, str. 862
  • W. Gross - J. Kuschel, Bůh a zlo. Praha: Vyšehrad, 2005 - 212 s. ISBN 80-7021-710-3
  • Ritter – Gründer, Historisches Wörterbuch der Philosophie. Basel 1981nn. Heslo Gott. Sv. 3, sl. 183nn
  • K. Skalický, Po stopách neznámého Boha. Svitavy: Trinitas 1999 ISBN 80-901626-4-9

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Lokální šablona odkazuje na jinou kategorii Commons než přiřazená položka Wikidat: