Aton

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Aton
v hieroglyfickém zápisu
i t
n
N5
Panovník Achnaton a jeho rodina uctívají Atona znázorněného v podobě sluneční koule

Aton (vyslovováno snad „Jati“,[1] v překladu z egyptštiny „Sluneční koule“, méně přesně „Sluneční kotouč/disk“) byl ve starověkém Egyptě pojem doložený od 3. tisíciletí př. n. l.[2] pro Slunce jako fyzický jev – označuje jej jako viditelné nebeské těleso[3] způsob existence, projevování se a manifestace[4] slunečních bohů. Na významu získal v době 18. dynastie: za vlády Thutmose IV. je už považován za samostatného boha[5] a panovník Amenhotep IV./Achnaton jej v rámci své radikální reformy učinil středem teologické nauky s výraznými teokratickými a současně monoteistickými tendencemi.

Toto náboženství, moderními badateli někdy označované jako atonismus, bylo prosazováno jako náboženství státní;[4] dosavadní tradiční náboženství bylo přibližně od druhé poloviny Achnatonovy vlády záměrně pronásledováno a popíráno.[6] Aton v něm vystupuje jako jediný bůh, stvořitel a udržovatel života a všeho jsoucího, jako nadpozemský, ale přesto skutečný král světa, jehož zosobněním na zemi a jediným prostředníkem je Achnaton. Ten také nepochybně byl jediným tvůrcem celého systému. Své představy explicitně naučnou formou vyjádřil v Chvalozpěvu na Slunce, který je pokládán za jedno z nejpůsobivějších děl staroegyptského písemnictví. Nedlouho po králově smrti jeho učení zaniklo a v Egyptě byla provedena restaurace předchozích poměrů; důsledky reformy nicméně „zanechaly hluboké jizvy v kolektivním povědomí jeho obyvatel“[7] a vedly k zásadní trvalé proměně jejich světového názoru a pojetí vztahu mezi bohy a lidmi.[6]

Atonovo jméno[editovat | editovat zdroj]

Stéla v podobě dvou kartuší se zápisem rané podoby Atonova jména; na boku jsou zopakovány znovu, pod nimi kartuše Achnatonovy

Od samého počátku Achnatonovy vlády byl Aton představován jako nová forma univerzálně chápaného slunečního boha – jeden z jeho projevů zdůrazňující jeho pojetí jako stvořitele a dárce života.[2] Výrazem toho se stalo nové složité jméno boha, jen o málo později uzavřené do dvou královských kartuší, které je v podstatě teologickým výkladem nového kultu:

<
S34 G9 N27
N27
V28 D36
Z4
Y1
Aa15
N27
>
<
Aa15
D21
N35
I9
Aa15
H6 G43 N5 N35
X1 Z4
Aa15
M17 X1
N35
N5
>

V překladu: „Ten, který žije, Re-Harachtej, který se raduje na horizontu“ „ve svém jménu Světlo (= Šu), jenž je ve slunci (= Atonu).“[8]

Přibližně po polovině vlády, už po přestěhování královského dvora do Achetatonu a v souvislosti s později se stále stupňující radikalizací Achnatonova přístupu ke vztahu nového a tradičního náboženství, bylo Atonovo jméno změněno:

<
S34 N5 S38 N27
N27
V28 D36
Z4
Y1
Aa15
N27
>
<
Aa15
D21
N35
I9
Aa15
N5
X1
M17 M18 Aa15 M17 X1
N35
N5
>

V překladu: „Ten, který žije, Re, vládce horizontu, který se raduje na horizontu“ „ve svém jménu Rea-otce, který se vrátil jako slunce (= Aton),“[9] případně „Ten, který žije, Re, vládce horizontu, který se raduje na horizontu“ „ve svém jménu Záření, které vychází ze slunce (= Atona).“[10]

Ikonografie[editovat | editovat zdroj]

Aton

Jako samostatný bůh byl Aton z počátku zobrazován podobně jako ostatní sluneční bohové, tj. v antropomorfním pojetí jako muž s hlavou sokola ozdobenou slunečním kotoučem.[3] Krátce po začátku Achnatonovy vlády ovšem přijal novou a zcela ojedinělou podobu, záměrně oproštěnou od jakéhokoli antropomorfismu – podobu sluneční koule[11] s mnoha paprsky vyjadřujícími záplavu slunečního světla. Jediným symbolickým prvkem tohoto pojetí byly ruce, jimiž byly paprsky zakončeny: Aton se jimi dotýká panovníka a královny, přidržuje jimi u nosů královského páru hieroglyfický znak anch jako vyjádření daru života a přijímá jimi obětiny, čímž je vyjadřován princip „oživujícího světla“ jako základního a vlastně jediného určujícího Atonova rysu. V souladu s koncepcí Atonova panování je zobrazení sluneční koule ve spodní části doplňováno ureem, často i se znakem anch.[11]

Takto pojaté vyobrazení bylo možné podat pouze plošně, nikoli trojrozměrně, což znamenalo, že atonismus na rozdíl od dosavadní tradice nepřipouštěl kultovní obrazy.[11] Vyjadřovalo se tak nejspíše Achnatonovo přesvědčení, že „obrazy vznikaly a zanikaly, ať byly ze sebevzácnějšího a sebeodolnějšího materiálu. Jediným věčným… byl (jen sám) Aton, který se každý den znovu rodí – původce všeho.“[12] Předmětem uctívání proto může být pouze Aton sám – Slunce jako viditelný fyzický objekt.[13]

Aton v současnosti[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako mnoho dnes již zaniklých náboženství je i uctívání Atona objektem snah o obnovení starých náboženství. V tomto případě se jedná o specifickou formu kemetismu, tzv. atonistický kemetismus.

Aton v literatuře[editovat | editovat zdroj]

Finský spisovatel Mika Waltari v době 2. světové války popsal Achnatonovu vládu, reformy a Atonův kult v historickém románu Egypťan Sinuhet.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. REEVES, Carl Nicholas. Achnaton : falešný egyptský prorok. Překlad Jolana Malátková. Praha : Paseka, 2003. 206 s. ISBN 80-7185-630-4. S. 100.  
  2. a b VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha : Libri, 2007. 528 s. ISBN 978-80-7277-306-0. S. 127–128.  
  3. a b DIJK, Jacobus van. Amarnské období a konec Nové říše. In SHAW, Ian. Dějiny starověkého Egypta. Praha : BB/art, 2003. ISBN 80-7257-975-4. Kapitola 10, s. 291n.
  4. a b JANÁK, Jiří. Brána nebes: bohové a démoni starého Egypta. Praha : Libri, 2005. 220 s. ISBN 80-7277-235-X. S. 32–35.  
  5. DAVID(OVÁ), Rosalie. Náboženství a magie starověkého Egypta. Překlad Hana Vymazalová. Praha : BB/art, 2006. 485 s. ISBN 80-7341-698-0. S. 316.  
  6. a b ASSMANN, Jan. Egypt: theologie a zbožnost rané civilizace. Překlad Barbora Krumphanzlová, Ladislav Bareš. Praha : Oikuméné, 2002. 328 s. ISBN 80-7298-052-1. S. 266n.  
  7. DIJK, Jacobus van. Amarnské období a konec Nové říše. In SHAW, Ian. Dějiny starověkého Egypta. Praha : BB/art, 2003. ISBN 80-7257-975-4. Kapitola 10, s. 303.
  8. překlad podle DIJK, Jacobus van. Amarnské období a konec Nové říše. In SHAW, Ian. Dějiny starověkého Egypta. Praha : BB/art, 2003. ISBN 80-7257-975-4. Kapitola 10, s. 291. s přihlédnutím k ASSMANN, Jan. Egypt: theologie a zbožnost rané civilizace. Překlad Barbora Krumphanzlová, Ladislav Bareš. Praha : Oikuméné, 2002. 328 s. ISBN 80-7298-052-1. S. 253.  
  9. překlad podle DIJK, Jacobus van. Amarnské období a konec Nové říše. In SHAW, Ian. Dějiny starověkého Egypta. Praha : BB/art, 2003. ISBN 80-7257-975-4. Kapitola 10, s. 293. s přihlédnutím k REEVES, Carl Nicholas. Achnaton : falešný egyptský prorok. Překlad Jolana Malátková. Praha : Paseka, 2003. 206 s. ISBN 80-7185-630-4. S. 116.  
  10. překlad podle ASSMANN, Jan. Egypt: theologie a zbožnost rané civilizace. Překlad Barbora Krumphanzlová, Ladislav Bareš. Praha : Oikuméné, 2002. 328 s. ISBN 80-7298-052-1. S. 253.  s přihlédbutím k předchozímu překladu
  11. a b c ASSMANN, Jan. Egypt: theologie a zbožnost rané civilizace. Překlad Barbora Krumphanzlová, Ladislav Bareš. Praha : Oikuméné, 2002. 328 s. ISBN 80-7298-052-1. S. 251n.  
  12. REEVES, Carl Nicholas. Achnaton : falešný egyptský prorok. Překlad Jolana Malátková. Praha : Paseka, 2003. 206 s. ISBN 80-7185-630-4. S. 140.  
  13. DIJK, Jacobus van. Amarnské období a konec Nové říše. In SHAW, Ian. Dějiny starověkého Egypta. Praha : BB/art, 2003. ISBN 80-7257-975-4. Kapitola 10, s. 299.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Aten ve Wikimedia Commons

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]