Světová strana

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Světové strany

Světové strany jsou čtyři základní směry, podle kterých se určuje na zemském povrchu směr. Tyto čtyři základní směry se shodují se směrem rovnoběžek a poledníků.

  • Poledník je pomyslná čára, která spojuje severní a jižní pól
  • Rovnoběžka, je rovnoběžka, která vede východo-západně ve směru zemské rotace

V některých kulturách (indiánské nebo buddhistické) byl tento koncept rozšířen na šest základních světových stran – další dvě strany jsou směry nahoru a dolů.[zdroj?]

Čtyři světové strany[editovat | editovat zdroj]

Větrná růžice

Čtyři světové strany se označují písmeny S nebo N (Sever, Nord, North), V, O nebo E (Východ, Ost, East), J nebo S (Jih, South) a Z nebo W (Západ, West). Strany se používají k určování směrů, navigaci a k základní orientaci map. Pokud není řečeno jinak, horní okraj mapy vždy leží na severu.

Sever[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Sever.

Sever nebo také geografický sever je směr vedoucí k geografickému severnímu pólu.

Prodloužená zemská osa ukazuje svým koncem k severu.

V navigaci se používají i jiné „severní směry“, především „magnetický sever“. To je směr, ke kterému ukazuje střelka magnetického kompasu. V satelitní navigaci se používají další souřadnicové systémy.

Jih[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Jih.

Jih leží v přesně v opačném směru než sever.

Východ[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Východ.

Východ je směr otáčení Země kolem své osy. Pro nás se východ jeví jako směr, ve kterém vychází Slunce.

Západ[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Západ.

Západ je směr, ve kterém zapadá Slunce.

Čtyři vedlejší směry[editovat | editovat zdroj]

Pro přesnější určení směru se používají ještě vedlejší směry, které leží mezi směry hlavními. Jsou to severovýchod, jihovýchod, jihozápad a severozápad. Stejně jako hlavní směry, jsou tyto směry k sobě kolmé a přesně půlí úhel mezi hlavními směry. Společně s hlavními směry tvoří na kompasu takzvanou větrnou růžici. Jednotlivé směry spolu svírají úhel 45 stupňů. Větrná růžice se v tomto stavu používá již od dob antiky.

Zajímavé je, že v některých jazycích jsou i pro vedlejší směry samostatné názvy, neodvozené z názvů základních směrů – srovnání dvou blízkých baltofinských jazyků (za povšimnutí stojí i „prohození“ výrazů pro jih a jihozápad v obou jazycích):

  • finsky
    pohjoinen – sever, itä – východ, etelä – jih, länsi – západ
    koillinen – severovýchod, luode – severozápad
    kaakko – jihovýchod, lounas – jihozápad
  • estonsky
    põhi – sever, ida – východ, lõuna – jih, lääs – západ
    kirre – severovýchod, loe – severozápad
    kagu – jihovýchod, edel – jihozápad

Větrná růžice[editovat | editovat zdroj]

K přesnějšímu určování směru používají námořníci ještě jemnější dělení. Větrná růžice má pak 16 směrů, které spolu svírají úhel 22,50 stupně. Tento díl se nazývá čárka. Můžeme se pak setkat i s termínem půl čárky.

Pravidla pro pojmenování směrů jsou následující

  • čtyři hlavní směry mají svou vlastní zkratku – S, V, J, Z
  • názvy vedlejších směrů se odvozují od směrů hlavních, slovo sever a jih je vždy před slovem východ a západ: severozápad, severovýchod, jihozápad, jihovýchod, zkratky SZ, SV, JZ, JV.
  • další dělení se pojmenovává podle nejbližší osminy a příslušného směru. Např. ZSZ je západo-severozápad, JJZ je jiho-jihozápad.

Související články[editovat | editovat zdroj]


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]