Větrná růžice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vetrná růžice

Větrná růžice, též kompasová růžice či směrová růžice (nebo také hvězdný kříž ve tvaru čtyřcípé hvězdy) je grafické znázornění směrů světových stran. Větrná růžice proto, že při námořní plavbě nejčastěji slouží pro určování směru větru. Větrná růžice vyznačuje na kompasu buď hlavní a vedlejší světové strany (sever, severovýchod, východ, jihovýchod, jih, jihozápad, západ a severozápad), nebo stupnici (od 1° do 360°).


Základní popis[editovat | editovat zdroj]

Kompasová růžice je součástí kompasu a slouží k odečítání azimutu, který je zjišťován pomocí stupnice a který se odečítá od severu po směru hodinových ručiček, takže severovýchodní vítr odpovídá 45°, severozápadní odpovídá 315° ap.

Termín větrná růžice je v užším smyslu slova vyhrazen pro graf znázorňující převládající směry větru, ale též pro znázornění jeho režimu obecně. V agrometeorologii se využívají „výběrové“ růžice[1] (podmíněná větrná růžice[2]), které zachycují četnost směrů větru v souvislosti s libovolnými meteorologickými jevy (nejčastěji s teplotou nebo vlhkostí vzduchu). Větrné růžice jsou zobrazovány obvykle jako plošné a sloupcovité diagramy[3], ale též jako rozložené grafy. Na meteorologických mapách bývá směr větru označen šipkou. Špička takové větrné šipky ukazuje ten směr, kterým vítr vane.

Větrná růžice na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu označuje hlavní směry takto: S Tramontana / SZ Maestro / SV Greco / Z Ponente / V Levante / JZ Libeccio / JV Scirocco / J Ostro. Toto rozdělení větrné růžice na 8 dílů po 45° pochází z antiky.

Využití symbolu[editovat | editovat zdroj]

Čtyřramenná větrná růžice (hvězdný kříž) v kruhu je symbolem Severoatlantické aliance nebo symbolem výrobce čokoládových cukrovinek (značka Orion). Osmiramenná růžice se objevuje na symbolech Světové meteorologické organizace.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Uhlíř, P.: Meteorologie a klimatologie v zemědělství. 1. vyd. Československá akademie zemědělských věd, Praha, 1961. 402 s.
  2. Sobíšek, B.: Meteorologický slovník výkladový a terminologický. Ministerstvo životního prostředí České republiky, Praha, 1993. ISBN 80-85368-45-5
  3. Nosek, M.: Metody klimatologie. Academia, Praha, 1972. 434 s.