Welfové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Welfové
Wappen der Welfen aus Steingaden.jpg
Welfský rodový erb v klášteře Steingaden z 13. století
Země Württembersko
Mateřská dynastie Esteni
Tituly římsko-německý císař
Král Spojeného království
král Hannoverský
Hannoverský kurfiřt
Brunšvicko-Lüneburský vévoda
Brunšvický vévoda
Bavorský vévoda
Saský vévoda
Modenský vévoda
Toskánský markrabě
Zakladatel Welf I. Bavorský
Rok založení 11. století
Konec vlády 1918
Poslední vládce Ernest Augustus Brůnšvický
Současná hlava Arnošt August V.
Větve rodu Hannoverská dynastie

Welfové (německy Welfen) jsou starý německý šlechtický rod. Příslušníci dynastie Welfů patřili ve 12. a na počátku 13. století k nejmocnějším aktérům říšské politiky, přičemž v osobě Oty IV. dosáhli i císařské koruny. V 18. a 19. století vládli jako králové Spojeného království Velké Británie a Irska díky personální unii také jako vévodové a kurfiřti Brunšvicka-Lüneburska a později jako králové Hannoverští, dále vládli malému Brunšvickému vévodství a to až do roku 1918. K nejslavnějším panovníkům rodu patří např. bavorský a saský vévoda Jindřich Lev, římský císař Ota IV. Brunšvický nebo britská královna Viktorie.

Starší větev Welfů[editovat | editovat zdroj]

Za zakladatele rodu je považován Welf I. Bavorský, v genealogii Welfů jako Welf IV. Známé dějiny rodu Welfů začínají v 8. století, kdy byli Welfové hrabaty v Bavorsku a vévody ve Švábsku. V 9. století byli Welfové spřízněni s rodem Karlovců. Judita Bavorská, dcera hraběte Welfa I. († okolo 824) se roku 819 v Cáchách vdala za Ludvíka Pobožného a byla matkou Karla II. Holého. V 10. a 11. století byli Welfové králi v Horním Burgundsku, z nichž nejvýznamnějším byl Rudolf II. Burgundská větev Welfů vymřela Rudolfem III.

Elicho, syn Welfa I., byl zakladatelem německé větve Welfů. Welf II. založil Ravensberg. Ve spojenectví se švábským vévodou Arnoštem bojoval proti Konrádovi II. Welf III., († 1055) syn Welfa II., se stal vévodou korutanským a markrabětem veronským.

Své postavení však v boji se svými štaufskými rivaly nedokázali obhájit a v následujících obdobích tak patřili k méně významným říšským vévodským rodům.

Dalšího významného růstu své moci se dočkali na přelomu 17. a 18. století, kdy se nejprve stali kurfiřty a následně zdědili království Velké Británie. Tomu vládli jako tzv. Hannoverská dynastie až do roku 1901, kdy zemřela královna Viktorie. V mužské linii dále vládli v letech 18141886 v Hannoverském království a v letech 18151918 v samostatném Brunšvickém vévodství.

Vévodové saští[editovat | editovat zdroj]

Mladší větev Welfů[editovat | editovat zdroj]

Jindřich Lev

Synovec Welfa III., Welf IV., syn Kunigundy Welfské a Azza II. z rodu Este byl zakladatelem mladší linie Welfů. Po sesazení Oty Nordheimského roku 1070 se Welf IV. stal vévodou bavorským (jako Welf I.) a po smrti Azza II. zdědil i jeho území. Zemřel roku 1101 na křížové výpravě na Kypru.

Welf V. se roku 1090 oženil s o dvacet šest let starší hraběnkou Matyldou Toskánskou, a zemřel bezdětný. Toskánští Welfové se významným způsobem podíleli v boji o investituru. Welfská strana - spojenci papežů - je známá pod italským jménem rodu jako Guelfové.

Dědicem Welfa V.(II.) se stal jeho bratr Jindřich Černý. Ten sňatkem s dcerou Magnuse, posledního saského vévody z rodu Billungů, získal polovinu území Billungů, především Lünebursko.

Jindřich Pyšný, vnuk Welfa V., vévoda bavorský, získal po smrti císaře Lothara III. doživotně Toskánsko a nakrátko vládu v Sasku. V bojích mezi Welfy a Hohenštaufy o císařskou korunu však Sasko i Bavorsko ztratil. Jindřich Lev, syn Jindřicha Pyšného, po uzavření smíru s králem Konrádem III. získal roku 1142 Sasko zpět a roku 1156 mu císař Fridrich I. Barbarossa, který byl s Welfy spřízněn, vrátil i Bavorsko. Po prohrané bitvě u Legnana a obvinění ze zrady Fridrich Barbarossa Jindřichu Lvu Sasko i Bavorsko odňal a Jindřich Lev byl donucen odejít do exilu.

Ota, syn Jindřicha Lva, byl roku 1209 korunován na císaře Svaté říše římské. Synovec Oty IV., Ota I., zvaný Dítě, se roku 1235 stal vévodou části Saska, nazývané Brunšvicko-Lünebursko. Welfové Brunšvicko-Lüneburští vládli na tomto území až do rozpadu Německé říše roku 1918.

Hannoverská dynastie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Hannoverská dynastie.

Za zakladatele hannoverské dynastie je považován Jiří Brunšvicko–Lüneburský (*1582- + 1641), příslušník rodu Welfů. Když byla roku 1635 dělena rodová území Welfů, zdědil Jiří knížectví Calenberg a Göttingen a za své sídelní město si zvolil Hannover. Jeho nejmladší syn, vévoda Arnošt August byl pak roku 1692 povýšen na římskoněmeckého kurfiřta, čímž získal významné právo podílet se na volbě krále. Jeho syn Jiří Ludvík zdědil na základě Zákona o nástupnictví roku 1714 britský trůn jako Jiří I. Členové dynastie Welfů vládli v Británii až do smrti královny Viktorie roku 1901 jako Hannoverská dynastie.

Kurfiřti Hannoverští a vévodové Brunšvicka-Lüneburska[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Hannoverské kurfiřtství a Vévodství Brunšvicko-Lünebursko.

Králové Hannoverští[editovat | editovat zdroj]

Znak království Hannoverského
Podrobnější informace naleznete v článku Hannoverské království.

Hannoverské království vzniklo v říjnu roku 1814 rozhodnutím Vídeňského kongresu. Britský král Jiří III. tak po napoleonských válkách získal zpět své hannoverské državy. Kongres rovněž rozhodl o územní výměně s Pruským královstvím, díky níž rozloha Hannoverska podstatně vzrostla.

Po smrti krále Viléma IV. v roce 1837 nastoupila v Británii na trůn jeho dcera Viktorie, jelikož neměl mužského potomka. V Hannoveru ale nastoupil na trůn princ Arnošt August I., strýc královny Viktorie. Stalo se to díky starému německému následnickému řádu, tj. polosalickému zákonu, díky němuž může žena vládnout pouze pokud rod nemá muže schopné vlády.

Při hlasování v Německém spolku 14. června 1866 podpořilo Hannoversko návrh na mobilizaci spolkových vojsk proti Prusku, což o den později vedlo k vyhlášení války ze strany Pruska. Hannoverská armáda ještě zvítězila v bitvě u Langensalzy (27. června 1866), o dva dny později však musela kapitulovat. Král Jiří V. byl zbaven trůnu a Hannoversko bylo připojeno k Prusku jako provincie.

Králové Spojeného království Velké Británie a Irska[1][editovat | editovat zdroj]

Znak Spojeného království Velké Británie a Irska
Podrobnější informace naleznete v článcích Spojené království Velké Británie a Irska a Act of Settlement.

Syn hannoverského kurfiřta Jiří Ludvík zdědil na základě Zákona o nástupnictví roku 1714 britský trůn jako Jiří I. Britští králové vládli do roku 1814 současně jako kurfiřti Hannoverští a vévodové Brunšvicko-Lüneburští, od roku 1814 jako králové Hannoverští. Po smrti krále Viléma IV. v roce 1837 nastoupila v Británii na trůn jeho dcera Viktorie, jelikož neměl mužského potomka. V Hannoveru ale nastoupil na trůn princ Arnošt August I., strýc královny Viktorie. Stalo se to díky starému německému následnickému řádu, tj. polosalickému zákonu, díky němuž může žena vládnout pouze pokud rod nemá muže schopné vlády. Členové dynastie Welfů vládli v Británii až do smrti královny Viktorie roku 1901 jako Hannoverská dynastie.

Vévodové Brunšvicka resp. Brunšvicka-Wolfenbüttelska[editovat | editovat zdroj]

Znak vévodství Brunšvického
Podrobnější informace naleznete v článku Vévodství Brunšvické.

Když byla roku 1635 dělena rodová území Welfů, z části vévodství Brunšvicko-Lüneburska se oddělilo území Wolfenbüttel, ze kterého se později stalo vévodství Brunšvické

linie Brunšvicko-Bevernská

linie Hannoverská

  • Arnošt Augustus - (1913-1918), syn posledního hannoverského korunního prince, hlava Hannoverské dynastie

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu House of Welf ve Wikimedia Commons

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Spojení království Velké Británie a Irského království došlo až roku 1801, ale pro zkrácení je zde uveden úřední název od roku 1801.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Josef Fleckenstein: Über die Herkunft der Welfen und ihre Anfänge in Süddeutschland. v: Studien und Vorarbeiten zur Geschichte des großfränkischen und frühdeutschen Adels. Hrsg. von G. Tellenbach. Albert, Freiburg/B 1957, S. 71–136.
  • Georg Schnath: Das Welfen-Haus als europäische Dynastie. v: Georg Schnath: Streifzüge durch Niedersachsens Vergangenheit. Lax, Hildesheim 1968.
  • SCHNEIDMÜLLER, Bernd. Die Welfen : Herrschaft und Erinnerung (819-1252). Stuttgart ; Berlin ; Köln : W. Kohlhammer, 2000. 378 s. ISBN 3-17-014999-7.