Matylda Toskánská
Mathilda z Canossy, markraběnka toskánská, zvaná též „Velká hraběnka“ (1046 – 24. červenec 1115 Bondeno di Roncore) byla italskou šlechtičnou, která sehrála významnou roli v boji o investituru mezi římským císařem Jindřichem IV. a papežem Řehořem VII. jehož spojenkyní byla. Právě ona vlastnila hrad Canossa, který se stal svědkem císařova pokoření v lednu 1077. Vzhledem ke své bezdětnosti odkázala svá rozsáhlá panství na severu Itálie papeži, po její smrti však o toto dědictví nastal veliký a dlouhý spor mezi císařstvím a papežstvím.
Původ, mládí a sňatky [editovat]
Mathilda byla nejmladším dítětem toskánského markraběte Bonifáce III., držitele mnoha panství v Lombardii a Emilii. Její matkou byla Beatrix, dcera hornolotrinského vévody Fridricha II.
Když byl její otec Bonifác zavražděn roku 1052, provdala se Mathildina matka znovu za Bohumíra Brabatého který byl v té době ve sporu s císařem Jindřichem III. ve sporu o dědictví po svém otci. Císař proto odvlekl Mathildu i její matku do zajetí do Němec (1055), propustil ji však ještě téhož roku. Mathilda byla pak dvakráte provdána: za svého nevlastního bratra Bohumíra Hrbatého (Dolnolotrinského, † 1076) a roku 1089 za bavorského Welfa, ale obě tato manželství byla, jak se zdá jen formální.
Pozdější život [editovat]
Po smrit své matky i prvého manžela roku 1076 se Mathilda ujala přímé vlády ve svém dědictví. Již před vypuknutím sporu Řehoře VII. s Jindřichem IV. byla v přátelském poměru k Římu – hned r. 1067 a opět r. 1074 pomáhala papeži proti Normanům – a za sporu samého stála ovšem rozhodně v táboře papežském. S počátku prostředkovala a ještě r. 1077 v Canose, kam se byl papež k ní uchýlil, působila u Řehoře pro povolnost, od r. 1080 však stála při papeži již s celým důrazem své moci. Válka byla vedena se střídavým štěstím a Mathilda často i kostelní poklady byla nucena obětovati. Teprve r. 1084 dobyla u Sorbarie vítězství poněkud rozhodnějšího. Druhé, ještě vážnější, nebezpečenství jí hrozilo od r. 1090 a zejména r. 1092, ale i tu Mathilda dovedla je odvrátiti – sem patři politický význam jejího sňatku s Welfem – a založivši dočasný spolek lombardských měst, nejen sama nabyla znenáhla zpět, co ztratila – Ferrary r. 1101, Parmy r. 1103 a konečně i Mantovy r. 1114 – , ale i pro Paschala II. získala celou Lombardii.
S její politikou ovšem souhlasí, že r. 1093 podporovala odboj krále Konrada proti císaři. S Jindřichem V. však bojovala nešťastně (1110 – 11) a musila se mu na čas pokořiti. Své země od Ceprana až k Radicofani již r. 1077 a opět r. 1102 odkázala „sv. Petru“, ale hned, jak zemřela (1115), nastal veliký a dlouhý spor mezi císařstvím a papežstvím o toto „dědictví Mathildino“.
Mathilda je zjev, který imponuje – lid případně hned tehdy jmenoval ji „velkou hraběnkou“ – , a zejména její přátelství s Řehořem VII., jak Gregorovius praví, „poměr světodějného působení, stojí ojediněle v dějinách“ a nenávist i pomluva snažily se nadarmo je pošpinit. S nadšením pro theokratické ideály Řehořovy a s tuhou energií v jich provádění spojovala Mathilda hlubokou pokoru náboženskou a velmi živý zájem o vědu.
Literatura [editovat]
- TOSTI, Luigi: La Contessa Mathilde e i romani Pontefici (1859)
- PANNENBORG, Albert: Studien zur Geschichte der Herzogin Mathilde von Canossa (1872)
- OVERMANN, Alfred: Gräfin Mathilde von Tuscien, ihre Besitzungen, Geschichte ihres Gutes von 1115-1230 und ihre Regesten (1895).
