Emauzy (biblické místo)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Byzantská bazilika v Emauzích - Nikopoli z 5.-7. stol. přestavěná v době křižáckého království v Palestině ve 12. stol.

Emauzy (řecky Níkopolis) je lokalita v Izraeli (mezi 3. a 7. stol. město), která se nacházela přibližně 30 km západně od Jeruzaléma na hranici mezi Judskými horami a Ajalónským údolím, blízko místa, v němž se cesta vedoucí ze středomořského přístavu Jaffo do Jeruzaléma rozdělovala na severní větev (přes Bejt Choron) a jižní větev (přes Kirjat Je'arim). Poštovní adresa: Emmaus-Nicopolis, P.O.B. 638, 72100 Ramla, Izrael

Zeměpisná poloha a název[editovat | editovat zdroj]

Díky svému strategickému položení, sehrály Emauzy v jistých etapách svých dějin důležitou vládně-administrativní, vojenskou a ekonomickou roli. První zmínka o Emauzích se nachází ve 3.-4. kapitole 1. knihy Makabejské v souvislosti s bojem Judy Makabejského proti Řekům (2. stol. před křesťanským letopočtem). Zeměpisné umístění Emauz je popsáno v Jeruzalémském Talmudu, v traktátu Ševiit 9,2:[1]

Od Bet Choronu až k moři je jediná, nerozdělená země. Rabi Jochanan pravil: Jsou v ní hory, roviny i údolí. Od Bet Cholinu až do Emauz jsou hory, od Emauz k Lodu rovina, a až k moři je nížina.

O lokalizaci Emauz svědčí také zeměpisná mapa z římské doby „Tabula Peutingeriana“, na které jsou Emauzy zaznamenány 19 mil (cca 28 km) západně od Jeruzaléma, a Ptolemaiova mapa, na které je tato vzdálenost rovna 20 mílím (cca 29,5 km). Tato skutečnost je potvrzena následujícími prvokřesťanskými svědectvími: několik starých rukopisů a překladů Lukášova evangelia (mezi jinými Sinajský kodex), zmiňující vzdálenost 160 stadií mezi Emauzy a Jeruzalémem, sv. Eusebius Caesarijský,[2] anonymní poutník z Bordeau, sv. Jeroným[3] a další.

Název Emauzy pochází původně ze starohebrejského výrazu „Chammat“ (חמת), popř. „Chamta“ (חמתא), znamenající „horký pramen“ (pod tímto označením jsou Emauzy zmíněny v midraši Zuta k Písni Písní 6,8 a v midraši Rabba k Jeremiášovu Pláči 1,45). Tento místní název byl během 2. stol. př. n. l. helenizován a ve starožidovské literatuře psané řecky i hebrejsky se objevuje v následujících formách: Ammaus, Ammaum, Emmaus, Emmaum, Maus, Amus aj. (Άμμαούμ, Άμμαούς, Έμμαούμ, Έμμαούς, אמאוס, אמאום, עמאוס, עמאום, עמוס, מאום, אמהום…)

Historie[editovat | editovat zdroj]

V době Hasmonejské vlády se Emauzy staly dominantní lokalitou Ajalónské doliny a obdržely status regionálního administrativního centra (toparchie). Podle zprávy v Lukášově evangeliu (ve 24. kapitole, verše 13 - 35) zde Ježíš Kristus po svém zmrtvýchvstání „lámal dvěma svým učedníkům chléb“ (slavil eucharistii).

Na konci římské a byzantské éry měly Emauzy status města, nazvaného Nikopolis. V raně arabském období, s příchodem muslimských dobyvatelů (v 7. stol.), bylo místu navráceno původní jméno, arabsky 'Imwás (عِمواس‎‎) nicméně pozbylo významu regionálního centra.

V období křižáckých výprav do Svaté země byla v Emauzích obnovena křesťanská přítomnost, současně se však začala uctívat památka na Kristovo zjevení v Emauzích také na dalších místech ve Svaté zemi: Moca (6 km od Jeruzaléma), Kubeibe, Abu Goš (12 km od Jeruzaléma). Arabská vesnice 'Imwás byla v moderní době znovu identifikována jak s biblickými Emauzy, tak s římsko-byzantskou Nikopolis následujícími vědci: Edward Robinson (1838 — 1852),[4] M.-V. Guérin (1868), Clermont-Ganneau (1874), J.-B. Guillemot (1880 — 1887), a zároveň také díky vizi, kterou přijala blahoslavená Mariam od Ježíše Ukřižovaného z Betlémského karmelitánského kláštera, jíž v roce 1878 sám Kristus ukázal vesnici 'Imwás jako novozákonní Emauzy. Toto svaté místo bylo následně zakoupeno od muslimů Betlémským karmelitánským klášterem, byly provedeny archeologické vykopávky, a obnovily se i poutnické cesty do Emauz–Nikopole.

Arabská vesnice 'Imwás byla zcela zničena v červnu 1967 po obsazení izraelskými vojsky během Šestidenní války. Svaté místo Emauzy, nacházející se na latrúnské křižovatce cest mezi Jeruzalémem a Tel Avivem, 20 minut od Ben Gurionova letiště, však zůstalo zachováno a je dnes opět otevřeno návštěvníkům.

Archeologie[editovat | editovat zdroj]

Archeologické výzkumy v Emauzích začaly na konci 19. století a pokračují dodnes:Clermont-Ganneau (1874), J.-B. Guillemot (1883–1887), L.-H. Vincent et F.-M. Abel (1924–1930),[5] Y. Hirschfeld (1975),[6] M. Gichon (1978),[7] M. Louhivuori, M. Piccirillo, V. Michel, K.-H. Fleckenstein (1994-).[8]

mozaika z byzantského období v bazilice v Emauzích

Během výzkumuprovedeného na území parku Canada (Ayalon) byly objeveny ruiny opevnění Emauz z hasmoneovského období spolu s římskými lázněmi ze 3. století, židovské pohřební jeskyně z 1. století, římsko-byzantský vodní system, lis na olej a hrobky. Dále na území posvátného místa Emauz byly objeveny další židovské pohřební jeskyně z 1. století a rovněž lis na olej, hrobky a mnoho předmětů z římsko-byzantského období (mince, olejové lampy, nádobí, šperky). Byla vykopána východní (zadní) trojapsidová zeď byzantského kostela s vnější křtitelnicí a barevnou mozaikou a rovněž křižácký kostel, který byl přistavěn k byzantské apsidě ve 12. století. V oblasti Emauz bylo nalezeno také několik hebrejských, samařských, řeckých a latinských nápisů vytesaných do kamene.

Argumenty pro ztotožnění Emauz-Nikopolis s místem zmíněným v evangeliu podle Lukáše 24:13[editovat | editovat zdroj]

Většina starých rukopisů Lukášova evangelia, které dnes máme k dispozici, stanovují vzdálenost mezi Jeruzalémen a Emauzy na 60 stadií (12 km). Na druhou stranu existuje několik rukopisů, které určují vzdálenost na 160 stadií (cca 30 km). Jedná se například o unciální rukopis א (Codex Sinaiticus), Θ, Ν, Κ, Π, 079 a minuskulní rukopisy 158, 175, 223, 237, 420 a rovněž stare překlady do latiny (některé rukopisy z Vetus Latina, např. Codex Sangermanensis), vysoce kvalitní rukopisy Vulgaty (včetně nejstaršího z nich Codex Fuldensis), do aramejštiny (Palestinský Evangeliář), do gruzínského a arménského jazyka.[9] Verze stanovující vzdálenost na 60 stadií byla použita v tištěných verzích Lukášova evangelia od 16. století. Proti verzi stanovující vzdálenost na 160 stadií mluví skutečnost, že tuto vzdálenost je jen stěží možné ujít za den tam i zpět. Na druhou stranu nelze zapomínat na princip interpretace starých textů Lectio difficilior, lectio verior, který říká, že pokud zkoumáme dvě verze, za původní je třeba pokládat tu složitější, jelikož bibličtí písaři měli tendenci texty zjednodušovat a nikoliv obráceně. Důležitý je také fakt, že cestu z Jeruzaléma do Emauz a zpět je možné ujít za jeden den, což bylo potvrzeno pokusem.

Staré židovské zdroje (1. Makabejská, Josephus Flavius, Talmud a Midraš) uvádí v oblasti Jeruzaléma pouze jednu vesnici s názvem Emauzy: Emauzy poblíž údolí říčky Ajalon.[10][11] Například ve Válce Židovské (4,8,1) Josephus Flavius zmiňuje, že Vespasianus umístil 5. makedonskou Legii do Emauz. Toto potvrzují archeologové, kteří objevili nápisy na náhrobních kamenech vojáků Legie v oblasti Emauz-Nicopolis, takže vesnice Emauzy skutečně existovala poblíž Ajalonského údolí v 1. století a Josephus Flavius měl na mysli právě tuto vesnici, když uváděl Emauzy ve svých spisech.[12]

(vesnice ha-Moca nacházející se 30 stadií (asi 6 km) od Jeruzaléma je zmíněna ve středověkém řeckém rukopisu Války Židovské od Josepha Flavia pod názvem Ammaus; jedná se evidentně o omyl písaře.

Byzantská křtitelnice (Baptisterium) v Emauzích - Nikopoli

Podle staré křesťanské tradice Církevních otců a také poutníků do Svaté Země v římsko-byzantském období je Nikopolis jednoznačně ztotožněno s Emauzy z Lukášova evangelia. (Origenes (pravděpodobně), St. Eusebius z Caesareje,[13] St. Jeroným,[14] Hesychius Jeruzalemský,[15] Theophanes Zpovědnik,[16] Sozomen,[17] Theodosius,[18] a jiné.

V roce 1878 měla blahoslavená Mariam Betlémská (Mariam Bawardi) zjevení, v němž Ježíš označil 'Imwás za skutečné Emauzy. Následně bylo posvátné místo odkoupeno od muslimů karmelitánským klášterem.

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  1. Strack, Billerbeck "Kommentar zum Neuen Testament aus Talmud & Midrasch", II. díl, str. 269 a následující. 9. vyd. München 1924,1989. ISBN 3-406-02725-3.
  • Vincent, Abel "Emmaüs". Librairie Ernest Leroux, Paris 1932. (není ISBN)
  • P. Duvignau, "Emmaüs, le site - le mystère". Librairie Ernest Leroux, Paris 1937. (není ISBN)Dokumenty Google
  • V. Michel, "Le complexe ecclésiastique d’Emmaüs-Nicopolis". Sorbonne, diplomová práce, 1996/1997. Manuskript.
  • K.-H. Fleckenstein, M. Louhivuori, R. Riesner, "Emmaus in Judäa". Brunnen Verlag, Giessen-Basel 2003. ISBN 3-7655-9811-9.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. překl. v angl. H. Guggenheimer, Berlin-NY 2001, str. 609
  2. "Onomastikon"
  3. 108. list
  4. Edward Robinson, "Researches in Palestine, Mount Sinai and Arabia Petrae", II. díl., str.363 Boston, 1841.(není ISBN)Biblical researches in Palestine, Mount Sinai and Arabia Petraea: A journal ... - Eli Smith - Knihy Google, Edward Robinson,"Biblical Researches in Palestine and the Adjacent Regions, the Voyage of 1852", str. 146-8. Boston, 1856.(není ISBN)Later biblical researches in Palestine and the adjacent regions: a journal ... - Edward Robinson, Eli Smith - Knihy Google
  5. L.-H. Vincent, F.-M. Abel, "Emmaüs", sa Basilique et son histoire", Paris, librairie Ernest Leroux, 1932, p.p. 19-274
  6. Y. Hirschfeld, "A Hidraulic Installation in the Water-Supply System of Emmaus-Nicopolis", IEJ: 1978
  7. M. Gichon "Roman Bath-houses in Eretz Israel","Qadmoniot", 11, 1978
  8. K.-H. Fleckenstein, M. Louhivuori, R. Riesner "Emmaus in Judäa", Giessen-Basel, 2003.ISBN 3-7655-9811-9
  9. M.-J. Lagrange, "Evangile selon saint Luc", Paris, 1921, p.p.617-618[1], Wieland Willker, "A Textual Commentary on the Greek Gospels", Vol. 3 [2]
  10. Strack, Billerbeck "Kommentar zum Neuen Testament aus Talmud & Midrasch", II. díl, str. 269 a následující. 9. vyd. München 1924,1989. ISBN 3-406-02725-3.
  11. Viz: Geomishna
  12. viz: P. M. Séjourné, "Nouvelles de Jérusalem", RB 1897, s. 131; E. Michon, "Inscription d’Amwas", RB 1898, s. 269-271; J. H. Landau, «Two Inscribed Tombstones», "Atiqot", vol. XI, Jerusalem, 1976.
  13. "Onomasticon"
  14. List 108, PL XXII, 833 a další texty
  15. Quaestiones », PG XCIII, 1444
  16. "Chronografia", PG CVIII, 160
  17. "Církevní dějiny ", PG LXVII, 180
  18. "De situ Terrae sanctae", 139