Petr Vok z Rožmberka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Petr Vok z Rožmberka
Narození 1. října 1539
Český Krumlov
Úmrtí 6. listopadu 1611
Třeboň
Místo odpočinku Vyšebrodský klášter,
Vyšší Brod
Titul Rožmberský vladař
Období 1592–1611
Předchůdce Vilém z Rožmberka
Následovník —
Nábož. vyznání bratrské
Manžel(ka) Kateřina z Ludanic
Rodiče Jošt III. z Rožmberka
Anna z Rogendorfu
Na tento článek je přesměrováno heslo Petr Vok. O dalších osobách tohoto jména pojednává článek Petr Vok (rozcestník).

Petr Vok z Rožmberka (1. října 1539 Český Krumlov – 6. listopadu 1611 Třeboň) byl český šlechtic z rodu Rožmberků. Patřil k předním postavám českých dějin 16. a 17. století. František Palacký o něm napsal, že je vedle husitství druhým největším vrcholem naší minulosti. Byl posledním narozeným i zemřelým příslušníkem rožmberského rodu.

Přes padesát let žil ve stínu svého staršího bratra Viléma. Sám se na veřejnosti přiznal, že trpěl „komplexem mladšího, odstrčeného a méně schopného sourozence“. Již od mládí byl učenlivý, zvídavý a vynalézavý. O tom také svědčí to, že se intenzivně zajímal o vědu, literaturu, umění a kulturu všeobecně. Podporoval českou literaturu, divadlo, školství (Rožmberská škola v Soběslavi) a výtvarné umění. Vytvořil jednu z nejrozsáhlejších knihoven ve střední Evropě. Jeho sbírka uměleckých předmětů, fyzikálních přístrojů a přírodnin byla srovnatelná se sbírkami Rudolfa II. na Pražském hradě. Díky němu byly zámky v Bechyni a Třeboni přestavěny v renesanční sídla. Byl zakladatelem a velmistrem Řádu lebky.

Obsah

[editovat] Život

[editovat] Dětství a mládí

Dětský portrét Petra Voka

Narodil se 1. října 1539 na hradu v Českém Krumlově jako syn vladaře rožmberského domu Jošta III. z Rožmberka a jeho druhé manželky Anny z Rogendorfu. Jako projev těsných svazků s předešlými pokoleními dostal v rožmberském rodě nezvyklé ztrojené jméno Petr Vok Volf. Zatímco první dvě jména připomínala jeho příbuzné po meči (strýce Petra V. a děda Voka II.), třetí jméno odkazovalo na děda z matčiny strany Volfa z Rogendorfu. Už o čtrnáct dní později se stal polovičním sirotkem, když 15. října 1539 jeho otec zemřel. Dne 22. října 1539 byl Petr Vok v Českém Krumlově pokřtěn a jeho kmotrem se stal rodinný přítel Albrecht z Gutnštejna.[1] Po smrti Jošta z Rožmberka se ujal vladařství nad rožmberským dominiem i poručnictví strýc sirotků Petr V. z Rožmberka. Ač byl poručník plný dobrých úmyslů ve prospěch osiřelých synovců a neteří, brzy docházelo k neshodám mezi ním a ovdovělou Annou z Rogendorfu. Výsledkem více než rok trvajících konfliktů se stala dohoda, podle které musel Petr z Rožmberka vyplatit vdově její věno zvýšené na částku 9000 zlatých rýnských. Anna se poté musela odstěhovat z rožmberských panství a ztratila také jakýkoliv vliv na výchovu svých dětí.[2]

Rodinné spory nejvíce poznamenaly tehdy šestiletého Viléma. Protože Petr z Rožmberka se sám nemohl ujmout výchovy dětí, musel najít nějaké jiné řešení. Zatímco staršího Viléma strýc poslal nejdříve do školy v Mladé Boleslavi a později v Pasově, ostatní sourozenci (včetně mladšího Petra Voka) našli útočiště v Jindřichově Hradci u příbuzné Anny Rožmberské z Hradce.

Dne 6. listopadu 1545 Petr z Rožmberka zemřel. Díky jeho šetrnosti se v době jeho vladařství podařilo zbavit rožmberské dominium většiny dluhů a dokonce našetřit i větší sumu v hotovosti. Pro své synovce začal také stavět palác na Pražském hradě. Ještě před smrtí ustanovil poručníky rožmberských sirotků Albrechta z Gutnštejna, Oldřicha Holického ze Šternberka a Jeronýma Šlika.[3] Zásluhou poručníků (především Albrechta z Gutnštejna) byly obnoveny narušené rodinné vztahy a Anna z Rogendorfu se mohla vrátit do Českého Krumlova, kde se mohla ujmout péče o své děti, které se vrátily z Jindřichova Hradce. Zatímco Vilém dále zůstával na škole v Pasově.[4] Poručníci se mezitím svědomitě starali o rozmnožení rožmberského majetku. Postupně přikoupili panství Lhenice, městečko Planá nad Lužnicí s několika vesnicemi v okolí Tábora, panství Želeč, Drslavice a snad ještě za jejich správy byla dohodnuta i koupě panství Vimperk od Jáchyma z Hradce.[5]

Na rozdíl od svého staršího bratra dostalo se Petru Vokovi základům vzdělání u domácího učitele na zámku v Českém Krumlově. Jeho učitelem se stal profesor pražské univerzity Gabriel Svěchin z Paumberka. Pod jeho vedením existovala v Českém Krumlově v letech 1547–1551 šlechtická zámecká škola, kde se kromě Petra Voka z Rožmberka vzdělávali i jeho příbuzní Ferdinand a Jan Fridrich Hoffmannové z Grünpüchlu, Kavkové z Říčan a Šlejnicové ze Šlejnic. Vyučovalo se zde především čtení a psaní v češtině a také základům náboženství. Se svými šlechtickými spolužáky pak mohl Petr Vok procvičovat němčinu. O své školní úspěchy a nově nabyté dovednosti se často dělil v dopisech svému staršímu bratrovi do Pasova.[6]

„ Tento lístek proto k Tobě jsem napsal svou rukou vlastní, abys porozuměti mohl, jakou hrou a kratochvílí v tomto mým mladým věku se zaneprazdňuji. “
— Petr Vok v dopise svému staršímu bratru[7]

V roce 1551 odešel z rožmberských služeb Gabriel Svěchin z Paumberka a bylo potřeba najít pro Petra Voka nového učitele. Tím se na doporučení Jáchyma z Hradce stal Jan Makovský z Makové zvaný též Soběslavský či Aquarius, který byl rožmberským poddaným. Což Petru Vokovi způsobilo určité problémy.[8]

„ Dvorská cháska některá když Petříčka tím tejrali, že jeho poddaný jej učiti bude, proto teskliv býti a plakati počal, jako by nějaká hanba mu tudy učiněna býti měla, že od svého poddanýho veden, řízen a trestán bude. “
— Václav Březan[9]

Přesto zůstal Jan Makovský učitelem Petra Voka až do roku 1556. Nejmladší Rožmberk se učil především „literárnímu umění“, etice a latině. Přestože měl k výuce vytvořeny ty nejlepší podmínky a nepostrádal pravděpodobně i potřebné nadání, výsledky byly ovlivněny nedostatečným zájmem o hlubší vzdělání. V pozdějších letech své určité ledabylosti hořce litoval.[10]

[editovat] Habsburským dvořanem a kavalírská cesta

S přibývajícím věkem se domácí prostředí začalo stávat Petru Vokovi těsným. Školní výuka jej nezajímala a rytířské dovednosti už přiměřeně ovládal. Starostlivost matky, která jej chtěla ochránit před „zlým světem“, jej naopak přiváděla k alespoň částečné snaze po osamostatnění, které měl představovat třeba i zisk vlastního pečetidla.[11]

„ ... za to vás žádám, že mi dáte v Praze sekryt udělati, neb nemám ani čím listuov svých, kderé píši, zapečetiti, než toliko moším každý do kanceláře, aby mi zapečetěn byl, posílati; a někdy v kanceláři žádnýho nebude, pak moším ledačíms zapečetiti. A ať mi jej pěkně vyryje, aby v zlatě bylo; neškodilo by nic, abyšte mi i prsten dali udělati. “
— Petr Vok v dopise Kryštofu Buzickému z Buzic[11]

Snahu po určitém osamostatnění svého mladšího bratra podporoval i Vilém z Rožmberka, a tak mu poskytl určité finanční prostředky pro vydržování nevelkého dvora v čele s hofmistrem Vítem Šmogerem ze Schmograu.[12]

[13]

„ ...na otevřeném moři v Anglii se zdvihl silný vítr, proto jsme noc strávili ve velkých útrapách a pluli jsme v ustavičném nebezpečí, neboť loď se kymácela sem a tam a houpala se nahoru dolů. A vlny vrhaly vodu do lodě. Vypadalo to, jako by chtěla loď se vším na palubě klesnout ke dnu, avšak všemocný Bůh, jemuž patří chvála a poděkování, byl s námi, milostivě nás zachoval a pomohl nám z otevřeného moře. “
— Die niderlendische raiss od Petra Voka z Rožmberka[14]

I po návratu ze své kavalírské cesty zůstával Petr Vok ve spojení s významnými představiteli nizozemských provincií. Skutečným agentem nizozemským stavů, který by pravidelně informoval o dění na habsburském dvoře se pravděpodobně nikdy nestal.[15]

[editovat] Ve stínu staršího bratra

Brzy poté, na základě dohody ze dne 14. září 1565, postoupil Vilém tři svá panství svému mladšímu bratrovi Petru Vokovi, aby se mohl osamostatnit. Jednalo se o hrad Choustník s městem Soběslaví, tvrz Želeč a panství Vimperk. I přes oddělení zůstávala zmíněná panství součástí rožmberského dominia a v otázkách náboženské správy, ale i jejich případného prodeje zůstalo Vilémovi rozhodující slovo. Zároveň se ale Vilém zavázal odvádět daně i z postoupených panství.[16]

„ Račte s tím pitím na uzdě držeti. Mně se už zbyteční truňci spomínají. Nejlepší věc Vaší Milosti uznávám a toho bych srdečně přál, abyste se voženiti ráčili, a tak byste ráčili míti doktora doma, který by hojil duši i tělo Vaší Milosti. “
— Václav Skuhrovský ze Skuhrova Petru Vokovi z Rožmberka[17]

Během let se zadlužení Petra Voka zhoršilo natolik, že v polovině 70. let 16. století dosáhlo 180 000 kop míšeňských grošů, což znamenalo skoro čtyřnásobek hodnoty bechyňského panství. Věřitelé postupně ztratili důvěru ve schopnost Petra Voka své dluhy splácet a proto si vyžádali vydání zatykačů, které jim umožňovaly se jej zmocnit a uvěznit jej na tak dlouho, dokud jejich pohledávky nebudou uspokojeny. Zatímco na vlastních statcích mu nehrozilo téměř žádné nebezpečí, pobyt na cizích panstvích a především v Praze představoval značné riziko. Z toho důvodu se také nemohl zúčastnit důležitého zemského sněmu v roce 1575, který jednal o přijetí České konfese.[18]

„ A v tom žádám, že mne poslechneš a Prahy příjezdem svým, což můžeš nejdéle, vzdálíš. Nebo na tě číhají, jakž přísloví, co rybář na parmu. “
— Václav Holický ze Šternberka v dopise Petru Vokovi z Rožmberka[19]

[editovat] Sňatek

Teprve s blížící se čtyřicítkou se Petr Vok začínal pomalu vzdávat bezstarostného mládeneckého života a začal uvažovat o sňatku. Jeho vyvolenou se stala Kateřina z Ludanic. Svatbu pomáhal domlouvat i Petrův starší bratr Vilém. Protože Vilém z Rožmberka se z žádného ze svých dosavadních třech sňatků nedočkal dědice, vymínil si, že pokud se Petru Vokovi narodí syn, bude mu v osmi letech svěřen do výchovy.[20]

Snoubenci se poprvé blíže poznali v září 1579 na svatbě Anny z Hradce s Oldřichem Felixem Popelem z Lobkovic. Jejich vlastní svatba pak proběhla 14. února 1580 na zámku v Bechyni. Sňatek ve svých verších oslavil německý básník Jan Frederus. Z původně velkého ludanického dědictví přinesla nakonec Kateřina do manželství jen Helfštejnské panství s městem Lipníkem nad Bečvou.[21]

Dne 22. června 1601 zemřela po dlouhé nemoci Kateřina, manželka Petra Voka. Pohřbena byla na konci března následujícího roku v rodinné rožmberské hrobce ve Vyšebrodském klášteře.[22]

[editovat] Náboženská konverze

Medaile Petra Voka z Rožmberka

V druhé polovině roku 1582 došlo k prudkému ochlazení vztahů mezi rožmberskými bratry. Petr Vok, který se již od roku 1562 hlásil k (novo)utrakvismu, na základě dlouhého uvažování přiklonil k Jednotě bratrské. Už v září na Bechyňský zámek povolal Matěje Hrona, aby zde zahájil bratrské bohoslužby a na jaře roku 1583 získal i stálého kazatele v osobě Jindřicha Daniela Švarce ze Semanína. Pravděpodobně pod jeho vlivem nechal Petr Vok vybudovat budovu bratrského sboru na bechyňském zámku, kterou postavil Baltazar Maggi z Arogna.[23] Petr Vok, který nejdříve projevoval své bratrské přesvědčení především na vlastních panstvích se v roce 1587 odhodlal k okázalé demonstraci své nové víry. V květnu přijímal Večeři Páně od bratrských kněží při návštěvě Mladé Boleslavi a v září se podobně prezentoval i na Moravě v Lipníku nad Bečvou.[24]

„ ... tu v Lipníku pikharti ty dni svú schůzku a shromáždění, sjedouce se z Polsky, z Čech a odsud (z Moravy), mají, biskupy - jak sobě to jméno falso usurpují (falešně přisvojují) - colili, své rúhavé posluhování měli a radu. Pán Buoh ví jakú, drželi v přítomnosti mnohých našich Moravcuov. I pan bratr Vaší milosti byl u nich ve sboře, který také jich vychováním (potravinami) nemalým nákladem opatřil a paní (Kateřina) sama s jinými paními jim jídlo strojila... “
— Stanislav Pavlovský v dopise Vilémovi z Rožmberka[25]

Svým jednáním působil Petr Vok velké komplikace svému staršímu bratru, který stál v čele zemské vlády v Čechách, kde byla Jednota bratrská na základě královských mandátů zakázána. Pobouřený Vilém pohrozil svému mladšímu bratrovi majetkovým postihem a vzkázal mu, že svěřená panství mu může kdykoliv odebrat.[26]

[editovat] Poslední Rožmberk

Petr Vok z Rožmberka

Bezprostředně po převzetí dominia Petr Vok vědomě navázal na Vilémovo vladařství. Bez nejmenších námitek uznal jeho odkazy, především v zaopatření vdovy Polyxeny.[27]

Spolu se staršími dluhy Petra Voka přesahovalo celkové zadlužení astronomickou částku 1 000 000 míšeňských kop.[28] Za hospodářskými obtížemi se skrývaly především obrovské náklady na Vilémovu politickou kariéru a reprezentaci, které výnos z rožmberského dominia nestačil pokrýt.[29]

„ A tu také hned někteří nedavše dobře nebožtíkovi pánu vystydnouti, dostavše takové příležitosti, jíž by byli za nebožtíka užíti nemohli, zboží rožmberská divně losovali, trhali a pána svými obmysly javše, k své vůli přivedli. “
— Václav Březan[30]

Aby alespoň na čas unikl věřitelům, formálně převedl Petr Vok po Vilémově smrti většinu svého majetku na svou manželku Kateřinu z Ludanic. Přesto se však brzy musel odhodlat k radikálnějšímu řešení a začít vzniklou situaci řešit postupným odprodejem některých panství. Postupně tak odprodal věno své manželky Helfštýn, dále pak panství Miličín, Choustník, Helfenburk, Bechyni, Vimperk, Rychleby, rakouský Haslach, a jiné. Jen v letech 1592–1599 tak prodejem panství získala rožmberská komora více než 500 000 kop grošů. Přesto však stále zůstával dluh převyšující 400 000 kop. Pro jeho uhrazení se Petr Vok rozhodl k nejrazantnějšímu zásahu do zděděného rožmberského dominia a dohodl se na odprodeji panství Český Krumlov císaři Rudolfu II.[31] Prodej se realizoval v letech 1601/1602 za 422 000 kop míšeňských grošů.[pozn. 1] Petru Vokovi se tak podařilo zabránit hospodářskému kolapsu, ale za cenu podstatného zmenšení rožmberského dominia.

Petrova pečeť

I když měl značné dluhy, nikdy svým poddaným nezvyšoval daně ani nezaváděl nové. Staral se dokonce o chudé a nemocné, a to jak na Bechyni, tak v Třeboni. Každý den v 10 hodin dopoledne a v 6 hodin večer svolával na třeboňský zámek chudinu z města i okolí a podával jim jídlo a pití. Finančně podporoval také Univerzitu Karlovu.

„ Roku 1602, když Karlova kolej hrozila zřícením a stavové ... poskytovali pomoc, všechny překonal urozený pán a vladař pan Petr Vok z Rožmberka. “
— Jan Campanus Vodňanský[33]

[editovat] Rudolfův majestát

Podrobnější informace naleznete v článku Rudolfův majestát.

[34]

[editovat] Vpád Pasovských

Podrobnější informace naleznete v článku Vpád Pasovských.
„ Když tedy jistý díl těch škúdcův zemských přitáhl k Třeboni, dovolili jim přistoupiti až k samému valu třeboňskému a poté pouštěli na ně velikou i malou střelbu s těmi ohnivými nástroji tak silně, že jich veliký počet tu mizerně skapal, a ani od té chvíle neměli žádné více chuti po rožmberské kořisti dychtiti. “
— Pavel Skála ze Zhoře[35]

Nedlouho poté ztroskotal i pasovský útok na Soběslav. Po svém neúspěchu začali pasovští vyhrožovat prokopáním hrází Rožmberského rybníka a zaplavením celého dominia. Obavy, že by vzniklá povodeň mohla ohrozit i Prahu, urychlily vyslání vojenské pomoci Matyáše Habsburského. Asi 1500 pěšáků a 600 jezdců sice výrazně posílilo rožmberské jednotky, k případnému útoku proti pasovským však i poté rožmberské síly nestačily.[36]

[editovat] Smrt a pohřeb

Zemřel 6. listopadu 1611 v Třeboni ve věku 72 let coby poslední člen šlechtického rodu Rožmberků[pozn. 2] a byl pohřben v rodinné hrobce ve Vyšším Brodě.[38] Pohřební slavnosti přišly Švamberky na více než 18 000 míšeňských kop grošů.[39] Původně chtěl být Petr Vok pohřben v protestantském kostele sv. Jošta v Českém Krumlově, kde pro ten případ nechal vystavět hrobku. Po prodeji Českého Krumlova měl však obavy o osud protestantského kostela na komorním panství a rozhodl proto, že jeho tělo i tělo jeho manželky budou pohřbeny v rodinné hrobce ve Vyšším Brodě, i když to znamenalo, že bude pohřben v katolickém kostele. Rodová tradice tak zvítězila nad náboženským přesvědčením.[40] Po smrti Petra Voka z Rožmberka činil jeho dluh celkem 331 695 kop grošů. Větší část této částky však netvořily klasické dluhy vzniklé za života Petra Voka, ale odkazy přátelům. Například Kristiánovi z Anhaltu odkázal Petr Vok 30 000 kop grošů a Václavu Budovcovi z Budova 24 000 kop grošů.[41]

[editovat] Dědicové

Za svého dědice považoval bezdětný Petr Vok svého synovce Jana, syna sestry Evy a roku 1597 na něj převedl panství Rožmberk.[42] O tři roky později se začali na základě dohody o vzájemném nástupnictví, uzavřené roku 1484, domáhat dědictví Švamberkové. Uspěli roku 1609, kdy je Petr Vok uznal svými dědici.[43]

[editovat] Hodnocení

Na rozdíl od svého staršího bratra se Petr Vok stal předmětem legendy.[pozn. 3] Petr Vok se tak po své smrti proměnil ve vzor štědrého dobrodince a příkladného renesančního kavalíra.[45] Bývá považován za jednu z nejpozoruhodnějších osobností své doby.[46]

„ O dobrotivosti pana Petra Voka mnoho by se mohlo vypravovati, kteréž druhdy někteří poddaní obmyslní zle užívati chtěli a příliš, kdyby od věrných služebníků pán pamatován nebyl. ... “
— Václav Březan[47]

Způsobem vlády se podobal bratrovi Vilémovi. Ale jinak byl každý z nich jiný. Petr byl citlivější, upřímný a když se pro něco rozhodl, pevně si za tím stál. To dokazuje jeho odmítavý postoj k Habsburkům nebo vstup do Jednoty bratrské, kterou ze svého šlechtického postavení obhajoval a chránil. Také jeho smysl pro spravedlnost byl výrazný.

Za pár let se dokázal vypracovat v dobrého hospodáře a správce. Přestože byl po smrti svého bratra nucen řešit obrovské zadlužení rožmberského panství, zabránil hrozícímu majetkovému úpadku a předčasnému rozpadu rožmberského dominia.

Relativně brzy po smrti Petra Voka začala Třicetiletá válka, která krvavě zasáhla nejen do dějin rožmberského dominia. V porovnání s hrůzami této války se téměř dvacetiletá vláda posledního Rožmberka nutně jevila jako doba idylického klidu.[48]

[editovat] Odraz v kultuře a umění

Pohřební štít Petra Voka

Jeho životní příběh (včetně příběhu jeho posledního manželství s Kateřinou z Ludanic) posloužil i jako námět pro dva české komediální filmy Svatby pana Voka a Pan Vok odchází, kde je pojednán s velkým zjednodušením i nadsázkou a humornou veseloherní formou (licentia poetica). Zatímco v prvním filmu jej ztvárnil český herec Miloš Kopecký, v druhém jej představoval Martin Růžek.

[49]

V roce 2011 se jeho podobizna ku příležitosti čtyřstého výročí vymření rodu objevila na čtyřicetidevíti korunové poštovní známce na aršíku Rožmberský rok – Petr Vok z Rožmberka, Vilém Vok z Rožmberka. Výtvarný návrh známky vyhotovil Oldřich Kulhánek a rytinu provedl Miloš Ondráček.[50] V tomtéž roce probíhala od 19. května ve Valdštejnské jízdárně v Praze výstava Rožmberkové : rod českých velmožů a jeho cesta dějinami.

K témuž kulatému výročí byla vydána pamětní stříbrná mince v hodnotě 200 Kč.

[editovat] Odkazy

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
Petr Vok z Rožmberka

[editovat] Poznámky

  1. ↑ Protože ani císař neměl tak vysokou sumu v hotovosti, převedl na sebe 340 000 kop rožmberských dluhů a jen zbývajících 82 000 kop uhradil v hotovosti.[32]
  2. ↑ Dle archeologického výzkumu z XI/2009 je na rakvi Petra Voka uvedeno datum 5. listopadu 1611.[37]
  3. ↑ Přestože z historického hlediska je Vilém významnější osobností než jeho mladší bratr, Petr Vok se těšil větší popularitě. Důvodem byl především s ním spojený mýtus sympatického bonvivána a záletníka, který rozšířila literatura a zpopularizoval film.[44]

[editovat] Reference

  1. ↑ PÁNEK, Jaroslav. Petr Vok z Rožmberka : život renesančního kavalíra. 2. dopl. a opr. vyd. Praha : Vyšehrad, 2010. 320 s. Dále jen Život renesančního kavalíra. ISBN 978-80-7429-008-4. S. 32-33.  
  2. ↑ Život renesančního kavalíra, s. 34.
  3. ↑ PÁNEK, Jaroslav. Vilém z Rožmberka : politik smíru. Praha : Brána ; Knižní klub, 1998. 315 s. Dále jen Vilém z Rožmberka. ISBN 80-85946-86-6. S. 31-32.  
  4. ↑ Vilém z Rožmberka, s. 33-34.
  5. ↑ Zlatý věk Růží, s. 89.
  6. ↑ BŮŽEK, Václav, a kol. Světy posledních Rožmberků. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 790 s. Světy posledních Rožmberků. ISBN 978-80-7422-092-0. S. 524-525.  
  7. ↑ Světy posledních Rožmberků, s. 525.
  8. ↑ Život renesančního kavalíra, s. 41.
  9. ↑ BŘEZAN, Václav. Životy posledních Rožmberků. II. Život Petra Voka z Rožmberka : letopisy osvíceného knížete a pána ... : pátý díl Historie rožmberské o panu Petru Vokovi, posledním vladaři domu rožmberského. Praha : Svoboda, 1985. 532 (374-905) s. Dále jen Životy posledních Rožmberků II. S. 377.  
  10. ↑ Život renesančního kavalíra, s. 41-42.
  11. ↑ a b Život renesančního kavalíra, s. 45.
  12. ↑ Život renesančního kavalíra, s. 46.
  13. ↑ PÁNEK, Jaroslav. Die niederlendische raiss Peter Wok's von Rosenberg – eine unbekannte böhmische Reisebeschreibung Rheinlands, der Niederlande und Englands. In KROUPA, Jiří. Septuaginta Paolo Spunar oblata : (70 + 2). Praha : KLP-Koniasch Latin Press, 2000. ISBN 80-85917-74-2. s. 553-560.
  14. ↑ Život renesančního kavalíra, s. 68.
  15. ↑ MAREK, Pavel. Cizokrajné dálky a politika. Vzdálené světy Petra Voka z Rožmberka. Dějiny a současnost, 2011, roč. 33, čís. 4, s. 34-36. ISSN 0418-5129.  
  16. ↑ Život renesančního kavalíra, s. 74.
  17. ↑ BŮŽEK, Václav; HRDLIČKA, Josef, a kol. Dvory velmožů s erbem růže : všední a sváteční dny posledních Rožmberků a pánů z Hradce. Praha : Mladá fronta, 1997. 315 s. Dále jen Dvory velmožů s erbem růže. ISBN 80-204-0651-4. S. 85.  
  18. ↑ Život renesančního kavalíra, s. 84-85
  19. ↑ Život renesančního kavalíra, s. 85.
  20. ↑ Dvory velmožů s erbem růže, s. 91.
  21. ↑ Dvory velmožů s erbem růže, s. 92.
  22. ↑ Dvory velmožů s erbem růže, s. 93.
  23. ↑ Život renesančního kavalíra, s. 108-110.
  24. ↑ Život renesančního kavalíra, s. 115.
  25. ↑ Život renesančního kavalíra, s. 116.
  26. ↑ Život renesančního kavalíra, s. 116-117.
  27. ↑ Poslední Rožmberk, s. 111.
  28. ↑ PÁNEK, Jaroslav. Poslední Rožmberk : životní příběh Petra Voka. Praha : Brána, 1996. 231 s. Dále jen Poslední Rožmberk. ISBN 80-85946-47-5. S. 110.  
  29. ↑ BŮŽEK, Václav, a kol. Věk urozených : šlechta v českých zemích na prahu novověku. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2002. 413 s. Dále jen Věk urozených. ISBN 80-7185-417-4. S. 76.  
  30. ↑ Životy posledních Rožmberků II., s. 507.
  31. ↑ Osud slavného domu, s. 187-191.
  32. ↑ SVOBODOVÁ, Anežka. Petr Vok z Rožmberka. Praha : Melantrich, 1985. 269 s. S. 103.  
  33. ↑ Život renesančního kavalíra, s. 162.
  34. ↑ JUST, Jiří. 9. 7. 1609. Rudolfův majestát. Světla a stíny náboženské svobody. Praha : Havran, 2009. 157 s. ISBN 978-80-86515-92-2.  
  35. ↑ Pavla Skály ze Zhoře Historie česká od r. 1602 do r. 1623 I. Příprava vydání Karel Tiefrunk. Praha : [s.n.], 1865. S. 312.  
  36. ↑ Život renesančního kavalíra, s. 208-209.
  37. ↑ Jan Wirnitzer: Jsou v rakvích, ne u stolu. Podívejte se po 400 letech do krypty Rožmberků, idnes.cz, 3. 12. 2009
  38. ↑ HLINOMAZ, Milan; KOLDA, Vlastimil. Vyšebrodský klášter - nekropole Rožmberků, JSH 4/1988. České Budějovice : Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, 1998.  
  39. ↑ Život renesančního kavalíra, s. 215.
  40. ↑ BŮŽEK, Václav. Paměť v heraldické výzdobě předmětů hmotné kultury šlechtických sídel 16. a 17. století. In BŮŽEK, Václav, a kol. Paměť urozenosti. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-928-7. s. 182.
  41. ↑ MÍKA, Alois. Osud slavného domu : rozkvět a pád rožmberského dominia. České Budějovice : Růže, 1970. 200 s. S. 193.  
  42. ↑ NĚMEC, Bohumír. Rožmberkové : životopisná encyklopedie panského rodu. České Budějovice : Veduta, 2001. 111 s. ISBN 80-903040-0-1. S. 33.  
  43. ↑ Rožmberkové : životopisná encyklopedie, str. 83
  44. ↑ VÁLKA, Josef. Portrét českého politika. In PÁNEK, Jaroslav. Vilém z Rožmberka : politik smíru. Praha : Brána ; Knižní klub, 1998. Dále jen Portrét českého politika. ISBN 80-85946-86-6. s. 289-290.
  45. ↑ Život renesančního kavalíra, s. 224.
  46. ↑ EVANS, Robert John Weston. Rudolf II. a jeho svět : myšlení a kultura ve střední Evropě 1576-1612. Praha : Mladá fronta, 1997. 564 s. ISBN 80-204-0590-9. S. 172.  
  47. ↑ BŘEZAN, Václav. Životy posledních Rožmberků. II. Život Petra Voka z Rožmberka : letopisy osvíceného knížete a pána ... : pátý díl Historie rožmberské o panu Petru Vokovi, posledním vladaři domu rožmberského. Praha : Svoboda, 1985. 532 (374-905) s. S. 640-641.  
  48. ↑ HRDLIČKA, Josef. Petr Vok v roli vrchnosti. Mýtus a skutečnost. Dějiny a současnost, 2011, roč. 33, čís. 4, s. 28-29. ISSN 0418-5129.  
  49. ↑ NOVOTNÝ, Miroslav; RAUCHOVÁ, Jitka. Renesanční kavalír i nevázaný bonviván. Druhý život Petra Voka z Rožmberka a jeho proměny. Dějiny a současnost, 2011, roč. 33, čís. 4, s. 41-43. ISSN 0418-5129.  
  50. ↑ http://www.ceskaposta.cz/cz/filatelie/znamky/rozmbersky-rok---petr-vok-z-rozmberka--vilem-vok-z-rozmberka-id32410/

[editovat] Literatura

  • BŘEZAN, Václav. Životy posledních Rožmberků. I. Život Viléma z Rožmberka : padesátní letopis, to jest poznamenání některých věcí pamětihodných pana Viléma z Rožmberka za padesáte a sedm let zběhlých .... Praha : Svoboda, 1985. 371 s.  
  • BŘEZAN, Václav. Životy posledních Rožmberků. II. Život Petra Voka z Rožmberka : letopisy osvíceného knížete a pána ... : pátý díl Historie rožmberské o panu Petru Vokovi, posledním vladaři domu rožmberského. Praha : Svoboda, 1985. 532 (374-905) s.  
  • BŮŽEK, Václav; HRDLIČKA, Josef, a kol. Dvory velmožů s erbem růže : všední a sváteční dny posledních Rožmberků a pánů z Hradce. Praha : Mladá fronta, 1997. 315 s. ISBN 80-204-0651-4.  
  • BŮŽEK, Václav, a kol. Společnost českých zemí v raném novověku : struktury, identity, konflikty. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 1025 s. ISBN 978-80-7422-062-3.  
  • BŮŽEK, Václav, a kol. Světy posledních Rožmberků. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 790 s. ISBN 978-80-7422-092-0.  
  • BŮŽEK, Václav, a kol. Věk urozených : šlechta v českých zemích na prahu novověku. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2002. 413 s. ISBN 80-7185-417-4.  
  • BŮŽEK, Václav, a kol. Život na dvoře a v rezidenčních městech posledních Rožmberků. České Budějovice : Pedagogická fakulta JU, 1993. 409 s. (Opera historica 3.) ISBN 80-7040-073-0.  
  • EVANS, Robert John Weston. Rudolf II. a jeho svět : myšlení a kultura ve střední Evropě 1576-1612. Praha : Mladá fronta, 1997. 564 s. ISBN 80-204-0590-9.  
  • FUČÍKOVÁ, Eliška; GAŽI, Martin; LAVIČKA, Roman, a kol. Rožmberkové : rod českých velmožů a jeho cesta dějinami. České Budějovice : Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích, 2011. 752 s. ISBN 978-80-85033-31-1.  
  • HAJNÁ, Milena. Rožmberský fraucimor. Ženský živel na aristokratickém dvoře koncem předbělohorské doby. Jihočeský sborník historický, 2000-2001, roč. 69-70, s. 5-29. ISSN 0323-004X.  
  • JANÁČEK, Josef. Rudolf II. a jeho doba. 3. vyd. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2003. 564 s. ISBN 80-7185-611-8.  
  • KAVKA, František. Zlatý věk Růží : kus české historie 16. století. 2. vyd. Praha : Mladá fronta, 1993. 203 s. ISBN 80-204-0382-5.  
  • KLEISNER, Tomáš; HOLEČKOVÁ, Zuzana. Mince a medaile posledních Rožmberků : Vilém (1535-1592) a Petr Vok z Rožmberka (1539-1611) = Coins and medals of the last Rosenbergs : William (1535-1592) and Peter-Vok of Rosenberg (1539-1611). Praha : Národní muzeum, 2006. 108 s. Dostupné online. ISBN 80-7036-206-5.  
  • KUBÍKOVÁ, Anna. Rožmberské kroniky : krátký a summovní výtah od Václava Březana : komentovaná edice. České Budějovice : Veduta, 2005. 294 s. ISBN 80-86829-10-3.  
  • KULÍKOVÁ, Ladislava. Finanční situace Petra Voka z Rožmberka v letech 1592-1611. Jihočeský sborník historický, 1985, roč. 54, s. 173-182. ISSN 0323-004X.  
  • MAŤA, Petr. Svět české aristokracie : (1500-1700). Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 1060 s. ISBN 80-7106-312-6.  
  • MÍKA, Alois. Osud slavného domu : rozkvět a pád rožmberského dominia. České Budějovice : Růže, 1970. 200 s.  
  • NĚMEC, Bohumír. Rožmberkové : životopisná encyklopedie panského rodu. České Budějovice : Veduta, 2001. 111 s. ISBN 80-903040-0-1.  
  • PÁNEK, Jaroslav. Poslední Rožmberk : životní příběh Petra Voka. Praha : Brána, 1996. 231 s. ISBN 80-85946-47-5.  
  • PÁNEK, Jaroslav. Petr Vok z Rožmberka : život renesančního kavalíra. 2. dopl. a opr. vyd. Praha : Vyšehrad, 2010. 320 s. ISBN 978-80-7429-008-4.  
  • PÁNEK, Jaroslav. Spiknutí rybníkářů proti Petru Vokovi z Rožmberka v roce 1569. In BENEŠ, Zdeněk; MAUR, Eduard; PÁNEK, Jaroslav. Pocta Josefu Petráňovi : sborník prací z českých dějin k 60. narozeninám prof. dr. Josefa Petráně. Praha : Historický ústav Československé akademie věd, 1991. ISBN 80-85268-05-1. s. 245-299.
  • PÁNEK, Jaroslav. Spor o Petra Voka z Rožmberka. Jihočeský sborník historický, 1987, roč. 56, s. 169-185. ISSN 0323-004X.  
  • PÁNEK, Jaroslav. Vilém z Rožmberka : politik smíru. Praha : Brána ; Knižní klub, 1998. 315 s. ISBN 80-85946-86-6.  
  • STEJSKAL, Aleš; BŮŽEK, Václav. Výzbrojní program Petra Voka z Rožmberka. (Příspěvek k poznání mentality raně novověkého velmože.). Folia historica Bohemica, 1991, roč. 15, s. 179-268. ISSN 0231-7494.  
  • SVOBODOVÁ, Anežka. Petr Vok z Rožmberka. Praha : Melantrich, 1985. 269 s.  
  • ŠRONĚK, Michal. Pohřební ceremonie Petra Voka z Rožmberka a jejich konfesijní pozadí. In PRIX, Dalibor; ROHÁČEK, Jiří. Epigraphica & Sepulcralia. Sborník příspěvků ze zasedání k problematice sepulkrálních památek pořádaných Ústavem dějin umění AV ČR v letech 2000 až 2004. Praha : Artefactum, 2005. ISBN 80-86890-03-1. s. 201-215.
  • VESELÁ, Lenka. Knihy na dvoře Rožmberků. Praha : Knihovna Akademie věd ČR ; Scriptorium, 2005. 359 s. ISBN 80-86675-06-8, ISBN 80-86197-60-3.  
  • VOREL, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české VII. 1526-1618. Praha : Paseka, 2005. 672 s. ISBN 80-7185-648-7.  

[editovat] Externí odkazy

Citováno z „http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Petr_Vok_z_Ro%C5%BEmberka&oldid=7861320“
Osobní nástroje
Jmenné prostory

Varianty
Akce
Navigace
Tisk/export
Nástroje
V jiných jazycích