Jan z Jenštejna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jeho excelence
Jan z Jenštejna
Arcibiskup pražský

Novodobá Jenštejnova busta inspirovaná bustou z triforia katedrály sv. Víta.
Církev římskokatolická
Provincie česká
Arcidiecéze pražská
Sídlo Praha
Jmenován 19. března 1379
Emeritura 2. dubna 1396
Předchůdce Jan Očko z Vlašimi
Nástupce Olbram ze Škvorce
Znak Ab 3 Jan z Jenštejna.png
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
Osobní údaje
Datum narození 27. prosince mezi 1347 a 1350
Datum úmrtí 17. června 1400 (ve věku 49 let)
Místo úmrtí Řím
Rodiče Pavel z Vlašimi a Jenštejna
Blízká osoba Jan Očko z Vlašimi (strýc)
Alma mater Boloňská univerzita
Padovská univerzita
Pařížská univerzita

Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Jan z Jenštejna (27. prosince 13471350[1] nejpravděpodobněji 1350[2]17. červen 1400, Řím, Itálie) byl český šlechtic, duchovní, politik a umělec, který byl v letech 13731384 kancléřem českého krále Václava IV. a v letech 13791396 zastával funkci třetího pražského arcibiskupa.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Studia[editovat | editovat zdroj]

Pocházel ze šlechtického rodu pánů z Vlašimi a z Jenštejna, kteří patřili ke vzdělané šlechtě sloužící ve státní službě. Jeho otec, Pavel z Vlašimi a Jenštejna, působil jako královský notář[3] a jeho strýc[4], Jan Očko z Vlašimi, byl druhý pražský arcibiskup. Protože se státní služba očekávala i od něj, získal velmi kvalitní vzdělání. Nejprve studoval u Jana ze Středy, poté v Praze, poté vystudoval teologii v Bologni a Padově. Po těchto studiích byl krátce na universitě v Montpellieru, odkud brzy přešel do Paříže, kde se připravoval na kariéru profesora na Sorboně[5]. Při této přípravě byl pozván k návratu do Prahy, což přijal.

Kariéra do roku 1380[editovat | editovat zdroj]

Do Prahy se vrátil v roce 1373[6], jako uznávaný odborník na kanonické právo. V této době byl Karlem IV. jako přítel Václava IV. jmenován jeho královským kancléřem. Jeho skutečná politická kariéra započala roku 1375, kdy byl jmenován míšeňským biskupem. V roce 1379 (19. března) se stal pražským arcibiskupem a v tomtéž roce byl králem Václavem IV. jmenován nejvyšším zemským kancléřem. V této době patřil k nejbližším královým spolupracovníkům.

V roce 1380 přežil podle dobové literatury mor. V Čechách se sice v tomto období skutečně nákaza vyskytovala, ale není jisté, že on sám onemocněl touto chorobou , neboť slovo "mor" v tehdejší době označovalo i řadu jiných vážných onemocnění. Podle některých zdrojů je možné, že se u Jenštejna projevila nějaká forma epilepsie způsobená zánětem mozku, která mu způsobovala různá náboženská vidění. Onemocnění u něj způsobilo obrovskou proměnu osobnosti, která se odrazila v jeho náboženských postojích. Z původního relativně světského zaměření se stal nositelem asketických myšlenek.

Spory s králem[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1380 postavil asketický život jako program a vzor, kterým by se měla česká společnost řídit. Tento program se nuceně dostal do konfliktu s královskou mocí. Konflikt se navíc nedařilo řešit, protože on sám odmítal jakoukoli dohodu, protože věřil, že spor bude vyřešen Božím zásahem. Neochota řešit problém vedla k tomu, že ho proti králi začala podporovat vyšší šlechta, která sledovala vlastní mocenské zájmy. Spor se nadále rozrůstal díky tomu, že arcibiskupství začalo zastávat samostatnou zahraniční politiku. On sám totiž zcela nekriticky podporoval papeže v Římě, proti vzdoropapeži. Tento jeho postoj se negativně odrážel na vztazích s Francií. Silná církev mu umožnila vyhrotit svůj postoj až k tomu, že dvojpapežství začal prohlašovat za ďáblovo dílo, což dále vyostřilo spor s králem, který si zatím nepřál být ve sporech angažován.

Krize mezi králem a arcibiskupem začala vrcholit v roce 1384, kdy se dostal do sporů s Janem Čúchem ze Zásady, který na Labi vybudoval jez na hranici s arcibiskupskými pozemky. Po neúspěšných protestech se rozhodl jez zničit. Jan Čúch na něj podal žalobu, kterou král využil k jeho několikadennímu zatčení na Karlštejně, během něhož Václav povolil Janu Čúchovi nahradit si škodu vypleněním arcibiskupského majetku. Dále odvolal Jana z Jenštejna z funkce nejvyššího zemského kancléře. Cílem tohoto kroku bylo oslabit jeho pozici, což se povedlo jen částečně.

Poté se král Václav IV. rozhodl narušovat legitimní pravomoce pražského arcibiskupství, což vyvolávalo další napětí. Cílem těchto akcí bylo donutit jej k abdikaci, protože jejich vzájemná spolupráce byla nemožná a tato situace vyvolávala v zemi velké napětí.

Dalším důležitým sporem, který vyvolal byl spor s litomyšlským biskupem Janem Soběslavem, ve kterém docílil vzetí Jana Soběslava do klatby.

Rezignace[editovat | editovat zdroj]

Roku 1392 se spor dostal do fáze, v níž se jednalo o postavení církevní správy v Čechách, začal se dostávat do izolace, která nutně musela vést k jeho porážce. V březnu roku 1393 byl umučen generální vikář Jan z Pomuku, takové násilí vůči představiteli církve bylo zcela mimo tehdejší normy, proto podal papežské kurii žalobu na Václava IV. V Římě však převážila realistická politika, kdy si papež Bonifác IX. uvědomil, že na boj proti vzdoropapeži potřebuje pomoc českého království a že na spor s ním nemá sílu a ve věci nepodnikl žádné kroky. Tím se Jan stal zcela izolovaným bez jakékoli podpory (v této době ho odmítla podpořit i jeho vlastní kapitula) a po několika dalších prohraných sporech byl 2. dubna 1396 nucen abdikovat a 2. července t.r. pak vysvětil arcibiskupem svého synovce Olbrama ze Škvorce.

Po své abdikaci byl v roce 1397 v Římě jmenován alexandrijským latinským patriarchou, což prakticky znamenalo ztrátu jakéhokoli vlivu. Prakticky lze říci, že po roce 1398 byl jeho návrat do českých zemí nemožný i proto, že mu v nich byl zabaven majetek. Zemřel 17. června 1400 v klášteře svaté Praxedy v Římě jako chudý a zlomený člověk, podle jedné legendy zemřel s hrůzou v očích, jakoby s někým zápasil.

Arcibiskup[editovat | editovat zdroj]

Jeho hodnocení ve funkci arcibiskupa je problematické a evidentně bylo problematické již v jeho době. Na počátku jeho kariéry mělo arcibiskupství velkou část svých zájmů shodných se státem. Svojí politikou dokázal z arcibiskupství udělat nástroj boje proti králi. S touto politikou později nesouhlasila ani sama kapitula, proto se v rozhodující chvíli postavila na stranu krále.

V rámci arcibiskupského majetku zrušil tzv. odúmrtní právo, což byl podle něj pozůstatek pohanských zvyků. Dalším výrazným úspěchem bylo zavedení svátku Navštívení Panny Marie, který se stal velmi populární a od roku 1389 je slaven v rámci celé církve; původně byl slaven 2. července, po úpravách kalendáře z roku 1969 je slaven 31. května. Do doby jeho arcibiskupství spadá založení Betlémské kaple a jako arcibiskup se staral o stavbu chrámu svatého Víta.

Pod jeho vedením došlo i k poměrně razantnímu potření nejen celé řady sekt a alchymistů, ale i příznivců avignonského papeže.

Spory, které vedl s králem a jeho okolím však vnitřně oslabovaly nejen státní, ale i církevní jednotu a svým způsobem předjímají husitství, či alespoň pomohly vytvořit živnou půdu pro myšlenky, které se v něm šířily. Spor s králem nakonec vedl k tomu, že kladrubské opatství nebylo povýšeno na biskupství, čímž už on sám sledoval osobní moc, protože takové povýšení by jeho moc oslabilo. Tento spor skončil umučením Jana z Pomuku, což vyvolalo jeho tři cesty do Říma, z nichž ani jedna pro něho nebyla úspěšná.

Vývoj náboženských názorů[editovat | editovat zdroj]

U něj osobně je velmi patrný výrazný názorový posun, kterým v roce 1380 prošel. Před tímto rokem patřil mezi církevní představitele, kteří se nebránili světskému životu, je známo, že se rád účastnil honů, turnajů, zajímal se o antickou vzdělanost, skládal hudbu a byl také dobrým tanečníkem. Poté, co přežil svoji chorobu, se jeho osobnost změnila a z něj se stal velmi netolerantní asketa, který spal na kamenné podlaze, nosil řetězy, praktikoval sebemrskačství, za což byl svým zpovědníkem několikrát napomínán.

V této době zpřetrhal i vztahy s Francií a orientoval se čistě na římského papeže.

Umělecká činnost[editovat | editovat zdroj]

Lze říci, že jeho umělecké působení je stejně obsáhlé jako jeho politická a náboženská činnost. Organizoval finančně nákladnou přestavbu několika hradů, především Jenštejna.

Dále je zajímavé, že nechával malovat svoje náboženské vize, které podle badatelů odpovídají pozdějším vizím Jany z Arku a částečně vypovídají nejen o jeho osobnosti, ale i o jeho duševním rozpoložení.

Vlastní tvorbou zasáhl do literatury a hudby. Jeho hudební činnost nebyla nijak systematická, ale spíše náhodná. Před rokem 1380 se často jednalo o hudbu k tanci, poté o náboženskou hudbu. Jeho hudební dílo bylo zpracováno v knize Die Hymnen Johanns von Jenstein, Erzbischofs von Prag Q. M. Drevese (kniha byla vydána v jediném vydání v němčině v roce 1886).

Jeho literární činnost je velmi bohatá a obsahuje nejen náboženská a filosofická díla, traktáty, ale i básně.

  • Tractatulus de potestate clavium
  • Traktat Jana z Jenšteina proti Vojtěchovi Rankovu o odúmrtech
  • Epistola ad Iohannem Noviforensem missa
  • Libellum de fuga mundi
  • De consideratione
  • Sermones; Liber dialogorum

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Literatura uvádí všechny roky v tomto rozmezí [1], [2], [3]
  2. Kdo byl kdo, Cisterciácký klášter
  3. Libri.cz
  4. Stránky hradu Jenštejn
  5. Dějepis info
  6. Stránky obce Jenštejna

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BARTOŠ, František Michálek. Světci a kacíři. Praha : Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká, 1949. 334 s. S. 62–82.  
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H-J. Praha : Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8.  
  • WELTSCH, Ruben Ernest : Archbishop John of Jenstein (1348-1400): Papalism, Humanism and Reform in Pre-Hussite Prague, 1968
  • JEŽEK, J. : Jan z Jenšteina : třetí arcibiskup Pražský, 1900, vydáno v edici Hlasy katolického spolku
  • ČERVINKA, Bohumír : Příspěvky k životopisu Jana z Jenštejna, III. arcibiskupa pražského, 1936, Praha, zvláštní otisk z časopisu Sborník historického kroužku.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

3. arcibiskup pražský
Předchůdce:
Jan Očko z Vlašimi
1379 - 1396
Jan z Jenštejna
Nástupce:
Olbram ze Škvorce
Latinský patriarcha alexandrijský (římská obedience)
Předchůdce:
Pierre Amely de Brunac
1397-1400
Jan z Jenštejna
Nástupce:
Leonardo Dolfin