Balada

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Balada je lyrický útvar mnohdy s ponurým, strašidelným dějem a většinou nešťastným, někdy až tragickým koncem. Námětem je v mnoha případech provinění člověka, které je potrestáno řízením nadpřirozených bytostí či osudu. Balady mají prudký dějový spád a bohatý jazyk, častým jevem je sugestivní, zkratkovitý, dialog mezi postavami.

Lidové balady[editovat | editovat zdroj]

Balady byly původně lidové písně, určené k tanci (etymologicky souvisí s pozdně latinským slovesem ballare - "tančit"). Ve středověku byly rozšířeny jak ve Francii a Itálii, tak v severní Evropě, kde postupně nabyly ponurého a tragického rázu, jenž se stal pro žánr balady charakteristickým. Balady ze Skandinávie, Pobaltí, Skotska či irska v sobě mísí pohanské a křesťanské motivy, často líčí témata viny a trestu, věrnosti, prokletí, nezaslouženého trestu, urážky a pomsty, v severní Evropě však jsou známy také balady milostné nebo žertovné a satirické.[1] Sběr lidových balad začal již v 18. století, především v Německu a Dánsku, později i ve Skandinávii a na Britských ostrovech. Známá je skotská sbírka tzv. Childovy balady z roku 1857. Četné písně z této sbírky byly v poslední době nazpívány českou folkovou skupinou Asonance (např. Dva havrani, Bitva u Harlaw, Alison Gross, Hugo Gream, Lord Gordon nebo Donald MacGilavry).

V Českých zemích se dochovalo nejvíce lidových balad v oblasti moravského Valašska a Slovácka, kde je v 19. století sbírali např. František Sušil a František Bartoš. Náměty zdejších balad jsou především boje s urky a uherskými povstalci v 16-17. století, případně zbojníci a jejich osudy. Poměrně málo sou rozšířeny balady v nichž vystpují nadpřirozené bytosti. K nejznámějším patří např. pomsta dvou bratrů za zavražděnou sestru, starý otec a jeho tři dcery (námět podobný králi Learovi), opuštěné děti, které nepozná vlastní matka, únos dívky Turkem nebo dívka válečnice, bojující proti Turkům. Mnohdy se jedná o mezinárodní motivy.

Umělé balady klasické[editovat | editovat zdroj]

Od 15. století vznikají balady umělé, jedním z prvních známých autorů balad je francozský básník François Villon, jehož balady je vyznačují zvláštní formou (tzv. villonská balada) a jsou často mimořádně ironickécynické. Obliba balad vzrostla v 18. a 19. stol., kdy se jejich autoři, v souvislosti s preromantismem a romantismem, inspirovali lidovými baladami. V jejich dílech se více projevuje ponurá, tragická atmosféra, motivy záhrobí a nadpřirozených bytostí, ale také inspirace rytířskou poezií. Příkladem tohoto typu jsou balady G. A. Bürgera, F. Schillera, A. Miczkiewicze, F. L. Čelakovského, K. J. Erbena, částečně i H. Heineho a J. W. Goetha. Z oblasti literatury se v 19. století pojem balady vrátil do hudby, kde má stejné atributy (epičnost, vážný až tragický ráz) a vyskytuje se v mnoha hudebních žánrech, především však v hudbě vážné, folkové a rockové či folk-rockové.

Sociální balady[editovat | editovat zdroj]

V průběhu 19. stol. se jako nový žánr vydělila sociální balada. Nositelem zla a příčinou tragického osudu člověka zde jsou místo nadpřirozených jevů sociální a společenská nerovnost, reprezentovaná šlechtou, církví nebo později bohatými továrníky a podnikateli. Již na počátku 19. stol. se objevují v díle Pierra Jeana Bérangera, Victora Huga a Heinricha Heineho. Béranger a Hugo v básních kritizují hlavně poměry po restauraci Bourbonů, násilí a sociální útlak, Heine odsuzuje hlavně pokrytectví a maloměšťáckou morálku, případně nesvobodu slova a militarismus tehdejšího Pruska, v baladě Slezští tkalci se však zastává hladovějících slezských řemeslníků, které připravil o živobytí nástup textilních továren.

Do české literatury vstoupily sociální balady v polovině 19. století. Průlomovou byla sbírka Vítězslava Hálka Pohádky z naší vesnice, která přináší mnoho sociálních témat, např. ve známé baladě Dražba, kde dráb chudé vodvě, jež nemohla zaplatit daň, zabaví krávu a prodá ji v dražbě. Hálek v této sbírce prozradil více realismu a sociálního cítění než Jan Neruda v Baladách a romancích, ještě ovlivněných romantismem. Dalším autorem sociálních balad byl Jaroslav Vrchlický, jenž ve sbírce Selské ballady dost drasticky zobrazil antagonismus mezi rolníky a šlechtou zejména v pobělohorském období. Vrcholným obdobím sociální balady v české literatuře byl až konec 19. a zejména počátek 20. století v díle Petra Bezruče, Františka Gellnera a později Jiřího Wolkera. V Bezručoých baladách jsou nositelem zla a sociálního útlaku majitelé dolů Larischové či markýz Gero, u Jiřího Wolkera zejména tvoráníci a podnikatelé, vykořisťujíc proletariát.

Autoři a díla[editovat | editovat zdroj]

Klasická balada[editovat | editovat zdroj]

Moderní balada[editovat | editovat zdroj]

Jiné balady[editovat | editovat zdroj]

Známí světoví tvůrci[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Severské balady. Praha: Aurora, 2000, s. 9.-13