Balada

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Balada je lyrický útvar mnohdy s ponurým, strašidelným dějem a většinou nešťastným, někdy až tragickým koncem. Námětem je v mnoha případech provinění člověka, které je potrestáno řízením nadpřirozených bytostí či osudu. Balady mají prudký dějový spád a bohatý jazyk, častým jevem je sugestivní a zkratkovitý dialog mezi postavami.

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Lidové balady[editovat | editovat zdroj]

Balady byly původně lidové písně, určené k tanci (etymologicky souvisí s pozdně latinským slovesem ballare - "tančit"). Ve středověku byly rozšířeny jak ve Francii a Itálii, tak v severní Evropě, kde postupně nabyly ponurého a tragického rázu, jenž se stal pro žánr balady charakteristickým. Balady ze Skandinávie, Pobaltí, Skotska či irska v sobě mísí pohanské a křesťanské motivy, často líčí témata viny a trestu, věrnosti, prokletí, nezaslouženého trestu, urážky a pomsty, v severní Evropě však jsou známy také balady milostné nebo žertovné a satirické.[1] Sběr lidových balad začal již v 18. století, především v Německu a Dánsku, později i ve Skandinávii a na Britských ostrovech. Známá je skotská sbírka tzv. Childovy balady z roku 1857. Četné písně z této sbírky byly v poslední době nazpívány českou folkovou skupinou Asonance (např. Dva havrani, Bitva u Harlaw, Alison Gross, Hugo Gream, Lord Gordon nebo Donald MacGilavry).

V Českých zemích se dochovalo nejvíce lidových balad v oblasti moravského Valašska a Slovácka, kde je v 19. století sbírali např. František Sušil a František Bartoš. Náměty zdejších balad jsou především boje s urky a uherskými povstalci v 16-17. století, případně zbojníci a jejich osudy. Poměrně málo sou rozšířeny balady v nichž vystpují nadpřirozené bytosti. K nejznámějším patří např. pomsta dvou bratrů za zavražděnou sestru, starý otec a jeho tři dcery (námět podobný králi Learovi), opuštěné děti, které nepozná vlastní matka, únos dívky Turkem nebo dívka válečnice, bojující proti Turkům. Mnohdy se jedná o mezinárodní motivy.

Popové a rockové balady[editovat | editovat zdroj]

Pro zvýšení emocionálního efektu jsou balady doprovázeny plameny svíček a zapalovačů.[2][3]

V moderní pop music se nejčastější termín „balada“ užívá ve spojitosti s citově založenou milostnou skladbou.[4] Pokud se slovo objevuje přímo v názvu písně, například „The Ballad of John and Yoko“ od The Beatles či „The Ballad of Billy the Kid“ od Billyho Joela, obecně tak implikuje představu ve smyslu folkové, respektive lidové, hudby. Příkladem popové balady je skladba „Live to Tell“ americké zpěvačky Madonny.

Jako „balada“ je také někdy označována píseň o (silném) příběhu, typu McLeanehoAmerican Pie“.[5]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Umělé balady klasické[editovat | editovat zdroj]

Od 15. století vznikají balady umělé, jedním z prvních známých autorů balad je francouzský básník François Villon, jehož balady je vyznačují zvláštní formou (tzv. villonská balada) a jsou často mimořádně ironickécynické. Obliba balad vzrostla v 18. a 19. stol., kdy se jejich autoři, v souvislosti s preromantismem a romantismem, inspirovali lidovými baladami. V jejich dílech se více projevuje ponurá, tragická atmosféra, motivy záhrobí a nadpřirozených bytostí, ale také inspirace rytířskou poezií. Příkladem tohoto typu jsou balady G. A. Bürgera, F. Schillera, A. Miczkiewicze, F. L. Čelakovského, K. J. Erbena, částečně i H. Heineho a J. W. Goetha. Z oblasti literatury se v 19. století pojem balady vrátil do hudby, kde má stejné atributy (epičnost, vážný až tragický ráz) a vyskytuje se v mnoha hudebních žánrech, především však v hudbě vážné, folkové a rockové či folk-rockové.

Sociální balady[editovat | editovat zdroj]

V průběhu 19. stol. se jako nový žánr vydělila sociální balada. Nositelem zla a příčinou tragického osudu člověka zde jsou místo nadpřirozených jevů sociální a společenská nerovnost, reprezentovaná šlechtou, církví nebo později bohatými továrníky a podnikateli. Již na počátku 19. stol. se objevují v díle Pierra Jeana Bérangera, Victora Huga a Heinricha Heineho. Béranger a Hugo v básních kritizují hlavně poměry po restauraci Bourbonů, násilí a sociální útlak, Heine odsuzuje hlavně pokrytectví a maloměšťáckou morálku, případně nesvobodu slova a militarismus tehdejšího Pruska, v baladě Slezští tkalci se však zastává hladovějících slezských řemeslníků, které připravil o živobytí nástup textilních továren.

Do české literatury vstoupily sociální balady v polovině 19. století. Průlomovou byla sbírka Vítězslava Hálka Pohádky z naší vesnice, která přináší mnoho sociálních témat, např. ve známé baladě Dražba, kde dráb chudé vdově, jež nemohla zaplatit daň, zabaví krávu a prodá ji v dražbě. Hálek v této sbírce prozradil více realismu a sociálního cítění než Jan Neruda v Baladách a romancích, ještě ovlivněných romantismem. Dalším autorem sociálních balad byl Jaroslav Vrchlický, jenž ve sbírce Selské ballady dost drasticky zobrazil antagonismus mezi rolníky a šlechtou zejména v pobělohorském období. Vrcholným obdobím sociální balady v české literatuře byl až konec 19. a zejména počátek 20. století v díle Petra Bezruče, Františka Gellnera a později Jiřího Wolkera. V Bezručových baladách jsou nositelem zla a sociálního útlaku majitelé dolů Larischové či markýz Gero, u Jiřího Wolkera zejména tvoráníci a podnikatelé, vykořisťujíc proletariát.

Autoři a díla[editovat | editovat zdroj]

Klasická balada[editovat | editovat zdroj]

Moderní balada[editovat | editovat zdroj]

Jiné balady[editovat | editovat zdroj]

Známí světoví tvůrci[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ballad na anglické Wikipedii.

  1. Severské balady. Praha: Aurora, 2000, s. 9.-13
  2. "POP VIEW; The Male Rock Anthem: Going All to Pieces". The New York Times. Published February 1, 1998.
  3. "Rock Concert Question: Are Lighter Salutes Bad for the Environment?" Live Science, July 15, 2006.
  4. N. Cohen, Folk Music: a Regional Exploration (Greenwood, 2005), s. 297.
  5. D. R. Adams, Rock 'n' roll and the Cleveland Connection Music of the Great Lakes (Kent State University Press, 2002), ISBN 0-87338-691-4, p. 70.