The Rolling Stones

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
The Rolling Stones
Mick Jagger, Keith Richards,Ronnie Wood, Charlie Watts
Mick Jagger, Keith Richards,
Ronnie Wood, Charlie Watts
Základní informace
Původ Anglie Londýn, Anglie
Žánry Hard rock
Blues-rock
Psychedelický rock
Pop rock
Glam rock
Rock and roll
Aktivní roky 1962 - současnost
Ocenění Cena Grammy za celoživotní dílo (1986)
Website www.rollingstones.com
Současní členové
Mick Jagger
Keith Richards
Charlie Watts
Ron Wood
Dřívější členové
Brian Jones
Ian Stewart
Dick Taylor
Mick Taylor
Bill Wyman
Některá data mohou pocházet z datové položky.

The Rolling Stones je britská rokenrolová skupina v čele se zpěvákem Mickem Jaggerem. Vznikla v Londýně v roce 1962 a hraje dodnes. Skupina se proslavila počátkem 60. let jako protipól skupiny The Beatles. Hlavním tahounem kapely byl na jejím počátku kytarista Brian Jones. S nárůstem popularity kapely se ovšem jeho síla vůdce pomalu vytrácela a ke konci šedesátých let již v kapele prakticky nefiguroval. Jádrem skupiny se stávají zpěvák Mick Jagger a kytarista Keith Richards, kteří po různých změnách v obsazení skupiny působí v Rolling Stones dodnes. Brian Jones začal jako první ztrácet kontrolu nad fenoménem let šedesátých - nad drogami. V létě roku 1969 umírá, za ne zcela vyjasněných okolností, v bazénu svého domu. Po jeho smrti přichází definitivně do kapely vynikající kytarista Mick Taylor. Drogově čistý vynikající kytarista v roce 1974 z kapely odešel. Post kytaristy brzy obsadil Ronnie Wood. Krátce po veleúspěšném turné Steel Wheels - Urban Jungle, kdy kapela poprvé zavítala i do postkomunistického Československa, odchází z kapely baskytarista Bill Wyman. Oproti ostatním členům kapely byl cca o 6 let starší. Už jen jako externí člen ho nahrazuje Američan Darryl Jones. V žebříčku padesáti nesmrtelných interpretů rock'n'rollu časopisu Rolling Stone se kapela umístila na 4. místě.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Prvopočátky[editovat | editovat zdroj]

Začátkem padesátých let byli Keith Richards a Mick Jagger kamarádi a spolužáci ze základní školy. Pak se jejich cesty rozdělily, Richards chodil na střední školu uměleckého zaměření, Jagger dal přednost ekonomické škole. Po letech se zase náhodou potkali ve vlaku. Jagger měl v ruce desky Chucka Berryho a Muddyho Waterse. V té době se tyto desky nedaly moc sehnat, Jagger si je objednával přímo z katalogu společnosti Chess. To na Richardse zapůsobilo a dohodli se, že spolu založí kapelu. Přizvali k sobě ještě Dicka Taylora, který později hrál v kapele Pretty Things. Společně hledali dalšího kytaristu, Jagger tehdy doporučil Briana Jonese, který hrál na slide kytaru ve skupině Blues Incorporated, kterou tehdy vedl Alexis Korner. V Blues Incorporated tehdy hráli další dva budoucí členové Rolling Stones — Ian Stewart a Charlie Watts.

Stewart brzy našel místo, kde by mohl zkoušet a přidal se k Jonesovi, který mu sliboval založení R&B kapely, která by hrála chicago blues. Na první zkoušce tak byli: Stewart, Jones, Jagger, Richards a bubeník Tony Chapman. Spolu s nimi také kytarista Tony Chapman a zpěvák Brian Knight, kteří se ale ke kapele odmítli přidat, protože nechtěli hrát skladby Chucka Berryho a Bo Diddleyho, které preferovali Jagger a Richards. Ke svému jménu skupina přišla údajně tak, že během telefonního rozhovoru s redakcí časopisu Jazz News dostal Brian Jones otázku na jméno kapely. Vedle něj zrovna ležela na stole deska Muddyho Waterse, na které se jedna ze skladeb jmenovala “Rollin’ Stone”.

1962–1964[editovat | editovat zdroj]

Kapela odehrála svůj první koncert 12. července 1962 v legendárním klubu Marquee, říkali si tehdy The Rollin’ Stones. Složení kapely tehdy bylo: Jagger – zpěv, Richards a Jones – kytary, Stewart – piano, Taylor – baskytara a Chapman na bicí. Jones a Stewart se chtěli držet blues, ale souhlasili i s písničkami Chucka Berryho i Bo Diddleyho, které prosazovali Jagger a Richards. Baskytarista Bill Wyman se ke kapele připojil v prosinci 1962, bubeník Charlie Watts o měsíc později. Společně pak vytvořili jednu z nejstálejších rytmických sekcí.

Manažer Rolling Stones Giorgio Gomelsky pak zajistil vystupování v klubu Crawdaddy, který, jak sám dodává, stál za „mezinárodním znovuzrozením blues”. Byly to koncerty v tomto klubu a bezprecedentní nástup Beatles, které podle něj hlavně stály za příchodem společenské změny, pro kterou se vžil název swingující Londýn.

Kapela vzápětí oslovila jiného manažera Andrew Loog Oldhama, se kterým také podepsala smlouvu. Oldham chtěl začít spolupracovat se zkušeným manažerem Erickem Eastonem. Při podpisu smlouvy s ním se ale objevila jedna komplikace. Oldhamovi bylo pouhých devatenáct let — byl tedy mladší než kdokoli z kapely — což mu znemožňovalo podepsat smlouvu. Smlouvu s Eastonem za něj tehdy podepsala jeho matka. Gomelsky, který s kapelou neměl žádnou písemnou dohodu, nebyl osloven vůbec.

Decca Records, která ještě stále litovala toho, že přišla o Beatles, podepsala s Oldhamem a Eastonem smlouvu za neobvykle výhodných podmínek. Rolling Stones měli vyjednáno třikrát vyšší honoráře, a navíc plnou kontrolu nad nahráváním a vlastnictví svých originálů z nahrávacích studií. Dohoda taky dovolila Oldhamovi používat jiná nahrávací studia, než které vlastnila společnost Decca. Byly vybrány Regent Sound Studios, která měla ve své době nejlepší vybavení. Ačkoli neměl Oldham žádné zkušenosti s nahráváním, sebevědomě se ujal role producenta. Sám k tomu dodal: „Zvuk z jednoho nástroje byl slyšet i ve stopách jiných nástrojů, ale mělo to tak být. Vytvořil se tak originální hutnější zvuk.” Regentská studia nebyla drahá, což kapele dovolilo nahrávat déle než obvyklé tři hodiny. Dlouhé nahrávací sessions se pak staly pro kapelu typické. Všechny skladby na britské verzi první desky se nahrály v studiích Regent.

Oldham pak presentoval Rolling Stones jako kapelu, která používá nezávislá nahrávací studia. Podle něj to dávalo kapele svobodu větší než měli Beatles. Ti používali firemní studia EMI, což jim, podle Oldhama, zaručovalo uhlazený, strnulý zvuk. Jako manažer se kapelu pokoušel zprvu oblékat do stejných obleků. Na koncertech se ale kapela oblékala ležérně. Skupina se pak začala zviditelňovat jako ošklivý protipól k Beatles. Pomáhala tomu fotka nazlobených mladíků na obalu jejich první desky, jako i novinové titulky typu: „Chtěli byste, aby si vaše dcera vzala někoho z Rolling Stone?”. Bill Wyman k tomu ale dodává: „Naše pověst rozzlobených zlých hochů přišla později, a to úplně náhodou. Andrew tohle nikdy neřídil. On nás prostě jen důkladně ždímal.”

Byl to také Oldham, který změnil název skupiny na z “The Rollin’ Stones” na “The Rolling Stones” a změnil výslovnost příjmení Keitha Richardse na Richard, protože to „vypadalo více popově”. Stewart Olhamovi nevyhovoval. Nevypadal totiž jako pěkný, štíhlý, dlouhovlasý mladík a nezapadal tak do obrazu hezkých rozlobených mladých hochů. Nabídli mu roli pianisty při nahrávání a roli road manažera. Stewart přijal. Keith Richards k tomu dodává: „Asi jsem mu řekl, ať jde do hajzlu. A on na to: ,Dobře, budu teda řídit věci kolem vás.’ To už chce velké srdce. Ale Stu měl největší srdce, ze všech lidí široko daleko.” Stewart pak byl příležitostným pianistou na koncertech, účastnil se nahrávání a jako road manažer se staral o každé turné Stones. A to až do své smrti v roce 1985.

Předělávka písničky “Come On” od Chucka Berryho se stala prvním singlem kapely. Vyšel 7. července 1963. Rolling Stones ho odmítli hrát naživo a Decca nechala navíc zveřejnit pouze jediný inzerát. Pod Oldhamovým vedením začali členové fanklubu nakupovat singl v místních obchodech, což mu pomohlo vyšplhat se až na 21. příčku britské singlové hitparády. Umístění v hitparádě otvíralo kapelám dveře ke koncertování mino Londýn. První výjezd byl 13. července do stotisícového Middlesbrough, kde si Stones zahráli společný koncert s nažehlenými The Hollies. Koncem roku zajistili Oldham s Eastem koncertní turné po celé Británii. Stones tu měli být předskokany americkým hvězdám (a svým vzorům) Bo Diddleymu, Little Richardovi a The Everly Brothers. Turné bylo pro kapelu velkou zkušeností s vystupováním na pódiu.

Během tohoto turné nahráli Rolling Stones svůj druhý singl, který jim napsali Lennon a McCartney.[2] Singl “I Wanna Be Your Man” se umístil na 12. místě britského žebříčku. Ještě lépe — na třetím místě — skončil třetí singl “Not Fade Away”. Opět šlo o cover verzi, tentokráte písničky Buddy Hollyho.

Oldhama čím dál víc znepokojovalo, že by kapela chtěla hrát písničky „černochů ve středním věku”. Chtěl oslovit hlavně mladší publikum, ale s takovým repertoárem tušil problémy. Právě na jeho naléhání začaly skládat Jagger s Richardsem první vlastní věci. Svoje prvotiny ale oba popisují jako „nemastné neslané napodobování”. Protože psaní vlastních věcí šlo pomalu, na jejich první desce byly hlavně cover verze. Výjimku tvořila jediná písnička z dílny Jagger/Richards — “Tell Me (You’re Coming Back)” — a dvě věci podepsané pseudonymem Nanker Phelge, za kterým se skrývala celá skupina.

První turné Rolling Stones po Spojených státech v červnu 1964 byla, podle slov Billa Wymana, katastrofa. „Když jsme přijeli neměli jsme [tam] žádný hit nebo cokoli, podle čeho by nás mohli znát.” Kapela byla pozvána do televizní show Deana Martina, kde si i zahrála několik songů. Martin se ale posmíval nejen tomu, jak vypadali, ale taky tomu, jak a co hráli. Stones měli také rezervovány dva dny v nahrávacích studiích společnosti Chess, z jejichž katalogu si Jagger léta objednával desky. Ve studiu se potkaly se svým velkým vzorem Muddy Wattersem. Něco s ním i nahráli, Wattersova nahrávací smlouva, ale nedovolovala nic z toho použít. Z těchto dvou nahrávacích sessions se později vyklubal první #1 hit Stones “It’s All Over Now”, cover verze písničky Bobbyho Womacka.

Ve Spojených státech si “The Stones” také ještě zahráli v televizní TAMI Show, kde doprovázeli Jamese Browna. I když ho, podle Jaggera, „vlastně nedoprovázeli, protože mezi jednotlivými natáčecími bloky byli několikahodinové pauzy. Nicméně Browna to velmi rozzlobilo.” Stones měli také vystoupit v televizní show Ed Sullivana. Ten ale kvůli běsnícím fanynkám, které kapela přitahovala, pozvání na natáčení zrušil.[3] V dalších letech je ale opakovaně zval. Jejich druhá deska 12 X 5, kterou ovšem vydali jen ve Spojených státech, opět obsahovala více než polovinu převzatých písní, zbytek je opět podepsán jako Jagger/Richards a Nanker Phelge.

Pátý singl v Británii byla “Little Red Rooster”, píseň převzatá od Willieho Dixona. Na druhé straně byla “Off the Hook”, podepsaná pseudonymem Nanker Phelge. Singl vyšel v listopadu 1964. Pro Stones to byla druhá jednička v britské hitparádě — pro bluesovou písničku dosud nevídaná věc. Distributor pro Spojené státy, ale odmítl vydat “Little Red Rooster”, a tak vyšel první první singl Rolling Stones, který měl obě dvě strany z autorské dílny Jagger/Richards: "Heart of Stone" a "What a Shame".

1965–1969[editovat | editovat zdroj]

Rolling Stones band 1965.jpg

Druhá řadová deska v Británii The Rolling Stones No. 2 už se stala jedničkou britského albového žebříčku. Její americká verze The Rolling Stones, Now! dosáhla na pátou příčku amerického žebříčku. Album bylo nahráno na americkém turné, část ve studiích nahrávací společnosti Chess v Chicagu, část ve studiích RCA v Los Angeles. V lednu a únoru 1965 odehrála kapela koncertní turné po Novém Zélandu a Austrálii, které vidělo kolem sta tisíc fanoušků.

Následoval singl “The Last Time”, první z autorské dílny Jagger/Richards, který se stal britskou hitparádovou jedničkou. Ve Spojených státech dosáhl jen na páté místo. Později k tomu Richards poznamenal, že šlo o „průlom v přemýšlení, jak skládat pro Stones. Byl to singl, který ukázal, jak na to.” Následovala mezinárodní hitparádová jednička “(I Can't Get No) Satisfaction”, kterou kapela nahrála v květnu 1965 na svém třetím turné po Severní Americe. Pro tuto skladbu je typické použití overdrive kytarového efektu. Richards si původně představoval, že to bude jen pomocná linka pro dechovou sekci, která by se později přimíchala. Oldham ale vydal “Satisfaction” bez dechů, jen s tímto syrovým kytarovým riffem. Singl byl vydaný ve spojených státech, kde vydržel čtyři týdny na vrcholu tamní hitparády.

Další americké LP dostalo název Out of Our Heads. Vyšlo v červnu 1965 a stalo se další jedničkou hitparád. Na něm už bylo sedm originálních věcí – tři podepsané Jagger/Richards, čtyři jako Nanker Phelge. Na podzim pak vyšla další mezinárodní jednička, singl "Get Off of My Cloud". Krátce po vydání následovalo další LP pro americký trh: "December's Children".

Další deska Aftermath (první v Británii, druhá ve Spojených státech) byla první, na které byly jen skladby podepsané autorskou dvojicí Jagger/Richards. Brian Jones už tu nehraje jen na kytaru a harmoniku, ale v "Paint It Black" hraje na sitar, do balady "Lady Jane" přidal dulcimer a do "Under My Thumb" marimbu. Za zmínku také stojí dvanáctiminutový jam "Goin' Home", ve kterém dokonce na chvilku zmlknou bicí, je prvním takto dlouhým jamem na nejprodávanějším rock'n'rollovém albu.

Úspěch Rolling Stones v britských i amerických singlových hitparádách pokračoval i během roku 1966. "19th Nervous Breakdown" (únor, druhý v Británii i USA) následovala jednička na obou stranách Atlantiku "Mother's Little Helper" (červen 1966). Ten byl jako singl vydán pouze v USA, kde byl dobyl osmou příčku. Je to první popová písnička, ve které se otevřeně zpívá o zneužívání léků a drog.

V září 1966 spatřil světlo světa singl “Have You Seen Your Mother, Baby, Standing In The Shadow?". Je to první singl Stones, ve kterém byly použity dechy, jeden z prvních singlů, kde byla použita kytarová zpětná vazba a navíc k němu byl natočen jeden z prvních hudebních klipů.

V lednu 1967 vyšla deska Between the Buttons (třetí v Británii, druhá v USA), byla poslední, na které se producentsky podílel Andrew Oldham. Jeho roli postupně převzal manager Beatles Allen Klein. Jako singl pak vyšla skladba "Let's Spend the Night Together" s "Ruby Tuesday” na druhé straně. Když Stones přijeli do New Yorku, zahráli také pár věcí v televizní show Ed Sullivana, byli přinuceni změnit text v refrénu na: “let's spend some night together”.

Jagger, Richards a Jones začali mít na začátku roku 1967 problémy s užíváním drog. Celé to odstartovala série článků v časopise News of the World nazvaná “Popové hvězdy a drogy: pravda, která vás šokuje”. Články popisovaly večírky pořádané kapelou The Moody Blues, na kterých se užívalo LSD a na které chodili hvězdy jako kytarista The Who Pete Townshend, bubeník Cream Ginger Baker a další. První článek byl zaměřený na Donovana, druhý právě na Rolling Stones.

Reportér, který napsal článek, strávil večer v luxusním londýnském baru Blaise’s, kde mu jeden ze členů Rolling Stones dal několik benzedrinových tablet, ukázal mu kusy hašiše, které měl u sebe a nakonec ho pozval do svého bytu na “čouda”. Článek tvrdil, že to byl Mick Jagger, ale ve skutečnosti to byl Brian Jones, který se v legraci představil jako Mick. Onu osudnou noc byl Mick Jagger hostem televizní show Eamoonna Adrewse a na časopis následně podal trestní oznámení za urážku na cti.

Brian Jones 1965.jpg

O týden později 12. února vtrhla policie na soukromý večírek v bytě Keitha Richardse, v Redlans. Údajně dostali tip od Richardsova řidiče. Policie zabavila několik věcí, nikdo sice nebyl zatčen, ale Jagger, Richards a jejich přítel Robert Fraser byli obviněni ze zneužívání drog. Richards k tomu později dodal: „Až teprve po tom zátahu v Redlans jsem si uvědomil, že zábava skončila. Že už hrajeme na úplně jiném hřišti. Od té doby přestal být Londýn tím skvělým místem, kde jste mohli dělat, co jste chtěli.” Na adresu muže, který je udal ještě dodal: „Slyšel jsem, že už pak nikdy nechodil tak jako dřív.”

V březnu, kdy ještě kapela čekala na důsledky zátahu v Redlans, udělali si Jagger, Richards a Jones krátký výlet do Maroka. Doprovázely je Marianne Faithfull a Jonesova přítelkyně Anita Pallenberg. Na tomto výletu skončil vášnivý a bouřlivý vztah Jonese a Anity Pallenberg, která Maroko opustila s Keithem Richardsem. Richards k tomu později dodal: „To byl poslední hřebíček do rakve ve vztazích mezi mnou a Brianem. Nikdy mi to neodpustí a já mu to nezazlívám, stejně se hovno stane.” Vztah mezi Keithem a Anitou vydržel dvanáct let. Navzdory těmto komplikacím skupina odjela v březnu a dubnu 1967 evropské turné. Stones si na tomto turné poprvé zahráli v Polsku, Řecku a Itálii.

10. května 1967 — ve stejný den, kdy byla na Jaggera, Richardse a Fraser vznesena obvinění v souvislosti s razií v Redlans — vtrhla policie do domu Briana Jonese. Brian byl zadržen za držení marihuany. Tři z pěti členů Rolling Stones teď čelili policejním obviněním. 29. června byl Jagger odsouzen na tři měsíce za držení čtyř amfetaminových tablet. Richards byl shledán vinným z toho, že umožnil kouření marihuany na svém pozemku. Za to si vysloužil rok vězení. Oba byli uvězněni, ale na základě podaného odvolání byli druhý den propuštěni. Na propuštění měl vliv i slavný článek Timesů s titulkem “Kdo chce natahovat motýla na skřipec?”, ve kterém byl jeho autor ostře kritický vůči trestu. Tvrdil, že s Jaggera stihl daleko tvrdší trest než by postihl kteréhokoli jiného anonymního mladíka.

Během doby, kdy se čekalo na výsledek odvolání, kapela nelenila a nahrála nový singl “We Love You”. Bylo to poděkování fanouškům, které začíná zvukem zaklapnutí vězeňských dveří. Klip pak obsahuje narážky na odsouzení Oscara Wilda. 31. července zrušil odvolací soud Richardsovo odsouzení a Jagger pak vyvázl pouze s podmínkou. Odvolání Briana Jonese v prosinci skončilo pokutou tisíc liber, tříletým zkušebním obdobím a nařízením o vyhledání odborné pomoci.

V prosinci 1967 také vyšla deska Their Satanic Majesties Request (třetí v Británii, druhá v USA), bohužel velmi krátce po Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band od Beatles. Deska vznikala v těžkých podmínkách, protože Jagger, Richards a Jones museli řešit svá soudní řízení. Kapela se při nahrávání už zcela zbavila Andrew Oldhama. Rozchod to byl přátelský, alespoň podle tisku. Nicméně v roce 2000 k tomu Jagger dodal: „Důvodem, proč Andrew odešel, bylo to, že si myslel, že už se nedokážeme plně soustředit na práci a že jsme stále více dětinští. Opravdu to nebylo příjemné — a myslím, že to nebylo příjemné ani jemu. Tehdy tam bylo spoustu rušivých elementů, ale my vždycky budeme potřebovat někoho, kdo nás dokáže nasměrovat tou správnou cestou. To byla jeho práce.”

Satanic Majesties se tak stalo prvním albem, které si Stones produkovali sami. Bylo také první deskou, která vyšla ve stejné verzi na obou stranách Atlantiku. Její psychedelický zvuk doplňuje obal, na kterém je 3D fotografie Michaela Coopera, autora fotografie slavného obalu desky Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Bill Wyman si sem napsal a zazpíval písničku “In Another Land”, která pak vyšla jako singl. Byla první, na které Jagger nezpívá hlavní hlas.

První měsíce roku 1968 strávila kapela prací na dalším albu. Z těchto nahrávacích sessions vzešel hit “Jumpin' Jack Flash”, který vyšel jako singl v květnu. Jeho zvuk, stejně jako zvuk celého alba Beggars Banquet (třetí v Británii, páté v USA), je směsí country a blues. Kapela se tak vrátila ke svým kořenům. S touto deskou také začala spolupráce s producentem Jimmy Millerem. Za zmínku stojí známé písničky “Street Fighting Man”, věnovaná politickým otřesům května 1968, a titulní “Sympathy for the Devil”.

Deska Beggars Banquet sklidila po svém vydání velmi příznivé kritiky. Richards k tomu řekl: „Věci na Satanic Majesties se hodně liší od těch na Beggars Banquet. Byl jsem už k smrti otrávenej těma sračkama, co do nás valil guru Maharishi, všema těma korálkama a zvonečkama. Kdoví odkud se to všechno vzalo, ale myslím, že ta muzika byla reakcí na to, co jsme v té době prožívali. Pak ale přišla pořádná porce reality. Pobyt ve vězení… Jistě, dá vám to prostor k přemýšlení… Byl jsem kurva nasranej na to, že nás zavřeli. Dobře pudeme dál a tyhle věci od sebe odkopneme. V muzice z týhle doby je pořádná dávka zloby.” V této době začal Richards používat otevřeném ladění (často ve spojení s kapodastrem). Od roku 1969 často používá otevřené pětistrunné G ladění (bez šesté struny), které je slyšet na singlech "Honky Tonk Women", "Brown Sugar" (Sticky Fingers, 1971), "Tumbling Dice", "Happy" (Exile on Main St., 1972) a "Start Me Up" (Tattoo You, 1981).

Na konci roku 1968 natočili Stones sérii koncertů v cirkusové šapitó nazvanou Rock and Roll Circus. Zahráli si tu John Lennon, Yoko Ono, The Dirty Mac, The Who, Jethro Tull, Marianne Faithfull a Taj Mahal. Koncert Stones nedopadl podle jejich představ, proto také Cirkus vyšel až po 28 letech.

Rostoucí problémy Briana Jonese vedly k tomu, že na nahrávání Beggars Banquet skoro vůbec nechodil. Jagger pak řekl, že Jones „neměl na to, aby vedl takový způsob života”. Jeho soustavné užívání drog mu znemožnilo získat americké vízum. Celé kapele tak znemožnil vyjet na další americké turné. Ostatní členové donutili Jonese říct: „Odcházím z kapely, ale pokud budu chtít, můžu se kdykoli vrátit.” 3. července 1969 — méně než měsíc od svého odchodu z Rolling Stones — se Brian Jones utopil v bazénu na zahradě svého domu.

Keith Richards, 1972

Dva dny po Brianově smrti odehráli Rolling Stones koncert v londýnském Hyde Parku. Měla to být pocta Brianovi, na kytaru si tu se Stones poprvé zahrál Mick Taylor, vstup byl zdarma. Koncertu se zúčastnilo asi čtvrt milionu fanoušků. Vystoupení bylo nafilmováno a britská televize ho odvysílala pod názvem Stones in the Park. Jagger tu přečetl elegii Adonaïs od Percy Bysshe Shelleyho a na památku Briana vypustil tisíce motýlů. Na koncertě poprvé zazněla živá verze písničky “Honky Tonk Women”, která právě vyšla jako singl. Sam Cutler, který jejich koncert uváděl, pronesl na začátku pouze: „Dámy a pánové, nejlepší rock’n’rollová kapela na světě.” — takto se taky jejich koncerty uváděly na turné po spojených státech v roce 1969. Tahle nálepka vlastně zůstala skupině až dodnes.

Další deska Let It Bleed (první v Británii, v USA) vyšla v prosinci 1969. Byla poslední deskou, kterou Stones vydali v šedesátých letech. Obsahuje skladbu “Gimme Shelter”, kterou novinář Greil Marcus později označil za „nejlepší rock’n’rollovou nahrávku všech dob”. Hlavní ženský hlas v Gimme Shelter patří zpěvačce Merry Clayton. Ve skladbě “You Can’t Always Get What You Want” si zase zazpíval Bachův londýnský sbor, který požádal o odstranění svého jména z obalu desky, protože byl údajně zděšený jejím ostatním obsahem. Později vzal ale tuto žádost zpět. Za zmínku ještě stojí cover verze skladby Roberta Johnsona “Love in Vain” a skladba “Midnight Rambler”. Brian Jones si tu zahrál ve dvou skladbách, stejně tak Mick Taylor.

Krátce po turné po spojených státech uspořádali Stones festival na závodním okruhu v Altamontu asi 60 kilometrů od San Francisca. Stones se cítili dotčeni, že je nikdo nepozval na slavný Woodstock, tak si uspořádali vlastní akci. Za ochranku si Stones najali motorkářský gang Hells Angels. Jeden z fanoušků byl ale touto ochrankou ubodán k smrti poté, co se zjistilo, že je ozbrojený. Část altamontského vystoupení Stones je zachycen ve filmu Davida Mayslese Gimme Shelter. Jako odpověď na rostoucí popularitu bootlegových nahrávek vydala skupina živé album Get Yer Ya-Yas Out! (první v Británii, šesté v USA). Kritik Lester Bangs ho dokonce označil za nejlepší živou desku všech dob.

1970–1974[editovat | editovat zdroj]

Na přelomu dekády si Rolling Stones zahráli v živé show Pop Go The Sixties, kterou BBC vysílala 1. ledna 1970. V průběhu roku 1970 měly také vypršet smlouvy s manažerem Allenem Kleinem i se společností Decca. Během smluvních sporů s Kleinem si skupina založila svoji vlastní nahrávací společnost Rolling Stones Records. Jejich deska Sticky Fingers (první v Británii i Spojených státech) se stala první, kterou tato nová společnost vydala. Album vyšlo v březnu 1971, obal k němu vytvořil Andy Warhol. Deska obsahuje dva z jejich nejznámějších hitů “Brown Sugar” a pomalou “Wild Horses”. Obě byly nahrané ve studiích v Alabamě během jejich amerického turné v roce 1969. Album je opět ovlivněno blues a je prvním albem, na kterém si ve všech skladbách zahrál Mick Taylor.

Neúprosná britská daňová politika přinutila Stones opustit po vydání Sticky Fingers Anglii a přesunout se do jižní Francie, kde si Keith Richards pronajal vilu Nellcôte. Volné pokoje pronajímal členům kapely a doprovodnému personálu. Skupina ve své době vlastnila kamion s nahrávacím studiem uvnitř, známý jako Rolling Stones Mobile Studio. Tady vznikaly jednak nové nahrávky, jednak se tu dokončovaly věci nahrané v Sun Set studiích v Los Angels během amerického turné v roce 1969. Výsledkem bylo dvojalbum Exile on Main St. (první v Británii i Spojených státech), které vyšlo v květnu 1972. Dosud je považováno za jednu z nejlepších desek Stones. Během této doby vznikaly filmy Cocksucker Blues (nikdy nebyl oficiálně vydán) a Ladies and Gentlemen: The Rolling Stones, které dokumentují jejich Severoamerické "STP" turné. Stones se tu objevují i mimo koncerty se suitou svých přátel.

Rolling Stones v roce 1972

V listopadu 1972 si kapela k nahrávání další desky vybrala studia v metropoli Jamajky, Kingstonu. Deska, která vyšla v roce 1973, dostala název Goats Head Soup (první v Británii i Spojených státech). Prodej alba podporoval pomalý hit "Angie". Deska se stala první z řady desek Stones, které se sice velmi dobře prodávaly, ale sklízely pouze vlažné reakce. Spousta nahraného materiálu ze session ve studiích na Jamajce se na desce vůbec nepoužilo. Příkladem je "Waiting on a Friend", která vyšla až o osm let později na desce Tattoo You.

Nahrávání byla ale přerušena dalším právním sporem kvůli drogám, který ještě souvisel s jejich pobytem ve Francii, kde byl na Richardse vydán zatykač. Ostatní členové se ještě do Francie krátce vrátili, aby se účastnili výslechů. Tato kauza a Jaggerova odsouzení k pokutám za drogy (v roce 1967 a 1970) komplikovalo plánování turné po zemích kolem Tichého oceánu. Skupina nesměla do Japonska ani do Austrálie. Následovalo evropské turné (září/říjen 1973), které ale nemohlo zamířit do Francie. Před tímto turné byl Richards ještě jednou zatčen, tentokráte v Anglii.

Skupina si k dalšímu nahrávání vybrala studia v Mnichově, kde také spatřilo světlo světa album It's Only Rock'n Roll (druhé v Británii, první ve Spojených státech). Toto album už neprodukoval Jimmy Miller, který měl také problémy s drogami. Produkce se tedy ujali Jagger a Richards, kteří se na obalu pojmenovali jako „The Glimmer Twins". Album i stejnojmenný singl se staly hity.

Ke konci roku 1974 se začal vzpouzet Mick Taylor. Kapela byla v situaci, kdy nemohla normálně fungovat, někteří členové měli zakázaný vstup do některých zemí, což komplikovalo plánování koncertních turné. Závislost na heroinu navíc brala Richardsovi veškerou kreativitu a chuť do práce. Taylor navíc cítil, že jeho vlastní nápady zůstávají nepovšimnuty. Na konci roku 1974, když už byly zamluvené termíny ve studiích v Mnichově, opustil Taylor Rolling Stones. V roce 1980 k tomu dodal: „Už jsem toho měl plné zuby. Navíc jsem chtěl hrát trochu něco jiného... V té době prostě nikomu nešlo psát ani skládat písničky. Přinutil jsem se a začal jsem psát, což ovlivnilo moje rozhodnutí odejít... Jsou lidé, kteří se prostě dovedou vézt na cizím úspěchu, a pak jsou lidé, kterým to nestačí. A mně to prostě nestačilo."

1975–1982[editovat | editovat zdroj]

Ronnie Wood (vlevo) and Mick Jagger (vpravo), 1975

Na dalším nahrávání – tentokráte v Mnichově – se Stones pokoušeli najít dalšího kytaristu. Byli přizván Peter Frampton, leader kapely Humble Pie, a také například bývalý člen Yardbirds, kytarový virtuos Jeff Beck. I když Beck a irský bluesrockový kytarista Rory Gallagher později uvedli, že sice s kapelou zahráli, ale nevěděli, že jsou na konkurzu na dalšího kytaristu Stones. Při nahrávání v Mnichově se ve studiu ještě také mihli američtí kytaristé Shuggie Otis a Harvey Mandel. Richads i Jagger k tomu později uvedli, že si tehdy hodně přáli, aby Stones přestali být ryze britskou kapelou. Když se ale objevil Ronnie Wood, shodli se všichni, že on je tou správnou volbou.[4]

Wood už se Stones nahrával a odehrál i několik koncertů a na vznikajícím albu si zahrál kytaru v písni “It's Only Rock 'n' Roll”, jíž je také spoluautorem. Mick Jagger mu hraní se Stones nabízel už dříve, Wood ale tehdy odmítl, protože hrál s kapelou The Faces. Wood se ke kapele připojil na jejím koncertním turné po Spojených státech v roce 1975. Oficiálně to bylo potvrzeno o rok později, kdy se také rozpadli The Faces. Na rozdíl od ostatních členů kapely dostával Wood pravidelnou mzdu. To vydrželo dvě desetiletí až do doby, kdy kapelu opustil Bill Wyman. Teprve potom dostával stejné peníze jako zbývající členové Stones.[4]

V roce 1975 odstartovali v New Yorku Stones své americké turné. Součástí koncertů byl obří nafukovací falus umístěný na pódiu a také houpačka, na které se Jagger houpal nad zraky diváků. Po turné si skupina objednala živou nahrávku z torontského klubu El Mocambo. Byla teprve druhou živou nahrávkou od vydání Get Yer Ya-Yas Out!. Album vyšlo až v roce 1977 a dostalo název Love You Live (třetí v Británii, páté ve Spojených státech).

Klub El Mocambo, kde Stones nahráli svou druhou živou desku

Richardsův příjezd do Toronta se ale zpozdil, ani zbytek kapely nevěděl, kde je. Důvodem bylo jeho zadržení kanadskou policií hned po příletu. U Richardse se tehdy našla opálená lžíce a pár kousků hašiše. Tři dny po propuštění zadržela policie Anitu Pallenberg kvůli 22 gramům heroinu, které se našly v Richardsově hotelovém pokoji. Richards byl obvinění za pašování drog do Kanady, za což mu hrozilo až sedm let vězení. Podařilo se mu ale dokázat, že si drogy opatřil až po příjezdu do Kanady.[5]

Navzdory těmto nepříjemnostem si kapela v Torontu zahrála dva koncerty. To ale vedlo k dalšímu skandálu, když se nastávající manželka kanadského premiéra Pierra Trudeau nechala vidět na jednom divokém večírku, které Stones po koncertech pořádali. Celá aféra skončila rozpadem manželství. Charlie Watts k tomu později ironicky poznamenal: „Ani své ženě bych nechtěl dovolit, aby se s námi paktovala.“[5] Tyto dva koncerty v klubu El Mocambo ovšem měli zůstat veřejnosti utajeny. Klub El Mocambo pouze zveřejnil, že si na celý týden klub pronajímá kanadská skupina April Wine. Místní rozhlasová stanice dokonce pořádala soutěže o lístky na koncerty April Wine. Jaké asi muselo být překvapení výherců lístků, když se ocitli na téměř soukromém koncertě Rolling Stones?

Soudní řízení proti Richardsovi se vleklo více než rok. Nakonec skončilo podmínkou a povinností odehrát dva charitativní koncerty v Oshawě. Na obou koncertech si zahráli jak Stones, tak i skupina The New Barbarians, kterou dal dohromady Ronnie Wood a se kterou také nahrál svoji poslední sólovou desku. Richards se k této skupině rád připojil. Tyto nepříjemnosti posílily Richardsovo odhodlání přestat užívat heroin. Cesta odvykání ale vedla přes rozchod s Anitou Pallenberg. Jejich vztah se po smrti jejich třetího dítěte stejně ocitl někde hluboko pod bodem mrazu. Navíc Anita se nedokázala a asi ani nechtěla zbavit své závislosti na heroinu. Během doby, kdy si Richards řešil své soudní a osobní problémy, vedl Mick Jagger dál svůj kosmopolitní životní styl. V té době býval pravidelným návštěvníkem newyorského disko klubu Studio 54, často v doprovodu modelky Jerry Hall. Jeho manželství s Biancou Jagger už stejně léta nefungovalo.[6]

Navzdory nehasnoucí popularitě kapely v první polovině sedmdesátých let, hudební kritici začali o kapele psát nelichotivě. Prodeje desek také zrovna neplnily očekávání. Koncem sedmdesátých let, s rostoucí popularitou punku, si Rolling Stones vysloužili nálepku dekadentních stárnoucích milionářů.[7] Vše se ale změnilo v roce 1978, kdy vyšla deska Some Girls (druhá v Británii, první v USA). Na albu jsou hitovky jako “Miss You”, country balada “Far Away Eyes”, Keithova “Beast of Burden" a ”Shattered”. Písně jsou rychlé, jednoduché a stojí na kytarových riffech.[7] Byly tak dobrou odpovědí na punkovou jednoduchost. Úspěch desky vyvolal vlnu popularity u mladšího publika.

Následující deska Emotional Rescue vyšla v roce 1980 a navázala na úspěch Some Girls. Nahrávání alba bylo dost zmatené, za což mohl vyhrocený vztah Jaggera a Richardse. Richards, který byl stále závislý na heroinu, chtěl vyjet v létě a na podzim roku 1980 na koncertní turné, které by propagovalo právě vydanou desku, Jagger to ale odmítl. Deska Emotional Rescue se vyšplhala až na vrchol hitparád na obou březích Atlantiku a titulní píseň byla ve Spojených státech třetí.

Bill Wyman v roce 1975

Začátkem roku 1981 se kapela dává opět dohromady a domluví se, že ještě v témže roce vyrazí s novým materiálem na turné po USA. Psaní nových písniček a nahrávání další desky probíhá ve spěchu, také na zkoušky před koncertováním nezbylo moc času. V témže roce také vyšla deska Tattoo You (druhá v Británii a první ve Spojených státech), Spousta věcí, které se v té době nahrály, se na desku nedostala. To se týká i singlu “Start Me Up”, který vystoupal na druhé místo amerického singlového žebříčku. Ve dvou písních (“Waiting on a Friend” a “Tops”) si na kytaru zahrál Mick Taylor, ve dvou si zahrál jazzový saxofonista Sonny Rollins (“Slave” a “Waiting on a Friend”). Následující koncertní turné po Spojených státech bylo do té doby největší a nejdelší — skupina ho odstartovala 25. září a ukončila 19. prosince. Některé koncerty se nahrály, což vyústilo v desku Still Alive (American Concert 1981). V hitparádách zabodovala — skončila čtvrtá v Británii a pátá ve Spojených státech.

V polovině roku 1982, u příležitosti jejich dvacátého výročí, přivezli Stones svojí show i do Evropy, kde před tím dlouhých šest let nehráli. K evropskému turné se ke kapele přidal ještě Chuck Leavell, bývalý pianista Allman Brothers Bandu. Koncem roku kapela podepsala smlouvu na 28 milionů dolarů, která ji zavazovala k dalším čtyřem albům. Nyní byli Stones nově pod křídly CBS Records.

1983–1991[editovat | editovat zdroj]

Před tím, než Stones odešli od labelu Atlantic, stihli pro něj v roce 1983 vydat desku Undercover (třetí v Británii a čtvrtá ve Spojených státech). Navzdory příznivým kritikám a pilotnímu singlu v první desítce hitparád, prodej desky nesplnil očekávání. Možná to bylo i tím, že kapela nepodnikla na podporu prodeje desky žádné koncertní turné. V roce 1984 už převzala distribuci starších desek Stones právě CBS.

Vztah Jaggera a Richardse se v této době postupně zhoršoval. Mick Jagger podepsal ke zděšení Richardse sólovou smlouvu se CBS a mnoho z věcí, které Jagger v roce 1984 napsal, vydal na své sólové desce. Jagger také prohlašoval, že už se prací s Rolling Stones cítí unavený. V roce 1985 strávil Jagger nejvíce času nahráváním své vlastní desky. Materiál na další album Rolling Stones Dirty Work (čtvrté v Británii i USA) tak zajistil hlavně Keith Richards se zatím největším přispěním Ronnieho Wooda. Album vyšlo v roce 1986 a nahrávalo se v Paříži. Jagger během nahrávání nechodil moc do studia, veškerou práci tak nechal na Richardsovi.

V prosinci 1985 zemřel na infarkt spoluzakladatel Stones, pianista, road manager Ian Stewart. Skupina uspořádala na jeho počest v únoru 1986 koncert. Dva dni na to si Stones převzali cenu Grammy za celoživotní přínos.

Album Dirty Work sklidilo smíšené kritiky, a to i přes úspěch singlu “Harlem Shuffle”. Jako důsledek vyostřeného vztahu mezi Jaggerem a Richardsem, odmítl Jagger turné na podporu prodeje Dirty Work. Místo toho vyjel na své vlastní sólové turné, na kterém hrál i písničky Stones. Richards někdy mluví o jejich vzájemném vztahu v této době jako o „třetí světové válce”. Důsledkem vzájemné nenávisti stála v této době kapela téměř před rozpadem. Jaggerovy desky She’s The Boss (6. v Británii, 13. v USA) a Primitive Cool (26. v Británii a 41. v USA) se dočkaly mírně nadprůměrných hodnocení. V roce 1988, v době nečinnosti Stones, vydal Keith Richards své první sólové album Talk Is Cheap (37. v Británii, 24. v USA). Album sklidilo příznivou reakci fanoušků i kritiky, ve Spojených státech bylo oceněno zlatou deskou.

Začátkem roku 1989 byli Rolling Stones (včetně Micka Taylora, Ronnieho Wooda a posmrtně i Iana Stewarta) uvedeni do americké Rock and Roll Hall of Fame. Jagger a Richards pak i přes vzájemné spory začali pracovat na dalším albu Steel Wheels (druhé v Británii, třetí ve Spojených státech). Tímto albem se znovu vrátili do formy, což dokazují i hity "Mixed Emotions", "Rock and a Hard Place" a "Almost Hear You Sigh". Na albu je také skladba “Continental Drift”, kterou Stones nahráli v marockém Tangeru v roce 1989. Z tohoto nahrávání vznikl také dokument The Rolling Stones in Morocco.

Po vydání alba následovalo koncertní turné po Severní Americe, Japonsku a Evropě nazvané Steel Wheels/Urban Jungle Tour. Koncerty svou pompézností překonaly všechna předešlá turné. Předkapelami byli Living Colour a Guns N' Roses. Na koncertech Stones přibyli na pódiu zpěvák Bernard Fowler a zpěvačka Lisa Fischer. Z turné vzešlo koncertní album Flashpoint (6. v Británii a 16. v USA) a také film Live at the Max.

Toto koncertní turné bylo posledním turné pro Billa Wymana, který se po letech uvažování konečně rozhodl odejít z Rolling Stones. Jeho odchod byl oficiálně oznámen až v lednu 1993. Po svém odchodu vydal Wyman knihu Stone Alone — autobiografii, kterou poskládal ze svých deníkových zápisků, které si vedl od prvopočátků kapely. Pár let po opuštění Stones založil kapelu Bill Wyman's Rhythm Kings a znovu začal nahrávat a koncertovat.

1992–2004[editovat | editovat zdroj]

Po úspěchu turné Steel Wheels/Urban Jungle si kapela dala zaslouženou pauzu. Charlie Watts stihl v té době vydat dvě jazzová alba, Ronnie Wood vydal po jedenácti letech své další sólové album Slide On This; Keith Richards nahrál své druhé sólové album Main Offender (45. v Británii a 99. ve Spojených státech). K němu uspořádal menší turné (většinou v sálech) s většími koncerty ve Španělsku a Argentině.[8] Micku Jaggerovi se konečně podařilo prosadit se s třetím sólovým albem Wandering Spirit (12. v Británii, 11. v USA). Deska se skvěle prodávala — ve spojených státech byla oceněna zlatou deskou, celosvětově se jí prodaly úctyhodné dva miliony kopií.

Po odchodu Wymana Stones opět změnili nahrávací společnost, tentokráte si vibrali Virgin Records. Ta vydala remasterované verze alb, ke kterým přidala nové obaly. Byla to všechna alba počínaje Sticky Fingers až po Steel Wheels. Virgin také přišla s novou kompilací Jump Back (16. v Británii a 30. ve Spojených státech). V roce 1993 se skupina vydává znovu do studia a začíná pracovat na dalším albu. Vyšlo v roce 1994 a jmenuje se Voodoo Lounge (první v Británii, druhé v USA). Baskytaristu Billa Wymana nahradil Darryl Jones, který dříve hrával s Miles Davisem a Stingem. Kapela nechala výběr na bubeníkovi Charlie Wattsovi, basa i bicí totiž v Rolling Stones musí perfektně spolupracovat. Album sklízelo vynikající kritiky, prodej opět předčil očekávání. Ve spojených státech bylo album dvakrát platinové. Většina kritiků si cenila „tradičního” zvuku, který měl na svědomí nový producent Don Was. Voodoo Lounge získalo v roce 1995 cenu Grammy v kategorii nejlepší rockové album.

V roce 1994 vyjela kapela na Voodoo Lounge Tour, které končilo až v roce 1995. Písničky z různých koncertů a ze zkoušek (převážně v akustických verzích) vyšly na albu Stripped (9. ve Spojených státech i ve Velké Británii). Je na něm také cover verze písně Boba DylanaLike a Rolling Stone” a také do té doby na koncertech málo hrané písně “Shine a Light”, “Sweet Virginia” a “The Spider and the Fly”. 8 září 1994 si Stones zahráli “Love Is Strong” a “Start Me Up” na výročním udílení cen americké hudební televize MTV. Odnesli si odtud cenu za celoživotní hudební přínos.

18. listopadu 1994 uskutečnili Stones jako první kapela živý internetový přenos svého koncertu. Přenos zajišťovala společnost Sun Microsystems. Nebylo to přímo streamované video (snímková frekvence byla jen 10 snímků za vteřinu), ale byl to do té doby nevídaný počin.

Keith Richards v roce 2006

Konec devadesátých let byl pro Rolling Stones ve znamení alba Bridges to Babylon (šesté v Británii, třetí v USA), které vyšlo v roce 1996. Klip k singlu “Anybody Seen My Baby?", ve kterém se objevila i Angelina Jolie, si oblíbila MTV i VH1. Prodeje se nijak nelišily od předchozích alb (1,2 milionu jen ve Spojených státech). Následné turné, které projelo nejen Evropu a Spojené státy, ale zavítalo i do Jižní Ameriky, Japonska a Turecka, ukázalo, jak skvělá šou může i v devadesátých letech koncert Rodling Stones být. Z turné bylo sestavena další živá deska No Security (67. v Británii, 34. v USA), na které je většina písní dosud na živých deskách nevydaných.

Koncem roku 2001 vydal Mick Jagger své čtvrté sólové album Goddess in the Doorway (44. v Británii, 39. v USA), které sklidilo smíšené kritiky. Měsíc po teroristických utocích 11. září si Jagger a Richards zahráli skladby "Salt of the Earth" a "Miss You" na Koncertě pro New York City. Doprovázela je ovšem jiná kapela než zbytek Rolling Stones.

V roce 2002 vyšla k výročí čtyřiceti let existence kapely dvojdeska největších hitů Forty Licks (2. v USA i Velké Británii). Této kompilace se zatím prodalo více než 7 miliónů kopií. Ve stejném roce zařadil britský Q magazine Stones do svého žebříčku padesáti kapel, které musíte vidět před tím, než zemřete. A následné turné, nazvaném prostě jen Licks, k tomu dalo šanci fanouškům po celém světě.

2005–2012[editovat | editovat zdroj]

Na oslavě narozenin Micka Jaggera 26. července 2005 oznámila skupina vydání svého dalšího řadového alba A Bigger Bang (2. v Británii, 3. v USA), na které museli jejich fanoušci čekat dlouhých osm let. Album sklidilo velmi příznivé kritiky a singl Streets of Love se umístil na 15. příčce evropského singlového žebříčku.

The Rolling Stones v roce 2006

Na albu je také ostrá kritika tehdejší americké politiky z pera Micka Jaggera. Skladba se na album kvůli námitkám Keitha Richardse málem nedostala. Na otázku, zdali se bojí politické protireakce, kterou tehdy Richards dostal, odpověděl, že nechce aby byla deska některými posluchači odmítnuta jen díky nějaké nicotné politické bouři ve sklenici vody.

Jak už bylo u kapely zvykem, následovalo turné, které zavítalo do Severní i Jižní Ameriky a východní Asie. Do konce roku 2005 byl hrubý zisk z turné rekordních 162 miliónů dolarů. 18. února 2006 si Stones zahráli pro neuvěřitelných jeden a půl miliónu fanoušků na pláži Copacabana v Riu de Janeiru.

Soubor:The Rolling Stones.JPG
Rolling Stones v roce 2006

Po koncertech v Japonsku, Číně, Austrálii a Novém Zélandu v březnu a dubnu 2006 si kapela dala malou přestávku, po níž mělo turné pokračovat v cestě po Evropě. Během této „dovolené” byl Keith Richards hospitalizován v nemocnici na Novém Zélandu. Stalo se tak po tom, co si pádem z palmy na ostrově Fidži poranil hlavu, což vedlo k operaci, při níž mu byla z lebeční dutiny odstraněna krevní sraženina. Incident způsobil šestitýdenní zdržení evropské části turné. V červnu 2006 bylo také oznámeno, že Ronnie Wood pokračuje ve svém protialkoholním léčení, což ale nemělo vliv na průběh turné. Dva z těchto 21 naplánovaných koncertů se ovšem zrušily s odůvodněním, že Mick Jagger má problémy s krkem.

V září 2006 se koncertování přesunulo do Severní Ameriky. Koncem roku 2006 bylo Bigger Bang Tour označeno, jako nejvýdělečnější turné všech dob — hrubé tržby dosáhly 437 miliónů dolarů. Část turné v Severní Americe přinesla třetí nejvyšší tržby vůbec (138,5 miliónů dolarů), výdělečnější bylo pouze jejich vlastní turné z roku 2005 (162 miliónů dolarů) a americké turné U2 z téhož roku (138,9 miliónů dolarů).

Rolling Stones v roce 2008 na filmovém festivalu Berlinale (zleva doprava: Charlie Watts, Ron Wood, Keith Richards, Mick Jagger)

Martin Scorsese natáčel v říjnu a listopadu 2006 newyorské koncerty Rolling Stones, z čehož vznikl film Shine a Light, který měl premiéru v roce 2008. Ve filmu si také se Stones zahráli hvězdní hosté: Buddy Guy, Jack White a Christina Aguilera. K filmu vyšel i soundtrack Shine a Light (druhý v Británii, jedenáctý v USA). Na jednom z newyorských koncertů také v zákulisí po koncertě upadl hudební podnikatel, dlouholetý president hudebního vydavatelství Atlantic Records a osobní přítel členů kapely Ahmet Ertegün, který následkům svého zranění po několika týdnech k kómatu podlehl. Bylo mu 83 let.

V říjnu 2007 vydal Mick Jagger kompilaci svých největších sólových hitů nazvanou jednoduše The Very Best of Mick Jagger (57. v Británii a 77. v USA). V listopadu zase vyšla dvojdeska Rolled Gold: The Very Best of the Rolling Stones (26. v Británii), která byla doplněnou kompilací Rolled Gold z roku 1975.

V jednom rozhovoru z roku 2007 odmítl Mick Jagger říct, kdy kapela přestane koncertovat a odebere se na zasloužený odpočinek: „Jsem si jistý, že Rolling Stones ještě společně udělají hodně, ještě přijdou desky i turné. Opravdu nemáme v plánu s ničím z toho skončit. Pokud jde o mě, jsem přesvědčený, že budeme pokračovat.” V březnu 2008 vyvolal spekulace fanoušků výrok Keitha Richardse na premiéře filmu Shine a Light, když prohlásil: „Myslím, že bysme mohli nahrát další desku. Jen co přestaneme dělat reklamu tomuhle filmu.” Bubeník Charlie Watts k tomu lakonicky poznamenal, že jakmile se přestalo pracovat, onemocněl.

Během podzimu 2008 se ve studiu sešli Mick Jagger, Keith Richards a Mick Taylor aby s producentem Donem Wasem dotočili nové zpěvy a kytarové party k nedokončenému materiálu z nahrávacích sessions k desce Exile on Main St.. Doplněné vydání tohoto alba spatřilo světlo světa v květnu 2010. V Británii se dostalo na první místo albového žebříčku. Stalo se tak téměř přesně 38 let poté, kdy se to Stones podařilo poprvé.

Stones v České republice[editovat | editovat zdroj]

The Rolling Stones v září 2005

The Rolling Stones vystoupili v Česku v letech 1990, 1995, 1998 a 2003, pokaždé v Praze. V roce 2006 měli vystoupit v Brně, ale pro zranění Keitha Richardse byl koncert odložen a posléze i zrušen. Uskutečnil se však znovu, v rámci turné The Bigger Bang, v Brně na brněnském Výstavišti v červenci 2007.[9][10]

Členové[editovat | editovat zdroj]

1962–1963
1963–1969
1969–1974
1975–1992
od 1993 po současnost

Diskografie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Diskografie The Rolling Stones.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku The Rolling Stones na anglické Wikipedii.

  • Tento článek obsahuje text uvolněný pod licencí GFDL ze stránky na webu Kulturák.cz.
  1. http://www.rollingstone.com/news/story/5939214/the_immortals_the_first_fifty
  2. DAVIS, Stephen. Rolling Stones na věčné časy. Překlad Michal Staša. Brodway Books : Jiří Buchal — BB/art, 2001. 441 s. ISBN 80-7341-093-1. Kapitola 2. My chceme Stones!, s. 74. (česky) 
  3. DAVIS, Stephen. Rolling Stones na věčné časy. Překlad Michal Staša. Brodway Books : Jiří Buchal — BB/art, 2001. 441 s. ISBN 80-7341-093-1. Kapitola 2. My chceme Stones!, s. 89. (česky) 
  4. a b Davis, str. 317–320
  5. a b Davis, str. 336–340
  6. "Seventies and Eighties", 1 August 2003. Ověřeno k 2 August 2010. 
  7. a b ERLEWINE, Stephen Thomas. Some Girls [online]. allmusic, [cit. 2006-06-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. DAVIS, Stephen. Rolling Stones na věčné časy. Překlad Michal Staša. Brodway Books : Jiří Buchal — BB/art, 2001. 441 s. ISBN 80-7341-093-1. Kapitola Zaplaťte nám ropou, s. 412. (česky) 
  9. http://kultura.idnes.cz/rolling-stones-a-jejich-ceska-dostavenicka-fjy-/hudba.asp?c=A070719_224927_hudba_off
  10. http://www.novinky.cz/kultura/119357-rolling-stones-nadchli-brno.html

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]