Percy Bysshe Shelley

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Portrét P. B. Shelleyho od Amelie Curranové z roku 1819)

Percy Bysshe Shelley [pɜːsi bɪʃ ʃɛlɪ] IPA (4. srpna 17928. července 1822) byl anglický romantický básník, jenž patří k nejvýznamnějším romantickým autorům a je považován za tvůrce nejlepších lyrických básní napsaných v anglickém jazyce. Nejvíce se proslavil svými básněmi Ozymandias, Óda na západní vítr, Skřivánkovi a Maska anarchie. Nicméně většinu jeho díla tvoří dlouhé vizionářské básně Alastor, Adonis, Vzpoura Islámu, Odpoutaný Prométheus a nedokončená báseň Triumf života. Jeho nekonvenční životní styl a idealismus, společně s jeho skeptickým tónem z něj udělaly nechvalně proslulého a nejvíce nenáviděného muže své doby[zdroj?]. Stal se idolem pro následující dvě nebo tři generace básníků (mezi nimi nejznámějších viktoriánských básníků Roberta Browninga, Alfreda Tennysona, Dante Gabriela Rossettiho, Algernona Charlese Swinburna, Williama Butlera Yeatse a dále pak básníků píšících v jiných jazycích, například Jibanananda Dase a Subramanya Bharathyho). Byl rovněž obdivován Karlem Marxem, Henrym Stephensem Saltem a Georgem Bernardem Shawem. Podobně jako jeho současníci John Keats a Lord Byron, předčasně zemřel. Jeho ženou byla Mary Wollstonecraft Shelley, autorka Frankensteina, ke kterému napsal v roce 1818 úvod.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství a školní léta[editovat | editovat zdroj]

Jeho rodiči byli Sir Timothy Shelley, později druhý baronet z Castle Goring, a jeho manželka Elizabeth Pilfoldová. Vyrůstal v Sussexu a základního vzdělání nabyl doma pod dohledem reverenda Evana Edwardse z Warnhamu. V roce 1802 nastoupil na Syon House Academy v Brentfordu. Zde byl často obětí šikany, částečně pro svůj dívčí vzhled a pro svůj aristokratický původ. Měl velmi výbušnou povahu a neuměl bojovat pěstmi. Jeden z jeho spolužáků napsal, že byl “jako holka v klučičích šatech a bránil se fackami.” V roce 1804 nastoupil na Eton College, kde byl rovněž obětí šikany. 10. dubna promoval na University College v Oxfordu. Traduje se, že za celou dobu svých studií navštívil pouze jednu přednášku, zatímco četbě věnoval až šestnáct hodin denně. Každopádně nebyl oblíbený ani u studentů, ani u profesorů. Dokázal však navázat těsné přátelství s Thomasem Jeffersonem Hoggem. Jeho prvním dílem byl gotický román Zastrozzi (1810), kde se v postavě padoucha Zastrozziho odráží Shelleyho ateistický pohled na svět. Ve stejném roce publikoval společně se svou sestrou Elizabeth sbírku básní Původní poezie Victora a Cazire. Během svých studií na Oxfordu vydal, pravděpodobně společně s Hoggem, sbírku groteskních a parodických básní Posmrtné fragmenty Margaret Nicholsonové. V roce 1811 publikoval pamflet O nezbytnosti ateismu. To přitáhlo pozornost vedení školy. Byl předvolán před školní radu. Odmítl zříci se svého autorství, což mělo za následek jeho vyloučení společně s Hoggem 25. března 1811. Dostal šanci rehabilitovat se poté, co se do celé věci vložil jeho otec, pod podmínkou, že se zřekne svých názorů. Jeho odmítnutí otcovy nabídky vedlo k definitivnímu rozkolu mezi ním a otcem.

První manželství[editovat | editovat zdroj]

Čtyři měsíce po vyloučení ze studií se jako devatenáctiletý vypravil do Skotska, aby se zde oženil s šestnáctiletou Harriet Westbrookovou. Po jejich svatbě 28. srpna 1811 pozval svého přítele Hogga, aby s nimi sdílel domácnost, a to včetně manželky. Když Harriet oponovala, zanechal svého pokusu o zavedení vícečlenného manželství a společně se svou ženou se odstěhoval do Keswicku, kde se hodlal věnovat psaní. Od tohoto záměru ho odvedly politické události, kvůli kterým navštívil Irsko, kde se chtěl zabývat psaním radikálních textů. Zde napsal Provolání k irskému lidu a objevil se na několika shromážděních. Tyto aktivity přitáhly nežádoucí pozornost britské vlády. O dva roky později v roce 1813 napsal a publikoval Královnu Mab. Tato báseň jasně odráží vliv anglického filosofa Williama Godwina a jeho radikální volnomyšlenkářské filosofie. Přestože je Královna Mab věnována Harriet, jejich vztah už dostával trhliny. Nespokojen se svým téměř tříletým manželstvím často opouštěl svou ženu a dítě (Ianthe Shelley, 18131876) a navštěvoval Godwinovu domácnost a knihkupectví v Londýně. Zde potkal Godwinovu inteligentní a vzdělanou dceru Mary Wollstonecraft Godwinové (později se proslavila pod jménem Mary Shelley), do které se zamiloval. Mary byla dcera Mary Wollstonecraftové, autorky knihy Potvrzení práv žen. Mary Wollstonecraft měla poměr s Godwinem, krátce za něj byla provdaná a zemřela v roce 1797, několik dní po narození Mary. 28. července opustil svoji těhotnou ženu a dítě s šestnáctiletou ženou. Ve skutečnosti ty šestnáctileté ženy byly dvě. Když odcházel s Mary, vzal s sebou rovněž její nevlastní sestru Jane (později Claire) Clairmontovou. Společně se plavili do Evropy a přes Francii se dostali až do Švýcarska, kde se usadili. Po šesti týdnech se rozhodli vrátit do Anglie, kde zjistili, že William Godwin, propagátor volné lásky, odmítá s nimi mluvit. Na podzim roku 1815, během svého pobytu v ústraní v Londýně, publikoval veršovanou alegorii Alastor. Ve své době vzbudila pouze malou pozornost, ale dnes je považována za jeho první velké básnické dílo. V tomto období jeho tvorby je patrný silný vliv Wordsworthových básní.

Seznámení s Byronem[editovat | editovat zdroj]

V létě roku 1816 se společně s Mary vydal podruhé do Švýcarska. Učinil tak na popud Mariiny nevlastní sestry Claire Clermontové, která navázala důvěrný vztah s Lordem Byronem v dubnu předchozího roku těsně před jeho dobrovolným vyhnanstvím. Byron o Claire ztratil zájem a ona využila této situace aby, ho vylákala do Ženevy. Shelleyovi a Byron si pronajali sousedící domy na břehu Ženevského jezera. Pravidelný kontakt s Byronem měl blahodárný efekt na Shelleyho poezii. Jejich společná dvouhodinová vyjížďka na lodi jej inspirovala k napsání básně Hymna na krásu inteligence, která je považována za jeho nejvýznamnější dílo od vydání básně Alastor. Cesta do Chamonix ve francouzských Alpách jej inspirovala k napsání složité básně Mont Blanc, ve které předestírá otázku historické nutnosti a vztahu mezi lidskou myslí a přírodou. Na druhou stranu i Shelley ovlivnil Byronovu poezii. Tento vliv je patrný zvláště ve třetí části Childe Haroldovy pouti, na které Byron zrovna pracoval, a na Manfredovi, kterého napsal na podzim roku 1816. Ve stejnou dobu, soutěž o napsání nejlepší hororového příběhu mezi Byronem, Shelleym, Mary Shelleyovou, Byronovým lékařem Johnem Polidorim a Claire Clermontovou inspiroval Mary k napsání Frankensteina. Na konci léta se Shelleyovi a Claire vrátili do Anglie. Claire byla v tu dobu těhotná. Čekala s Byronem Allegru Byronovou, což mělo nesmírný dopad na jeho budoucnost.

Neštěstí v osobním životě a druhé manželství[editovat | editovat zdroj]

Návrat do Anglie byl spojen s tragédií. Fanny Imlay, nevlastní sestra Mary Godwinové a příslušnice Godwinovy domácnosti, spáchala na konci podzimu sebevraždu. V prosinci 1816 spáchala sebevraždu Shelleyho odcizená žena Harriet. Utopila se v jezeře Serpentine v Hyde Parku. Několik týdnů po nalezení těla se Shelley a Mary Godwinová vzali. Částečně se jednalo o sňatek z rozumu, neboť Shelley doufal, že mu manželství umožní opatrovnictví nad dětmi Harriet, ale marně. Soud je předal do péče adoptivních rodičů. Shelleyovi se usadili ve vesnici Marlow v Buckinghamshiru, kde žil i Percyho přítel Thomas Love Peacock. Shelley se stal součástí literárního klubu kolem Leigha Hunta a během tohoto období potkal Johna Keatse. Shelleyho největším dílem sepsaným v tomto období byla dlouhá narativní báseň Laón a Cynthia, ve které tvrdě kritizuje náboženství a popisuje incestní vztah dvou milenců. Krátce po svém vydání byla báseň rychle stažena z prodeje. Později, v roce 1818, byla znovu vydána pod názvem Vzpoura Islámu. Pod pseudonymem „Poustevník z Marlowe“ Shelley rovněž napsal dva revoluční politické traktáty.

Cesty po Apeninském poloostrově[editovat | editovat zdroj]

Na začátku roku 1818 opustili Shelleyovi a Claire Anglii, aby dopravili Claiřinu dceru Allegru k jejímu otci, který se mezitím usadil v Benátkách. Kontakt se starším a známějším básníkem povzbudil Shelleyho, aby opět začal psát. V druhé polovině roku napsal báseň Julián a Maddalo, ve které popisuje své vyjížďky na lodi a rozhovory s Byronem. Celá báseň končí návštěvou blázince. Báseň se vyznačuje Shelleyho uhlazeným stylem. Rovněž začal pracovat na svém veršovaném dramatu Odpoutaný Prométheus, ve které se objevují mluvící hory a urážlivý démon, který porazí Dia. Tragedie se vršily na přelomu let 1818 a 1819, kdy v Římě zemřel na horečku jeho syn William a malá dcera Clara Evelina zemřela během následujícího stěhování.

Jeho dcera Elena Adelaide Shelleyová se narodila 27. prosince 1818 v Neapoli. Jako matka byla do matrikulačního listu uvedena žena jménem Marina Padurinová. Někteří akademici se domnívají, že její skutečnou matkou byla buď Claire Clermontová nebo Elise Foggiová, vychovatelka Shelleyových dětí. Jiní se tvrdí, že Elena Adelaide byla nalezenec, kterou Shelley adoptoval a doufal, že tím pomůže Mary vzpamatovat se ze smrti Williama a Clary. Elena byla dána do péče adoptivním rodičům několik dnů po svém narození a Shelleyovi se přestěhovali do jiného italského města. Elena zemřela za sedmnáct měsíců, 10. června 1820.

V Římě Shelley dokončil báseň Odpoutaný Prométheus a na jaře roku 1819 v Livornu napsal tragédii Cenci. V tomtéž roce napsal své nejznámější politické básně: Maska anarchie a Lid anglický, které byly inspirovány masakrem v Peterloo. V tomto období také napsal esej Filosofický pohled na reformy, která je nejpodrobnějším popisem jeho politických názorů.

V roce 1821, napsal Shelley elegii Adonis. Inspirací mu byla smrt Johna Keatse.

V roce 1822 pozval Shelley do Itálie Jamese Henryho Leigha Hunta, jednoho ze svých největších příznivců v Anglii. společně s Huntem a Byronem zamýšlel založit magazín The Liberal. S Huntem coby vydavatelem by mohli šířit své kontroverzní názory, čímž by vytvořili protiváhu ke konzervativním periodikám, např. Blackwood´s Magazine nebo The Quarterly Review.

Utonutí[editovat | editovat zdroj]

8. července 1822, necelý měsíc před svými třicátými narozeninami, Shelley utonul na svém škuneru Don Juan při náhlé bouři během svého návratu z Livorna do Lerici. Shelley prohlašoval, že viděl svého dvojníka, který mu předpovídal smrt.Tento dvojník měl být údajně k nerozeznání stejný jako Shelley a údajně ukazoval mlčky prstem na moře.Shelley tento zážitek řekl Marry,ale nevěnoval mu velkou pozornost. Právě se vracel ze schůzky s Leighem Huntem, na které založili The Liberal. Jméno lodi, „Don Juan“ (pocta Lordu Byronovi), bylo vybráno Edwardem Trelawnym, členem kruhu kolem Byrona a Shelleyho. Podle výpovědi Mary Shelleyové ji později Shelley přejmenoval na "Ariel". To popudilo Byrona, který si vynutil napsání názvu "Don Juan" na hlavní plachtu. Tím urazil Shelleyovy, kteří o lodi prohlásili, že vypadá spíše jako bárka pro převoz uhlí. Loď byla postavena v Ženevě podle Shelleyho návrhu. V bouři se nepřevrátila, ale potopila. Mary Shelleyová později ve svých Poznámkám k básním z roku 1822 (1839) uvedla, že loď měla nesprávnou stavbu a že se nikdy neměla plavit.

Mnoho lidí věří, že Shelleyho smrt nebyla náhoda. Někteří tvrdí, že Shelley trpěl depresemi a chtěl se zabít, jiní tvrdí, že neuměl navigovat. Některé prameny uvádějí, že si ho piráti spletli s Byronem a další uvádějí ještě fantastičtější teorie. Existuje množství důkazů, že Shelley mohl být zavražděn z politických důvodů. Tyto důkazy si však často navzájem odporují. Před několika lety, na jeho chatě v Tann-yr-allt ve Walesu, byl přepaden mužem, který byl patrně příslušníkem rozvědky. Podrobnosti o tomto incidentu jsou popsány v knize Richarda Holmese Shelley: The Pursuit (New York: E.P. Dutton, 1975).

Několik dní před svou smrtí byl Shelley málem zastřelen. Britský konzul se však postavil za střelce a předešel tím jakémukoliv soudnímu procesu. Existují rovněž důkazy, že těsně před vypuknutím oné bouře se setkali s lodí italského námořnictva a odmítli její nabídku o pomoc. Kromě Shelleyho byli na palubě ještě dva Angličané. První byl námořnický důstojník v důchodu a druhý byl plavčík, který s největší pravděpodobností ovládal základy navigace, minimálně v pobřeží okolo Livorna. Oba dva utonuli společně se Shelleym. Na palubě byl ještě jeden italský chlapec, který se zachránil. Jeho totožnost zůstává záhadou. Loď byla později nalezena poblíž břehu a již na první pohled byla patrná díra, která patrně vznikla srážkou s daleko větším plavidlem. Pokud by se tak stalo, posádka by se patrně pokusila zachránit. Záchranný člun byl však stále přivázaný k lodi. Nic ani nenasvědčovalo tomu, že by se někdo z posádky pokusil doplavat ke břehu. V takovém případě by se patrně zbavili přebytečného oblečení. Těla však byla nalezena oblečená a obutá (jak později zapsal Trelawny ve své knize Vzpomínky na poslední dny Shelleyho a Byrona, jediné, co ukazovalo na pokus zbavit se šatů, byla košile částečně přetažená přes hlavu a chybějící bota). Trelawny rovněž předkládá historku o předsmrtné zpovědi jednoho italského rybáře, který tvrdil, že narazil do Shelleyho lodi, aby ho mohl okrást. Jeho plán ale překazilo rychlé potopení Shelleyho lodi. V ní bylo později nalezeno mnoho cenných věcí a velká částka v hotovosti.

Shelleyho pohřeb v Livornu G.G.Byron(vpravo),T.Hunt(uprostřed)

Den po Shelleyho smrti napsal škodolibě toryovský deník The Courier: “Shelley, autor jakési bezbožné poezie, utonul a nyní už ví, jestli Bůh existuje či nikoliv.”

Shelleyho tělo bylo vyplaveno na břeh (podle Trelawnyho byla hlava a ruce zbaveny jakéhokoliv masa a tělo se rychle rozkládalo) a v souladu s jeho nekonvenčním myšlením zpopelněno na pláži poblíž Viareggia. Podle tradice předviktoriánské éry, kdy se ženy pohřbu nezúčastnily ze zdravotních důvodů, nebyla Mary Shelleyová na pohřbu přítomna. Lord Byron se krátce po začátku kremace odešel z pláže, neboť nebyl schopen sledovat pohřeb svého přítele.

Po skončení obřadu byly z hranice vyjmuty nespálené zbytky Shelleyho srdce. Mary je opatrovala po zbytek svého života založené a slisované v Shelleyho sbírce básní. Popel byl následně převezen do Říma a uložen na Protestantském hřbitově. O několik týdnů později zavítal do Říma Edward Trelawny. Nebyl spokojený s umístěním hrobu svého přítele a nechal přesunout ostatky na lepší místo na hřbitově. Trelawny rovněž zakoupil místo vedle Shelleyho hrobu, kam byly po více než šedesáti letech uloženy jeho ostatky.

Obhajoba vegetariánství[editovat | editovat zdroj]

Jak Percy Bysshe Shelley, tak Mary Shelley patřili k zarputilým obhájcům vegetariánství. Shelley o tomto tématu napsal několik esejí, z nichž nejvýznamnější jsou Obhajoba přírodní stravy a O zeleninovém způsobu stravování.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Psal lyriku přírodní, milostnou, politickou i sociální.

  • Odpoutaný Prométheus – dramatická báseň o Prométheovi. Obdoba antické básně.
  • Vzpoura Islámu
  • Královna Mab
  • Cenci - Nevinná dívka byla trýzněna bezmezným sadistou. Dovídáme se, že sadistou je její otec. Po incestu se dívka změní. Do té doby byly znásilněné dívky vždy duševně čisté. Nyní je ta dívka pošpiněná, stává se zní zrůda jako byl její otec. Jde o strašlivý vliv, který nad ní otec má, i po své smrti.
  • Obrana básnictví
  • Óda větru západnímu - Text na Wikisource.org [1]
  • "Nezbytnost ateismu - odborná stať

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]