John Keats

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
John Jeats
John Keats
John Keats
Narození 31. října 1795
Londýn Spojené královstvíSpojené království Spojené království
Úmrtí 23. února 1821
Řím, ItálieItálie Itálie
Povolání básník
Národnost britská
Stát Velká Británie
Žánr romantismus
Významná díla Podzimu,
Ó samoto,
Endymion
Manželka Fanna Brownová
Podpis
Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
John Keats

John Keats (31. října 1795 Londýn23. února 1821 Řím) byl jedním z předních básníků anglického romantismu. Během svého krátkého života bylo jeho dílo soustavně napadáno dobovým tiskem, přestože tyto námitky byly spíše rázu politického než estetického. Přesto v polovině devatenáctého století začalo být jeho dílo oceňováno díky kulturní změně, pro kterou bylo předzvěstí a kterou pomáhalo vytvářet. Zejména pro ranou Keatsovu poezii byly charakteristické smyslové obrazy a komplexní výběr slov. Často měl pocit, že jeho práce zůstávají ve stínu děl Johna Miltona, Edmunda Spensera a Williama Shakespeara. Teprve na konci života napsal své nejlepší a nejpozoruhodnější básně, včetně několika ód, které patří k nejoblíbenějším básním v angličtině.

Život[editovat | editovat zdroj]

John Keats, portrét z roku 1819

John Keats se narodil v roce 1795 v Londýně v ulici Moorgate 85 jako nejstarší z pěti dětí. Jeho otec Thomas Keats pracoval v tomto městě jako podkoní. Keats zde žil až do roku 1804, kdy jeho otec zemřel na následky fraktury lebky způsobené pádem z koně. Vdova Frances Jennings Keatsová se brzy provdala znovu, záhy však svého nového manžela opustila a přestěhovala se společně se svými čtyřmi dětmi (jeden ze synů, Edward Keats, zemřel roku 1802) ke Keatsovým prarodičům, Johnovi a Alice Jenningsovým. Keats zde začal navštěvovat školu, kde se poprvé začal vážněji zabývat literaturou. V roce 1810 umírá Keatsova matka na tuberkulózu a ponechává své děti v péči jejich babičky (John Jennings zemřel v roce 1805).

Alice Jenningsová ustanovila pro své svěřence dva opatrovníky, kteří v roce 1811 Keatse přesunuli z jeho staré školy na studium k chirurgovi Thomasovi Hammondovi. 19. prosince 1814 umírá Alice Jenningsová a opatrovníkem Keatsových dětí se stává Richard Abbey. V následujícím roce začíná Keats studovat farmacii v londýnské Guy’s Hospital. V tomto období se stále více věnuje studiu literatury a skládá své první básně. Jeho první publikovanou básní byla Ó, samoto otištěná v novinách The Examiner v roce 1816. V červenci 1816 skládá závěrečné zkoušky z farmacie. V dubnu roku 1817 strávil týden ve vesnici Carisbrooke na ostrově Wight, kde složil rozsáhlou báseň Endymion.

Krátce nato začíná pečovat o svého bratra Toma Keatse. Tom, podobně jako jeho matka, onemocněl tuberkulózou. Po dokončení Endymionu se John Keats společně se svým přítelem Charlesem Brownem vydává do Skotska a Irska. Během této cesty se však i u něj začaly projevovat příznaky tuberkulózy a proto se rozhodl vrátit do Londýna. Po návratu zjistil, že se Tomův stav zhoršil a že se Endymion, podobně jako jeho předchozí sbírka básní nazvaná Básně, stal terčem kritiky. 1. prosince 1818 umírá Tom Keats a John Keats se stěhuje do Hampsteadu k Charlesovi Brownovi. V Hampsteadu bydlí vedle Fanny Brawnové, která zde žila se svou matkou. Keats se do Fanny okamžitě zamiloval a koncem roku 1819 se spolu zasnoubili. Přesto se nejednalo o šťastné spojení. Keatsova vášeň pro Fanny mu přinášela spíše roztrpčení než útěchu. Jejich korespondence (vydaná posmrtně) silně pobouřila viktoriánskou společnost. V deníku Fanny Brawnové je pouze jediná zmínka o jejich rozchodu: „Pan Keats opustil Hampstead.“

Jejich vztah byl ukončen v roce 1820, kdy se u Keatse projevily závažné příznaky nemoci, která sužovala jeho rodinu. Na návrh svého doktora opustil chladné ovzduší Londýna a se svým přítelem, malířem Josephem Severnem, se přesunul do Říma, kde bydlel v domě nad Španělskými schody. Navzdory péči Josepha Severna a doktora Johna Clarka se jeho zdravotní stav rapidně zhoršoval. John Keats zemřel 23. února 1821 v jedenáct hodin večer. Pohřben byl na protestantském hřbitově v Římě. Na jeho přání byl na náhrobek vytesán nápis „Zde leží ten, jehož jméno bylo napsáno do vody.“ Jeho jméno se na náhrobku nevyskytuje.

Shelley a Byron mylně dávali jeho smrt za vinu článku otištěnému krátce předtím v časopise Quarerly Review, který ostře útočil na Keatsův Endymion. Keats byl „zdrcen článkem“, jak to později komentoval Byron. Dlouho se věřilo, že autorem útočného článku byl William Gifford, nicméně se později se ukázalo, že skutečným autorem je John Wilson Croker. Keatsova smrt inspirovala Shelleyho k napsání básně Adonis.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Seznámení s dílem Edmunda Spensera, zvláště s Královnou víl, bylo pro Keatse zlomovým momentem. Spenser a jeho tvorba inspirovali Keatse k napsání první básně nazvané Imitace Spensera. Spřátelil se s Leighem Huntem, básníkem a nakladatelem, který roku 1816 ve svých novinách The Examiner otiskl první Keatsovu báseň Ó, samoto. V roce 1817 Keats vydává svou první básnickou sbírku nazvanou jednoduše Básně. Tato sbírka nebyla dobře přijata, částečně díky Keatsovu přátelství s kontroverzním Leighem Huntem. Keats napsal své nejlepší básně na jaře a v létě roku 1819. Období mezi zářím 1818 a zářím 1819 označováno za Velký rok nebo Živoucí rok, neboť tento rok je jeho nejplodnějším obdobím, během nějž napsal své nejvíce ceněné básně. Tato horlivá činnost měla hned několik příčin: smrt jeho bratra Toma, kritické přijetí Endymionu a setkání s Fanny Brawnovou. Mezi ódami napsanými na jaře a v létě roku 1819 patří Óda na Psýché, Óda na slavíka, Óda na smutek a Podzimu.

Vliv[editovat | editovat zdroj]

Keatsovy básně inspirovaly amerického spisovatele Dana Simmonse k sepsání sci-fi ságy Kantos Hyperionu.

Známější skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Ó samoto1816, první Keatsova otištěná báseň
  • Po prvním nahlédnutí do Chapmanova překladu Homéra1816
  • Spánek a poezie1816
  • Endymion1817, volné zpracování antické báje o Dianině lásce k lovci z Kárie
  • Pád Hyperionu: Sen1817
  • Hyperion1818
  • La Belle Dame Sans Merci1819
  • Lamia1819
  • Óda na slavíka1819
  • Óda na smutek (Óda na melancholii)1819
  • Óda na Psyché1819
  • Óda na řeckou vázu1819
  • Předvečer svaté Anežky1819, báseň inspirována láskou k Fanny Brawneové
  • Podzimu1819, tato báseň bývá považována za jednu z nejlepších Keatsových ód

České překlady[editovat | editovat zdroj]

(H. Žantovská ovšem uvádí, že Keatsovy básně do češtiny dále překládali např. J. Vrchlický, J. V. Sládek, A. Klášterský a O. Theer)

Ukázky[editovat | editovat zdroj]

  • "Nevěsto ticha, nedotčená dosud, / schovanko času, v kterém zvolna plynem, / pamětí hájů, jež nám dávný osud / sladčeji vyprávíš, než možno rýmem, / jaký to příběh zapsán je v tvém tvaru, / bohů či lidí, kam to vedeš nás?…" (z básně Óda na řeckou vázu)
  • "Kde písně jara jsou? Ach kde jsou jen? / Nemysli na ně, vždyť svou hudbu máš, / když mezi prsty oblak mroucí den / do strnišť seje zrůžovělou zář. / U řeky pod jívami naříkat / komáři začnou, větrem zvedáni, / jen utichne, zas k zemi snést se mohou…" (Podzimu)

(obě ukázky pocházejí z výboru Obrys krásy, přeložila Hana Žantovská)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]