Otokar Fischer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Otakar Fischer
Otokar Fischer na karikaruře Hugo Boettingera z roku 1917
Otokar Fischer na karikaruře Hugo Boettingera z roku 1917
Narození 20. května 1883
Kolín
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 12. března 1938 (ve věku 54 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příčina úmrtí infarkt myokardu
Občanství Česko
Povolání spisovatel
Příbuzenstvo
manželka Vlasta Vostřebalová Fischerová
syn Jan Otokar Fischer

Prof. PhDr. Otokar Fischer (20. května 1883, Kolín12. března 1938, Praha) byl český literární historik a profesor germanistiky na Univerzitě Karlově, divadelní kritik, teoretik a historik, překladatel, dramaturg, básník a dramatik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z české židovské rodiny.[1]. V rodném Kolíně vystudoval gymnázium a po maturitě se zapsal na filosofickou fakultu české i německé univerzity v Praze, kde studoval germanistiku [2]. V Berlíně získal roku 1905 doktorát a nastoupil do Univerzitní knihovny v Praze. V roce 1909 se stal docentem, v roce 1917 na Karlově univerzitě v Praze mimořádným profesorem dějin německé literatury a od roku 1927 byl zde řádným profesorem. Jako odborník byl zván často do zahraničí, na vědecké kongresy a různé přednášky. Byl rozhodným antifašistou [3] a ve 30. letech se zapojil do protifašistického hnutí . Jeho literární činnost a zásluhy ve vědním oboru dějiny německé literatury byly oceněny členstvím v Královské české společnosti nauk (mimořádný člen od 7. ledna 1920) a České akademii věd a umění, jejímž řádným členem se stal 29. listopadu 1933 (mimořádným od 26. listopadu 1924).[4]

Jeho celoživotním zájmem bylo divadlo. Už od roku 1907 působil jako divadelní referent v celé řadě novin a časopisů (např. Národní listy (5. 1. 1915 – 17. 1. 1923, s přestávkou 20. 1. 1917 – 21. 10. 1917) [5], Přehled, Česká revue, Cesta, Kritika, Právo lidu, Lidové noviny, Prager Presse, aj.) a po roce 1920 i krátce spoluredigoval časopis Jeviště [6]. V jedné sezoně (1911/1912) před válkou byl dramaturgem činohry Národního divadla, avšak z funkce odstoupil po devíti měsících pro zásadní programové neshody s vedením divadla. Stal se historikem prvního čtyřicetiletí Národního divadla a jako znalec této problematiky si vydobyl značnou autoritu, takže v roce 1935 po smrti K.H.Hilara byl vybrán jako jeho nástupce ve funkci šéfa činohry. Tuto funkci vykonával pak až do své smrti [7]. Jeho dramaturgickým přínosem bylo zvýšení počtu a kvality uváděné původní tvorby (např. Čapek, Konrád, Tetauer) a rozšíření výběru klasických domácích i světových autorů s díly nadčasového obsahu (např. Tyl: Kutnohorští havíři; Jirásek: Gero; Puškin: Boris Godunov, aj.). Za Fischerova vedení činohry našel široké uplatnění režisér Karel Dostal, který mu byl generačně i světonázorově nejbližším [8] a vykonával i funkci zástupce šéfa činohry, tak mladý režisér Jiří Frejka a pohostinsky přizvaný a později angažovaný režisér Aleš Podhorský z Brna [9].

Zemřel v divadle na srdeční infarkt poté, co se dozvěděl o tzv. anšlusu (anexi) Rakouska hitlerovským Německem.[10][11][12]

Významná byla jeho činnost překladatelská (němčina, angličtina, francouzština, vlámština, ruština a španělština) [6]. Již během svého života byl považován za jednoho z nejvýznamnějších překladatelů významných děl západní literatury. Jeho jazyk se vyznačoval bohatstvím, velkolepostí, ale zároveň srozumitelností. Překládal například díla Williama Shakespeara, Rudyarda Kiplinga, Molièra, Françoise Villona, Heinricha Heina a dalších. Jeho nejvýznamnějším dílem byl překlad Goethova Fausta, tento převod je dosud považovaný za definitivní verzi tohoto klasického díla. [13].

Fischerova vlastní básnická tvorba je dnes už převážně zapomenuta.

Se svou druhou manželkou, malířkou Vlastou (roz. Vostřebalovou) měli syna: Jana Otokara. Se třetí manželkou Blaženou (roz. Plecháčovou) měli tři dcery: Jitku, Evu a Rut [14].

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Přemyslovci – drama
  • K dramatu, 1910
  • Karlštejn – libreto, 1916
  • Kdo s koho, 1928
  • Duše a slovo, 1934
  • Slovo a svět – Essaye, 1937

Významné a známé překlady[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Další informace o tématu na projektech Wikimedia:

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Historický magazín: Příběh českých Židů v posledních staletích [online]. ČT24, [cit. 2009-04-18]. Dostupné online.  
  2. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 101
  3. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 338
  4. Členové České akademie věd a umění 1890–1952, s. 74.
  5. Národní listy, jubilejní sborník, Praha, 1941, str. 46
  6. a b Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 102
  7. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 101, 102
  8. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 339
  9. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 340, 351
  10. PĚKNÝ, Tomáš. Historie židů v Čechách a na Moravě. Praha : Sefer, 2001. S. 555.  
  11. AUTORSKÝ KOLEKTIV. Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha : Československý spisovatel, 1982. Kapitola Otokar Fischer, s. 65.  
  12. AUTORSKÝ KOLEKTIV. Slovník českých spisovatelů. Praha : Československý spisovatel, 1964. Kapitola Otokar Fischer, s. 98.  
  13. GOETHE, Johann Wolfgang von. Stručné uvedení do Goethova Fausta. Překlad Otokar Fischer. Praha : Státní nakladatelství, 1932. Úvod, charakteristika a poznámky překladatele Otokara Fischera ke Goethovu Faustovi, doprovázejí text prvního dílu.. Dostupné online.  
  14. Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str.  111

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 65, 123–5, 131, 133, 137, 140–143, 146
  • František Černý: Hana Kvapilová, Orbis, Praha, 1960, str. 304, 306, 311, 351
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 133, 138, 191–2, 203, 208, 233, 235, 245–7, 265, 315, 329, ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 158
  • Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd.  Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str.  111
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 47, 59, 61, 63, 73, 90, 92, 99, 116, 131, 142–3, 148–9, 151, 153–4, 157–8, 162
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 14, 18, 22, 27, 60, 67, 146, 203, 245, 338–340, 342, 351–2, 360, 362, 365, 369, 373, 375, 396, 399, 436–7, 590, 591, 593, 596, 598–606, 608–610, 614, 616, 619, 620, 657
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 101–2
  • Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str.  186
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 112, 116–9, 126–7, 133, 147, 152, 156, 237
  • Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Praha, Československý spisovatel, 1982, str. 489, 542
  • ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha : Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 319–320.  
  • Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 38, ISBN 80-85837-35-8
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 119, 233, 342–3, ISBN 80-85625-19-9

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]