Otokar Fischer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Otakar Fischer
Otokar Fischer na karikaruře Hugo Boettingera z roku 1917
Otokar Fischer na karikaruře Hugo Boettingera z roku 1917
Narození 20. května 1883
Kolín
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 12. března 1938 (ve věku 54 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příčina úmrtí infarkt myokardu
Občanství Česko
Povolání spisovatel, autor a překladatel
Děti Jan Otokar Fischer
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
manželka Vlasta Vostřebalová Fischerová
syn Jan Otokar Fischer

Prof. PhDr. Otokar Fischer (20. května 1883, Kolín12. března 1938, Praha) byl český literární historik a profesor germanistiky na Univerzitě Karlově, divadelní kritik, teoretik a historik, překladatel, dramaturg, básník a dramatik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z české židovské rodiny.[1]. V rodném Kolíně vystudoval gymnázium a po maturitě se zapsal na filosofickou fakultu české i německé univerzity v Praze, kde studoval germanistiku [2]. V Berlíně získal roku 1905 doktorát a nastoupil do Univerzitní knihovny v Praze. V roce 1909 se stal docentem, v roce 1917 na Karlově univerzitě v Praze mimořádným profesorem dějin německé literatury a od roku 1927 byl zde řádným profesorem. Jako odborník byl zván často do zahraničí, na vědecké kongresy a různé přednášky. Byl rozhodným antifašistou [3] a ve 30. letech se zapojil do protifašistického hnutí . Jeho literární činnost a zásluhy ve vědním oboru dějiny německé literatury byly oceněny členstvím v Královské české společnosti nauk (mimořádný člen od 7. ledna 1920) a České akademii věd a umění, jejímž řádným členem se stal 29. listopadu 1933 (mimořádným od 26. listopadu 1924).[4]

Jeho celoživotním zájmem bylo divadlo. Už od roku 1907 působil jako divadelní referent v celé řadě novin a časopisů (např. Národní listy (5. 1. 1915 – 17. 1. 1923, s přestávkou 20. 1. 1917 – 21. 10. 1917) [5], Přehled, Česká revue, Cesta, Kritika, Právo lidu, Lidové noviny, Prager Presse, aj.) a po roce 1920 i krátce spoluredigoval časopis Jeviště [6]. V jedné sezoně (1911/1912) před válkou byl dramaturgem činohry Národního divadla, avšak z funkce odstoupil po devíti měsících pro zásadní programové neshody s vedením divadla. Stal se historikem prvního čtyřicetiletí Národního divadla a jako znalec této problematiky si vydobyl značnou autoritu, takže v roce 1935 po smrti K.H.Hilara byl vybrán jako jeho nástupce ve funkci šéfa činohry. Tuto funkci vykonával pak až do své smrti [7]. Jeho dramaturgickým přínosem bylo zvýšení počtu a kvality uváděné původní tvorby (např. Čapek, Konrád, Tetauer) a rozšíření výběru klasických domácích i světových autorů s díly nadčasového obsahu (např. Tyl: Kutnohorští havíři; Jirásek: Gero; Puškin: Boris Godunov, aj.). Za Fischerova vedení činohry našel široké uplatnění režisér Karel Dostal, který mu byl generačně i světonázorově nejbližším [8] a vykonával i funkci zástupce šéfa činohry, tak mladý režisér Jiří Frejka a pohostinsky přizvaný a později angažovaný režisér Aleš Podhorský z Brna [9].

Zemřel v divadle na srdeční infarkt poté, co se dozvěděl o tzv. anšlusu (anexi) Rakouska hitlerovským Německem.[10][11][12]

Významná byla jeho činnost překladatelská (němčina, angličtina, francouzština, vlámština, ruština a španělština) [6]. Již během svého života byl považován za jednoho z nejvýznamnějších překladatelů významných děl západní literatury. Jeho jazyk se vyznačoval bohatstvím, velkolepostí, ale zároveň srozumitelností. Překládal například díla Williama Shakespeara, Rudyarda Kiplinga, Molièra, Françoise Villona, Heinricha Heina a dalších. Jeho nejvýznamnějším dílem byl překlad Goethova Fausta, tento převod je dosud považovaný za definitivní verzi tohoto klasického díla. [13].

Fischerova vlastní básnická tvorba je dnes už převážně zapomenuta.

Se svou druhou manželkou, malířkou Vlastou (roz. Vostřebalovou) měli syna: Jana Otokara. Se třetí manželkou Blaženou (roz. Plecháčovou) měli tři dcery: Jitku, Evu a Rut [14].

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Přemyslovci – drama
  • K dramatu, 1910
  • Karlštejn – libreto, 1916
  • Kdo s koho, 1928
  • Duše a slovo, 1934
  • Slovo a svět – Essaye, 1937

Významné a známé překlady[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Další informace o tématu na projektech Wikimedia:

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Historický magazín: Příběh českých Židů v posledních staletích [online]. ČT24, [cit. 2009-04-18]. Dostupné online.  
  2. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 101
  3. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 338
  4. Členové České akademie věd a umění 1890–1952, s. 74.
  5. Národní listy, jubilejní sborník, Praha, 1941, str. 46
  6. a b Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 102
  7. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 101, 102
  8. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 339
  9. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 340, 351
  10. PĚKNÝ, Tomáš. Historie židů v Čechách a na Moravě. Praha : Sefer, 2001. S. 555.  
  11. AUTORSKÝ KOLEKTIV. Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha : Československý spisovatel, 1982. Kapitola Otokar Fischer, s. 65.  
  12. AUTORSKÝ KOLEKTIV. Slovník českých spisovatelů. Praha : Československý spisovatel, 1964. Kapitola Otokar Fischer, s. 98.  
  13. GOETHE, Johann Wolfgang von. Stručné uvedení do Goethova Fausta. Překlad Otokar Fischer. Praha : Státní nakladatelství, 1932. Úvod, charakteristika a poznámky překladatele Otokara Fischera ke Goethovu Faustovi, doprovázejí text prvního dílu.. Dostupné online.  
  14. Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str.  111

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 65, 123–5, 131, 133, 137, 140–143, 146
  • František Černý: Hana Kvapilová, Orbis, Praha, 1960, str. 304, 306, 311, 351
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 133, 138, 191–2, 203, 208, 233, 235, 245–7, 265, 315, 329, ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 158
  • Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd.  Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str.  111
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 47, 59, 61, 63, 73, 90, 92, 99, 116, 131, 142–3, 148–9, 151, 153–4, 157–8, 162
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 14, 18, 22, 27, 60, 67, 146, 203, 245, 338–340, 342, 351–2, 360, 362, 365, 369, 373, 375, 396, 399, 436–7, 590, 591, 593, 596, 598–606, 608–610, 614, 616, 619, 620, 657
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 101–2
  • Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str.  186
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 112, 116–9, 126–7, 133, 147, 152, 156, 237
  • Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Praha, Československý spisovatel, 1982, str. 489, 542
  • ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha : Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 319–320.  
  • Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 38, ISBN 80-85837-35-8
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 119, 233, 342–3, ISBN 80-85625-19-9

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]