Karel Hugo Hilar

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Karel Hugo Hilar – český režisér a dramatik (1885–1935)
Karel Hugo Hilar, karikatura od Hugo Boettingera z Rozprav Aventina, 1925

PhDr. Karel Hugo Hilar (5. listopadu 1885, Sudoměřice u Bechyně – 6. března 1935, Praha), vlastním jménem Karel Bakule, byl divadelní režisér, básník, kritik, prozaik a dramatik.

Obsah

Život [editovat]

Karel Hugo Hilar zdědil talent asi po otci Františkovi, který byl literárně činný (např. O umění žít, Apoštol nové lásky, Rozmary erotismu). Mladý Karel již ve třinácti letech napsal první drama, psal básně, povídky, romány (Rozváté sny, Její bůh, Odložené masky, Adamův sen) i literární kritiky. Překládal francouzskou dekadentní poezii. Po gymnáziu (1904) vystudoval klasickou filologii na Filozofické fakultě UK (1911) a během studií vedl se svými přáteli Jarmilem Krecarem a Arthurem Breiským Moderní bibliotéku, kterou do roku 1914 vydával František Adámek. V listopadu 1910[1] však již nastoupil jako lektor Městského divadla na Vinohradech, na přelomu května a června 1911 se zde poprvé dostal k režii (hra Hermanna Bahra Pavouk), v roce 1913 se stal dramaturgem a již v roce (1914) šéfem činohry. Ve Vinohradském divadle spolupracoval s výtvarníky Josefem Wenigem, Františkem Kyselou, Vratislavem Hugem Brunnerem a především s Vladimírem Alexandrem Hrskou (členem spolku Mánes a žákem prof. Švabinského), který pro Hilara realizoval do roku 1919 přes čtyřicet výprav. V závěru svého vinohradského působení spolupracoval s mladým členem skupiny výtvarníků „Tvrdošíjní“ Vlastislavem Hofmanem.[2].

Od 1. ledna 1921 přešel na výzvu Dramatického svazu podporovaného většinou odborné kritiky[3] do Národního divadla, kde byl až do své smrti šéfem činohry a režisérem. Zde pracoval s mladými lidmi a angažoval na jeho „prkna“ pozdější velikány – Zdeňka Štěpánka, Ladislava Peška, Hugo Haase, Františka Smolíka. Do Národního divadla přizval rovněž další své spolupracovníky z Vinohradského divadla,[4] např. herce Bedřicha Karena (v roce 1921), Zdeňku Baldovou a Václava Vydru (v roce 1922), Jaroslava Vojtu (v roce 1925), Leopoldu Dostalovou (v roce 1924) a režiséra Karla Dostala (v roce 1922). Též angažoval mladé režiséry z okruhu avantgardy (Viktor Šulc, Vladimír Gamza, Jiří Frejka), z nichž Frejka se stal nejvýznamnějším pokračovatelem Hilarova díla.[5]

V letech 1920 až 1935 s Otakarem Ostrčilem (skladatelem a dirigentem) tvořil dvojici, která určovala uměleckou úroveň Národního divadla. Hilar uplatňoval moderní pojetí divadla a vyžadoval střídmější a civilnější herecký projev. U kritiky se však příliš nesetkával s pochopením a vedl spory i s hercem Václavem Vydrou.

Neúnavnost a píle, s níž se věnoval literatuře a režii, jej vyčerpávala a tak v pouhých 39 letech byl po záchvatu mrtvice na delší čas vyřazen. Po návratu do ND pracoval ještě usilovněji, ale v necelých padesáti letech druhému záchvatu podlehl. Tisk napsal, že „padl ve službách Národního divadla“. K. H. Hilarovi, který byl mimořádným přínosem české kultuře, odhalili roku 1936 v rodné obci na domě čp. 62 pamětní desku. Také v Divadle na Vinohradech byla 21. října 1939 odhalena jeho busta.

Jeho manželkou byla herečka Zdeňka Baldová.

„ Hilar byl umělec z rodu Dionysova. Jím vtrhuje na české jeviště běs, jehož bytostnou řečí je vichření. Po harmonickém lyrismu Kvapilově přichází období rozpoutaných sil, kdy vidíme na jevišti vulkanické výbuchy světel, smršť hlasů a těl, divoký útok na prostor a drsnou, syrovou člověčinu. Tempo, rytmus, zkratka a gradace – to jsou hlavní projevy tohoto vnitřního přetlaku, jímž Hilar elektrisoval české divadlo. “
— Dr. Miroslav Rutte[6]

Ocenění [editovat]

  • 1923 Státní cena
Hrob K. H. Hilara a Z. Baldové na Vinohradském hřbitově v Praze

Z díla [editovat]

Nuvola apps bookcase.svg
Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je
Karel Hugo Hilar

Vybrané divadelní režie [editovat]

Teatrologické práce [editovat]

  • 1914 Divadelní promenády
  • 1925 Boje proti včerejšku
  • 1930 Pražská dramaturgie

České divadelní osobnosti o K. H. Hilarovi [editovat]

Zdeněk Štěpánek

  • Hilar jako režisér byl tvrdý až brutální, snad i krutý, ale jakmile si uvědomil, že přestřelil, okamžitě vše obrátil v žert. Řekl jsem již, že často budil dojem, jako by nebyl normální. Snad opravdu nebyl, ale jsem si jist, že si toho byl vědom a vše zastíral podivným šaškovstvím. Řekli byste cvok. Právě tak si počínal i v práci s herci. Dráždil je, ironizoval, zesměšňoval, až někdy herečky i plakaly, ale zajímavé bylo, že vždycky z takových provokací vyšlo něco nového, že v nás vyburcoval a objevil zcela nový tón, překvapující herecký projev, o němž jsme sami netušili, že jsme ho schopni.[7]
  • A hrát na Vinohradech u Hilara už teprve něco znamenalo. Hilar mne neobyčejně zajímal. Podivný člověk. Zdál se mi trochu komický vzhledem i jednáním, v němž byla skryta prazvláštní ironie. Jeho hovor i stavba vět byly zcela originální, člověk nevěděl, na čem je, co myslí vážně a co žertem, kde je vtip, kde ironie. Ano, takový byl Hilar. Bystrý, rozhodný, rychlý v úsudku, vždy ochotný riskovat. Kdo ho neznal, mohl se domnívat, že je trochu praštěný, ale zmýlil by se, kdo by ho za takového považoval. Věděl vždy přesně, co chce, byl neobyčejně houževnatý a dovedl jít za svým cílem bez oddechu, dokud ho nedosáhl. Kdysi literární dekadent, dnes nejprůbojnější režisér. Eminentně vzdělaný, vášnivý, prudký, výbušný umělec, temperamentní, dravý divadelník s úžasnou básnickou fantazií vytvořil na Vinohradech divadlo, které se stalo nejpozoruhodnějším v republice.[8]
  • Mně osobně bylo Hilara nějak líto, nevím přesně proč, ale vždycky jsem měl pocit, že v sobě skrývá nějaký smutek, že není šťastný, nebo lépe řečeno, že nedovede být šťastný. Snad to zaviňovala jeho duševní překultivovanost, jeho estétství a věčná přetvářka. Snad jeho osamělost, i když byl ženatý, Hilar samotu vyhledával.[9]

Eduard Kohout

  • „O problémech má divák přemýšlet, když přijde z divadla domů. Při představení musí být stržen,“ to byla stará Hilarova zásada.[10]
  • V době Stanislavského, Reinhardta, Jessnera bylo jasné, že divadlo musí mít uměleckého lodivoda. U nás byla taková osobnost jen jedna, a tou byl bezesporu Hilar. Čím dál tím hlasitěji se mluvilo o tom, že musí přijít do Národního divadla.[12]
  • Největší pochvalou mého výkonu byly rozpaky nad tím, kdo hrál skutečnou opici, která se nakonec také na scéně objeví: byl to šimpanz, nebo Kohout? Byl to Kohout. A zase nade všechna vyznamenání byla Hilarova pochvala. Vzal mě za opičí ucho a jásal: „Skvostné! Od pravé opice pouhým okem k nerozeznání!“[13]
  • „Romeo a Julie“ byl dosud nejsilnější, nejživější Shakespeare u nás. Nikdo už nemohl Hilarovi Kvapila předhazovat, porazil ho právě Shakespearem. Rozumějte, neznevažuji tím práci našeho prvního velkého režiséra. V dějinách ani v umění se však nedá žít ze starých zásluh a jeho éra byla definitivně překonána. Hilar to dokázal – a padl. Jako by jeho život byl režírován s jeho smyslem pro dramatičnost.[14]
  • Na divadle, které vedl Karel Hilar va které tak nesmírně miloval, umírají hrdinové v boji. V životě umírají hrdinové uprostřed práce. V tom smyslu hrdinný byl i konec našeho Karla Hilara. Ve chvíli, kdy se ho dotkla smrt, měl při sobě text Macbetha, na kterém pracoval. Byl to jeho poslední plán, do kterého se zarýval s celou svou úporností a vášnivým úsilím.[15]
  • Bil jste se, doktore, jak statečně jste se bil, padl jste a přece jste zvítězil. Naučil jste nás bojovat pro divadlo a milovat je....Sbohem.[16]

Bedřich Karen

  • Zemřel tvůrce velké epochy českého divadelnictví, na niž nemožno zapomenout nebo ji dokonce vyškrtnout z dějin našeho divadla....Zemřel věčný student, dychtivě ssající vše nové ze světa, stále se učící u každého a u všech. Zemřel člověk veselého srdce, které později bylo těžké, umdlené. Zemřel někdo, kdo nežil marně. Uschl strom, který nerodil pláňata. Zemřel Hilar, který byl vždycky svůj, v omylech i ve vítězstvích.[17]

František Kovářík

  • Při zkouškách jsem si připadal jak v manéži. Uprostřed stál dr.Hilar a tím bičem tam o zem práskal, jen to svištělo. Odpusťte, že jsem to tak viděl....Nebyl jsem, myslím, sám, komu neseděl Hilarův tehdejší způsob jednání s herci. Tehdy. Později, když už byl v Národním, bylo prý to lepší.[18]
  • Ono to tenkrát bylo takové umělecké soutěžení mezi Národním a Vinohradským, mezi Hilarem a Kvapilem. I divadelníci se rozdělovali na hilarovce a kvapilovce, někdy to zacházelo až moc daleko.[19]

Jarmila Kronbauerová

  • My jsme Vám věřili. A když jsme se rozletěli, věděli jsme, že je to tak dobře, když jste nás rozletět nechal. To, myslím, byl největší klad vaší epochy u divadla, že jste nechal růst mladé herce, že jste je založil sebedůvěrou v práci. A za to vám dnes děkuji.[20]

Ladislav Boháč

  • Takový cit pro rytmus, jaký měl Hilar, měl snad u nás pouze Dostal, ale to bylo přece jen něco jiného. Hilar puntičkářsky dbal, aby verš zněl čistě. Kolikrát jen se kvůli tomu herce natrápil![21]
  • V čele činohry Národního stál Hilar od roku 1921, tedy plných čtrnáct let. Přišel do divadla otřeseného úmrtím Vojanovým a odchodem Jaroslava Kvapila, aby vyřešil krizi činohry. Nebylo to vůbec snadné. Vinohradské divadlo se za jeho vedení stalo slavným, u nás prvním divadlem. Hilar v něm měl svrchovanou moc. Nyní však musel počítat s prudkou opozicí i s podstatným omezením oné svrchované moci. Opozice se vskutku také dala slyšet – nebylo daleko ke stávce. Hilarovo pojetí režie a jeho pracovní metody byly radikálně odlišné od poklidného provozu v Národním. Odpůrci tedy dělali všechno možné, aby mu podkopali půdu pod nohama.[22]
  • Hilar obohatil scénický projev o vědomí dramatického prostoru. Prostor jeho jeviště hrál. Světlo se stalo nositelem dramatického napětí, charakterizovalo situace a zrcadlilo vnitřní stavy postav. Rekvizita měla zřetelnou funkci, souvisela s dějem hry. Hilarovo jeviště bylo dynamické, plné výrazného rytmu, kontrastů, kontrapunktů a deformací.[23]

Edmond Konrád

  • Hilar měl moc, vnukat obrazy, vynutit vid na autorovi, kolik jen ho v něm bylo. Hilarovi bylo dáno, zkypřit jeho mysl ve tvrdé masáži, kterou autor opouštěl udřen, ale občerstven. Tak Hilar obrozoval nejen drama, ale i dramatika. Dílo neviditelné, nezapsané a neuchované. Snad z děl jeho nejmenší a marné. Ale ze všech nejumělečtější, nejnezištnější, nejlidštější.[24]

Odkazy [editovat]

Reference [editovat]

  1. ↑ Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 17, ISBN 978-80-239-9604-3
  2. ↑ V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 33
  3. ↑ Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 25, ISBN 978-80-239-9604-3
  4. ↑ Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 31, ISBN 978-80-239-9604-3
  5. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 144
  6. ↑ Jaroslav Procházka: Hilarovská vigilie (Sborník vzpomínek a rozjímání k 60. výročí narozenin Dr. K. H. Hilara), nakl. Athos, Frant. Herman, Praha, 1946, str. 13
  7. ↑ Zdeněk Štěpánek: Herec, vyd. Mladá fronta, 1964, str. 206
  8. ↑ Zdeněk Štěpánek: Herec. Mladá fronta, 1964, str. 61
  9. ↑ Zdeněk Štěpánek: Herec. Mladá fronta, 1964, str. 206–7
  10. ↑ Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 97
  11. ↑ Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 116
  12. ↑ Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 65
  13. ↑ Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 92
  14. ↑ Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 87
  15. ↑ Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 132 (ze smutečního projevu nad rakví K.H.Hilara v Národním divadle)
  16. ↑ Jaroslav Procházka: Hilarovská vigilie (Sborník vzpomínek a rozjímání k 60. výročí narozenin Dr. K. H. Hilara), nakl. Athos, Frant. Herman, Praha, 1946, str. 58
  17. ↑ Jaroslav Procházka: Hilarovská vigilie (Sborník vzpomínek a rozjímání k 60. výročí narozenin Dr. K. H. Hilara), nakl. Athos, Frant. Herman, Praha, 1946, str. 48–9
  18. ↑ František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 192
  19. ↑ František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 203
  20. ↑ Jaroslav Procházka: Hilarovská vigilie (Sborník vzpomínek a rozjímání k 60. výročí narozenin Dr. K. H. Hilara), nakl. Athos, Frant. Herman, Praha, 1946, str. 22
  21. ↑ Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 108
  22. ↑ Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 117–8
  23. ↑ Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 118–9
  24. ↑ Jaroslav Procházka: Hilarovská vigilie (Sborník vzpomínek a rozjímání k 60. výročí narozenin Dr. K. H. Hilara), nakl. Athos, Frant. Herman, Praha, 1946, str. 26–7

Literatura [editovat]

  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 23–4, 28, 98
  • František Černý: Hana Kvapilová, Orbis, Praha, 1960, str. 263, 328
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 35, 47, 51, 53, 58, 68, 71, 73–5, 115–7, 119, 120, 122, 144, 146, 190–2, 194–6, 205
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 129, 138, 141–2, 144, 147–153, 155–9, 168–9, 171–2, 183, 186, 191, 199, 218–9, 233, 235–6, 238–9, 259, 262, 274, 291
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 191–5, 197, 203, 230–232, 242–252, 257–260, 280–2, 284–8, 325 ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, Praha, 1970, str. 9, 13, 20, 125, 144, 177
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 60, 89, 106, 353
  • Jindřich Černý: Jiřina Štěpničková, Brána, Praha, 1999, str. 16, 26–7, 29, 53, 66–71, 79–82, 85–6, 88, 90–3, 98–9, 108 ISBN 80-7243-037-8
  • Encyklopedie Diderot
  • Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 16, 18, 22, 33–4, 76
  • Jiří Hilmera: Sborník K. H. Hilar, vyd. divadelní oddělení Národního muzea, Praha, 1968
  • Bedřich Jahn: Pět let ředitelem Městských divadel pražských, Melantrich, Praha, 1940, str. 5, 6, 16–8, 35, 62
  • Ljuba Klosová: Život za divadlo (Marie Hübnerová), Odeon, Praha, 1987, str. 14, 61, 64, 70, 88–9, 101, 110, 122, 143, 150, 151, 165, 167–177, 179–181, 186–7, 190–192, 196–7, 200, 211, 215, 217, 220, 225, 233, 235, 263, 266, 268–9, 273
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 13–4, 17–8, 20, 22–41, 54, 59, 60, 62–3, 65–7, 70, 71, 77, 81, 95, 107, 112, 116–120, 122, 124, 126–9, 131–3, 136–7, 140, 146–6, 150–1, 154–7, 169, 171, 204, 212, 241–6, 248–9, 262, 265, 338, 340, 351, 356–7, 362, 375, 427, 436, 479, 571, 588–9, 596, 598, 600–603, 605, 608–610, 616–7, 619, 622, 628, 635, 640, 641, 645–6, 651
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 143–5
  • V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907 – 1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 7–13, 18–23, 26–30, 33–4, 41–6, 58-60, 62, 67–72, 75–80, 100–2, 104, 114, 130–164
  • Jaroslav Procházka: Hilarovská vigilie (Sborník vzpomínek a rozjímání k 60. výročí narozenin Dr. K. H. Hilara), nakl. Athos, Frant. Herman, Praha, 1946
  • Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 123, 137, 156, 176, 179, 188, 203–6, 208, 254
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907 – 2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 14, 16–9, 21–5, 31, 43, 53, 73, 105, 107, 131, 159–167, 179, 192, ISBN 978-80-239-9604-3
  • Olga Spalová: Sága rodu Budilova, Odeon, Praha, 1978, str. 10, 267, 300, 305, 323–4, 333–6, 339, 341, 344, 351, 353
  • V. V. Štech: V zamlženém zrcadle, Československý spisovatel, Praha, 1969, str. 162, 198
  • Zdeněk Štěpánek: Herec, vyd. Mladá fronta, 1964, str. 59, 61, 63, 70–1, 73, 78, 81–2, 150–1, 157, 159, 202–3, 205–9
  • Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 36–7, ISBN 80-85837-35-8
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 36–7, 71–3, 75, 79, 89, 90, 110, 165, ISBN 978-80-7388-552-6
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 12, 51, 155, 157, 177, 197, 234, 272, 309, ISBN 80-85625-19-9
  • Jindřich Vodák: Tři herecké podobizny, Melantrich, Praha, 1953, str. 145, 185, 187
  • Zpravodajský týdeník Palcát-16.2.2005/ R. Kukačka: „2x Sudoměřice“
  • Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907 – 2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 101, 122–4, 129, 132, 145–8, 154, 159, 164, 168–9, 172, 178–9, 185–6, 199, 201, 203–4, 208, ISBN 978-80-239-9603-6

Externí odkazy [editovat]

Citováno z „http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karel_Hugo_Hilar&oldid=9894174“