Hana Kvapilová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hana Kvapilová
alt =
Mladá Hana Kvapilová (foto Jan Tomáš)
Rodné jméno Hana Kubešová
Narození

29. listopadu 1860
Praha

Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí

8. dubna 1907 (46 roků)
Praha

Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Aktivní roky 1886–1907
Manžel/ka Jaroslav Kvapil
Oficiální web Hana Kvapilová v archivu Národního divadla

Hana Kvapilová (rozená Kubešová, 29. listopadu 1860 Praha [1], [2]8. dubna 1907 Praha) byla česká divadelní herečka světového významu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v Praze, kde její otec Gustav (8.4.1837 – 16.12.1889) provozoval pozlacovačskou restaurátorskou dílnu ve Spálené ulici č. 75 [3]. Matka Marie, rozená Urbanová, byla schovankou z čelákovické fary. Hanin jediný bratr Gustav zemřel v roce 1888.

Navštěvovala napřed soukromou školu Svatavy Amerlingové na Koňském trhu, v letech 18711875 Vyšší dívčí školu. Učitelem hry na klavír jí byl Antonín Dvořák, tehdy člen orchestru Prozatímního divadla [4]. Když se po finančním úpadku otcovy firmy kolem roku 1873 rodina ocitla v bídě, pomáhala ji živit příležitostnými pracemi. Hrát divadlo začala ochotnicky v Malostranské besedě v roce 1884 (role komorné Katynky v Šamberkově hře Blázinec v prvním poschodí) a rychle na sebe upozornila svým výrazným hereckým talentem. Prošla ještě dalšími ochotnickými spolky, např. žižkovským Pokrokem a hrála též s ochotníky z Poděbrad. V roce 1886 dostala nabídku od společnosti Pavla Švandy ze Semčic (v létě společnost působila v Praze na Smíchově – Švandovo divadlo) a stala se profesionální herečkou.

Se souborem Pavla Švandy se účastnila pravidelně zájezdních vystoupení např. v Brně, Mladé Boleslavi, Jičíně. Jejím partnerem na jevišti býval obyčejně Eduard Vojan, se kterým se 24.2.1887 tajně zasnoubila [5].

V roce 1888 ji pozval F. A. Šubert na zkoušky do Národního divadla (20.4.1888 J. Vrchlický: Noc na Karlštejně, 22.4.1888 E. Bozděch: Z doby kotillonů) a 1.6.1888 byla spolu s Eduardem Vojanem přijata za členku činohry Národního divadla, kde působila až do své smrti.

Koncem ledna 1890 se seznámila při repríze hry Sedm havranů, kde vystupovala v roli Světlany, s o osm let mladším novinářem, spisovatelem a pozdějším režisérem Národního divadla Jaroslavem Kvapilem. O čtyři roky později (24. května 1894) [6] se za něj provdala. Dlouholeté přátelství ji pojilo se spisovatelkou Růženou Svobodovou.

„Byla velká svým citem. Tím, jak dovedla být prostá, jak se dovedla roli nebo i básni poddat, přímo odevzdat, aby s nimi splynula. Ona texty nestudovala, ona do nich vplývala, vklouzávala. Role se zmocňovaly jí, zatímco její předchůdci se zmocňovali rolí. Pomaličku brala verše za své, zabydlovala se v nich, až se v nich cítila jako doma.“
— Jaroslav Kvapil [7]

Na jevišti Národního divadla byl jejím důležitým partnerem další velký český herec Eduard Vojan. Spolu s ním se stala vůdčí osobností činohry Národního divadla. Žila plně atmosférou doby, v níž žila, a otázkami, které si kladla. Jednou z nich bylo hledání nového smyslu života ženy i mýtus ženy jako nositelky sil, které mohou očistit a odrodit společnost.

Kvapilová na ně odpovídala a odpovědi hledala ve svých rolích, které proto nabývaly neobyčejné přesvědčivosti. Hledajících, po kráse a dokonalosti toužících, citlivých žen, často zklamaných během života i muži, ztělesnila celou řadu, od Ibsenovy Nory a Rebekky Westové (Bílí koně), Čechovovy Máši, Kvapilovy Princezny pampelišky až po MínuHilbertovy VinyZeyerovu Mahulenu. „Mluvila, a vy jste viděli louky kvést, slyšeli ptáky zpívat, lípy voněly a jaro válo ve vzduchu,“ charakterizoval jeden z divadelní kritiků její umění. Kvapilová a její muž byli také mezi prvními, kdo začali pracovat s dekorací jako součástí nálady inscenace.

V roce 1902 a 1906 uskutečnila pohostinská vystoupení v Záhřebu a v Bělehradě, kde byla vřele přijata a v roce 1902 zde po představení Hamleta obdržela Řád sv. Sávy [8].

V závěru života byla často kritizována v tisku pro své pokrokové názory a moderní ženskost (zejména Jaroslavem Hilbertem a redaktorem Josefem Krapkou) [9], [10].

Zemřela náhle a nečekaně ve věku čtyřiceti šesti let na vrcholu své umělecké dráhy.

České osobnosti o Haně Kvapilové[editovat | editovat zdroj]

Jan Bor

  • Hana Kvapilová byla největší česká herečka, poněvadž ona jediná vítězně pronikla kouzelným kruhem, jenž svírá ženu, kdykoliv umělecky vytváří. Ona první u nás úplně zvítězila nad zatěžujícími okovy svého pohlaví. Avšak pokořivši v sobě ženu umělkyni, neodložila půvab svého ženství, jež umělecky jsouc přitlumeno, zářivě prokvétalo všemi výkony. [11]

F.X.Šalda

  • V Haně Kvapilové zemřelo nám víc než naše největší herečka: zemřel celý a dokonalý duch, kulturní síla, živá inspirace. Byla zasvěcenou dělnicí na nehmotném díle generace; byla z těch, kdož chrání její sny a nesou ve své hrudi kus jejího osudu. Její zrak byl z těch, které předjímají: předjala mnoho z toho, čeho dobýti jako pevného statku a bezesporné skutečnosti a jistoty bude přáno teprve pozdějším. Byla z lidí prozřetelnostných, z těch, jichž činy i opominutí jsou důsledkem hlubší nutnosti než jsou síla a meze rozumu nebo talentu. Po smrti Hany Kvapilové není herecké básnířky na naší scéně. [12]

Václav Tille

  • Její dramatické umění znamená převrat na naší první scéně. Čekala dlouho a bojovala vytrvale, nevzdávajíc se svého přesvědčení a svých cílů....Uvedla na scénu hluboké studium vnitřního života. Nahradila starší, zevní, romantické účinky intimnější, vroucnější a stilisovanější hrou. [13]

Jindřich Vodák

  • Byla to pí.Kvapilová skoro první, jež přivedla k nám na jeviště zvýšený smysl pro těsnější spojitost mezi dekorací a hereckým výtvorem. [14]
  • Kdo ji nikdy neviděl hrát, má čeho litovat, – z jejích výkonů odnášel si člověk vždy kus krásy, která ho polepšovala a očišťovala. Byla to bytost nevýslovně líbezná a vroucí, která z každé postavy toužila vybrat nejlepší díl a podat jej diváku jako dar....Každý její výtvor byl takovou kytičkou fialek, kterou nabízela oběma rukama a s níž nabízela nejčistší, nejluznější květ sebe samy. [15]
  • Kvapilová zastavila nám představu krásy a harmonie vzatou ze samé podstaty naší české ženy, – představu povznesenou na výši všech dnešních obrodných snah a prozářenou její ušlechtilou dychtivostí. Její jméno je posvěcené a nikdy nebude vyslovováno bez hluboké úcty a vděčnosti. [16]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Hana Kvapilová ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 267
  2. Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 5
  3. Jindřich Vodák: Tři herecké podobizny, Melantrich, Praha, 1953, str. 90
  4. Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 6
  5. Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 10
  6. Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 21
  7. Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 157
  8. Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 31
  9. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 268
  10. Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 33–5, 37, 40
  11. Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 43
  12. Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 44
  13. Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 43
  14. Jindřich Vodák: Tři herecké podobizny, Melantrich, Praha, 1953, str. 45
  15. Jindřich Vodák: Tři herecké podobizny, Melantrich, Praha, 1953, str. 52
  16. Jindřich Vodák: Tři herecké podobizny, Melantrich, Praha, 1953, str. 58
  17. Jana Cermanová: Mařatkova Hana Kvapilová

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]