The Who

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
The Who
The Who v roce 1975
The Who v roce 1975
Základní informace
Původ Anglie Londýn, Anglie
Žánry Hard rock
Pop rock
Protopunk
Aktivní roky 1964 – 1982, 1988 – 1989, 1996 – současnost
Vydavatel UK:
Brunswick, Polydor, Reaction, Track
USA:
Atco, Decca, Geffen, MCA, Universal Republic, Warner Bros.
Web http://www.thewho.com/
Současní členové
Pete Townshend
Roger Daltrey
Dřívější členové
John Entwistle
Keith Moon
Kenney Jones
Doug Sandom
Některá data se získávají z datové položky.

The Who je britská rocková kapela založená v roce 1964. Ve své době byla největším konkurentem Beatles na poli popové scény. Je považovaná za jednu z nejlepších[1] a nejvlivnějších.[2] Kapela se proslavila zejména písní "My Generation" a první rockovou operou Tommy. Dle žebříčku časopisu Rolling Stone se skladba "My Generation" řadí na 11. místo z 500 nejlepších písní v historii.[3] Také se proslavili ničením nástrojů na pódiu.

Historie[editovat | editovat zdroj]

1960–1969[editovat | editovat zdroj]

V roce 1962 se v londýnské Acton County Grammar School seznámili Pete Townshend a John Entwistle a založili kapelu The Confederates. Townshend hrál na banjo a Entwistle na lesní roh. Poté se Entwistle seznámil s Rogerem Daltreym, který mu nabídl místo ve své kapele The Detours, kterou založil rok předtím. Po pár týdnech se k nim připojil i Townshend. Kapela měla pět členů - Colin Dawson zpíval, Daltrey hrál na kytaru, Entwistle na basovou kytaru, Townshend na rytmickou kytaru a Doug Sandom na bicí. Po odchodu Dawsona se stal Daltrey hlavním zpěvákem a Townshend výhradním kytaristou. Když usilovali o nahrávací smlouvu, bylo jim řečeno, že potřebují nového bubeníka a vlastní skladby ve stylu The Beatles nebo The Rolling Stones. V roce 1964 opustil Sandom kapelu a ta si na zbývající naplánované koncerty najala provizorního bubeníka. Na jednom z nich oslovil Daltreyho Keith Moon a řekl mu: "Slyšel jsem, že hledáte nového bubeníka. No, já jsem lepší než ten, kterého máte."[4] Když mu hned na onom koncertě byla dána příležitost zahrát na bicí, Moon svůj výrok obhájil a kapela ho přijala mezi sebe.

V únoru 1964 slyšel Entwistle o kapele, která se také jmenovala The Detours. Na návrh Townshendova spolubydlícího Richarda Barnese si změnili název na The Who. Nicméně, během léta 1964 si pod vedením Petea Meadena změnili název na The High Numbers. Vydali singl "Zoot Suit"/"I'm the Face", který propadl, a kapela se vrátila zpět k názvu The Who. Meaden byl nahrazen manažery Kitem Lambertem a Chrisem Stampem.

Měli velkou podporu místních, ale potřebovali se nějak odlišit od spousty dalších ambiciózních londýnských kapel. Během jednoho vystoupení v červnu 1964 Townshend omylem zlomil krk kytary o nízký strop[5] a nakonec na pódiu rozmlátil nástroj úplně. Vzal si další kytaru a pokračoval v koncertě. Asi o týden později došly Townshendovi kytary, a tak převrhl zesilovače Marshall.[5] Aby Moon nezůstal pozadu, zničil svoje bicí.[6] Tento incident se podle magazínu Rolling Stone stal jendím z "50 momentů, které změnily rock'n'roll".[7] V kapele se stal hlavním skladatelem a tvůrčí silou Townshend. Entwistle, Daltrey a Moon také přispěli několika písněmi.

Rané singly a My Generation[editovat | editovat zdroj]

Americký hudební producent Shel Talmy byl producentem několika nadějných nových kapel, včetně The Who. V roce 1965 vyprodukaval jejich první šlágr "I Can't Explain", který byl ovlivněný hudbou The Kinks (jejichž broducentem byl také Talmy). Píseň se dostala do Top 10 ve Spojeném království. Po ní následoval singl "Anyway, Anyhow, Anywhere", což byla píseň, na níž se skladatelsky podíleli Townshend s Daltreym.

Debutové album My Generation (v USA vydané jako The Who Sings My Generation) bylo vydáno na konci roku 1965. Obsahovalo "The Kids Are Alright" a titulní skladbu "My Generation", což byla jedna z prvních písní se sólem na basovou kytaru.[8] Následovaly další hity jako "Substitute" o mladíkovi, který se cítí jako podvodník, "I'm a Boy" o chlapci, kterého oblékají jako děvče, "Happy Jack" o mentálně narušeném mladíkovi a "Pictures Of Lily" o mladíkovi upnutém na svůj plakát spoře oděné dívky, který mu dal jeho otec. Rané singly, všechny napsané Townshendem, obsahují motivy sexuálního napětí a silných obav dospívání.

A Quick One and The Who Sell Out[editovat | editovat zdroj]

Roger Daltrey a Keith Moon, 1967

Ačkoliv měla kapela se singly úspěch, Townshend chtěl, aby byla jejich alba více než jen sbírka písní. V roce 1966 vyšlo album A Quick One (v USA nazvané Happy Jack), o kterém se zmiňovali jako o mini-opeře.

Po A Quick One následoval singl "Pictues Of Lily" a konceptuální album The Who Sell Out ve stylu pirátských rádií, které obsahovalo zábavné znělky a reklamy. Obsahovalo také například malou rockovou operu "Rael" a skladbu "I Can See For Miles". Tentýž rok také rozbili své nástroje na Monterey Pop Festival a toto jednání zopakovali i v televizním pořadu The Smothers Brothers Comedy Hour, kde nechal Moon explodovat svoje bicí. Podplatil technika, který naplnil bicí soupravu nadměrným množstvím výbušnin. Následná exploze byla silnější, než kdokoliv očekával, včetně Moona samotného. O pár let později, během natáčení dokumentárního filmu The Kids Are Alright, Townshend tvrdil, že mu tato událost způsobila tinnitus.

Tommy[editovat | editovat zdroj]

V roce 1968 byli The Who hlavní hvězdou na prvním Schaefer Music Festivalu v Central Parku v New Yorku a vydali singl "Magic Bus". V prosinci se se svojí mini-operou "A Quick One While He's Away" zúčastnili natáčení pro The Rolling Stones Rock and Roll Circus. Tentýž rok také Townshend poskytl rozhovor pro Rolling Stone, kde prohlásil, že pracuje na standardně dlouhé rockové opeře.[9] Tím měl na mysli Tommyho, první dílo uváděné jako rocková opera a mezník moderní hudby.

V této době ovlivnil na mnoho dalších let Townshendovu skladatelskou činnost Meher Baba a je uváděn jako Tommyho avatár. Kromě toho se Tommy stal velkým hitem.

Ten rok hráli The Who na Woodstocku, kde trvali na tom, aby jim bylo zaplaceno předtím, než půjdou na pódium a zahrají většinu Tommyho.[10] Během jejich vystoupení se na pódium dostal Abbie Hoffman, vedoucí představitel Yippies, a organizátor koncertu Michael Lang. Hoffman byl pod vlivem LSD. Vyskočil na pódium, zmocnil se mikrofonu a snažil se obeznámit veřejnost s případem Johna Sinclaira, který byl odsouzen k deseti letům vězení za to, že agentovi protidrogového oddělení v utajení poskytl dvě cigarety marihuany. Townshend ho praštil se svojí kytarou a Hoffman spadl z pódia a zmizel v davu.

1970–1979[editovat | editovat zdroj]

Townshend rozbíjí svoji kytaru při koncertu The Who v Ernst-Merck-Halle v Hamburku, 12. srpna 1972
Roger Daltrey, vlevo, a Pete Townshend v Hamburku, 1972

Live at Leeds[editovat | editovat zdroj]

1. ledna 1970 kapela vystoupila v pořadu BBC Pop Go To Sixties, živě vysílaném na BBC1, kde zahrála "I Can See For Miles". V únoru nahrála Live at Leeds, mnoha kritiky označované za nejlepší živé rockové album všech dob.[11][12][13][14][15][16] Koncert na univerzitě v Leedsu byl součástí turné k Tommymu, v rámci kterého se The Who stali prvním rockovým interpretem, který vystoupil v Metropolitní opeře v New Yorku. V březnu vydali hit "The Seeker".

Lifehouse a Who's Next[editovat | editovat zdroj]

V březnu 1971 začala kapela nahrávat dostupný materiál k Lifehousu, Townshendově rockové opeře, s Kitem Lambertem v New Yorku a nahrávání pokračovalo v březnu s Glynem Johnsem. Část nahraného materiálu a jedna s ním nesouvisející Entwistlova skladba byly vydány jako tradiční studiové album Who's Next. Podle kritiků a fanoušků jde o nejúspěšnější album The Who. Umístilo se na čtvrtém místě americké popové hitparády a na prvním místě ve Spojeném království. Dvě skladby z tohoto alba, "Baba O'Riley" a "Won't Get Fooled Again", jsou jedny z prvních příkladů užití syntetizátoru v rockové hudbě. Syntezátory ale můžeme slyšet i na jiných skladbách na tomto albu, jako je "Bargain", "Going Mobile" a "The Song Is Over". V říjnu vydali The Who hit "Lets See Action". V roce 1972 vydali singl "Join Together" a "Relay".[17][18]

Quadrophenia a By Numbers[editovat | editovat zdroj]

Po Who's Next následovala Quadrophenia, druhá dokončená dvojdisková rocková opera The Who. Příběh je o chlapci Jimmym, který se snaží zjistit svoji vlastní identitu, jeho rodině a dalších.[19] Součástí příběhu jsou i potyčky mezi Mods a Rockers začátkem šedesátých let ve Spojeném království, zejména v Brightonu.

Moon v roce 1975
Daltrey a Townshend, 21. října 1976, Maple Leaf Gardens, Toronto, Ontario

V roce 1974 vydali The Who album Odds & Sods, které obsahovalo několik skladeb z předčasně ukončeného projektu Lifehouse. Jejich album z roku 1975, The Who by Numbers, obsahovalo introspektivní skladby odlehčené hitem "Squeeze Box". Někteří kritici považovali By Numbers za Townshendův dopis na rozloučenou.[20] Filmová verze Tommyho vydaná toho roku byla režírovaná Kenem Russellem, v hlavní roli se objevil Daltrey a Townshendovi vynesla nominaci na Academy Award za původní hudbu. 6. prosince 1975 vytvořili The Who rekord za největší koncert konaný pod střechou v Pointiac Silverdome, kterého se zúčastnilo 75 962 lidí.[21] 31. května 1976 zahráli v Londýně koncert, který byl minimálně deset let zapsán v Guinnessově knize rekordů jako nejhlasitější koncert na světě s hlasitostí více než 120dB.[22]

Who Are You a Moonova smrt[editovat | editovat zdroj]

18. srpna 1978 vydala kapela Who Are You. Úspěch alba byl zastíněn Moonovou smrtí. Moon zemřel ve spánku 7. září po nadměrné dávce Heminevrinu - který mu byl předepsán pro potlačení abstinenčních příznaků alkoholu - pár hodin po večírku u Paula McCartneyho.[23] V kapele ho nahradil Kenney Jones, známý z kapel The Small Faces a The Faces.

2. května 1979 se kapela vrátila na pódium koncertem v Rainbow Theatre v Londýně. Na jaře a v létě následovaly vystoupení na Filmovém festivalu v Cannes ve Francii, ve Skotsku, na stadionu Wembley v Londýně, v Západním Německu, v Capitol Theatre v Passaic v New Jersey a pět koncertů v Madison Square Garden v New York City.

V roce 1979 vydali The Who také dokumentární film The Kids Are Alright a filmovou verzi Quadrophenie, pozdější kasovní trhák ve Spojeném království. V prosinci se The Who stali třetí kapelou, po The Beatles a The Band, která se objevila na obálce magazínu Time.

Tragédie v Cincinnati[editovat | editovat zdroj]

V roce 1979 vyrazili The Who na menší turné po Spojených státech, které bylo poznamenáno tragédií. 3. prosince 1979 v Riverfront Coliseum v Cincinnati ve státě Ohio zemřelo v davové tlačenici 11 fanoušků a bylo zraněno 26 dalších. Částečně se tak stalo kvůli tomu, že místa v hledišti nebyla rezervovatelná - ti, kdo se dostanou do haly první, získají nejlepší místo. Kromě toho spousta fanoušků, kteří čekali venku, omylem pokládala zvukovou zkoušku kapely za skutečný začátek koncertu a pokusila se natlačit dovnitř. Protože byla otevřena jen část vchodu, vytvořilo se zde zúžené místo, kam se snažily dostat tisíce fanoušků, a někteří byli ušlapáni.

Kapela o tom nebyla informována, dokud koncert neskončil, protože se čelní představitelé města obávali dalších davových problémů, kdyby byl koncert zrušen.[24] Kapela byla hluboce otřesena, když se o incidentu dozvěděla, a vyžádala si na příštích koncertech výpomoc pro zvýšení bezpečnosti. Následující večer v Buffalu Daltrey prohlásil, že kapela "minulou noc ztatila část svojí rodiny a tenhle koncert je pro ně".[25]

1980–1989[editovat | editovat zdroj]

John Entwistle na koncertě The Who v Manchester Apollo, 1981

Změna a rozpad[editovat | editovat zdroj]

Kapela vydala s Jonesem za bicími dvě studiová alba, Face Dances (1981) a It's Hard (1982). Ačkoliv se obě alba prodávala velmi dobře a It's Hard získalo v magazínu Rolling Stone pětihvězdičkové hodnocení, někteří fanoušci nepřijali nový zvuk kapely dobře. Townshendův život byl v krizi - jeho manželství se rozpadlo kvůli neustálým turné The Who. Začal nadměrně pít a stal se závislým na heroinu, což kvůli jeho předchozímu protidrogovému postoji šokovalo i jeho nejbližší přátele. V roce 1982 se uzdravil a The Who vyjeli na své "rozlučkové" turné po Spojených státech a Kanadě.[26] Obsahovalo dva koncerty v Shea Stadium v New Yorku 12. a 13. října a skončilo v Torontu 17. prosince.[27] Townshend prohlásil, že chtěl ještě jednou vyjet na turné předtím, než se z The Who stane studiová kapela. Bylo to nejvýdělečnější turné roku s vyprodanými hledišti po celé Severní Americe.[28]

Townshend strávil část roku 1983 snahou napsat materiál pro studiové album, které stále dlužil Warner Bros. Records díky smlouvě z roku 1980. Nicméně koncem roku 1983 se Townshend prohlásil za neschopného vytvořit materiál vhodný pro The Who, v prosinci oznámil odchod z kapely a Daltreymu, Entwistleovi a Jonesovi popřál všechno nejlepší, pokud by pokračovali bez něj. Poté se zaměřil na sólové projekty, jako například White City: A Novel, The Iron Man a Psychoderelict.

Reuniony[editovat | editovat zdroj]

V červenci 1985 se The Who - včetně Kenneyho Jonese - znovu sešli na koncertě Live Aid Boba Geldofa na stadionu Wembley v Londýně.[29] Přenosový vůz BBC vyhodil na začátku "My Generation" pojistky, což znamenalo kompletní ztrátu obrazu, ale kapela hrála dál. To způsobilo, že většina videozáznamu "My Generation" a "Pinball Wizard" nebyla přenášena do světa, ale zvuková stopa "Pinball Wizard" a ostatních písní byla přenášena rádiem. Přenos pokračoval s "Love Reign O'er Me" a "Wont Get Fooled Again".[29]

V roce 1988 na BRIT Awards, které se konalo v Royal Albert Hall, byla kapela oceněna British Phonographic Industry Cenou za celoživotní dílo (Lifetime Achievement Award).[30] The Who na ceremoniálu zahráli krátký soubor skladeb. V roce 1989 vyjeli k příležitosti 25. výročí The Kids Are Alright na reunion turné, které obsahovalo převážně skladby z Tommyho. Simon Phillips hrál na bicí, Steve "Boltz" Bolton hlavní kytaru a Townshend se přesunul na akustickou kytaru, aby zminimalizoval poškození sluchu. Po celé Severní Americe byly koncerty vyprodané, včetně čtyř vystoupení v Giants Stadium.[31] Na jejich dva koncerty v Sullivan Stadium ve Foxboro Massachusetts bylo prodáno 100 000 lístků za méně než 8 hodin, čímž překonali předchozí rekordy U2 a Davida Bowieho.[32] Celkově bylo prodáno přes dva miliony lístků.

1990–1999[editovat | editovat zdroj]

Částečné reuniony[editovat | editovat zdroj]

V roce 1990 vydali dvojdiskové živé album Join Together. Ten samý rok, hned jak to bylo možné, byli uvedeni U2 do Rock and Roll Hall of Fame. Při té příležitosti Bono řekl: "The Who jsou našimi vzory více, než kterákoliv jiná kapela."[33]

V roce 1991 nahráli The Who cover "Saturday Night's Alright for Fighting" od Eltona Johna pro tribute album Two Rooms: Celebrating the Songs of Elton John & Bernie Taupin. To bylo naposledy, co nahrávali nějakou novou studiovou nahrávku s Entwistlem. V roce 1994 oslavil Daltrey padesáté narozeniny dvěma koncerty v Carnegie Hall, kde hráli jako hosté Entwistle s Townshendem. Ačkoliv byli všichni tři přítomni, na pódiu se objevili společně až na konci koncertu při "Join Together" s dalšími hosty. Daltrey ten rok vyjel na turné s Entwistlem, s klávesistou Johnem "Rabbitem" Bundrickem, bubeníkem Zakem Starkeym a Simonem Townshendem, který hrál na kytaru místo svého bratra.

Revival Quadrophenie[editovat | editovat zdroj]

V roce 1996 vystoupili Townshend, Entwistle, Daltrey, Starkey a jejich hosté v Hyde Parku, kde zahráli Quadrophenii. Komentář k vystoupení četl Phil Daniels, který hrál Moda Jimmyho ve filmu. Navzdory technickým problémům byl koncert úspěšný a následovala jej šestidenní štace v Madison Square Garden. Townshend hrál výhradně na akustickou kytaru. Koncerty nebyly uváděny jako akce The Who. Úspěch Quadrophenie vyústil v turné po Spojených státech a Evropě v letech 1996 a 1997. Townshend hrál většinou na akustickou kytaru, ale při vybraných skladbách i na elektrickou kytaru. V roce 1998 zařadila VH1 The Who mezi 100 nejvýznamnějších umělců rock'n'rollu.[34]

Na konci roku 1990 hráli The Who poprvé od roku 1985 jako pětičlenní s klávesistou Bundrickem a bubeníkem Starkeym. První koncert se odehrál 29. října 1999 v Las Vegas v MGM Grand Garden Arena. 30. a 31. října koncertovali akusticky na Bridge School Benefit Neila Younga v Shoreline Amphitheatre v Mountain View v Kalifornii. Poté zahráli 12. a 13. listopadu v House of Blues v Chicagu benefiční koncert pro Maryville Academy. 22. a 23. prosince vystoupili na vánočním charitativním koncertě v Shepherd's Bush Empire v Londýně. Toto byly od roku 1982 první koncerty, na kterých hrál Townshend po celou dobu na elektrickou kytaru. Vystoupení v Las Vegas z 29. října bylo částečně vysílané v televizi a na internetu a později vyšlo na DVD The Vegas Job. Recenze na tyto koncerty byly kladné.

2000–2010[editovat | editovat zdroj]

Koncerty pro charitu a Entwistleova smrt[editovat | editovat zdroj]

Po úspěšném roce 1999 se The Who vydali v roce 2000 na turné po Spojených státech a Spojeném království. Turné začalo 6. června charitativním koncertem pro Robin Hood Foundation v Jacob K. Javits Convention Center v New Yorku a skončilo 27. listopadu v Royal Albert Hall charitativním koncertem pro Teenage Cancer Trust. Téhož roku zařadila VH1 The Who na osmé místo v žebříčku 100 nejvýznamnějších umělců hard rocku. 20. října 2001 hrála kapela, s bubeníkem Zakem Starkeym, na koncertě The Concert for New York City v Madison Square Garden, kde zahráli "Who Are You", "Baba O'Riley", "Behind Blue Eyes" a "Won't Get Fooled Again". Koncert byl věnován rodinám hasičů a policistů, kteří zemřeli ve Světovém obchodním centru 11. září 2001. The Who byli také téhož roku oceněni cenou Grammy za celoživotní dílo.[35]

V roce 2002 zahráli The Who pět koncertů v Anglii; 27. a 28. ledna v Portsmouthu, 31. ledna ve Watfordu a 7. a 8. března pro Teenage Cancer Trust v Royal Albert Hall. Tyto koncerty byly poslední, na kterých hrál Entwistle s The Who. 27. června, těsně před začátkem jejich amerického turné, byl Entwistle v Hard Rock Hotelu v Las Vegas nalezen mrtvý. Příčninou byl infarkt, na kterém se podílel také kokain.[36] Po krátkém otálení a dvou zrušených koncertech začalo turné v Hollywood Bowl s basistou Pinem Palladinem jako Entwistleova (nyní stálá) náhrada. Většina koncertů byla oficiálně vydána na CD jako Encore Series 2002. V září časopis Q označil The Who jako jednu z "50 kapel, které musíte slyšet, než zemřete". V listopadu 2003 se sedm alb od The Who umístilo v seznamu magazínu Rolling Stone 500 nejlepších alb všech dob, což bylo více, než jakýkoliv jiný umělec s výjimkou The Beatles, The Rolling Stones, Boba Dylana a Bruce Springsteena.

V roce 2004 vydali The Who "Old Red Wine" a "Real Good Looking Boy" (s basisty Pinem Palladinem a Gregem Lakem, v tomto pořadí) jako součást sbírky singlů Then and Now a vyjeli na turné, které obsahovalo 18 koncertů a na kterém hráli v Japonsku, v Austrálii, ve Spojeném království a ve Spojených státech. Všechny koncerty byly vydány na CD jako součást Encore Series 2004. Kapela byla také hlavní hvězdou na Isle of Wight Festival.[37] Toho roku také časopis Rolling Stone zařadil The Who na 29. místo na svůj seznam 100 nejvýznamnějších umělců všech dob.[38]

Endless Wire[editovat | editovat zdroj]

The Who na turné v roce 2007. Zleva: Zak Starkey, Daltrey, Townshend a John "Rabbit" Bundrick

The Who oznámili, že v na jaře 2005 vyjde jejich první studiové album po 23 letech (předběžně nazvané WHO2). Townshend pokračoval v práci na albu a na svém blogu zveřejnil novelu The Boy Who Heard Music. Z té se vyvinula mini-opera Wire & Glass, která vytvořila jádro nového alba The Who a později řádné opery, kterou Townshend představil na Vassar College.

V červenci 2005 hráli The Who na londýnské části koncertu Live 8. The Who byli také téhož roku uvedeni do Britské hudební síně slávy (UK Music Hall of Fame). V roce 2006 byli The Who prvními, kdo obdržel cenu Freddie Mercury Lifetime Achievement Award v rámci Vodafone music awards.[39]

Endless Wire bylo vydáno 30. října 2006 (31. října ve Spojených státech). Bylo to první řádné studiové album od It's Hard z roku 1982 a obsahovalo první mini-operu od "Rael" z alba The Who Sell Out z roku 1967. V předvečer dne, kdy album vyšlo (29. října), zahráli The Who část mini-opery a několik písní živě v závěru BBC Electric Proms v Roundhouse v Londýně.[40]

Ještě před vydáním alba (na jeho podporu) vyjeli The Who na turné, které probíhalo v letech 2006 a 2007. Koncerty byly vydány na CD a DVD jako součást Encore Series 2006 and 2007. Starkeymu bylo nabídnuto oficiální členství v Oasis v dubnu 2006 a v The Who v listopadu 2006, ale odmítl s tím, že raději rozdělí svůj čas mezi obě kapely. 24. června 2007 byli The Who jednou z hlavních hvězd na programu festivalu Glastonbury.[41]

Amazing Journey[editovat | editovat zdroj]

V listopadu 2007 byl vydán dokumentární film Amazing Journey: The Story of The Who. Ten obsahuje záběry, které nebyly v dřívějších dokumentech, včetně filmového záznamu vystoupení na univerzitě v Leeds z roku 1970 a vystoupení ještě jako The High Numbers v Railway Hotelu z roku 1964. Amazing Journey byl v roce 2009 nominován na Grammy Award. The Who byli vyznamenáni na VH1 Rock Honors v roce 2008. Nahrávání koncertu se uskutečnilo 12. července[42] a 17. července následovalo televizní vysílání. Ten samý týden vyšla best-of kolekce 12 písní pro hru Rock Band. Během E3 Media and Business Summit v roce 2008 vystoupili The Who na Rock Band party v Orpheum Theater. V říjnu 2008 vyjeli na turné, v rámci nějž navštívili čtyři japonská a děvět severoamerických měst. V prosinci byli The Who oceněni na Kennedy Center Honors.

Na začátku roku 2009 byli na turné v Austrálii a na Novém Zélandu. V srpnu Townshend na webových stránkách The Who oznámil, že pracuje na novém muzikálu nazvaném Floss, který je o stárnoucím rockerovi známém jako "Walter", a že některé skladby z tohoto muzikálu se mohou objevit na budoucím albu The Who.[43]

The Who Films Ltd[editovat | editovat zdroj]

Tommy (1975)[editovat | editovat zdroj]

The Who byla jedna z prvních kapel, která si dělala vlastní filmy. První film The Who byl Tommy (1975) inspirovaný jejich stejnojmennou rockovou operou z roku 1969. Objevilo se v něm mnoho hvězd jako Elton John, Oliver Reed a Ann Margret. Daltrey hrál "hluchého, němého a slepého chlapce" a Keith Moon zlého pedofilního strýčka Ernieho.

Quadrophenia (1979)[editovat | editovat zdroj]

Quadrophenia byla jejich druhým filmem, tentokrát inspirovaným jejich rockovou oprerou téhož jména. Hlavním protagonistou je Jimmy (Phil Daniels), který je Mod, bere amfetaminy a později má problémy s rodiči a také se svými přáteli. Film končí tím, že opuští subkulturu Mods.

The Kids Are Alright (1979)[editovat | editovat zdroj]

Tento film obsahuje nejlepší živá vystoupení The Who.

McVicar (1980)[editovat | editovat zdroj]

Třetí film The Who, McVicar, je založen na skutečných událostech. Roger Daltrey v něm hraje bankovního lupiče Johna McVicara a Adam Faith jeho kamaráda. Soundtrack tohoto filmu je Daltreyho sólovým albem, na němž se podíleli i ostatní členové The Who.

Členové[editovat | editovat zdroj]

Současní členové
  • Roger Daltrey – zpěv, kytara, harmonika, perkuse (1964–současnost)
  • Pete Townshend – kytara, klávesy, syntezátory, zpěv (1964–současnost)
Dřívější členové

Diskografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Diskografie The Who.
Studiová alba

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku The Who na anglické Wikipedii.

  1. Rock and Roll Hall of Fame [online]. . Dostupné online.  
  2. britannica [online]. . Dostupné online.  
  3. The RS 500 Greatest Songs of All Time [online]. [cit. 2008-02-27]. Dostupné online.  
  4. Amazing Journey - The Story of The Who DVD
  5. a b "'Who I Am': Rock icon Pete Townshend tells his story". MSNBC. Retrieved 23 November 2012
  6. Rock and Roll: A Social History [online]. Thewho.net, 16 October 2007, [cit. 2010-11-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. 50 Moments That Changed the History of Rock 'n' Roll
  8. This Day In Music - My Generation [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  9. The Rolling Stone Interview: Pete Townshend
  10. Spitz, Bob (1979). Barefoot In Babylon: The Creation of the Woodstock Music Festival. W.W. Norton & Company. p. 462 ISBN 0-393-30644-5.
  11. "Shake, rattle and roll!: The best live albums of all time". The Independent.
  12. "Hope I don't have a heart attack". The Telegraph (22. června 2006).
  13. Live at Leeds: Who's best ...The Independent (7. června 2006).
  14. "Live at Leeds". Rolling Stone (1. listopadu 2003).
  15. "The Who: Live at Leeds", BBC, 18. srpna 2006. 
  16. The Who: Live at Leeds, Popmatters.com.
  17. Roberts, David (2006). British Hit Singles & Albums. London: Guinness World Records Limited
  18. Whitburn, Joel (2006). The Billboard Book of Top 40 Hits. Billboard Books
  19. Quadrophenia.net [online]. Quadrophenia.net, [cit. 2010-11-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. Sputnikmusic.com [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  21. Pontiac Silverdome [online]. Gotickets.com, [cit. 2010-11-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. Time Out [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  23. Keith Moon bio [online]. Thewho.com, [cit. 2010-11-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. CrowdSafe.com, The Who Concert Tragedy Task Force Report
  25. "Time, ročník 114, vydání 19-27" str. 225. Time Inc., 1979
  26. "The 25 Boldest Career Moves in Rock History: Pete Townshend Becomes a Book Editor".
  27. thewho.com
  28. Klemens Jaeger. The Who Concerts Guide 1982 [online]. Thewholive.de, [cit. 2010-11-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. a b Mark Wilkerson (2006). "Amazing Journey: The Life of Pete Townshend". str. 406
  30. The Who - Brit Awards Brits.co.uk.
  31. Klemens Jaeger. The Who Concerts Guide 1989 [online]. Thewholive.de, [cit. 2010-11-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. Ressner, Jeffrey."The Who Sell Out (Again)", Rolling Stone, 15 June 1989, p. 20. 
  33. The Who Kennedy Center Honors [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  34. "VH1: 100 Greatest Artists of Rock & Roll". Rock On The Net. Retrieved 22 November 2012
  35. Seznam cen Grammy za celoživotní dílo a roky, kdy byly uděleny [online]. National Academy of Recording Arts and Sciences, 8. února 2009. Dostupné online. (anglicky) 
  36. "Cocaine 'killed The Who star'", BBC News, 26 July 2002. Ověřeno k 3 November 2012. 
  37. http://www.virtualfestivals.com/latest/news/1104
  38. "The Immortals: The First Fifty", Rolling Stone, 24. března 2004. 
  39. "The Who win Freddie Mercury Award". 
  40. "Electric Proms - The Who". BBC. Retrieved 27 November 2012
  41. "The Who close Glastonbury 2007". NME.
  42. "The Who Gets 'Rock Honors' in Los Angeles", Fox News, 13 July 2008. 
  43. KREPS, Daniel. Pete Townshend Writing New Musical, Songs Headed for Who LP [online]. 25 August 2009. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]