František Bartoš (etnograf)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
František Bartoš
Portrét od Jana Vilímka
Portrét od Jana Vilímka
Narození 16. března 1837
Zlín - Mladcová
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 11. března 1908 (ve věku 70 let)
Zlín - Mladcová<
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Povolání pedagog, jazykovědec, etnograf
Příbuzní otec Josef Bartoš (1809–1872)
matka Viktorie Bartošová, roz. Vrlová (1813–1888)
bratr Josef Bartoš (1832–?)
sestra Anna Bartošová (1843–?)
Podpis
František Bartoš - podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Bartoš (16. března 1837, Zlín-Mladcová[1]11. června 1906, Zlín-Mladcová) byl pedagog, jazykovědec, etnograf, významná osobnost moravské vzdělanosti a kultury druhé poloviny 19. století, organizátor vědeckého a národního života na Moravě, autor dosud jediného souborného moravského dialektologického slovníku (dvoudílný Dialektický slovník moravský, 1905–06).

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Mladcové u Zlína. Obecnou školu navštěvoval ve Zlíně, i přes nedostatek prostředků pokračoval ve studiu na gymnáziu v Olomouci. Už zde se aktivně účastnil národního a literárního dění ve spolku Uměna. Na univerzitě ve Vídni vystudoval klasickou filologii (latinu, řečtinu) a češtinu. Potkal zde pedagogy, kteří ho trvale ovlivnili: slovinského filologa F. Miklošiče a českého historika a jazykovědce působícího později na Moravě, A. V. Šemberu. Navázal kontakty se studenty slovanských národností a stal se členem slovanského spolku Morava. Po studiích ve Vídni vyučoval na piaristickém gymnáziu ve Strážnici, německém gymnáziu v Olomouci a německém katolickém gymnáziu v Těšíně. Z Těšína odešel do Brna, kde působil téměř třicet let, nejprve jako profesor na slovanském gymnáziu, od roku 1888 jako ředitel na nižším českém gymnáziu.

Společenská a pedagogická činnost[editovat | editovat zdroj]

Po příchodu do Brna se aktivně účastnil kulturního i společenského dění. Byl zakládajícím členem Ústřední Matice školské, ředitelem a protektorem ústavů Vesny, v devadesátých letech působil jako člen zemské školní rady, byl členem Matice moravské (později redaktorem Časopisu Matice moravské), Filharmonické besedy, Musejního spolku, Sokola, Čtenářského spolku v Brně a dalších. Uznáním jeho práce bylo členství v Královské české společnosti nauk (1884), čestné předsednictví Národopisné výstavy českoslovanské v Praze v roce 1895 i jmenování členem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění (1890). Za jeho práci se mu dostalo poct i v zahraničí, když v roce 1890 carská Akademie nauk v Petrohradě udělila cenu Kotljarevského jeho dílu Dialektologie moravská. Po celý život se věnoval pedagogické práci, která se mu stala naplní života. Svým žákům imponoval rozsáhlými vědomostmi, ryzím charakterem, i publikačními úspěchy. Vychoval celou řadu budoucích literátů (Svatopluk Čech, František Bílý, Jan Herben a další). S úctou a vděčností na něj vzpomíná ve svých memoárech Jan Herben. S jeho pedagogickým působením souvisí i zpracování čítanek a příruček, které pozvedly úroveň výuky českého jazyka a literatury na středních školách. Po celý život zůstal svobodný a ze svých prostředků podporoval řadu institucí i nemajetných studentů. Svou literární pozůstalost odkázal Vesně a Matici školské.

Jazykověda[editovat | editovat zdroj]

Kromě zájmu o moravskou dialektologii se významně podílel na vývoji a kodifikaci českého jazyka. Jeho klíčovými díly z této oblasti jsou Rukověť správné češtiny z roku 1891 a Skladba jazyka českého z roku 1895 (1898?), obě vydávané opakovaně v aktualizovaných a doplňovaných verzích.

Ve Skladbě se například zabýval systematikou dělidel (interpunkčních znamének), přičemž jeho terminologie nakonec (již ve vydání pravidel z roku 1902) uspěla v konkurenci označení dosud používaných soudobými autory. Například termínem vykřičník (který Václav Hanka původně označoval citoslovce) nahradil dosavadní termíny znak podivení, zvolavník, vzvolavník či rozkazník, nebo pro ležací čárku neboli příčník prosadil název pomlčka a pro čapky neboli husí nožky název uvozovky.

Podobně jako František Bačkovský se zabýval problémem, že neoznačování délky samohlásek ve slovech řeckého a latinského původu vedlo k tomu, že jsme si v češtině navykli vyslovovat krátce samohlásky, které v původních jazycích byly dlouhé (např. Evrópa, theórie, planéta, mímika, kolléga, kómický, paródie, írónický), avšak v Nové rukověti správné češtiny z roku 1901 se tohoto způsobu počeštění zastával a označil za zbytečnou a pošetilou snahu zachovávat v češtinu původní kvantitu cizích slov.[2]

Národopis[editovat | editovat zdroj]

Zakladatelský význam mají jeho díla o moravských nářečích. Soustavný popis moravských nářečí podal v základních dílech Dialektologie moravská (I. díl 1886; II. díl 1895) a Dialektický slovník moravský (1905–06). Ve sběratelské činnosti navázal na dílo Františka Sušila a vydal tři soubory moravských a slezských písní s nápěvy, poslední ve spolupráci s Leošem Janáčkem (Nové národní písně moravské, 1882; Národní písně moravské nově nasbírané, 1889; a Národní písně moravské v nově nasbírané, s Leošem Janáčkem, 1889-1901). Pracemi o lidových zvycích a obyčejích, o lidovém léčení, pověrách apod. se stal zakladatelem moravské etnografie a folkloristiky. Své národopisné studie shrnul do knih Lid a národ (I. sv. 1883, II. sv. 1885), Moravský lid (1892), Moravská svatba (1892), Deset rozprav lidopisných (1906), Líšeň (spolu s C. Mašíčkem, 1902). Dodnes ojedinělým dílem je jeho sbírka dětského folkloru Naše děti (1888).

Často se vracel do svého rodného kraje, a po odchodu do penze v roce 1898 se zde usadil natrvalo. Zemřel v roce 1906 a je pochován na mladcovském hřbitově.

Shrnutí díla[editovat | editovat zdroj]

Veškeré Bartošovo úsilí směřovalo k povznesení českého jazyka a vzdělání národa, protože právě v těchto dvou aspektech spatřoval základní kameny budování pevné národní identity. V životě lidu zdůrazňoval stánky pozitivní a obohacují kulturu obecně a nezaměřoval se na negativní společenské jevy. Čas podrobil i Bartošovo dílo tvrdé zkoušce. Mnohé z toho, co napsal, se stalo již jen dobovým dokumentem. Zůstalo však stále dost toho, co z jeho bohatého díla i dnes patří k živému národnímu dědictví.

Odkazy na Františka Bartoše dnes[editovat | editovat zdroj]

Životu a dílu tohoto zakladatele moravského národopisu je věnována stálá expozice v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně sídlícím ve zlínském zámku s názvem Pamětní síň Františka Bartoše. Na jeho rodném domě je umístěna pamětní deska, ve zlínské čtvrti nesoucí jeho jméno jej připomíná busta, kterou v roce 1948 vytvořil sochař Karel Řezník. V roce 1996 vzniklo Studijně-dokumentační středisko Františka Bartoše Muzea jihovýchodní Moravy. Jeho jméno od 1. ledna 1996 nese ve svém názvu Krajská knihovna Františka Bartoše se sídlem ve Zlíně.

Životopisná data[editovat | editovat zdroj]

  • 16. 3. 1837 narozen v Mladcové u Zlína
  • 1843–49 docházel do farní školy ve Zlíně
  • 1852 studium na k. k. Diöcesan-Musterhauptschule v Olomouci
  • 1853–1860 studium na německém gymnáziu v Olomouci
  • 1860–64 studium na univerzitě ve Vídni
  • 1864–65 vyučoval na piaristickém gymnáziu ve Strážnici
  • 1865–66 vyučoval na německém gymnáziu v Olomouci
  • 1866 aprobován z latiny pro vyšší gymnázia
  • 1866–69 vyučoval na německém katolickém gymnáziu v Těšíně
  • 1869 získal titul c. k. profesora
  • 1869–88 vyučoval na I. českém gymnázium (tzv. slovanském) v Brně
  • 1888–98 ředitelem II. (nižšího) českého gymnázia v Brně
  • 1890 za Dialektologii moravskou získal cenu Kotljarevského od carské Akademie nauk v Petrohradě
  • 1892 jmenován c. k. školním radou
  • 1898 odchod do penze, návrat z Brna do rodné Mladcové
  • 11. 6. 1906 zemřel v Mladcové

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Über die modale Bedeutung des böhmischen Instrumentals. Programm des k. k. katholischen gymnasiums in Teschen – (1868)
  • Anthologie z národních písní československých… – (1874)
  • Vlasť. Kytice z básní vlasteneckých. Uvil Josef Zapletal – (1875)
  • Malá Slovesnosť, kterou za knihu učebnou a čítací pro vyšší třídy škol středních sestavil Jan Kosina a Fr. Bartoš – (1876)
  • Skladba jazyka českého – (1895)
  • Nové národní písně moravské s nápěvy do textu vřaděnými – (1882). Dostupné online.
  • Lid a národ – (I. – 1883, II. – 1885)
  • Dialektologie moravská – (I. – 1886, II. – 1895)
  • Národní písně moravské v nově nasbírané – (1889)
  • Naše děti – (1888)
  • Kytice z národních písní moravských, kterouž uvili František Bartoš a Lev Janáček – (1890). Dostupné online.
  • Rukověť správné češtiny – (1891)
  • Moravský lid – (1892)
  • Moravská svatba – (1892)
  • Volksleben der Slaven. Die österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild, sv. Mähren und Schlesien – (1897)
  • Národní písně moravské v nově nasbírané. (Spolu s L. Janáčkem.) – (1899, 1901). Dostupné online.
  • Domácí čítanka z lidu pro lid – (1900)
  • Líšeň. (Spolu s Cyrilem Mašíčkem.) – (1902)
  • Sto lidových písní českoslovanských s rozbory a výklady – (1903)
  • Dialektický slovník moravský – (I. – 1905, II. – 1906)
  • Deset rozprav lidopisných – (1906)
  • Kytice z lidového básnictva – (1906)

Reedice díla[editovat | editovat zdroj]

Reedice národopisného díla Františka Bartoše je společný dlouhodobý projekt Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, ve kterém působí Studijně dokumentační středisko Františka Bartoše, a Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně. Prvním titulem se v roce 2003 stal reprint sbírky lidových písní s názvem Nové národní písně moravské s nápěvy do textu vřaděnými. Následně byly vydány dva svazky díla Lid a národ (2003), sbírka dětského folkloru Naše děti s ilustracemi Mikoláše Alše (2005), Moravský lid (2006) a Kytice – kniha pohádek, říkadel, hádanek a písní pro děti s původními ilustracemi Adolfa Kašpara (2006). V roce 2007 byl vydán soubor tří studií: Moravská svatba, Deset rozprav lidopisných a Líšeň. Všechny publikace jsou vydávány jako číslované svazky Edice Zlínský kraj a jejich vydání finančně podporuje Zlínský kraj, Kulturní fond města Zlína, Ministerstvo kultury ČR i soukromé subjekty.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Miloslav Sedláček: K vývoji českého pravopisu. Část 2, Naše řeč, ročník 76 (1993), číslo 3

Literatura o Františku Bartošovi[editovat | editovat zdroj]

  • BARTOCHA, Josef. Chronologický přehled literární činnosti Františka Bartoše Časopis Matice moravské, 30, 1906, s. 373-401.
  • BARTOCHA, Josef. Z pamětí a díla Fr. Bartoše. Telč : Emil Šolc, [1906]. 278 s.
  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha : Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 46–47.  
  • Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha : Československý spisovatel, 1982. S. 16–17.  
  • Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež / redakce Otakar Chaloupka. Praha : Albatros, 1985. S. 36–39.  
  • Dějiny české literatury. 3., Literatura druhé poloviny devatenáctého století / Redaktor svazku Miloš Pohorský. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1961. 631 s. S. 551–552.  
  • DEVÁTOVÁ, Anna – PAVLIŠTÍK, Karel. Bibliografie díla Františka Bartoše. Zlín : Muzeum jihovýchodní Moravy, 1997. 28 s.
  • DEVÁTOVÁ, Anna – PAVLIŠTÍK, Karel. Tabulkový životopis Františka Bartoše. Zlín : Studijní a dokumentační středisko Františka Bartoše Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 1998. 20 s.
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha : Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 140–143.  
  • František Bartoš, jazykovědec, pedagog, etnograf : konference k 100. výročí úmrtí : sborník příspěvků z konference : Zlín, 25.–26. dubna 2006. In: Acta musealia, 2006, suplemeta 1. Zlín : Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2006. 198 s.
  • František Bartoš. 1837–1937. Red. A. Cekota. Il. Jan Kobzáň. Zlín : Městská rada, 1937. 63 s.
  • GREGOR, Alois. O životě a díle Františka Bartoše. Brno : Musejní spolek v Brně, 1968. 69 s.
  • KUDĚLKA, Milan, a kol. Česká slavistika od počátku 60. let do roku 1918. 1. vyd. Praha : Historický ústav, 1997. 477 s. ISBN 80-85268-69-8. S. 172–176, 307–308.  
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha : Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 28–29.  
  • Lidová kultura : národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1. sv. Praha : Mladá fronta, 2007. 284 s. ISBN 978-80-204-1711-4. S. 20–21. 
  • Památce Františka Bartoše [il. Jan Kobzáň] Zlín : Městská rada ve Zlíně : Osvětový sbor ve Zlíně, [1937]. 63 s.
  • STRAKOVÁ, Teodora. František Bartoš a Leoš Janáček. Vzájemná korespondence. Gottwaldov : Krajské museum, 1957.
  • ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha : Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 31.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 50.  
  • Ze života a díla Františka Bartoše. Sborník studií. Gottwaldov : Krajské museum, 1957. 95 s., obr. příl. Studie Krajského musea v Gottwaldově. Hlavní řada společenských věd, č. 16.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]